čtvrtek 31. března 2011

Radůza s kapelou - Pardubice

Vyprodaný kulturní dům Hronovická v Pardubicích přivítal ve středu 30. března 2011 Radůzu i s kapelou a já byl u toho. Po hrozně dlouhé době, musím přiznat. A od těch koncertů v letech 2004 či 2005 se do dneška dost změnilo. 1. Radůzu jsem ještě nikdy neviděl hrát na klavír (samozřejmě ale vím, že na něj běžně na koncertech už několik let hraje), teď na něj odehrála půlku koncertu. 2. Radůza dříve mezi písněmi dost vyprávěla zážitky z cest, na kterých ty písničky skládala, teď sázela jednu písničku za druhou, že těch 22 písní stihla v podezřele krátkém čase 80 minut. 3. Radůza hrála většinu koncertu s kapelou (Peter Binder - elektrická kytara, Jan Jakubec - baskytara, Miloš Dvořáček - bicí), což asi není ani dnes úplně samozřejmé. Téměř polovina písniček pocházela z posledního, loňského alba Miluju vás (o kterém jsem tu nedávno psal), došlo i na pár starších písní a zbytek tvořily novinky či neznámé písně.
Kapela by se dala rozebírat z mnoha úhlů. Rozhodně je to velmi zajímavé zpestření. Hlavní postavou na pódiu je pořád Radůza, kapela je spíš upozaděná, ale samozřejmě nepřeslechnutelná (Binderovy vyhrávky!). Aranže jsou střídmé, u novějších písniček v podstatě totožné jako na studiových nahrávkách, jen trochu méně učesané. O to zajímavější jsou kapelové aranže starších písniček, např. skvělá Bremen (i když i ta je na albu Při mně stůj nahraná s hosty z kapely Koa Omarem Khaouajem a Františkem Rabou). Kapela nicméně, zdá se mi, zůstává trochu na půl cesty. Radůza už není na pódiu sama, je jí trochu méně rozumět (i když to mohlo mít na svědomí i znatelné nachlazení), ale nejednou mě při tomto koncertě napadlo, jak by asi Radůza zněla v rockovém klubu s pořádnou hlasitou kapelou a s diváky, kteří ve stoje a s pivama v ruce vyřvávají refrény. Myslím, že by to mohlo být hodně dobré.
Písničku Prostři stůl díky kapelnímu doprovodu Radůza zpívala bez nástroje a na pódiu trochu tancovala, jev také dříve nemožný.
Koncert začala sama Radůza pěti písněmi s akordeonem a jednou s kytarou. Pak nastoupila kapela a Radůza hrála většinou na křídlo, ale také na akordeon, kytaru či flétnu (Jako zázrakem spíš). Jako předposlední přídavek pak bez kapely, ale zato na nové dudy zahrála dětskou ještě nevydanou kouzelnou Sesul–li se sysel. Byl to pěkný, energický, leč trošku kratší koncert napěchovaný skvělými písněmi. Jako vrchol koncertu bych označil Ocelový břit, hudebně mírně pozměněnou De Nîmes, již zmiňovanou Bremen, či novinku Sípe město ocelový (zazněl ale také např. zhudebněný úryvek Žalmu 22).

Playlist: Rixum pix (akordeon); Ať není mi líto (akordeon); Du du du (akordeon); Na Dříň (akordeon); novinka napaná a zpívaná v mužském rodě (Je-li tvůj záměr, že já dnes žal mám) (akordeon); novinka Sípe město ocelový (kytara); novinka Zachraň mě nebo mě nechej (klavír, kapela); Čokoláda (klavír, kapela); Bremen (kytara, kapela); Křídlovky (klavír, kapela); Žalm 22 (klavír, kapela); Ma phuč mandar (klavír, foukací harmonika, kapela); Do mandorly (klavír, kapela); Ocelový břit (klavír, kapela); Písně kosmické (zpěv XXX. - variace II.) (klavír, kapela); novinka Strach přicházívá (akordeon, kapela); Jako zázrakem spíš (flétna, kapela); Prostři stůl (kapela); De Nîmes (kytara, kapela); novinka Stejně nepustěj tě pryč (klavír, kapela); novinka Sesul–li se sysel (dudy); týden stará novinka Vprostřed vřavy... (klavír).

