Petr Linhart, frontman skupiny Majerovy brzdové tabulky, rozvířil vody českého písničkářství v roce 2007, kdy vydal sólové album Sudéta. Tématické album mapující pozapomenuté příběhy ze Sudet, zbytky vesnic a opuštěné kostely doprovázely také fotografie z cest po těchto místech na Linhartově webu. Autor tomu říká „landscape folk“. Hlavní symbol alba z písně Maria Stock, polorozpadlý poutní kostel ve vysídlené obci Skoky u Žlutic na Karlovarsku, ke kterému ani nevede pořádná cesta, protože ta odvěká je teď pod hladinou přehrady, se dnes díky práci nadšenců zachraňuje a album i po těch několika letech zasahuje některými opravdu silnými písněmi (např. Agni).
Logickým pokračováním je loňské album Autobus do Podbořan přinášející 13 nových Linhartových autorských písní a jednu zhudebněnou báseň. Petr Linhart ho opět nahrál za výrazné asistence Marka Štuftera a dalších přátel, oproti Sudétě ještě více ustupuje do pozadí jeho role instrumentalisty (pouze mandocello v titulní skladbě). Dalším posunem od Sudéty je menší hračičkovství s různými samply a příklon k hutnějšímu kapelovému zvuku. Také zpěv je snímán nějak jinak (snad i lépe), Linhartovy řečové vady, až příliš vyzdvihované několika negativními kritikami obou alb, jsou zde méně patrné (nebo už jsem více zvyklý?). Texty jsou tematicky podobné Sudétě; jak již ukazuje název alba, při poslechu zavítáme do Podbořan a Lubence na Žatecku, pak také do Jizerských hor, píseň Annenruhe je převyprávěným tragickým příběhem z 19. století z Moravské Třebové, dostaneme se také do obce Krouna na Vysočině (přes kterou se jezdí na Jimramov). Nejzajímavějším a nejinspirativnějším místem pro Linharta ale patrně zůstává ten poloprázdný prostor na východ od Karlových Varů, který zde nazývám Žateckem či Karlovarskem. Sem se kromě titulní písně vrací ještě několikrát, v písní Helga Braun dokonce přímo do Skoků, příběh o lásce ztracené kvůli odsunu Němců po roce 1945 si o vyprávění a zapamatování přímo říká. Petr Linhart se ale nebojí zpívat ani o příběhu, který se „zatím nestal“ (Kapucínka).
Linhartův styl psaní textů písní je ale jiný, než bychom od vypravěče starých pověstí čekali. Zaprvé je vypráví spíš pocitově, častá je repetitivnost krátkých pasáží. Zadruhé je Linhart pojímá ze svého dnešního pohledu, tj. zpívá vlastně o svých cestách a ozvěny starých událostí v místech, kudy se ubírá, slyšíme vlastně „mezi řečí“. Tento styl je ve spojení s podkresy elektrických kytar (ve třech skladbách jsou silné melodie na pozadí hrané na harmonium), autentickými zvuky z míst a občasnými střídmými bicími a perkusemi v některých vrcholných okamžicích alba téměř opojný. Jindy to ale drobně kazí repetitivnost až přílišná (Annenruhe, Silvestr, Hello Rosemary) či zvláštní výstavba frází (Holub & Frič). K lepšímu pochopení textů dobře slouží krátké popisky v bookletu a webové stránky, které jsou opět jakousi nadstavbou alba. Za zmínku stojí také řazení jednotlivých skladeb: na začátku zasáhnou dvě hitovky (vedle titulní písně i singl Poloha D), na konci posluchače propouští jedna z nejhezčích, klidná Přicházejí nad ránem ke konci však vygradovaná. Nesmím opomenout také parádní grafické zpracování do podoby autobusového jízdního řádu.
Autobus do Podbořan si rozhodně zaslouží pozornost i v takovém písničkářsky silném roce, jakým byl ten loňský. A pokud vás něco odrazuje na zvuku alba či zpěvu, přece jen to ještě zkuste. Opravdu to stojí za to.
A malá douška na závěr, ač je mi už skoro žinantní, že v každém článku zmiňuji Traband. Ano, začátek písně Zatopené doly hraný na harmonium je téměř totožný se začátkem písně Nad Koločavou z loňského alba Trabandu Domasa. Doufám, že jde o náhodu (data vydání alb dělí od sebe 8 dní, ale na druhou stranu píseň Nad Koločavou byla na internetu už delší dobu známá z demonahrávky vystavené např. na webu Evangelického Traband Funclubu). Ať tak či tak, můžeme to brát jako důkaz, že páni Linhart a Svoboda nejsou na své cestě sami a že tedy snad jdou správným směrem. Nejsou pak sice takovými solitéry, jak by se možná náhodnému posluchači zdálo, a odpadá tento rozměr zajímavosti jejich děl, ale oba zpívají o něčem, co rezonuje. Vždyť hlavním tématem Domasa je také putování krajinou a také jsou tam písně o konkrétních místech. A že zrovna Zatopené doly jsou vlastně zhudebněnou básní příbramského básníka Quida Maria Vyskočila ze sbírky Pochodně vydané roku 1903? Důkaz nadčasovosti? Možná, minimálně však potvrzení, že i přes sto lety tu byli takoví lidé jako Linhart a Svoboda. A že jich je pořád třeba.
Žádné komentáře:
Okomentovat