Hamlet v Huse na provázku

Záměrně jsem nečetl žádné recenze před tím, než napíšu tento krátký článek shrnující pár mých neuspořádaných postřehů, ale všiml jsem si, že jich asi vyšlo docela dost, dokonce se na téma Hamleta v Huse na provázku píšou na Masarykově univerzitě už i bakalářské diplomové práce.

Méně slova, více hraní
Představení začíná až druhou scénou prvního dějství, první dějství, ve kterém se setkávají strážní a Horacio s Duchem, je úplně vynecháno. Hamlet tak nezačíná znepokojivou otázkou „Kdo je?“ vyřčenou na hradbách do mrazivé noci, scénou často inscenovanou jen střídmě, bodovým osvětlením Bernarda (se kterým se v Divadle na Provázku tak vůbec nesetkáme), ale počátkem je bezeslovný nástup téměř všech herců na začátku druhého dějství před Claudiovým úvodním monologem (nesmíme ale zapomenout na úplný začátek, tj. bezeslovnou a téměř nehybnou scénu zavraždění Hamletova otce). Už to jako by trochu ukazovalo, kam se inscenace bude ubírat. Slovo, tj. to, co se nám z Shakespearova génia dochovalo do dnešních dnů, je jakoby na vedlejší koleji. Hlavně v první části oddělují téměř každou „Shakespearovu scénu“ dlouhé „Mikuláškovy scény“, ve kterých často po jevišti přecházejí za doprovodu neklidné hudby (dvě populární písně úplně na začátku se ukázaly být výjimečné) tiché postavy, podobně během toho, kdy se v některé části jeviště posunuje děj kupředu, zbytek prostoru je rejdištěm ostatních herců, Rozencrantz a Guildernstern se procházejí po ochozech dávno před svým vstupem na scénu, Hamletova slova Ofelii „jdi do kláštera, nebo chceš rodit hříšníky“ [3,1] patří jakoby Gertrudě, která zrovna stojí opodál (a po vyslechnutí Hamleta svým odchodem na sebe až příliš upozorňuje) apod. Je to rozhodně zajímavé a není to samoúčelné, je na tom založená spousta dobrých režijních nápadů (Duchova slova při setkání s Hamletem [1,5] říkají na přeskáčku ostatní herci (ne)přítomní na scéně; členka herecké společnosti oblečená stejně jako Gertruda v ložnicové scéně [3,4] na chvilku zafunguje téměř hrůzostrašně jako její zrcadlový obraz apod.), někdy už je to ale trochu přehnané (zmíněná Gertruda v [3,1] aj.).
Ze začátku hry (s postupem času se to trochu uklidní, anebo si spíš divák zvykne?) to chvílemi vypadá, jakoby šlo o parodii: úchylně se svíjející Laertes při loučení s Ofelií [1,3], pitvořící se Hamlet při svém prvním dialogu a následném důležitém monologu „proč jenom toto poskvrněné tělo“ [1,2;129-158]... Jako by bylo třeba Shakespearův text aktualizovat a zpřístupňovat tak, že ho uděláme vtipným, přitom sám o sobě obsahuje vtipu více než dost. Oč zásadněji a opravdověji a zároveň i vtipněji pak po takovém začátku vyzní vážně a klidně pronesená Hamletova slova Horaciovi po rozhovoru s Duchem („od této chvíle budu se asi chovat podivně...“)!
Do kapitoly „Méně slova“ by také patřila absence „Být nebo nebýt“, kdyby... Už jsem si říkal, že se někdo odhodlal tento monolog vypustit, nakonec se ale ukázalo, že byl pouze přesunut z [3,1] na místo vyškrtnuté scény [4,4], hned po přestávce. Hamlet ho, rozvalený v křesle, deklamuje ještě ne zcela soustředěnému publiku, skutečně to vypadá jen jako ústupek divákům, kteří by protestovali, že šli na Hamleta a neslyšeli „být nebo nebýt“.
Menšímu důrazu na slovo paradoxně odpovídá i jeden velmi dlouhý monolog, což je téměř důkazem toho, že to je režijně promyšlený přístup. Je jím totiž Pyrrhův příběh [2,2;443-], slova související s dějem hry jen okrajově, navíc celý pronášený Hamletem (nikoliv Prvním hercem) a zahraný jak jedna z řady bezeslovných scén.

Na Elsinor nepatří politika
Hamlet Husy na provázku je rodinné drama. Politika se sem vůbec netahá, stráže na hradě jsou škrtnuté, jméno Fortinbras ve hře vůbec nezazní, natož aby tam vystoupil on nebo vyslanci k němu. Z Hamleta je třeba téměř vždy něco vyškrtnout a tento politický kontext bývá na řadě jako první. Rodinnému dramatu odpovídá i velmi zajímavě řešená scéna. Jedná se vlastně o pokoj, snad černobílé fotky na zdi mi ho pocitově zařadili na začátek 20. století, na okraji jeviště je ale modernější koutek s malou černobílou televizí. Není ale nijak útulný, je to zneklidňující pokoj.
Herci jsou všichni výborní a typově přesní, jen mi přijde, že skvělé individuální výkony neslouží občas dobře celku, ten je trochu roztříštěný. Úchvatný je zejména Claudius, předkloněný a s jednou rukou v bok, Gertruda je proti němu méně výrazná. Skvělé jsou vtipné (ve smyslu, že jsou jim obecně napsány a „povoleny“ komické scény) postavy: Rozencrantz a Guildernstern, Polonius. O to více zamrzí, že jsou téměř vypuštěny scény Hamletovy interakce s nimi, hlavně s Poloniem (zmizely celé dialogy „slova slova slova“ [2,2;170-215] a „vidíte tamten mrak?“ [3,2;368], vlastně zůstala jen Hamletova otázka „vy jste, zdá se mi, říkal, že jste kdysi na univerzitě hrál divadlo“ před hrou ve hře [3,2;96]; chybí i kouzelná scéna s flétnou [3,2;338-364]). Hamlet se tak s Poloniem významně setkává až když ho zabíjí (po Poloniově komicky potichém „pomoc“ [3,4;23]), což je zahráno nikoliv jako rychlý neuvážený čin (i když se tím nijak nezpochybňuje, že to skutečně je rychlý neuvážený čin!, vida, co vše je možné na divadle), ale trošku jako parodie na kouzelnická vystoupení se zabodáváním mečů do truhly, scéna je pak několikrát zopakována v jakýchsi flashbackích.
Drobný problém vidím v tom, že směšné se snaží být i postavy vážné: už zmíněný Laertes, ale hlavně Horacio, který by měl být vzdělancem a který je zahraný jako totální blb. Občas je to docela vtipné, např. když při hře ve hře sleduje Claudia až příliš z blízka, jinak ale po celý čas nemá moc co hrát (některé scény, kde má důležitější slovo, jsou i vypuštěné), ke konci se uplatní jako ten, kdo chodí po scéně a vyhazuje rekvizity do velkého odpadkového pytle. Jako umírající Hamlet bych mu osud své pověsti do rukou nevložil.

Plyšoví delfíni a hlína
Ofelie je jen pasivní, buď nastrčená Poloniem a Claudiem v [3,1] nebo smýkaná Hamletem, který se k ní chová téměř stejně jako ke Gertrudě, rozdíl ve vztahu k oběma ženám tu ale samozřejmě je, není bez zajímavosti, že Hamlet dostane od Gertrudy po hře ve hře facku (mimochodem, pokud se nepletu, není v představení nijak zmíněno, že by Hamlet část hry ve hře sám napsal [2,2;531-533], vše nechává na hercích). Vlastně jediný, kdo s Hamletem nějak víc interaguje, je Claudius, dokonce scéna jeho modlitby [3,3] je zajímavě režijně ozvláštněna: Claudiův monolog se stává dialogem mezi ním a Hamletem, některé verše říká Hamlet, a podobně ale naopak je řešen i Hamletův následný monolog s mečem v ruce nad Claudiem. Z čistě „komparativně-badatelského“ hlediska je Hamlet v Huse jedinečný scénou Ofeliina utopení, tj. jednou z již zmíněných „Mikuláškových scén“, kdy se z otvorů ve zdech vyvalí pára, zamlží celé jeviště a kolem Ofelie plavou plyšoví delfíni, „dárky“, které Ofelie vrátila Hamletovi v [3,1;94].
Vedle delfínů je důležitou rekvizitou také červený trychtýř, který se objevuje nejen ve scéně vraždy Hamleta staršího, či Hamletův digitální foťák, kterým si vyfotí nastoupené herce hned na začátku při Claudiově proslovu [1,2;1-] a pak Claudia při jeho předčasném opuštění hry ve hře. Největší pozornost ale po zásluze získává geniální nápad s hlínou. Hlína, kterou po představení posoudila Marta Kellerová jako vysoce kvalitní zeminu, kterou by si s chutí odvezla na Zbytov, se během hry objevuje znovu a znovu v nových konotacích. Hamlet v běsu hodí na zeď dva květináče plné hlíny, hlína slouží i jako jed sypaný do ucha, sype se z kufrů Rozencrantze a Guildernsterna (ano, kufry se staly už široce přijímanými atributy, téměř ve smyslu atributů světců, těchto dvou Hamletových bývalých spolužáků), šílená Ofelie hlínou obdarovává okolostojící místo květin, mlčící postavy stojící na krajích jeviště hází hrsti hlíny na Ofelii při jejím posledním blouznění... Hlína je zásadní rekvizitou ve dvou scénách hry, které v tomto nastudování patří k nejsilnějším. Za prvé, děj první části (tj. těsně před přestávkou, která je zařazena po scéně [4,3]) končí tím, jak Claudius vše zasypává hlínou z kanystru na benzín a pak scénu „zapaluje“. Za druhé pak na hřbitově (kde mimochodem úplně chybí hrobníci a jejich dialog je zcela vyškrtnutý), kam opět Claudius při pohřbu Ofelie přijíždí s kolečkem plným hlíny a mechanicky ji rozhazuje lopatou po jevišti. Jeho poznámka Laertovi k Hamletovi „je šílený“ [5,1;268], je pak v tomto kontextu vůbec jedním z vrcholů hry.
Samotný závěr je řešen také nově a zajímavě, při souboji Hamleta s Laertem herci jenom stojí s rapíry v rukou na jevišti kus od sebe, odříkávají repliky („Zásah.“ „Ne.“ „Další kolo.“ „Bod.“ apod.) a kácí se jak zasažení bleskem. Drobným problémem pak ale je, že vlastně není moc jasné, kdo koho zabil, výměna rapírů je téměř neznatelná. Zajímavostí je také, že Gertruda vypije pohár s vědomím, že je v něm jed.
Zatímco první půle hry je doprovázena zneklidňující hudbou, po přestávce se hudba mění až do polohy neuvěřitelně smutné a teskné, což velmi dobře přispívá houstnoucí atmosféře.
Hamlet v Huse na provázku je velmi zdařilá, provokující, částečně experimentální (chvílemi naopak překvapivě konzervativní) inscenace s několika výbornými nápady, jako celek ale, zdá se mi, úplně nedrží při sobě a potenciál textu (i toho, co z něho při zákonitém škrtání zbylo) zůstává ne zcela využit.

William Shakespeare: Hamlet, Divadlo Husa na provázku, 8. prosince 2011

překlad: Zdeněk Urbánek, režie: Jan Mikulášek, premiéra 17. ledna 2009
Hamlet – Jiří Vyorálek, Ofelie – Anežka Kubátová, Claudius – Pavel Zatloukal, Gertruda – Ivana Hloužková, Polonius – Vladimír Hauser, Laertes – Robert Mikluš, Horacio – Tomáš Sýkora, Rozencrantz – Michal Dalecký, Guildernstern – Jiří Hajdyla, herecká skupina – Andrea Buršová, Michal Bumbálek, Gabriela Štefanová

Podzimní Zbytov 2011

Úplně první na Zbytov dorazili Františka s Kurtem, takže jejich kombinace vlaku, autobusu a pěší cesty ze Strachujova spojená s více než hodinovým čekáním v Bystřici se ukázala být vítězná. Asi půl minuty po nich dorazilo auto z Brna, které řídil Honza Cimr a ve kterém seděli Lucie, Klárka a já. Honza s Lucií mě vyzvedávali po půl sedmé v Podnebi, ještě jsme se stavovali v Lelekovicích a jinde, navíc jsme patrně nejeli úplně nejpřímější cestou, takže jsme jeli nakonec docela dlouho. Vlakem a autobusem s Kurtem a Františkou jsme původně plánovali jet ve velké skupině, snad přes deset nás mělo být, ale nakonec z Brna jelo podstatně méně lidí, než kolik jsem ještě pár dní před tím čekal, a plné auto přijelo ještě v sobotu. Jako správný organizátor „hromadného“ odjezdu jsem na Františku s Kurtem ještě dohlédl na nádraží a pak teprve šel do Podnebi. Chvíli po nás už začali přijíždět ostatní: Honza z Chrudimi s Martinou, Jeníkem a Jeseterem, který tam dojel vlakem; Malý vlk (ano, čerstvý řidič MV!) Multiplou z Chotěboře s Kubištou, Štěpánem (z Jihlavy) a Luckou N. (z Prahy) a z Věcova Kady s Markétou a Hašlerka, každý ve „svém“ voze (ten Hašlerkův je ve skutečnosti Lenčin), údajně proto, že Hašlerka odjíždí v neděli o půl hodiny dřív. No jo. Pozdravili jsme se s Honzou (Marta už radši spala) a po chvíli jsme začli s večeří; potraviny tentokrát nakoupil a přivezl Malý vlk (s Kubištou). Stůl se prohýbal také pod různými dovezenými buchtami apod. Jako poslední v pátek dorazil Jony, původně sice neplánoval jet autem, nemá zimní gumy, ale po nadějné předpovědi počasí auto přece jen vytáhl a dovezl Ráchel, Áňu a Klárku B. Narozdíl od Kadyho a Hašlerky, kteří odstranili závoru a projeli objížďku (částečně zhroucenou silnici nad Svratkou), se Jony zalekl a vzal to přes Ubušín. Po večeři jsme si na plátno pustili nedávný televizní rozhovor Pavla Klineckého s Danou Drábovou, která měla být naším sobotním hostem, bohužel ale pro nemoc nepřijela. Ze začátku mírně směšný rozhovor se nakonec rozmáchl do velmi zajímavé diskuse, o to větší škoda, že nás čekal první Zbytov bez hosta. Protože už na Zbytově dlouho nezazněla žádná „povídka o Hájkovi“, rozhodl jsem se vytáhnout alespoň ty staré. V pátek večer jsem přečetl „Jak se stal Hájek hajkskůlerem“, „Hájkova cesta z Brna do Chebu“ a „Epos o Hájkovi“. Pak už jsme celou noc povídali a popíjeli (Áňa si zahrála s Malým vlkem a se mnou Halali), spát jsme šli někdy ve čtvrt na pět. Nahoře tou dobou už nebylo skoro místo, protože se všichni, kdo šli spát dřív, hrozně roztahovali, naštěstí byla ještě trocha prostoru o patro výš, kam jsem se také uklidil, zvlášť když mi Lucie P. a pak i Františka s Kurtem zabrali místo (z toho je vidět, jak je to moje místo široké a trochu i variabilní, pro příští Zbytov už asi připravím instruktážní video). Franta s Kurtem zabrali i Jonyho místo, ale ten na něm už spává málokdy, tentokrát spal opět na peci.