úterý 29. března 2011

Brigádnický sraz - Suchohrdly

Brigádnický sraz se po loňském Tahiti už podruhé konal netradičně na jaře, tentokrát v Suchohrdlech u Miroslavi o víkendu 25. - 27. března 2011. Přijel jsem vlakem do stanice Miroslav, která se překvapivě nachází právě v Suchohrdlech, v pátek v šest hodin odpoledne. U vlaku čekal Víťan s Terkou, Zuzkou, Matějem a Jendičem, z vlaku se mnou vystoupila i Ivča, která asi přistoupila v Moravském Krumlově. Došli jsme k „Víťanově“ chalupě a ač nás Víťan zval dovnitř na čaj, nějak se nám nechtělo a udělali jsme si ještě malou procházku k místnímu „lesoparku“. Ten sestává z asi tří stromů a větší kaluže vody a je oplocený, takže jsme se u něj moc nezdrželi a šli zpět. Sedli jsme si v kuchyni, čaj už byl vychladlý, ale Víťan pohotově postavil vodu na další. Pak se zpožděním dojel Ondra s Lucianou a nákupem a Tom s Marianou, Františkou a Pepinou. Dorazil také Radič a posledním vlakem Evka. Večer jsme hráli Alias, což je taková kopie Aktivit. Nejlepším momentem celé hry bylo Jendičovo pantomimické předvádění rysa ostrovida, kterého nikdo z jeho týmu neuhádl částečně také proto, že se všichni svíjeli smíchy. Já jsem předváděl jezevce, ale neuspěl jsem. Potom Ondra chytil na notebooku wifi a oznámil, že vedeme nad Španělskem. Poslední půlhodinu zápasu jsme sledovali na židličkách na dvorku (v domě se nám wifi nějak nepodařilo nikde najít) a byli jsme tedy svědky obratu Španělů z 0:1 na 2:1. Fotbal sledoval Ondra, Tom, Víťan, Jendič, Radič, Mates, já a Luciana, která z nás všech evidentně nejvíc rozuměla tomu, co se na hřišti dělo. Dost lidí šlo pak brzo spát (Víťan dokonce vymyslel oddělené spaní, to ale brzo padlo), já s Tomem, Radičem, Jendičem a Matějem jsme dali několik partií Blafuj, myslím, že dvakrát prohrál Tom, jednou Jednič.
Snídaně byla kolem poledne, přijely Aninka s Janou. Pak jsme šli na procházku k Miroslavskému rybníku, těsně před odchodem dorazil Tom R. a Ondra odjel do Nosislavi hrát na pohřeb. Dost foukalo, ale jinak bylo pěkně. U rybníku se s námi rozloučila Ivča, která spěchala na vlak. Před obědem jsme si ve velkém počtu (s dvěma renegáty) zahráli Bang!, já jsem to jakožto šerif dost prokaučoval. Sice jsem ještě odolal náporu dvou dynamitů při Prokletí, to se ale stalo osudným mému pomocníkovi Terce. Pepina pak vyřídila Jendiče, nebezpečného banditu, díky čemuž ale snížila dostřel Františce a její finální kulce. Františka tak potvrdila svou věčnou a nenapravitelnou příslušnost k banditům a podobné sebrance. Po obědě jsme opět dali několik partií Blafuj, prohrál opět Tom, ale taky Matěj a Jendič. Terka se Zuzkou odjely na nějaké tancování, ale vrátily se téměř včas na zahájení nejdůležitější části Brigádnického srazu, tj. vědecké konference (tentokrát na téma „Hygiena na Brigádě“). Konferenci zahájil svojí obecnou přednáškou o hygieně doc. Ušák (Tom), pak došlo na konkrétnější příspěvky. Já jsem pod názvem „Hygiena na Brigádě - pohled do historie“ ukázal několik fotek ze starších i novějších Brigád a pro zajímavost taky např. fotku z Brigádnického srazu z roku 1974. Po coffee-breaku nastoupil Jendič s velmi vtipnou přednáškou o latrínách (obecně o snad všech aspektech problému), po něm Radek s konkrétní matematicky i jinak fundovanou přednáškou o vypočítání potřebného objemu díry latríny či odpadovky. Hlavním pojmem diskutovaným v přednášce i následných dotazech publika byla průjmovost. Po další kratší pauze pak přišla na řadu finální část konference - panelová diskuse, kterou řídil (podobně jako celou konferenci) doc. Ušák. V panelu zasedli hygienik prof. Tetřívek (Radič), MUDr. Drobek (Víťan) a ekolog prof. Bobr (já). Doc. Ušák nám dával záludné otázky a my hovořili. Samozřejmě jsme dost improvizovali, protože jsme to dopředu neměli nijak zvlášť připravené (prvotní domluva, že by šlo něco takového udělat přišla až při procházce k rybníku) a tak jsme mleli dost nesmyslně (hlavně já), což nakonec ale nebylo úplně špatně, protože když nás Jendič poslal na kutě, vysvitlo, že jsme vlastně jen malé trhlé děti. Také jsme měli (ženské) převleky, které jsme vyhrabali z jedné skříně a např. Radič v tom svém vydržel až do noci. Jen ten fernet, který jsme na začátku panelové diskuse poslali do pléna, se k nám už nevrátil. Po konferenci se rozvinula delší debata na témata nakousnutá v příspěvcích. Pak odjely Aninka, Jana a Terka. Kecali jsme, zpívali a popíjeli. Tom představil několik písniček své nové kapely, zpívali jsme také něco z Brigádnického zpěvníku. Vzpomínali jsme na různé brigádnické historky. To se mi na srazech líbí - většina lidí z Brigád se běžně potkává i jinde, ale když už se potkají na Brigádnickém srazu, mluví se o Brigádě (např. Ondra vyprávěl, jak na své první Brigádě vařil s Xenou). Tom s Marianou, Ondra s Lucianou, Zuzka, Evka a Tom R. šli spát dřív, my ostatní jsme pak v čele s Radkem vymysleli kanadu - šli jsme jim ke dveřím zazpívat brigádnický budíček Hej hou (Jendič hrál na kytaru). Nedostali jsme se ale snad ani k pátému slovu, Tom vyskočil jak čertík z krabičky a hnal nás ven. Po asi dvou hodinách, během kterých jsme kecali a popíjeli víno, jsme se chystali fórek zopakovat, ale pak jsme se k tomu neodhodlali, přišlo nám to nakonec jako opakování vtipu. Františka s Pepinou se tedy už chystaly jít spát, ale v tom mě (asi pod dojmem podobné historky z nedávného Jimramova) napadlo vzít kohouta (o kterém se ten víkend docela mluvilo, protože na někoho dělal zlé oči) a dát ho Tomovi do pokoje (ten by začal kokrhat a Tom by si myslel, že to je Jendič). Františka s Pepinou rázem ožily a spolu se mnou, Radkem, Jendičem, Víťanem a Matějem jsme to začali promýšlet. Nakonec jsme se dohodli na slepici a Jendič ji šel ulovit do kurníku, Radič mu svítil a Víťan nesl pytel. My ostatní jsme se svíjeli smíchy, ale zároveň jsme měli strach z okamžité Tomovy pomsty (ale uklidňovali jsme se tím, že nic lepšího stejně nevymyslí). Pak jsme ještě chvilku seděli a čekali, jestli se něco bude dít, ale brzy poté už jsme šli spát (bylo už k páté hodině ranní). Když odešly Franta s Pepinou do svého pokoje, Radič nadhodil: „Tak jdeme pro další slepici, ne?“
Nakonec se, což se dalo čekat, ukázalo, že na akci „slepice“ bylo mnohem vtipnější její vymýlšní a realizování než ten zbytek - což tak u kanadských žertíků bývá. Slepice asi usnula (což jsme čekali) a vzbudila se asi kolem půl osmé (ne tedy se svítáním) a krátce zakvokala. Asi to vylekalo Zuzku a Toma to vyhnalo ze spacáku už v době, kdy chtěl stejně vstávat a údajně ji začal honit s klackem po pokoji. Velmi rychle ho ale zachránil Tom R., který také vstával brzy a slepici chytil a vrátil do ohrady. Já jsem samozřejmě netušil, o čem je řeč a Tomovi to bylo divné (že prý v pokoji byly zavřené dveře i okna). Tom s Marianou a Evkou pak jeli do Brna, Tom R., já a Mětes jsme šli do Miroslavi (i když zvláštní shodou náhod každý zvlášť). To už je jiný příběh a co se dělo dál na Brigádnickém srazu už nevím. Pravděpodobně se vstávalo pozdě, možná si i uvařili polévku, poklidili a odjeli.
Sešlo se nás docela dost a myslím, že to byl vydařený sraz. Snad jsem v tomto popisu na nic zásadního nezapomněl. Kdyžtak se ozvěte. Také jsme se dozvěděli, že letošní Brigáda je zajištěna a tak se těším!

středa 23. března 2011

Zrní - Jabloně

Poslední dobou čím dál častěji narážím na kapelu Zrní. Ač existují už 10 let, výrazně se začínají prosazovat až zhruba od roku 2009, kdy vydali první regulérní desku Voní. Nyní právě dokončili nové album Hrdina počítačový hry jde do světa, ze které také pochází píseň Jabloně, ke které nedávno vyšel videoklip.