Ráno při snídani jsme si klasicky rozdělili práci a pomalu a postupně jsme začínali něco dělat. Klára B. s Dominikou plely maliní, Kubišta prořezával stromy, Kady a Hašlerka (i když existují nějaké zprávy, že Hašlerka se flákal) řezali a stloukali štíty koňské stáje, Honza s Kurtem pokračovali v nekonečných pracech kolem včelína. (Ač to vypadalo, že už je kolem včelína vše hotovo, Honza Keller si nakonec vymyslel, že bude potřeba ještě víc zakrojit svah, aby tamtudy mohl přenášet větší předměty.) Lucie P., Áňa, Klárka P., Františka a Martina hrabaly kdekoli a listí pak pálily, čímž trochu komplikovaly život skupině Honza C.-Štěpán, kteří vedle ohniště prodlužovali kamennou cestu na latríny. Celkově práce této dvojice vypadala podivně, chvílemi se zdálo, že vykopávají šutry jen proto, aby je zase zakopali, a pak v místě zakopaných šutrů prováděli rychlé pohyby se smetákem, ale nakonec cesta přece jen vznikla, třikrát sláva. Jeník s Malým vlkem rovnali polena do rázu. Jony s Vojtou jeli po snídani do Poličky pro Anču, po příjezdu jsem s Jonym vykopal jeden strom u hřiště, Vojta s Ančou řezali dřevo, které zůstávalo po Kubištově prořezávce. Kubišta pak polínka naložil na kárku a asi tři hodiny s nimi bezcílně jezdil po Zbytově jak Bludný Holanďan. Na otočku přijeli Rebeka s Ondrou, na chvilku se utrhli z oslavy narozenin dědy Hančila. Ráchel a věrná pomocnice Lucka N. vařily. Malému vlku po chvíli došly síly a tak raději seděl u kamenného stolu a zval Kláru B. na LEGOpárty (nutno uznat, že úspěšně!). Já s Jonym jsme pak Jeníkovi pomáhali se dřevem. Holky, které plely maliní ho pak také hnojily, s dolováním hnoje od koní pomáhali Honza s Kurtem. Dominice ale kůň rozžvejkal kapuci od bundy. Před obědem odjel Malý vlk (sám Multiplou), protože musel v Chotěboři promítat operu.

Celkově bylo tentokrát trochu méně práce, za což může zázračná proměna Ortopfannů v zodpovědné a angažované mladé lidi, takže nedlouho po obědě už nebylo moc co dělat a asi polovina z nás se vydala na krátkou procházku na kopec. Přidali se k nám také právě dorazivší Michal, Klárka, Pepina, Filip H. a Honza Hanuš. Jen neúnavný Honza Cimr pomáhal Honzovi Kellerovi skoro až do soumraku s vozením hnoje z chlívku od ovcí na hnojiště, asistoval při tom také Jony či Kady, který prohlásil: „Toho bohdá nebude, aby na Zbytově zvítězili Ortopfanni!“ Svačina byla zhruba v půl páté u kamenného stolu, i když bylo celý den zataženo a trochu sychravo, stále bylo možné být venku.

Pak jsme už šli dovnitř a protože nepřijel host, chvíli vládlo jakési bezčasí. Přemýšleli jsme, jestli vyhlásit nějaký společný program a jaký, na nic moc jsme ale nepřišli, i když třeba Honza Keller navrhoval hru Kufr. Jony vytvořil lístečky a dali jsme jednu partii, četl Honza a písmenem bylo „G“, což slibovalo zajímavý souboj. Hašlerka dostal lísteček „odrůda vína“ za vtipnost, když řekl „grizlink“. Jedna parta (Kady, Štěpán, Lucka N., Honza Hanuš a další) se také uchytila při hře s malováním a přehýbáním papírů (někdo tomu říká „farář v lahvi“ nebo jak). Jeseter se nechal přemlouvat, ať zahraje na klávesy Jesus Christ Superstar jako v srpnu na Pobytu a vymlouval se, že nemá akordy. To mu nicméně nebránilo (!) potom stejně celou operu zahrát na kytaru (!), přeskočili jsme snad jen Ježíše před pilátem a pak smrt obou hlavních postav, jinak jsme to s chutí po paměti zabékali, tedy alespoň Jeseter, Anča, Kubišta, Štěpán, Jony, já, trochu Jeník a další, ostatní se asi nudili. Přečetl jsem další tři „povídky o Hájkovi“ („Jak Hájek zmizel“, „Jak Hájek teoreticky vypomohl při přesunu fóliáku“ a „Druhý epos o Hájkovi“) a potom jsme krátce vzpomněli na Jakuba, dokonce jsme zanotovali i Upadl mi meloun a Světozor. Díky povídkám jsme také zazpívali pár fláků od Znouze, hlavně tedy Jeseter s Ančou, Kubišta a já. Pak už byla volná zábava, Honza s Jeseterem vzali kytary a přezpívali největší hity z Dodatku (Ebenovky a Mílovky), pak hrál chvilku Honza něco ze svého repertoáru (např. Ještě jedno kafe, Já s tebou žít nebudu, Poprava blond holky), po Petěrburgu a Těšínské pojali s Jeseterem nápad přezpíval celé Divné století, což také snad až na jednu písničku zvládli. Ubývalo vína a tak Kady zajel ke známým pro nové, pila se i becherovka (dala si i Marta K.). Klára B. s Áňou zpívaly písničky Osvobozeného divadla. Utvořila se také moravská skupinka, která chtěla zpívat svoje lidovky jako Ide poštár, ide a podobně, většinou je pak ale raději zpívali venku, když chodili kouřit. V kuchyni hrál Jeseter a po Slávy dceři opět uzrál nápad na přezpívání celého alba, tentokrát Tiché domácnosti, což se také povedlo. Pak jsem vytáhnul Tullamorku a Evangelický zpěvník. Přidali se ke mně Kurt, Klárka P., Lucie P. Pepina něco řešila s Honzou Hanušem. No, šli jsme spát asi o půl páté, krátce po mírném upozornění Honzy Kellera.

Ráno jsme jeli do Veselí. Po návratu se trochu spěchalo (ale skoro neznatelně), protože Kellerovi odjížděli do Prahy na instalaci Pavla Kaluse. Honza Keller si dal panáka se slovy jako „dobré bohoslužby je třeba zapít“ a „požehnání je dobrá věc, ale úplně nestačí“, Marta si na zápraží vychutnávala Tullamorku. Pak už jsme se rozjížděli. Brňáci se nebyli schopni dohodnout, kdo pojede jakým autem a jestli ještě nepojedou na nějaký výlet a na jaký a kam, ale i to se nakonec zvládlo, také díky tomu, že Jony pokračoval do Brna. Prohlásil jsem, že nepůjdu na odpolední nešpory do Červeňáku, protože budu asi spát a Honza Keller podotknul, že jsem měl nešpory v noci. „Do čtyř,“ dodala Marta. Jak bývá snad poslední dobou zvykem, po nepříliš vlídné sobotě se udělalo v neděli krásně a těžko se nám odjíždělo. Tak snad zas na jaře!

Poslechovka v Miroslavi

Většina z toho, co jsem pouštěl na své včerejší poslechovce v Miroslavi:
























A něco z toho, co jsem jaksi nestihl:

Václav Neckář a Umakart - Půlnoční

Kdo by to byl čekal, že se v září 2011 stane hitem vánoční písnička nazpívaná Václavem Neckářem. Jde o song z filmu Alois Nebel, i když tam prý zazní jen na chvilku.



Píseň je to dost chytlavá, až návyková; pěkné obrazy („Ježíš na kříží ztrápený občas se usměje“ a „stojím v prázdném kostele, hvězdy nade mnou“) vcelku vyvažují i za uši tahající snahu zrýmovat „ve městě / v kostele“.

Na celé písni je zásadní ta nostalgická atmosféra: zpěvák vlastně, pokud to dobře chápu, stojí na místě, kde stával kostel, možná je to někde v Sudetech, a vidí (asi podobně jako hrdina filmu) lidi, kteří do něj chodívali. (Jelikož to je písnička přímo z filmu, který jsem navíc ještě neviděl, je dost možné, že s ním bude korespondovat v dalších drobnostech.) V tomto smyslu je také velmi šťastné angažování Václava Neckáře, zpěváka zlatých 60. let, herce hlavní role v oscarovém filmu o vlacích, postavy z plakátu paní Květy z filmu Alois Nebel (viz 2:46)... Jen to až moc připomíná Leonarda Cohena.

Je to až trochu kýčové, ale na druhou stranu, jinak než přes nostalgickou a vánoční atmosféru verš „Beránku náš, na nebesích, stůj při nás“ do české popové písničky asi nenacpete.

Klip je velmi stylový s několika výbornými nápady.

Traband na Jimramově

Orel & panna, Krysy, Přijíždí posel, Na širém moři, O malém rytíři, Tichý muž, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Kantorovy varhany, Muž, který sázel stromy, Kámen v botě, Sestřičko!


Koncem září snad návrat k pravidelnějšímu blogování.

Brigádnická afterkalba 2011

Brigádnická afterkalba se uskutečnila na svém nejtradičnějším místě – na zahradě u grilu a srubu v Husovicích v pátek 22. července 2011 a byla to kalba dosti výživná. Dovolím si několika poznámkami zvěčnit část z toho, co se odehrálo. Scházeli jsme se od asi šesti a sešlo se nás docela dost. Nejzásadnějším společným zážitkem byl jednoznačně koncert uskupení Show-Rec ve srubu, který začal někdy před tři čtvrtě na osm a trval i se zhruba patnáctiminutovou přestávkou (vynucenou spravováním kytary) asi do půl deváté. Soudě podle míry pogování si ho nejvíc užil Jiras, Jendič a Gasik, který ale během přestávky želel, že už zahráli oba jeho oblíbené hity a nenechali si žádný z nich do druhé půlky. Mám pocit, že ke konci koncertu už některé písničky Show-Rec opakoval. Musím se zde také pochlubit, že největší brigádnický hit Hospoda, který zazněl ze začátku koncertu, Tom věnoval mě za to, že jsem ho otiskl v právě vydaném Dodatku k Brigádnickému zpěvníku. Yes, yes. Na konci koncertu Františka s Pepinou Tomovi věnovaly jako poděkování kvestorovi za Brigádu pozlacený buřt, což je dost h.c. humus. Odhalily tím také, kdože vlastně stojí za největší letošní brigádnickou kanadou, i když někteří tomu i po odhalení stále nemohli uvěřit (a vzhledem k tomu, že se účastnily i akce slepice, kterou jsem popsal zde, budeme si na ně asi muset dávat větší pozor).
No, a pak už se pilo. První odpadl Jendič, takže ani nezaznamenal příchod staré gardy, no ale i Terka musela trochu chodit po městě, pokud jsem to tedy správně pochopil. Petr, Jiří a Kubin přišli značně nakalení rumem s tím, že bychom měli mít další rum, což ale asi neodpovídalo realitě, celkově alkohol poměrně rychle docházel. Nicméně Jiří přišel jen v tričku (a pak mu byla celou noc zima), protože podle sms od Petra vyrozuměl, že jdou jen na ZONku. Kubin pouze čekal na noční odjezd autobusu na zahraniční dovolenou, mírně se pral s kvestorem a celkově si koledoval o přesdržku, jak to umí jen on, a nakonec nikam neodjel, protože ráno na hranicích zjistil, že byl okraden o doklady. Jiří ráno telefonicky u Petra zjišťoval, jestli za to náhodou nemohou oni, protože si jen vzpomněl na to, že Kubinovi přeřídili čas na hodinkách a na mobilu a když zjistil, že Petr doklady nemá, dost se uklidnil; to ale předbíháme. Petr údajně objednával rumy v hospodě tak rychle, že je nestačili pít a tak museli po chvíli domluvit pitný režim 15 minut, Petr si na mobilu nastavil zvonění po 15 minutách a pak na obsluhu už jen mával zvonícím mobilem. Jiří pak ráno hořekoval, že by Petr už mohl mít rozum, ostatně je mu přes pětatřicet. Bára s Milošem přišli na chvilku také. Peťan a Lenka D! dorazili autem, takže nepili a poměrně brzy odjížděli. Kubin posléze odešel domů a s ním i Honza C. s Klárkou, kteří se ale, když zjistili, že spánek u Kubina by trval maximálně půl hodiny, protože pak už musí Kubin vstávat kvůli odjezdu na dovolenou, hned vrátili. Peťan s Lenkou D! svým odjezdem trochu naštvali Petra a Jiřího, kteří i přes nedostatek alkoholu v těchto nočních hodinách, zdá se mi, nestřízlivěli. Napřed Peťanovi poslali nějakou sms, kde mu nadávali, a poté, co přišla strohá odpověď „Hovada“ začal Jiří psát Lence. Sms byla zcela nesmyslná a zněla nějak takto: „Květon tě vlastně nemá rád. Ale já tě mám rád, ty máš ráda Petra a Petr má rád Bena. Květon má rád Petra jako sebe (...) a ty máš ráda Petra jako Pána Boha. Amen.“ přičemž závěrečné „amen“ těsně před odesláním vyměnil za „budiž“. Zábavný byl hlavně způsob, jakým Jiří (spolu s Petrem) tu sms psal. Jiří stále zapomínal, o kom je vlastně řeč a kdo je v té zprávě „já“ a kdo je „ty“ (zapomněl totiž i komu ji píše) a tak si to pořád s Petrem znázorňovali s pomocí lahví a skleniček stojících a ležících kolem. Pak Petr najednou rychle odešel na rozjezd a Jiří v Husovicích zůstal. Prohrabával si kapsy a vtipným způsobem si začal dělat pořádek ve věcech: „Tohle je moje peněženka, ta patří mně; toto vůbec nevím čí je, to mi nepatří, tak to dám do kapsy bundy, protože ta mi také nepatří.“ Když pak Franta donesla Jiřímu spacák, bylo rozhodnuto, že přespí zde, mohla tedy zamknout vrata a jít spát. Velmi brzy po ní odešla spát do Srubu Ivča a zůstali jsme Tom, Radek, Gasik, Jiří a já a šli také chvilku po holkách spát. Bylo asi půl čtvrté.
Ve Srubu už nebylo skoro místo a tak jsem spal venku, což mi ale moc nepomohlo, protože někdy před šestou vstala Terka, která chtěla jít domů, což se jí ale hned nepovedlo, protože vrata byla zamčená, a Jiří, kterého bolela záda. Terka pak Jiřímu ukazovala fotky z letošní Brigády, které jsem jí večer nahrál do notebooku a přišlo mi docela vtipné a milé, že je komentovala velmi podobně mým komentářům na webu. Jiří pak vyprávěl legendární historky z Brigád o Čoklovi, Šedivcovi, Hadovi a pod. Říkal také, že měli svého Boba Dylana ve Vaškovi K., takže když pak po roce 2000 začal jezdit i Honza S. se svými složitějšími songy jako Zabil jsem mouchu apod., byl to trochu šok. Pak přišel Ondřej a pustil Terku ven, chvíli po něm si přišli pro nástroje skoro všichni z Poletíme?, protože odjížděli do Kadaně, což bylo nemilé zvláště pro Toma, protože spal na Kačerově bubenickém koberečku. Jiří si vzpomněl, že v noci psal nějaké esemesky, podíval se do mobilu a zhrozil se.
Postupně všichni vstali (poslední Tom a Radič), uklidili jsme a domluvili se, že se setkáme na snídani v Podnebi, kde pracovala Mariana, která večer spolu s Lucianou a Ondrou odešla dřív. Já jsem ale spěchal na vysočinu na svatbu a tak jsem se v Podnebi jen rychle otočil v době, kdy tam ještě nikdo kromě Mariany nebyl (přesto jsem stihnul posnídat) a šel na vlak.
Omlouvám se, že toto vyprávění bylo celé skoro jen o staré gardě, musíme se příště taky činit.

Několik fotek zde.

Traband - uvedení alba Neslýchané!, Praha

Čtvrteční koncert Trabandu u příležitosti uvedení nového alba Neslýchané! byl famózní!

Krátce po osmé hodině večerní Traband vystoupil na pódium ve své aktuální čtyřčlenné sestavě a koncert začal citací české hymny, totiž předehrou k písni Jak to všechno pěkně roste (i když bez zvolání „plechy Čechům“). Mám dojem, že tuto píseň jsem už hodně dlouho neslyšel (dohledávat to teď nebudu). Hned poté Jarda představil prvního hosta večera. Samozřejmě se čekalo, že přijde několik zajímavých hostů, ale toto bylo velké překvapení a musím říct, že velmi příjemné. Vystoupil Evžen Kredenc! Sice na pódiu jen trochu poskakoval a zpíval refrén písničky Na širém moři, ale měl obrovský úspěch, diváci tleskali a on se řádně ukláněl jak za starých časů Ponorné řeky nebo Dušana. Můj návrh, ať Evžen vezme banjo, které měl dokonce asi metr od něj přichystané Jakub Sejkora, vyšel naprázdno. Na koncertě, jak jsem pochopil, s Evženem byli i jeho dvě malé ratolesti.

Po několika dalších písních Trabandu vystoupili tlumočníci z České komory tlumočníků znakového jazyka a začalo vlastní představování nového alba. Tlumočníci si stoupli před kapelu a do znakového jazyka tlumočili na živo hrané písně v podstatě v tomtéž pořadí a složení, v jakém to vyšlo na DVD. Navíc zazněla ještě písnička Milovaný syn. Díky tomu jsem např. po roce od loňského uvedení Domasa poprvé naživo slyšel Co se v mládí naučíš. Jarda poznamenal, že si tlumočníci patrně schválně vybírají písně buď předuchovnělé (Milovaný syn, Jdu krajinou apod.) nebo ty nejvíc sprosté (O malém rytíři - zde před písní poznamenal, ať dáváme pozor, jak se znakovým jazykem vyjádří „lidi jsou svině“, Co se v mládí naučíš).



Diváci tlumočníky sledovali se zájmem, někdy až úžasem a písničky takto tlumočené-tancované na pódiu měly grády. Naživo jsme ale neslyšeli dvojici Moji učitelé a Vlaštovky, které se po uvedení alba promítaly přímo z onoho DVD. Set s tlumočníky končil Černým pasažérem, kdy při závěrečném „naj na na naj naj na na naj“ byli všichni na pódiu. Pak nastal přímo akt uvedení alba. Promluvili vydavatel a kameraman DVD Tomáš Zeno Václavík a album bylo symbolicky pokapáno ušními kapkami. Viz moje videa:





Po pauze v živém hraní, ve které byly promítnuty již zmíněné ukázky z DVD, Traband začal představovat písně z nového alba. Zahrál všechny kromě Učitelů (viz DVD) a intra Déja vu. Kromě dětí, které už asi spaly, hráli v jednotlivých skladbách i hosté, kteří se podíleli na nahrávání CD. Takže jsme přivítali Lucii Redlovou, Jakuba Sejkoru a Martina Černého. Ten kromě tin whistle v Muži, který sázel stromy zahrál na teremin (výborná písnička Vetřelec) a jak tak přemýšlím, možná to bylo poprvé, co jsem slyšel teremin naživo. O nových písničkách jako takových snad napíšu v plánované recenzi, album jsem si samozřejmě koupil.

Tato část koncertu skončila zhruba v půl jedenácté a Jarda vyhlásil, že teď bude hrát Pláče kočka asi do čtvrt na dvanáct a pak se vrátí Traband a těm, kteří vydrží, bude hrát starší písničky i podle přání („kromě Pejska“). Pláče kočka odehrála svůj set, někteří ojedinělí na ně hodně pařili, publikum ale trochu prořídlo, ale ne nějak zásadně. Po návratu Trabandu zůstal ještě Jakub Sejkora a spolu si střihli (na můj návrh, ale možná to bylo plánované) Vraťte mi mou hlavu. A pak už hrál Traband známé fláky až do dvanácti. Výrazný moment nastal při Indiánech ve městě, kdy těsně před začátkem zezadu přišel sympatický mladý chlapík a vystřídal Václava za bicími. Jarda začal hrát a Václav si šel zapařit do první řady, kde nadšeně skákal. Mladík si za bicími počínal více než zkušeně a naprosto skvěle písničku odbubnoval, jeho výkon zvláště v některých okamžicích Václav z první řady odměňoval pochvalným rykem. Po písni vyšlo najevo, že to pravděpodobně bylo překvapení pro Jardu a mladík je Svoboda junior! Jarda řekl nějakou jeho muzikantskou přezdívku (kde hraje ale nevím, předpokládám, že Hromy blesky už nefungují) s tím, že doma mu říkali Jakub. Navrhl jsem, ať, když už tu je, zazpívá Koledu, Jarda ale oponoval, že už na to asi nemá potřebný rozsah. Na předposlední Leží dáma na kolejích se ještě vrátila na pódium Lucie Redlová a koncert skončil těsně před půlnocí Sárou (zpívanou, jak se tak někdy stává, až od prvního verše sloky („Sbor kajícných mnichů jde krajinou v tichu“). Na videu se můžete mrknout na představování kapely do předehry (omlouvám se za mírně useknutý začátek):



Byl to, jak jsem už napsal, famózní koncert. Téměř čtyři hodiny nepřetržité hudby, zazněla spousta hitů, např. velká porce z alba Hyjé!. Na něco se samozřejmě už nedostalo, jmenujme např. Lano, co k nebi nás poutá nebo Kalnou řeku. Těším se, až je uvidím na Jimramově!

Moje fotky jsou zde.

Traband a hosté (support: Pláče kočka), uvedení alba Neslýchané!, Praha, Futurum, 2. června 2011: Sáro!, Jak to všechno pěkně roste, Přijíždí posel, Leží dáma na kolejích, Na širém moři, Černý kafe, Viděl jsem člověka, Ve zlatém kočáře, Marie!, Mraky, Černej pasažér, O malém rytíři, Vraťte mi mou hlavu, Krasojezdkyně!, Ve stejném okamžiku, Milovaný syn, Jdu krajinou, Tichý muž, Vlaštovky (z DVD), Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Co se v mládí naučíš, Bez tíže, Kantorovy varhany, Obešel jsem horu, Nad Koločavou, Moji učitelé (z DVD), Taková ženská, Princezna Lada, Takovej pán, Paní z koloniálu, Vetřelec, Romeo a Julie po deseti letech, Posluchač z Prahy, Deža ví, Muž, který sázel stromy, Kámen v botě.

Čechomor - Místečko

Před časem jsem tu v článku o singlu Koňaboje, který jsem moc nepochválil (celé album jsem ještě neslyšel, ale reakce na něj nejsou moc dobré), napsal „jsem zvědav, jestli nové album Čechomoru ukáže, že tenhle styl lidovek s elektrickými kytarami může ještě říci něco podstatného a nového“. Nové album je zde a jako singl slouží titulní skladba Místečko.



Stylově je to něco mezi posledním (možná i nedoceněným) řadovým albem Co sa stalo nové a albem Proměny, které obsahuje úpravy starých hitů pro filharmoniky. Zní to docela zajímavě, jen ta šeptaná fáze mě trochu irituje (znám příklady, kdy to funguje dobře, tady to tak, podle mě, není).

Podle tohoto singlu se tedy zdá, že Čechomor složitou situaci, kdy se pokouší navázat na své staré úspěchy, zvládá víceméně se ctí, ale něco podstatného a nového už od něj asi čekat nemůžeme.

Pár slov k tracklistu nového alba Trabandu Neslýchané

Zítra vychází nové album Trabandu Neslýchané a dnes byl konečně zveřejněn kompletní seznam písniček. Podobně jako loni k Domasa, i dnes to trochu okomentuju, další informace pak snad napíšu, až si album koupím.

Album obsahuje 12 písniček (nebo intro a 11 písniček) a tentokrát z nich znám menší část než loni, Traband s deskou více tajnůskařil. Je patrný trochu odklon od písniček o krajině a návrat do doby zhruba Road Movie, jak tematicky (písničky o různých lidech trochu „na kraji společnosti“), tak částečně i přístupem. Dechno se sice nevrací (i když Janina trumpeta a Robertova tuba jsou velmi patrné), ale jsou zde opět např. Jardovy samply zvuků pochytaných různě po venku nebo z rádia, podobně jako na Road Movie a mp3 bonusech k tomuto albu.

Pět písniček (Déjà vu, Taková ženská, Takovej pán, Vetřelec, Deža ví), pokud se nepletu, vůbec neznám.

To, že albu bude popěvek Moji učitelé, mě trošku překvapilo, ale ne nepříjemně. Písničku jsem slyšel v září a v říjnu 2009 spolu s novinkami, které pak vyšly na Domasa, kam ale tato písnička logicky moc nezapadala. Pak se po ní trochu slehla zem a do koncertního repertoáru se vrátila až letos na jaře (slyšel jsem ji 21. dubna ve Futuru).

Princezna Lada čekala na vydání deset let, nevešla se na Road Movie. Do povědomí se dostala ale až po návratu Trabandu na pódia v lednu 2007 (poprvé jsem ji slyšel 8. února 2007 v brněnském Desertu); verze na albu Neslýchané dost kopíruje starou verzi z dema z roku 2006, ze kterého se vybíraly písničky na Přítele člověka. Toto demo od Jardy mám a tak se nahrávka Princezny Lady objevila samozřejmě i na webu Evangelického Traband Funclubu www.traband.tk.

Paní z koloniálu je podle mě trošku slabší písnička, ale už taky stará známá. Spolu s Posluchačem z Prahy a písničkou Kámen v botě jsou to typičtí zástupci písniček, které Traband začal na koncertech hrát brzy po vydání Přítele člověka.

Nádherná je Romeo a Julie po deseti letech (mezi trabandofily dosud známá jako Romeo a Julie po dvaceti letech). Tu Jarda zahrál v únoru 2007 na jednom sólovém koncertě, který zaznamenal Vláďa von St. (z čehož vznikl velmi cenný bootleg), a od té doby ne. Naživo jsem ji slyšel poprvé až na zmíněném dubnovém koncertě. Na koncertě i na albu ji zpívá bubeník Václav, což mi přijde škoda. Jeho zpěv v „předehře“ písně Zlá/sky na Domasa mi přišel jako skvělý nápad, tady takový rozměr chybí a písničku bych rád slyšel od Jardy.

Podobně Muž, který sázel stromy zpívá teď Jana. Jana ale zpívá přece jen častěji, navíc to s velkou nadsázkou můžeme pokládat za dlouho očekávaný návrat populární zpěvačky známé díky hitům Cirkus Praha a Měla jsem já pejska. Písničku jsem slyšel poprvé 21. prosince 2009 ještě v Jardově podání, podruhé až zase teď v dubnu.

Jak vidno, album Neslýchané je trochu kompilátem písniček, které podle hraní na koncertech vypadaly, že vyjdou hned na dalším albu po Příteli člověka (na Domasa, když to zjednoduším, z tohoto pohledu vyšly s výjimkou Pálíš, doutnáš, nehoříš a Krajiny v obrazech v podstatě samé novinky představené jednorázově půl roku před vydáním alba), a nových zcela neznámých písniček. Trochu výjimečné a do jedné z těchto dvou skupin nezařaditelné písně jsou Muž, který sázel stromy a Moji učitelé. Rád bych ale připomněl, že k písničkám z širšího okruhu Přítele člověka patří třeba zapadlá Moje volba („Říkali mi když přiložíš ruku k dílu“), zcela neznámá Jsi a další (např. hodně písniček z již zmíněného bootlegu Vládi von St.), na které se opět nedostalo, zapomnělo, či už je Jarda vyhodil. A pak samozřejmě ještě existují písničky z okruhu Domasa (které by se ale na Neslýchané asi nehodily tematicky): Blaník či Vyloveno, o novinkách typu Mám kabát z roku šestašedesát nemluvě. Věřme, že se Trabandům povedlo album namíchat dobře a že bude zase skvělé, jak jsme na to u nich zvyklí.

Pozn.: Spolu s novým studiovým albem vychází v jednom obalu i DVD, které obsahuje 12 písniček z posledních čtyř studiových alb Trabandu tlumočených do znakového jazyka. Album Neslýchané zastupuje písnička Moji učitelé. O DVD tento článek nepojednává, některé klipy jsou ke zhlédnutí na Youtube nebo iDnesu, až album koupím, budu vědět víc.

Oboroh - Žalm 22 (Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?)

Už je to skoro 20 let, co Oboroh vydal Spatřujeme světlo, druhou desku zhudebněných žalmů v ekumenickém překladu, dosud svoje asi nejrockovější a nejznámější album. Do prvních dvou alb Oborohu (plus tři žalmy na třetím albu Kámen), pokud se nepletu, vměstnal Slávek Klecandr snad všechno, co zhudebnil pro bezejmennou undergroundovou kapelu, která působila v okolí Třebechovic pod Orebem v druhé půli 80. let. Pak následovaly čtyři studiové desky převážně s autorskými písněmi a nyní vychází album Žalmy III., album s novými melodiemi na biblické žalmy, album, které nevychází z repertoáru „třebechovické skupiny“. Vydavatelství Indies Happy Trails uvolnilo ke stažení singl Žalm 22, osmou skladbu z celkových jedenácti.



Přiznám se, že při prvním poslechu se mi to moc nezamlouvalo. Už při druhém jsem si ale víc všímal přítomnosti klasických značek, které dělaly z žalmů na starých deskách hudebně zajímavé hity: basová předehra a pokračování její linky i dál, zpěv Slávka Klecandra... Přesto se ale mírně unylý refrén opakuje možná více než je zdrávo (pokud je však cílem alba nějaká forma meditace, pak je to asi záměr, který holt nedocením) a není mi jasný klíč, podle kterého byly vybrány verše. Kromě asi dvou výjimek bylo před lety vždy zvykem, že Oboroh přezpíval žalm celý; teď jsou obsahem písně jen verše 2 (2a je refén), 3, 10, 11, 19 a 20. Možná že Klecandr vybíral podle aluzí na život Ježíšův, ale co tam pak dělá to „Ty jsi mě vyvedl z života matky...“? Melodie Klecandrova zpěvu se mi docela líbí, možná kdyby měla větší čas se rozvinout, bylo by to ještě lepší. Je škoda, že občas není úplně rozumět slovům.

Doporučuji zkrátka neskuhrat hned, že už to není ten „klasický starý Oboroh“ a dát té nahrávce šanci. Uvidíme také, jaké budou další písničky.

Květy - V čajové konvici

Kapela Květy vydala album V čajové konvici s písničkami „z projektu Svět podle Fagi“, což je představení divadla DNO, kde Martin Evžen Kyšperský (občas alternuje někdo jiný), frontman Květ, hraje na kytaru, zpívá a sekunduje herci Jiřímu Jelínkovi.

Album bylo, pokud se nepletu, inzerováno jako trochu odlišné o klasické tvorby skupiny, s písničkami jakožto krátkými vtipnými popěvky. To se v první, větší části alba podařilo výborně. Prvních 11 písniček složil Kyšperský (jen hudba dvou písniček, Kpt. Nemo a Kpt. Lžičko, je dílem jeho spoluhráče, bubeníka Aleše Pilgra, Kpt. Lžičko navíc spolu s Kyšperským). Texty na malé ploše přetékají důvtipem a rozvíjejí nápady z prvních veršů nebo dokonce z názvu nečekanými směry. Kdo by čekal, že písnička s názvem Osnova začne trojverším „ve školních osnovách / je málo o sovách / musíte vzít děti do lesa“? Kyšperský si s posluchačem dělá do chce, přes nečekané asociace či slova podobně znějící ho vláčí všude možně a má ho v hrsti. Cesta je to navíc velmi rozmanitá díky různým hostům. V Medvídkovi, kterého už známe z desky Bongo BonBoniéra, zpívá Jana Kaplanová z Trabandu, Šnek je parádním sólem Lenky Dusilové. Ženský sbor složený z Doroty Barové, Lucie Redlové, Johanky Švarcové a Jany Vébrové, čili z osobností s vlastními zajímavými hudebními projekty, vstupuje na album třikrát a zanechává výraznou stopu, jimi zpívané refrény povyšují písničky Osnova, O cestování a Malá přítelkyně ještě o kus výš. Právě písnička O cestování se ale z první části alba nejvíce vymyká. Se stopáží přes 4 minuty je jednoznačně nejdelší písničkou alba a text za sebe vrší slovní hříčky se jmény různých míst („v berlíně ber líně chodník / za kopcem je lublaň nezahub laň…“). Jindy bych asi takovéto hříčky označil za příliš chtěné a moc by se mi to nelíbilo. Ne tak ale tady! Nevím, jestli za to může víc mrazivá „recitace“ Karla Heřmánka, herce Divadla Bez zábradlí, skromný basový podkres, či již zmiňovaný ženský sbor, který v refrénu zpívá, že „je důležitý u sebe mít hodně pití“. Pravděpodobně všechno jmenované a navíc to, že nejde jen o nějaké hříčky naházené za sebe, nýbrž o komplexní promyšlenou písničku s některými opravdu kouzelnými verši. Je to tedy skutečně „chtěné“, ale tak, že víme proč. Hned následující písnička po O cestování je o vesmíru, psaná ovšem Oves míru a pojednávající o vesmírném sekáči, který „na černé louce shrabuje hvězdokupy“. Asociace působí i napříč písničkami…

Texty poslední čtyř písniček alba složil Jiří Jelínek a Martin Evžen Kyšperský je zhudebnil a všechny je zpívá. Rozmanitost a šílené nápady najednou ustupují, probouzí se skutečná melancholie (oproti písničce Malá přítelkyně, která je tak smutná, až to lze považovat za humor). Texty mají některé silné momenty a výborné verše, ale po těch jedenácti písničkách mi to najednou úplně nestačí. Za nejlepší z této čtveřice považuji Zdají se androidům sny o elektrických varhanách (revival), ale možná jen proto, že je nejpodobnější písničkám z první části. Ale třeba je to záměr trochu zneklidnit posluchače.

Hudebně jsou to pořád Květy, takže výborné, možná bych i řekl, že se tentokrát hodně povedly melodie, jsou zpěvné, což se k typu těch písniček hodí.

Album vyšlo v pěkném digipacku, který vypadá sice uzounce, ale pěkný booklet se do něj překvapivě vejde. Akorát se těžce vytahuje. A taky mi trochu vadí nálepka, že Květy hrají na Rádiu 1.

Jak to ty Květy dělají, že vše, na co sáhnou, je tak dobré?

Mário Bihári a Bachtale Apsa - Šukar jakha (Krásné oči)

Nevidomého původem slovenského Roma Mária Biháriho, hráče na klavír, akordeon, klarinet i bonga, známe z jeho působení ve skupině Koa se Zuzanou Navarovou. Po odchodu Ivána Gutiérreze v roce 2000 se Bihári postupně dostával do popředí interpretačně (zpěvem možná trochu Gutiérrezem ovlivněný) i autorsky. Zatímco na slavném albu Barvy všecky (2001) doplňuje Navarovou třemi svými písněmi, na následujícím Jako Šántidéví (2003) má už téměř třetinu repertoáru skupiny. Po smrti Zuzany Navarové se stal hlavním autorem skupiny Koa, ta po dvou albech ale ukončila činnost. Kromě sólových vystoupení pak Mário Bihári někdy v roce 2009 založil novou skupinu Bachtale Apsa, nyní už čistě zaměřenou na romskou hudbu. Ve skupině zpívá mladá Sára Kaliášová a na basu hraje Biháriho spoluhráč z kapely Koa František Raba. Na konci března vydali vlastním nákladem první, eponymní album nahrané živě loni v říjnu. Šukar jakha je otvírák, na desce ale také najdeme např. písničku Kamínek známou již z alba Barvy všecky.



Sára Kaliášová se, ač je to k ní trochu nespravedlivé, asi nevyhne srovnání se Zuzanou Navarovou. Její hlas asi nebude tak univerzální, tak výborný ve všech možných polohách, ale to od 17-18leté zpěvačky skupiny zaměřené na romskou hudbu ani čekat nemusíme. Zpívá ale s velkou samozřejmostí, cítím tam velkou radost a obrovský tah, který spolu s výbornými instrumentálními výkony (i když je trošku znát, že jde jen o krátý efektně energický otvírák) dává dohromady zajímavé uskupení. Takže, zapamatujme si ta jména!

Traband a Lucie Redlová, Praha 21. dubna 2011

Z Futura už se stala domácí scéna Trabandu a na jejich koncertě zde na Zelený čtvrtek jsem byl i já. S Trabandem podobně jako na koncertě ve Futuru před dvěma měsíci, který jsem žel vynechal, vystoupila i písničkářka Lucie Redlová. Ještě v době oficiálního zahájení koncertu v klubu skoro nikdo nebyl (nebo to tak aspoň vypadalo), jakmile ale Traband vystoupil na pódium, prostor se pěkně zaplnil. Na začátku Jarda oznámil, že za sebou právě mají oslavu ukončení nahrávání nového CD nebo co a koncert začal hitem Pálíš, doutnáš, nehoříš.

Byl to poměrně klasický koncert poslední doby, z nového alba moc písniček nezaznělo (Traband nehrál žádnou, kterou bych neznal), ten minulý koncert ve Futuru byl v tomto směru možná zajímavější. Traband ale samozřejmě hrál skvěle a koncert se dost povedl. Po delší době jsem si zas naživo vychutnal Ve zlatém kočáře a Zlá(sky). Před začátkem Tichého muže Jarda krátce vzpomenul Miroslava Tichého, který před časem „doplul do Tichého oceánu.“ Zajímavostí také je, že písničku Romeo a Julie po dvaceti letech, která by měla vyjít na novém albu, nezpíval Jarda (jak jsem to znal z jedné jeho sólové nahrávky), ale Václav. Podobně písničku O muži, který sázel stromy, kterou jsem poprvé a do této chvíle naposled slyšel 21. prosince 2009 v Jardově podání, zpívala teď Jana. Velký ohlas vzbudila písnička na přání z publika Moji učitelé, z čehož usuzuju, že také možná zazněla na tom koncertě ve Futuru před dvěma měsíci, já ji totiž slyšel dvakrát v roce 2009 (1. září a 28. října 2009) a od té doby ne. (Texty těchto písniček jsem vystavil na webu Evangelického Traband Funclubu www.traband.tk.)

Lucie Redlová s Trabandem hrála na mandolínu v několika starých písničkách (Leží dáma na kolejích, Orel a Panna, Krysy) a také v O muži, který sázel stromy a Romeo a Julie po dvaceti letech. Zatímco u Romea a Julie mám potvrzeno, že tato písnička vyjde na novém albu (a Lucie Redlová tedy pravděpodobně hostuje na studiové nahrávce), o písničce O muži, který sázel stromy se to můžeme zatím pouze dohadovat. Na novém albu bude také známá Princezna Lada, což Jarda na koncertě potvrdil.

Bohužel jsem spěchal domů a tak jsem odešel během Kalné řeky, co se dělo pak, nevím. I když jsem tedy přišel o několik posledních písniček, koncert jsem si skvěle užil a už se těším na nové album.

Seznam písniček (fragment): Orel a panna, Krysy, Přijíždí posel, Leží dáma na kolejích, Na širém moři, Viděl jsem člověka, Ve zlatém kočáře, Marie, V jejích šlépějích, Tichý muž, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Kantorovy varhany, Zasněžená, Obešel jsem horu, Krajina v obrazech, Zlá(sky), Kalná řeka, Princezna Lada, Moji učitelé, Romeo a Julie po dvaceti letech, O muži, který sázel stromy.

Proč jsem demonstroval proti kácení v NP Šumava

Ve čtvrtek kolem poledne jsem se zúčastnil demonstrace před Ministerstvem životního prostředí proti kácení stromů v bezzásahové zóně národního parku Šumava. Proti kácení jsem podepsal i několik peticí, podobně jako různí vědci (někteří z nich byli mými profesory na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity), moji bývalí spolužáci, doktorandi a další. Za petice se postavily také různé skupiny a vědecké společnosti, např. Česká společnost ornitologická, jíž jsem členem. Pokusím se nyní svými slovy alespoň částečně vysvětlit proč. Nemám šanci obsáhnout (a obsáhnout zde) celou problematiku, takže jen pár bodů:

1. Lesy na Šumavě neumírají. Pod suchými stromy roste nový les. Je to trochu jiný les, než který známe z míst, kde se v lese hospodaří jako na poli (les je vlastně pole na dřevo), ale je to les zajímavější.
Když se, dejme tomu, vynoří čas od času z moře nějaký nový ostrůvek, okamžitě přiláká velký zájem vědců, protože na něm začíná probíhat tzv. sukcese, tedy postupné osidlování rostlinami a živočichy, které se na něj nějak dostanou (větrem, po moři). Pozorovat přírodu, jak si dělá, co chce, je zajímavé a dobrodružné až romantické a příroda je pak pestřejší (je zde větší biodiverzita), než kdyby tam člověk vysadil park. Proto také vědci bojují proti tzv. rekultivacím např. po těžbě - příroda se o sebe postará sama, mnohonásobně zajímavěji a levněji. Známe z mnoha míst uměle vysazené příměstské lesy kolem sídlišť, které jsou pochcané od lidí, podělané od psů a ve kterých nic nežije. Potkat tam veverku je zázrak. Na Šumavě, kam za totality skoro nikdo nesměl, se utvořil les nezávislý na člověku, málo jím porušený, jeden z mála takových lesů ve střední Evropě. Šumava je národní park celoevropsky významný, ověnčený světovými certifikáty, proto také i zahraniční odborníci protestují proti plánům nového vedení Správy NP. To jen my Češi (Klaus a spol.) si myslíme, že rozumíme všemu nejlíp. Jako ředitel Správy NP Šumava pak působí muž, který otevřeně prohlašuje: „Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat“. Proti tomu jsem demonstroval. Na demonstraci vystoupil i kazatel Církve bratrské a ornitolog Pavel Světlík, který prohlásil, že si podobnou rétoriku pamatuje z 50. let.

2. Kůrovec je součást přírody.
Prvním národním parkem světa je americký Yellowstone. Tamní lesy občas zachvátí menší požár. Požáry lidé vždy uhasili, aby neničily cennou přírodu. Pak ale najednou po několika menších a snadno uhašených požárech přišel jeden obrovský, na který už lidská síla nestačila (ano, přiznejme si, lidská síla na přírodu občas nestačí) a shořela velká část národního parku. Ochranáři si pak uvědomili, že tím, že hasili ty menší pravidelné požáry, v podstatě umožnili, že se pak jeden požár zcela vymknul kontrole a měl velmi ničivé následky. Požáry jsou prostě (v některých místech častěji, někde méně) součást přírodních procesů. Zničí starý les, aby uvolnil místo novému. Rostliny, které rostou v místech častých přirozených požárů, jsou na to adaptované, mají např. semena, kterým požár nevadí. Spáleniště je vlastně plné živin a semen, která hned raší. Hašení menších požárů způsobuje, že v yellowstonském lese je pak větší hustota stromů a větší množství suchého dřeva, což vede k ničivějším požárům. Podobně jako požáry jsou součástí přírody povodně (i když v lidských sídlech je logicky vidíme neradi), větrné kalamity, přemnožený hmyz apod. Když už se rozhodneme, že někde stojí za to nechat si přírodu, ať si dělá, co chce (a to za to opravdu stojí), nechme ji být. Tím, že se nehasí každý požár, se, mimochodem, ušetří také dost peněz.

3. Viděl jsem na vlastní oči, co umí harvestor.
Takovéhle paseky nemají na les dobrý vliv. Nejenže způsobují erozi půdy a podobně, ale způsobují i věci na první pohled neviditelné, např. větrné víry, které poškozují i živé stromy v blízkosti takovýchto pasek. (A to nemluvím o negativních jevech např. postřiku, který Jan Stráský prosazuje.) Navíc si povšimněte, že když se na pasece vysází nové stromky a pomalu tam vyroste nový les, je to opět stejněvěký les, les od počátku náchylnější k nejrůznějším katastrofám.

Martin Bursík píše: „Když v roce 2007 zasáhl Šumavu orkán Kyrill, ukázalo se na leteckých snímcích, že největší škody napáchal orkán tam, kde se předtím plošně kácelo v důsledku tzv. kůrovcové kalamity. Kácením oslabené a rozvolněné porosty popadly jako sirky. Tím se potvrdilo, že bylo zásadní chybou předchozího vedení parku chovat se v národním parku stejně jako v hospodářském lese. Proto jsem zrušil rozhodnutí o tom, že Správa parku je povinna podle lesního zákona zasahovat při výskytu kalamity a rozhodl, že vybrané území nejcennějších ekosystémů horských smrčin ponecháme přirozenému vývoji. Toto rozhodnutí jsem opřel o stanovisko vědecké rady parku. O odborné a věcné správnosti tohoto rozhodnutí jsem nadále přesvědčen a trvám si na něm.“

Šumava je domovem mj. dnes už dost vzácných ptáků tetřeva hlušce či datlíka tříprstého. Právě tetřev ke svému rozmnožování potřebuje, pokud se nepletu, soušky, části lesa méně husté než zbytek apod., prostě to, co v hospodářském lese nenajde a co si třeba ani my nepředstavíme, když se řekne „les“. V tom je asi jádro sporu s např. místními lidmi: les, který vzniká sám, vypadá trochu jinak, než jsme zvyklí. Ale je to les zajímavější (stromy nerostou v řadách) a na údržbě se ušetří hodně peněz.

4. Smrdí to prachama.
V lese je uloženo obrovské bohatství. Jen část z něho lze získat prodejem dřeva (ten zbytek se tím vypaří), ale i to je dost na to, aby na tom mohl někdo solidně zbohatnout. Zvláště pak v naší společnosti, kde jsou korupční skandály na denním pořádku, bychom se měli mít na pozoru.

Když jdeme k lékaři, když užíváme elektronické přístroje, když žijeme ve vícepodlažních budovách, když přecházíme řeku po mostě, spoléháme na moderní vědu, fyzikální výpočty apod. Ekologie a příbuzné biologické disciplíny jsou velmi složité, zatím jsme do nich úplně nepronikli. Ale - a to je důležité - je to regulérní věda, založená na teoriích, jejich potvrzování a vyvracení, pokusech dělaných podle přesných návodů, tak, jak to funguje v naší západní civilizaci už po staletí jako jedna z věcí, na kterých vlastně naše civilizace vyrostla. A já těmto vědcům věřím víc, než zaslepeným ideologům, kteří si myslí, že bojují proti ideologiím a přitom jim sami nejvíc podléhají (typicky Václav Klaus).

Tak proto jsem demonstroval. S postupem Jana Stráského prostě nesouhlasím. Možná jsem chtěl ještě něco napsat, ale teď si momentálně na nic nevzpomínám, tak to asi hodím na Bloček v této podobě. Možná časem ještě něco doplním. Snad jsem nenapsal nějaké bludy a rozhodně se nebráním diskusi.

Jarní Zbytov 2011

První na Zbytov v pátek na apríla dorazil Malý vlk, kterého dovezl br.fr.Š. Po něm pak holky Mičkovy se Štěpánem Esterlem, Jana Humlíčková přišla pěšky. Pak přijela Kolibova Fabie s ním, mnou, Jeníkem a jídlem. Na Zbytově už byli také tři zástupci rodiny Ondrových. Povídali jsme a když už jsme plánovali začít s večeří, přijela najednou dvě auta s Brna (Jony a Michal s Haničkou, Ráchel, Frantou, Pepinou, Luckou Prejzovou, Klárkou, Kurtem a Honzou Hanušem) a byli jsme skoro všichni. Trochu komornější to tentokrát bylo. Když už to vypadalo, že snad ani nepřijede nikdo z E.I.S. (Kady nemohl, byl v Bělči), objevil se najednou s růží v ruce ve dveřích Vojta Máca, kterého už léta nikdo neviděl, natož na Zbytově. Od pražského autobusu také došli/dostopovali Rebeka s Ondrou. Po večeři pokračovala družná zábava, jen Františka na chvilku usnula za pecí. Taky jsme trošku zpívali, hlavně písničky z českých hudebních pohádek. Také jsme rozebírali některé filmy a postesklo se nám, že si nemůžeme zazpívat vontskou píseň. Napsal jsem Jeseterovi, ať ji kouká složit a on odpověděl, že „hudba má u Foglara nadpřirozené účinky a byla by to svatokrádež“. (Smsku uvozovala dlouhá citace z úvodní kapitoly Tajemství Velkého Vonta.) Malý vlk vzpomíná: „Příliš se nezpívalo, poněvadž nebyl později vzhůru žádný kytarista kromě Mácy, který svým hraním uspal i Lucii Prejzovou.“ Ve čtyři jsme zazpívali hymnu těchto ranních hodin Ve čtyři ráno a šli s Malým vlkem a Kurtem spát. Spát ale nešel rozjetý Máca a Jeník, kteří dál kecali v kuchyni asi do čtvrt na sedm. Jony, který se pokoušel spát na peci, ráno dosvědčil, že ti dva si snad ani nepovídali, nýbrž mluvili zároveň a každý vedl dlouhý monolog. Já jsem nemohl usnout a tak jsem slyšel, jak vyšli ven a Máca Jeníkovi ukazoval svůj oblíbený strom. Marta ráno hořekovala, že chodili ven velmi často a vždycky už to vypadalo, že jdou spát, ale zase se vrátili.

Snídani ráno na půl devátou připravovala Lucka. Dostavili se všichni kromě dvou nočních ptáků. Rozdělili jsme si práci. Jony otálel, čekal, jak se situace vyvine, a vyfasoval tak tu nejhorší práci, o tom ale později. Vezměme si z toho ponaučení. Kolib šel kálet dřevo a zprvu byl udiven, že se s ním na tuto práci přihlásily i Karolina s Klárou Ondrovy. Pak se ale ukázalo, že Honza Keller dostal k narozeninám elektrickou štípačku, jejíž obsluhu hravě zvládne i dítě. Klára s maminkou Magdou a Karolinou štípali dřevo za pomoci mechanizace, Kolib jel ve starých kolejích s klíny a palicí. Holky Mičkovy s Janou se vrhly na úklid větví, které snášely k ohništi, řezaly a pálily. Úderná trojka Malý vlk - Honza Hanuš - Štěpán vytrhávala kůly od ohrady. Já zprvu myslel, že jde o tu malou ohradu na koně, při jejíž realizaci jsem osobně kdysi přispěl, ale Honza Keller se jen smál. Ráchel, Františka, Pepina a Lucka hrabaly kdekoli. Hanička s Klárkou přerovnávaly nějaké dřevo na dvorku a Jony kopal základy u zazděného vjezdu do stodoly a byl z toho nešťastný, protože narazil na nějaký obrovitý pařez. Odvážná skupina, do které se jako první přihlásili Ondra s Rebekou, kopala díru za novými kadiboudami; podle plánů se pak měla spojit s již stávající dírou. Do této skupiny dále patřili Michal Doležel, který si tam spolu s Ondrou máknul nejvíc, Kurt a já. Vzbudil se také Máca a byl k nám přiřazen. Úrodnou hlínu jsme napřed odváželi k hřišti, jak jsme se ale dostávali hlouběji a naráželi na jíl, již nebylo mnoho práce pro kolečkáře a Rebeku jakožto tu, která navezenou hlínu rozhrabávala. Rebeka tak trochu přišla o členství v naší skupině, ale vynahradila si to třeba prací u koní, ke kterým mj. také přijel pán na manikúru a pedikúru (seřezání kopyt apod.), a k nám i nadále docházela. Z práce naší kadibudkové skupiny se stalo to, co jsem již ráno předpokládal a na co jsem lákal pracanty: jeden z nás (hlavně ti dva, které jsem jmenoval) kopal v jámě, ostatní přihlíželi. Práce to byla natolik zajímavá, že se pravidelně tvořily hloučky i z ostatních. Samozřejmě na místě také vznikalo množství fórů, jak to u takových prací bývá, zvláště po té, co jsme dospěli k potřebné hloubce a už jen ukrajovali hlínu, která nás dělila od přeplněné jámy pod kadiboudou, se řešili různé podtlaky, náhlé erupce apod. Zapamatováníhodnou se stala hlavně tzv. „Jonyho výduť“, která spočívala v tom vytvořit ve stěně odvrácené od kadiboudy výduť, která bude za pár let „příjemným“ překvapením pro toho, kdo bude hloubit další jámu. Dalším snad Jonyho nápadem bylo, když už se jáma kope, tak proč ji nevykopat až k silnici a na druhé straně její obsah vypouštět na louku. Ještě před obědem přišli z Poličky od autobusu Lucka Náhunková s Kubištou, Lucka ihned začala pomáhat Ráchel s vařením, Kubišta se spolu s Jeníkem přidal k partě větvařů. Trojice Malý vlk - Štěpán - Honza byla velmi rychlá a tak Malý vlk se Štěpánem začali pracovat na úpravě terénu u hřiště (odkopávali svah). Malého vlka tato práce ale příliš nenaplňovala a tak zběhl k natírání střechy, což byla naopak práce pro něj. K němu se přidaly i Hanička s Klárkou, později po obědě i Martina. Malého vlka napadlo na střechu napsat nápis Zbytov, což vedlo k diskusím o leteckém mapování krajiny, kterých se účastnil hlavně Kubišta. Samotný nápis po obědě zhotovila Hanička.

Po obědě, ke kterému byly špagety (což prý není tak dobré jako jakési trubky; budu se snažit si to do příště zapamatovat), práce pokračovaly. Natírání střechy, kálení, kopání a další. Honza Keller odjel na nějaký pohřeb. Odjely také holky Mičkovy. Michal po jedné krumpací šichtě najednou zmizel něco vyřídit do Brna s tím, že se večer vrátí. Což se stalo námětem Kolibova fóru, že Michal tady dře a pak radši odjede, abychom ho neviděli odpočívat. Část obsahu díry se provalila, když byl vevnitř snad po druhé Vojta Máca, on se ale zrovna díval jinam. Závěrečné proražení pak zbylo na Ondru, Honza Keller to pak po svém návratu schválil. Jony odvezl Ráchel do Poličky a počkal tam na Lukáše Ondru. Čas trávil tím, že se mobilem fotil u hrobu Bohuslava Martinů. Před svačinou na chvíli odešel Malý vlk ke svému kamarádovi a bývalému spolužákovi do Unčína.

Po svačině dorazil Lukáš Ondra a do začátku jeho programu byla chvíli pauza. Vojtomír šel spát. Lukáš pak pod dojmem, že jsme intelektuálové, vyprávěl o Francouzské nové vlně ve filmu, hlavně o Truffautovi a Godardovi. Vyprávění doplňoval ukázkami z jejich filmů. Během programu se vrátil Michal a přivezl s sebou Rudolfa Brančovského s Konstantinem. Předěl mezi první s druhou částí programu (promítání filmu U konce s dechem) tvořila klasická zbytovská bramborovo-tvarohová večeře. Film skončil kolem půl jedenácté a my pokračovali v pití vína načnutého už k filmu. Dost jsme zpívali, Kolib hrál na kytaru největší hity od Suchého & Šlitra, vzpomínání na kunvaldské Brigády završil i zpěv několika brigádnických songů, došlo také na Ještě jedno kafe Roberta Křesťana a další. Zpíval s námi i Honza s Martou (hlavně tedy ty semaforské), Lukáš Ondra se smál. Pak jsme dali blok Trabandu, zvlášť písnička Historka z podsvětí dobře korespondovala s právě zhlédnutým snímkem. Já jsem vyhlásil, že nám zbylo nějak hodně mléka, že je možno pít s čajem, kávou, samotné apod. Jony zareagoval, že ráno uvaří kakao a odebral se spát na pec. Kolib pak šel spát, já s Kurtem jsme se chopili Evangelických zpěvníků a Lukáši Ondrovi ztuhl úsměv na rtech. Dali jsme několik zásadních fláků (367, 200, 311, na Vlčkovo přání dokonce i vánoční 278, 198, 189, 165, 580 apod.) a pak jsme se písní Beskyde, Beskyde vrhli na tzv. „lidovkový mainstream“, hlavně tedy já s Kurtem. Dávali jsme si to s takovou chutí, že nás dokonce napadlo natočil album a prodávat ho v supermarketech u pokladny za 30 korun. Po čase už to Jony nevydržel a slezl z pece. U stolu jsme pak seděli v tomto složení: Jony, Kurt, Malý vlk, Jeník, já a u pece v křesle Karolina. Debatovali jsme o všem možném, dokonce i na úděl farářských dětí trošku došlo (v této debatě se jediný Kurt nemohl příliš chytit). Zazpívali jsme Ve čtyři ráno, Malý vlk šel spát a brzy po něm i ostatní.

Ráno jsme jeli do Veselí. Bohoslužby žel nebyly v kostele, nýbrž v sále na faře (který je ale lepší než Karafiátova síň). Kázání Martina Litomiského na téma očí jakožto světel bylo i po těch několika setkáních s ním opět velmi překvapivé. Takové Godardovské, jak na konkrétních příkladech doložil Kolib. Po návratu jsme se už pomalu rozjížděli domů. Jonymu ale nějak špatně startovalo auto a tak ho napojil na svůj notebook a spolu s Ondrou se pokoušeli přijít na nějakou závadu. Jony se obával, že nedojede do Prahy, ale nakonec se auto samo od sebe umoudřilo. Malý vlk s Kubištou a s nimi Štěpán, Lucka Náhunková a Máca šli pěšky do Jimramova, kde je čekal odvoz Multiplou (Vojta do Nového Města, Štěpán do Ždírce, ostatní do Chotěboře, Lucka navštívila i Vilju a pak odjela do Prahy). Většina z nás, tj. Brňáci, po chvíli vyrazili směr Bistro, prošli se ale cestou podél řeky. Batohy jim vzal Michalovým autem Rudolf. Nakonec jsme (kromě místních, Ondrů (Ondrů a Ondry) a Rebeky) vyrazili Kolib, já, Jeník a Jana a Jony. Dojeli jsme k Bistru, sedli si na zahrádku a brzy po nás přišli i ostatní. Všimli jsme si, že naproti Bistru je dům na prodej. Jony odhadl jeho cenu na 2,7 milionů, pokud je prý nějak luxusně zařízen a má velkou zahradu, pak se může vyšplhat i na 5. V mobilu na internetu pak Kolib zjistil, že stojí pouhých 2 a čtvrt milionu a začali jsme se řešit jeho koupi. Bezvýsledně. Ještě jedna pěkná věc nás čekala - Kurt v Bistru oslavil narozeniny (jaký sen každého správného váguse!). Pak jsme se vyfotili na samospoušť a rozloučili. Jony jel sám na Prahu, my do Chrudimi. Ostatní ještě poseděli a měli v plánu se dopravit na nějaký vlak do Brna. Janu jsme dovezli do Sněžného, kde jsme se na sebe ještě zamávali s Jonym, který mířil na Malochýn.

Po pošmourném sobotním dopoledni, během kterého padlo i pár kapek, se vyčasilo a v neděli už bylo úplně nádherně. Takže z toho hlediska další povedený Zbytov. Z ostatních hledisek také, jen snad chybělo několik zásadních lidí, ale tak je to žel vždycky. S Honzou a Martou jsme v sobotu večer chvíli probírali, koho pozvat příště, trochu bezvýsledně, ale snad ještě na něco přijdeme. Počítám, že příště bychom se mohli sejít klasicky někdy koncem října, snad to vyjde, už teď se těším!

Sylvie Krobová - Hej

Šansoniérka Sylvie Krobová se rozhodla svoji třetí desku (po deskách Stín a Svět podivínů) nahrát živě a dokonce s malou kapelou, kterou tvoří Tomáš Alferi (piano, akordeon), se kterým spolupracovala už na předchozím albu, a Petr Tichý (kontrabas). Deska se jmenuje Chvilka co se chytí a na webu Sylvie Krobové je ke stažení singl Hej.



Živá nahrávka a ještě s kapelou: niterný šanson, srovnatelnými s předchozími opusy Krobové, dostává najednou obrovské grády. Text je zajímavý, s „pointou“ vyzrazenou v průvodním slově, což ho ale samozřejmě neoslabuje (jsem radši, když ho během poslechu můžu i číst, takže hodnocení ode mne dnes nečekejte). Nakonec jediným potenciálně diskutabilním místem je poznávací znamení Sylvie Krobové - její charakteristický zpěv (ve kterém se odráží, že Krobová je vystudovaná operní pěvkyně). Mj. v tom je ale Krobová výrazným zpestřením české písničkářské scény, kterou se tak rád zabývám právě kvůli takovýmto osobnostem. Osobnostem, které mají potřebu něco sdělovat a neřeší, jestli to bude nebo nebude líbivé. A jejichž způsob projevu se posluchačům buď líbí hned, ale častěji se k němu musí nějak dopracovat a nutí je vůči němu zaujmout nějaké stanovisko.

Průvodní slovo je roztomilé a tím, že je vlastně vloženo do předehry, stává se součástí písně, a snad tedy nebude moc vadit při opětovných posleších alba, jak to tak u živých desek někdy bývá. Druhým aspektem pak je potlesk, zde až frenetický, což je pochopitelné na místě, nahráno na desku to zní trochu nepatřičně.

Květy - Nejtišší kapela a Kpt. Lžičko

Už jsem to někde psal a musím to napsat znovu. Brněnská kapela Květy je obdivuhodná nejen pro své skvělé písničky a alba, ale i pro rychlost, v jaké je bez kolísání kvality zvládá skládat a nahrávat. Řadová alba od sebe dělí půl druhého roku, mezitím Květy stíhají účast na různých samplerech a členové kapely ještě mají svoje sólové projekty! Když jsem se dozvěděl, že má v dubnu 2011 zase vyjít nové album (vyšlo včera), čekal jsem další řadovku, na které by byla třeba loňská písnička Kámoši, další z velmi silných písní Květ(ů) zatím známá jen z koncertů a z živé nahrávky v České televizi. Místo toho ale album V čajové konvici nabízí patnáctku spíše lehčích a úsměvných písniček z divadelního projektu Svět podle Fagi. Znamená to snad, že nové řadové album už je za dveřmi?

Výbornou hříčku Medvídek s hostující Janou Kaplanovou známe už ze sampleru Bongo BonBoniéra z loňského podzimu, další čtyři písničky z alba kapela publikovala na svém profilu na Bandzone. Vydavatel Indies Scope jako singl nabídl ke stažení otvírák Nejtišší kapela, první videoklip k albu vznikl k písni Kpt. Lžičko.





Tohle se mi prostě líbí. Jsou to jednoduché popěvky, takže s největšími hity kapely to moc srovnávat nelze, ale skvělé nápady se nezapřou. Navíc jsou tyto nápady i přes malou plochu dostatečně vytěžené. Nečeká nás, jak to tak bývá, opakování základního dvojverší, na které bývá jeho autor tak hrdý, ale postupné rozvíjení tématu. Mírné repetitivnosti hudební i textové se přesto ale Květy neubránily, i když té využívají i ve svých největších hitech.

Textu písničky Kpt. Lžičko jsem, přiznám se, při prvním poslechu moc nerozuměl, tak jsem byl na vážkách, jestli to s tím svým hračičkovstvím s perkusemi a zvuky Květy už nepřehánějí, ale ne. Stačí si to párkrát poslechnout a člověk je chycen.

Radůza s kapelou - Pardubice

Vyprodaný kulturní dům Hronovická v Pardubicích přivítal ve středu 30. března 2011 Radůzu i s kapelou a já byl u toho. Po hrozně dlouhé době, musím přiznat. A od těch koncertů v letech 2004 či 2005 se do dneška dost změnilo. 1. Radůzu jsem ještě nikdy neviděl hrát na klavír (samozřejmě ale vím, že na něj běžně na koncertech už několik let hraje), teď na něj odehrála půlku koncertu. 2. Radůza dříve mezi písněmi dost vyprávěla zážitky z cest, na kterých ty písničky skládala, teď sázela jednu písničku za druhou, že těch 22 písní stihla v podezřele krátkém čase 80 minut. 3. Radůza hrála většinu koncertu s kapelou (Peter Binder - elektrická kytara, Jan Jakubec - baskytara, Miloš Dvořáček - bicí), což asi není ani dnes úplně samozřejmé. Téměř polovina písniček pocházela z posledního, loňského alba Miluju vás (o kterém jsem tu nedávno psal), došlo i na pár starších písní a zbytek tvořily novinky či neznámé písně.
Kapela by se dala rozebírat z mnoha úhlů. Rozhodně je to velmi zajímavé zpestření. Hlavní postavou na pódiu je pořád Radůza, kapela je spíš upozaděná, ale samozřejmě nepřeslechnutelná (Binderovy vyhrávky!). Aranže jsou střídmé, u novějších písniček v podstatě totožné jako na studiových nahrávkách, jen trochu méně učesané. O to zajímavější jsou kapelové aranže starších písniček, např. skvělá Bremen (i když i ta je na albu Při mně stůj nahraná s hosty z kapely Koa Omarem Khaouajem a Františkem Rabou). Kapela nicméně, zdá se mi, zůstává trochu na půl cesty. Radůza už není na pódiu sama, je jí trochu méně rozumět (i když to mohlo mít na svědomí i znatelné nachlazení), ale nejednou mě při tomto koncertě napadlo, jak by asi Radůza zněla v rockovém klubu s pořádnou hlasitou kapelou a s diváky, kteří ve stoje a s pivama v ruce vyřvávají refrény. Myslím, že by to mohlo být hodně dobré.
Písničku Prostři stůl díky kapelnímu doprovodu Radůza zpívala bez nástroje a na pódiu trochu tancovala, jev také dříve nemožný.
Koncert začala sama Radůza pěti písněmi s akordeonem a jednou s kytarou. Pak nastoupila kapela a Radůza hrála většinou na křídlo, ale také na akordeon, kytaru či flétnu (Jako zázrakem spíš). Jako předposlední přídavek pak bez kapely, ale zato na nové dudy zahrála dětskou ještě nevydanou kouzelnou Sesul–li se sysel. Byl to pěkný, energický, leč trošku kratší koncert napěchovaný skvělými písněmi. Jako vrchol koncertu bych označil Ocelový břit, hudebně mírně pozměněnou De Nîmes, již zmiňovanou Bremen, či novinku Sípe město ocelový (zazněl ale také např. zhudebněný úryvek Žalmu 22).

Playlist: Rixum pix (akordeon); Ať není mi líto (akordeon); Du du du (akordeon); Na Dříň (akordeon); novinka napaná a zpívaná v mužském rodě (Je-li tvůj záměr, že já dnes žal mám) (akordeon); novinka Sípe město ocelový (kytara); novinka Zachraň mě nebo mě nechej (klavír, kapela); Čokoláda (klavír, kapela); Bremen (kytara, kapela); Křídlovky (klavír, kapela); Žalm 22 (klavír, kapela); Ma phuč mandar (klavír, foukací harmonika, kapela); Do mandorly (klavír, kapela); Ocelový břit (klavír, kapela); Písně kosmické (zpěv XXX. - variace II.) (klavír, kapela); novinka Strach přicházívá (akordeon, kapela); Jako zázrakem spíš (flétna, kapela); Prostři stůl (kapela); De Nîmes (kytara, kapela); novinka Stejně nepustěj tě pryč (klavír, kapela); novinka Sesul–li se sysel (dudy); týden stará novinka Vprostřed vřavy... (klavír).

Brigádnický sraz - Suchohrdly

Brigádnický sraz se po loňském Tahiti už podruhé konal netradičně na jaře, tentokrát v Suchohrdlech u Miroslavi o víkendu 25. - 27. března 2011. Přijel jsem vlakem do stanice Miroslav, která se překvapivě nachází právě v Suchohrdlech, v pátek v šest hodin odpoledne. U vlaku čekal Víťan s Terkou, Zuzkou, Matějem a Jendičem, z vlaku se mnou vystoupila i Ivča, která asi přistoupila v Moravském Krumlově. Došli jsme k „Víťanově“ chalupě a ač nás Víťan zval dovnitř na čaj, nějak se nám nechtělo a udělali jsme si ještě malou procházku k místnímu „lesoparku“. Ten sestává z asi tří stromů a větší kaluže vody a je oplocený, takže jsme se u něj moc nezdrželi a šli zpět. Sedli jsme si v kuchyni, čaj už byl vychladlý, ale Víťan pohotově postavil vodu na další. Pak se zpožděním dojel Ondra s Lucianou a nákupem a Tom s Marianou, Františkou a Pepinou. Dorazil také Radič a posledním vlakem Evka. Večer jsme hráli Alias, což je taková kopie Aktivit. Nejlepším momentem celé hry bylo Jendičovo pantomimické předvádění rysa ostrovida, kterého nikdo z jeho týmu neuhádl částečně také proto, že se všichni svíjeli smíchy. Já jsem předváděl jezevce, ale neuspěl jsem. Potom Ondra chytil na notebooku wifi a oznámil, že vedeme nad Španělskem. Poslední půlhodinu zápasu jsme sledovali na židličkách na dvorku (v domě se nám wifi nějak nepodařilo nikde najít) a byli jsme tedy svědky obratu Španělů z 0:1 na 2:1. Fotbal sledoval Ondra, Tom, Víťan, Jendič, Radič, Mates, já a Luciana, která z nás všech evidentně nejvíc rozuměla tomu, co se na hřišti dělo. Dost lidí šlo pak brzo spát (Víťan dokonce vymyslel oddělené spaní, to ale brzo padlo), já s Tomem, Radičem, Jendičem a Matějem jsme dali několik partií Blafuj, myslím, že dvakrát prohrál Tom, jednou Jednič.
Snídaně byla kolem poledne, přijely Aninka s Janou. Pak jsme šli na procházku k Miroslavskému rybníku, těsně před odchodem dorazil Tom R. a Ondra odjel do Nosislavi hrát na pohřeb. Dost foukalo, ale jinak bylo pěkně. U rybníku se s námi rozloučila Ivča, která spěchala na vlak. Před obědem jsme si ve velkém počtu (s dvěma renegáty) zahráli Bang!, já jsem to jakožto šerif dost prokaučoval. Sice jsem ještě odolal náporu dvou dynamitů při Prokletí, to se ale stalo osudným mému pomocníkovi Terce. Pepina pak vyřídila Jendiče, nebezpečného banditu, díky čemuž ale snížila dostřel Františce a její finální kulce. Františka tak potvrdila svou věčnou a nenapravitelnou příslušnost k banditům a podobné sebrance. Po obědě jsme opět dali několik partií Blafuj, prohrál opět Tom, ale taky Matěj a Jendič. Terka se Zuzkou odjely na nějaké tancování, ale vrátily se téměř včas na zahájení nejdůležitější části Brigádnického srazu, tj. vědecké konference (tentokrát na téma „Hygiena na Brigádě“). Konferenci zahájil svojí obecnou přednáškou o hygieně doc. Ušák (Tom), pak došlo na konkrétnější příspěvky. Já jsem pod názvem „Hygiena na Brigádě - pohled do historie“ ukázal několik fotek ze starších i novějších Brigád a pro zajímavost taky např. fotku z Brigádnického srazu z roku 1974. Po coffee-breaku nastoupil Jendič s velmi vtipnou přednáškou o latrínách (obecně o snad všech aspektech problému), po něm Radek s konkrétní matematicky i jinak fundovanou přednáškou o vypočítání potřebného objemu díry latríny či odpadovky. Hlavním pojmem diskutovaným v přednášce i následných dotazech publika byla průjmovost. Po další kratší pauze pak přišla na řadu finální část konference - panelová diskuse, kterou řídil (podobně jako celou konferenci) doc. Ušák. V panelu zasedli hygienik prof. Tetřívek (Radič), MUDr. Drobek (Víťan) a ekolog prof. Bobr (já). Doc. Ušák nám dával záludné otázky a my hovořili. Samozřejmě jsme dost improvizovali, protože jsme to dopředu neměli nijak zvlášť připravené (prvotní domluva, že by šlo něco takového udělat přišla až při procházce k rybníku) a tak jsme mleli dost nesmyslně (hlavně já), což nakonec ale nebylo úplně špatně, protože když nás Jendič poslal na kutě, vysvitlo, že jsme vlastně jen malé trhlé děti. Také jsme měli (ženské) převleky, které jsme vyhrabali z jedné skříně a např. Radič v tom svém vydržel až do noci. Jen ten fernet, který jsme na začátku panelové diskuse poslali do pléna, se k nám už nevrátil. Po konferenci se rozvinula delší debata na témata nakousnutá v příspěvcích. Pak odjely Aninka, Jana a Terka. Kecali jsme, zpívali a popíjeli. Tom představil několik písniček své nové kapely, zpívali jsme také něco z Brigádnického zpěvníku. Vzpomínali jsme na různé brigádnické historky. To se mi na srazech líbí - většina lidí z Brigád se běžně potkává i jinde, ale když už se potkají na Brigádnickém srazu, mluví se o Brigádě (např. Ondra vyprávěl, jak na své první Brigádě vařil s Xenou). Tom s Marianou, Ondra s Lucianou, Zuzka, Evka a Tom R. šli spát dřív, my ostatní jsme pak v čele s Radkem vymysleli kanadu - šli jsme jim ke dveřím zazpívat brigádnický budíček Hej hou (Jendič hrál na kytaru). Nedostali jsme se ale snad ani k pátému slovu, Tom vyskočil jak čertík z krabičky a hnal nás ven. Po asi dvou hodinách, během kterých jsme kecali a popíjeli víno, jsme se chystali fórek zopakovat, ale pak jsme se k tomu neodhodlali, přišlo nám to nakonec jako opakování vtipu. Františka s Pepinou se tedy už chystaly jít spát, ale v tom mě (asi pod dojmem podobné historky z nedávného Jimramova) napadlo vzít kohouta (o kterém se ten víkend docela mluvilo, protože na někoho dělal zlé oči) a dát ho Tomovi do pokoje (ten by začal kokrhat a Tom by si myslel, že to je Jendič). Františka s Pepinou rázem ožily a spolu se mnou, Radkem, Jendičem, Víťanem a Matějem jsme to začali promýšlet. Nakonec jsme se dohodli na slepici a Jendič ji šel ulovit do kurníku, Radič mu svítil a Víťan nesl pytel. My ostatní jsme se svíjeli smíchy, ale zároveň jsme měli strach z okamžité Tomovy pomsty (ale uklidňovali jsme se tím, že nic lepšího stejně nevymyslí). Pak jsme ještě chvilku seděli a čekali, jestli se něco bude dít, ale brzy poté už jsme šli spát (bylo už k páté hodině ranní). Když odešly Franta s Pepinou do svého pokoje, Radič nadhodil: „Tak jdeme pro další slepici, ne?“
Nakonec se, což se dalo čekat, ukázalo, že na akci „slepice“ bylo mnohem vtipnější její vymýlšní a realizování než ten zbytek - což tak u kanadských žertíků bývá. Slepice asi usnula (což jsme čekali) a vzbudila se asi kolem půl osmé (ne tedy se svítáním) a krátce zakvokala. Asi to vylekalo Zuzku a Toma to vyhnalo ze spacáku už v době, kdy chtěl stejně vstávat a údajně ji začal honit s klackem po pokoji. Velmi rychle ho ale zachránil Tom R., který také vstával brzy a slepici chytil a vrátil do ohrady. Já jsem samozřejmě netušil, o čem je řeč a Tomovi to bylo divné (že prý v pokoji byly zavřené dveře i okna). Tom s Marianou a Evkou pak jeli do Brna, Tom R., já a Mětes jsme šli do Miroslavi (i když zvláštní shodou náhod každý zvlášť). To už je jiný příběh a co se dělo dál na Brigádnickém srazu už nevím. Pravděpodobně se vstávalo pozdě, možná si i uvařili polévku, poklidili a odjeli.
Sešlo se nás docela dost a myslím, že to byl vydařený sraz. Snad jsem v tomto popisu na nic zásadního nezapomněl. Kdyžtak se ozvěte. Také jsme se dozvěděli, že letošní Brigáda je zajištěna a tak se těším!

Zrní - Jabloně

Poslední dobou čím dál častěji narážím na kapelu Zrní. Ač existují už 10 let, výrazně se začínají prosazovat až zhruba od roku 2009, kdy vydali první regulérní desku Voní. Nyní právě dokončili nové album Hrdina počítačový hry jde do světa, ze které také pochází píseň Jabloně, ke které nedávno vyšel videoklip.



Jistě to není špatné a text je i přes svou malou plochu vcelku zajímavý. Obejde se dokonce i bez refrénů či nějakého jiného výrazného členění. Schopnost takto zachytit a vměstnat určitou náladu do těchto čtyř prostých dvojverší rozhodně oceňuji.

Jen to zpracování mi přijde přehnaně historizující, až kýčovité (zvlášť pak závěrečné Kyrie eleison a prvky v klipu - oheň, vlk apod.).

V září je snad potkám na Křídlech, tak uvidím.

Taylor Swift - Mean

Sedmého března oficiálně vyšel nový singl Taylor Swiftové Mean, třetí singl z loňského alba Speak Now. Taylor je jednadvacetiletá americká country písničkářka, která zatím vydala tři studiová alba, za to druhé, Fearless, získala dokonce cenu Grammy pro nejlepší album roku.

Jejím dosud asi největšími hity jsou písničky You Belong With Me a Love Story. K oběma natočila videoklipy, ten k You Belong With Me mám rád jako čtyřminutovou verzi klasické klišovité americké romantické komedie ze středoškolského prostředí vrcholící na (maturitním) plese, trochu úsměvný klip k Love Story zase těží z odkazů na film Pýcha a předsudek.



Je to samozřejmě nic neřešící zábavná muzika pro čtrnáctileté holky, kterou nelze srovnávat s náročnějšími zpěvačkami a textařkami typu Norah Jones nebo Regina Spektor. Ale písnička podle mě funguje velmi dobře a to díky:
1. jasně rozpoznatelnému nadhledu nad písničkou, textem a vlastně i celou country, ze které vychází, a až nakažlivé radosti.
2. výborné gradaci. U nás o žádné takové hudbě, která nemá úplně hloupý text, nevím a ty písničky, které se vyskytnou (tj. ty s hloupým textem), by končili s gradací při prvním nástupu refrénu v čase 0:38 a pak už by se jen opakovali. Ne tak Mean, ta graduje ještě minimálně dvakrát, ve 3:16 a pak ještě jednou před závěrem, do kterého dospěje tak našláplá, že hned chci zjistit, jak se vlastně od toho klidného začátku k tomu finále dopracovala (tj. pustím to znovu).

Tohle u nás dost citelně chybí. A to je ještě třeba vyzdvihnout, že si to celé ta mladá holka složila sama. K písničce má snad vzniknout nový klip, tak se těším.

Kieslowski - Dva pokoje

Hudebník vystupující pod jménem DKP známý např. ze zajímavé kapely Houpací koně utvořil duo s pianistkou Marií Kieslowski (dohromady si říkají „Kieslowski“) a vlastním nákladem před několika dny vydali CD Tiché lásky. Singl Dva pokoje je čtvrtá skladba z deseti.



Písnička vypadá velice sympaticky. O to víc mrzí, že jde i při délce 2:22 vlastně o trochu natahovanou miniaturku s příliš často opakovanými hlavními slogany. I když nepočítám repetice, je refrén stejně dlouhý jako sloky a na konci se ještě zopakuje. Možná by pomohl nějaký dramaturg či producent, který by přiměl DKP k většímu promyšlení textů slok, a pak by písnička měla skoro hitový poteciál.

Zpěv a střídmý doprovod se mi líbí, pomlky zpočátku vypadají trochu neústrojně, ale s větším počtem poslechů jim už rozumím. Takže vcelku spokojenost.

Koňaboj - Slavíček zpívá

Nejvíc nás ten folklóreček dojímal, odhaduji, mezi lety 2000 až 2004. Na počátku tohoto období stálo patrně nejznámější album Čechomoru nazvané jednoduše Čechomor, na konci pak první album Koňaboje Já sa koňa bojím a první album Docuku Meziřečí. Zatímco Čechomor si v tomto období užíval své největší slávy a nahrával a vydával svoje hity stále dokola studiově, živě, symfonicky, živě symfonicky i jako soundtrack, pak přišel s novým albem Co sa stalo nové a zapadl (jeho nahrávky z trilogie pověstí hradů a zámků (2008-2009, dvakrát recyklované v roce 2010), mám pocit, skoro nikdo nezdá; uvidíme, co s upadajícím povědomím o Čechomoru udělá právě nahrávaná nová řadovka), Koňaboj a Docuku přišli v roce 2004 jako určitá opozice proti stylu Čechomoru. Ano, jsou to stále lidovky s elektrickými kytarami, ale aranže nejsou tak nabušené a je kladen větší důraz na ženský prvek (který v ryze pánském Čechomoru zastávala Lenka Dusilová, při vší úctě k ní, stále jen jako hostující zpěvačka). V Docuku na sebe upozornila Lucie Redlová, která má dnes za sebou již sólové písničkářské album a občas vystupuje se svou vlastní doprovodnou kapelou Garde, v Koňaboji Jiřka Šánová, tehdy ještě pod jménem Šmukařová.

Já sa koňa bojím jsem si koupil na originálním nosiči, ale o dva roky novější druhé album Koňaboje Omalovánky už neznám, slyšel jsem z něj jen několik písniček, které byly na webu kapely volně ke stažení. Nějak toho folklorečku bylo po tom roce 2004 na mě už hodně. Třetí album Koňaboje Zdálo sa ně, zdálo... vychází právě dnes, tj. 15. března 2011, a jako singl je ke stažení desátá skladba Slavíček zpívá.



Věřím tomu, že někdo si to může naposlouchat a pak si to náležitě užívat na koncertě (koncert Koňaboje jsem nikdy nezažil, takže nevím, jak probíhá), ale na mě už to nepůsobí, jak by asi mělo. Opakované rify v mezihrách, vokální vícehlasý vstup bez nějakého většího kontextu, trochu nuda. Jsem zvědav, jestli nové album Čechomoru ukáže, že tenhle styl lidovek s elektrickými kytarami může ještě říci něco podstatného a nového. Anebo Koňaboj bude za pár let jak Asonance, jejíž první dvě alba jsou téměř legendární a další alba už zajímají podstatně méně lidí (soudím, že ne proto, že by byla nějak horší, ale proto, že jsou naopak stejná, což zpětně devalvuje i ta první dvě alba) nemluvě o nezáživných koncertech.

Longital - Von von

Bratislavské Longital jsem naživo slyšel zatím dvakrát, nahrávky v podstatě neznám. Napoprvé (ještě jako Dlhé diely) mě moc nezaujali, přišli mi trochu namyšlení nebo co, napodruhé už to bylo mnohem lepší. Loni v říjnu vydali na svém vlastním už deset let starém labelu Slnko Records nové album Teraz. Písnička Von von z tohoto alba má teď čerstvý klip. A stojí to za to!



Zpěv Daniela Salontaye ke konci mi trochu připomněl i nedávno zde zmíněného Petra Linharta.

Mimochodem, taky vám přijde, že, co se týče nových alb, se na české scéně už víc než dva měsíce nic neděje? Nebo jsem jen namlsanej po loňském velmi plodném roce? Několik zářezů má snad jen Guerilla records... No, čekám na březen na Květy V čajové konvici.

Zajímavá alba roku 2010 - Radůza: Miluju vás

Možná to máte s Radůzou podobně. Všechno začalo v roce 2003, kdy vydala album Při mně stůj. A zároveň s ním jakoby se objevilo album Andělové z nebe, přestože je o dva roky starší. (Ano, samozřejmě vím, že Radůza koncertovala už od nějakého devadesátého třetího, ale to jsem byl ještě příliš malý na to, abych to zachytil, dneska by mi už pravděpodobně neunikla.) Podobně jako já to každopádně měla minimálně Akademie české populární hudby, která Radůze v roce 2004 udělila kromě Anděla pro zpěvačku roku a pro desku v kategorii folk & country také Anděla pro objev roku.

Po roce 2003 každopádně málokdo neznal čápy z komína od cihelny či studený nohy schovaný doma pod peřinou. Na tyto dvě desky navázala výborná V hoře (2005). Písničky jakoby z cestovního deníku (cesty po Evropě však občas jako prostředek k cestě do vlastního nitra – viz např. V hoře .. Nigardsbreen) doplňovala zvláštní a nelehká píseň Vše je jedním, která vypadala jako směr dalšího směřování Radůzy, zvlášť po té, když po ní bylo pojmenováno živé album z roku 2007, které obsahovalo novou, v něčem podobnou Celé noci. Na následujícím albu, které (když nepočítám dětské album s pohádkami, k jehož poslechu jsem se pořádně ještě nedostal) žel znám zdaleka nejméně, V salonu barokních dam pak skutečně došlo k určité proměně. Harmonika téměř vymizela, téma písniček se posunulo vytýčeným směrem (ne tak jejich hudební styl, ten se posunul ještě jinam) – do nitra a k věcem, které nás přesahují. Radůza tou dobou trochu zmizela z mých očí. Ta doba, když to zjednoduším, trvala od roku 2005 pět let (živá deska, V salonu barokních dam a dětská deska O Mourince a Lojzíkovi z roku 2008), což shodou okolností i odpovídá době, po kterou jsem se nedostal na žádný její koncert. Je to jistě dané taky zčásti tím, že Radůza v té době měla malé děti.

A loni vyšlo album Miluju vás a Radůza je najednou zpátky. To album je totiž možná úplně nejlepší, co kdy natočila. Vrátila se k harmonice, ale už to není úplně dominantní nástroj, nezní ve všech skladbách, album má promyšlené kapelní aranže (kapela zhruba ve složení Petr Binder – kytara, Jan Jakubec – baskytara, Miloš Dvořáček – bicí), lze slyšet i žestě a také Cimbálovou muziku Stanislava Gabriela. Témata textů jsou niterná a rodinná, texty jsou dost otevřené, přesto, jak to tak u Radůzy bývá, nejednoznačné. Písničky nezřídka mají tvar skoro až modlitby. Radůza asi často píše po nocích, některé písničky (Jako zázrakem spíš, Na Dříň) jsou dalšími variacemi na staré téma Teď když spíš (album V hoře). Album hýří množstvím skvělých textových a hudebních nápadů: budu stručný a za všechny jmenuji předposlední píseň Do mandorly s cimbálkou a chvilkovým zpěvem a capella.

Ještě bych se měl zastavit u bookletu. Ten je – dosti odvážně – naplněn fotkami z rodinného alba. Jinde by to asi vypadalo divně, Radůza tohle ustojí s přehledem. U každého textu je datum, kdy byl složen (nejčastěji přesný den, několikrát jen měsíc). Tato data jsou samozřejmě osobní věcí Radůzy a my za těmi čísly mnoho nevidíme, ale je např. zajímavé, že písničky alba byly složeny v rozmezí dvou let (říjen 2007 – prosinec 2009), přičemž z roku 2007 je pouze jedna – Prostři stůl. Další zajímavostí může být to, že závěrečná a jakoby od zbytku oddělená Miluju vás je písní vánoční.

Album bylo nominováno na Anděla v žánrové kategorii folk & country (jiné než žánrové kategorie nelze u Anděla brát vážně) a i když cenu Radůza tentokrát nezískala, rozhodně natočila jednu z nejzajímavějších českých desek loňského roku.

Tereza Mirovičová - Chikondi

Tereza Mirovičová, ředitelka neziskové organizace boNGO Worldwide, která podporuje venkovské školky v Malawi, nazpívala v jazyce chichewa píseň Chikondi (Láska). Píseň je na melodii De Nîmes od Radůzy.



Jde bezesporu o zajímavý a milý počin. Škoda, že postrádá drajv originálu, který je ještě umocněný střídáním češtiny s francouzštinou.

Zajímavá alba roku 2010 - Petr Linhart: Autobus do Podbořan

Petr Linhart, frontman skupiny Majerovy brzdové tabulky, rozvířil vody českého písničkářství v roce 2007, kdy vydal sólové album Sudéta. Tématické album mapující pozapomenuté příběhy ze Sudet, zbytky vesnic a opuštěné kostely doprovázely také fotografie z cest po těchto místech na Linhartově webu. Autor tomu říká „landscape folk“. Hlavní symbol alba z písně Maria Stock, polorozpadlý poutní kostel ve vysídlené obci Skoky u Žlutic na Karlovarsku, ke kterému ani nevede pořádná cesta, protože ta odvěká je teď pod hladinou přehrady, se dnes díky práci nadšenců zachraňuje a album i po těch několika letech zasahuje některými opravdu silnými písněmi (např. Agni).

Logickým pokračováním je loňské album Autobus do Podbořan přinášející 13 nových Linhartových autorských písní a jednu zhudebněnou báseň. Petr Linhart ho opět nahrál za výrazné asistence Marka Štuftera a dalších přátel, oproti Sudétě ještě více ustupuje do pozadí jeho role instrumentalisty (pouze mandocello v titulní skladbě). Dalším posunem od Sudéty je menší hračičkovství s různými samply a příklon k hutnějšímu kapelovému zvuku. Také zpěv je snímán nějak jinak (snad i lépe), Linhartovy řečové vady, až příliš vyzdvihované několika negativními kritikami obou alb, jsou zde méně patrné (nebo už jsem více zvyklý?). Texty jsou tematicky podobné Sudétě; jak již ukazuje název alba, při poslechu zavítáme do Podbořan a Lubence na Žatecku, pak také do Jizerských hor, píseň Annenruhe je převyprávěným tragickým příběhem z 19. století z Moravské Třebové, dostaneme se také do obce Krouna na Vysočině (přes kterou se jezdí na Jimramov). Nejzajímavějším a nejinspirativnějším místem pro Linharta ale patrně zůstává ten poloprázdný prostor na východ od Karlových Varů, který zde nazývám Žateckem či Karlovarskem. Sem se kromě titulní písně vrací ještě několikrát, v písní Helga Braun dokonce přímo do Skoků, příběh o lásce ztracené kvůli odsunu Němců po roce 1945 si o vyprávění a zapamatování přímo říká. Petr Linhart se ale nebojí zpívat ani o příběhu, který se „zatím nestal“ (Kapucínka).

Linhartův styl psaní textů písní je ale jiný, než bychom od vypravěče starých pověstí čekali. Zaprvé je vypráví spíš pocitově, častá je repetitivnost krátkých pasáží. Zadruhé je Linhart pojímá ze svého dnešního pohledu, tj. zpívá vlastně o svých cestách a ozvěny starých událostí v místech, kudy se ubírá, slyšíme vlastně „mezi řečí“. Tento styl je ve spojení s podkresy elektrických kytar (ve třech skladbách jsou silné melodie na pozadí hrané na harmonium), autentickými zvuky z míst a občasnými střídmými bicími a perkusemi v některých vrcholných okamžicích alba téměř opojný. Jindy to ale drobně kazí repetitivnost až přílišná (Annenruhe, Silvestr, Hello Rosemary) či zvláštní výstavba frází (Holub & Frič). K lepšímu pochopení textů dobře slouží krátké popisky v bookletu a webové stránky, které jsou opět jakousi nadstavbou alba. Za zmínku stojí také řazení jednotlivých skladeb: na začátku zasáhnou dvě hitovky (vedle titulní písně i singl Poloha D), na konci posluchače propouští jedna z nejhezčích, klidná Přicházejí nad ránem ke konci však vygradovaná. Nesmím opomenout také parádní grafické zpracování do podoby autobusového jízdního řádu.

Autobus do Podbořan si rozhodně zaslouží pozornost i v takovém písničkářsky silném roce, jakým byl ten loňský. A pokud vás něco odrazuje na zvuku alba či zpěvu, přece jen to ještě zkuste. Opravdu to stojí za to.

A malá douška na závěr, ač je mi už skoro žinantní, že v každém článku zmiňuji Traband. Ano, začátek písně Zatopené doly hraný na harmonium je téměř totožný se začátkem písně Nad Koločavou z loňského alba Trabandu Domasa. Doufám, že jde o náhodu (data vydání alb dělí od sebe 8 dní, ale na druhou stranu píseň Nad Koločavou byla na internetu už delší dobu známá z demonahrávky vystavené např. na webu Evangelického Traband Funclubu). Ať tak či tak, můžeme to brát jako důkaz, že páni Linhart a Svoboda nejsou na své cestě sami a že tedy snad jdou správným směrem. Nejsou pak sice takovými solitéry, jak by se možná náhodnému posluchači zdálo, a odpadá tento rozměr zajímavosti jejich děl, ale oba zpívají o něčem, co rezonuje. Vždyť hlavním tématem Domasa je také putování krajinou a také jsou tam písně o konkrétních místech. A že zrovna Zatopené doly jsou vlastně zhudebněnou básní příbramského básníka Quida Maria Vyskočila ze sbírky Pochodně vydané roku 1903? Důkaz nadčasovosti? Možná, minimálně však potvrzení, že i přes sto lety tu byli takoví lidé jako Linhart a Svoboda. A že jich je pořád třeba.