Jistě to není špatné a text je i přes svou malou plochu vcelku zajímavý. Obejde se dokonce i bez refrénů či nějakého jiného výrazného členění. Schopnost takto zachytit a vměstnat určitou náladu do těchto čtyř prostých dvojverší rozhodně oceňuji.

Jen to zpracování mi přijde přehnaně historizující, až kýčovité (zvlášť pak závěrečné Kyrie eleison a prvky v klipu - oheň, vlk apod.).

V září je snad potkám na Křídlech, tak uvidím.

sobota 19. března 2011

Taylor Swift - Mean

Sedmého března oficiálně vyšel nový singl Taylor Swiftové Mean, třetí singl z loňského alba Speak Now. Taylor je jednadvacetiletá americká country písničkářka, která zatím vydala tři studiová alba, za to druhé, Fearless, získala dokonce cenu Grammy pro nejlepší album roku.

Jejím dosud asi největšími hity jsou písničky You Belong With Me a Love Story. K oběma natočila videoklipy, ten k You Belong With Me mám rád jako čtyřminutovou verzi klasické klišovité americké romantické komedie ze středoškolského prostředí vrcholící na (maturitním) plese, trochu úsměvný klip k Love Story zase těží z odkazů na film Pýcha a předsudek.



Je to samozřejmě nic neřešící zábavná muzika pro čtrnáctileté holky, kterou nelze srovnávat s náročnějšími zpěvačkami a textařkami typu Norah Jones nebo Regina Spektor. Ale písnička podle mě funguje velmi dobře a to díky:
1. jasně rozpoznatelnému nadhledu nad písničkou, textem a vlastně i celou country, ze které vychází, a až nakažlivé radosti.
2. výborné gradaci. U nás o žádné takové hudbě, která nemá úplně hloupý text, nevím a ty písničky, které se vyskytnou (tj. ty s hloupým textem), by končili s gradací při prvním nástupu refrénu v čase 0:38 a pak už by se jen opakovali. Ne tak Mean, ta graduje ještě minimálně dvakrát, ve 3:16 a pak ještě jednou před závěrem, do kterého dospěje tak našláplá, že hned chci zjistit, jak se vlastně od toho klidného začátku k tomu finále dopracovala (tj. pustím to znovu).

Tohle u nás dost citelně chybí. A to je ještě třeba vyzdvihnout, že si to celé ta mladá holka složila sama. K písničce má snad vzniknout nový klip, tak se těším.

středa 16. března 2011

Kieslowski - Dva pokoje

Hudebník vystupující pod jménem DKP známý např. ze zajímavé kapely Houpací koně utvořil duo s pianistkou Marií Kieslowski (dohromady si říkají „Kieslowski“) a vlastním nákladem před několika dny vydali CD Tiché lásky. Singl Dva pokoje je čtvrtá skladba z deseti.



Písnička vypadá velice sympaticky. O to víc mrzí, že jde i při délce 2:22 vlastně o trochu natahovanou miniaturku s příliš často opakovanými hlavními slogany. I když nepočítám repetice, je refrén stejně dlouhý jako sloky a na konci se ještě zopakuje. Možná by pomohl nějaký dramaturg či producent, který by přiměl DKP k většímu promyšlení textů slok, a pak by písnička měla skoro hitový poteciál.

Zpěv a střídmý doprovod se mi líbí, pomlky zpočátku vypadají trochu neústrojně, ale s větším počtem poslechů jim už rozumím. Takže vcelku spokojenost.

úterý 15. března 2011

Koňaboj - Slavíček zpívá

Nejvíc nás ten folklóreček dojímal, odhaduji, mezi lety 2000 až 2004. Na počátku tohoto období stálo patrně nejznámější album Čechomoru nazvané jednoduše Čechomor, na konci pak první album Koňaboje Já sa koňa bojím a první album Docuku Meziřečí. Zatímco Čechomor si v tomto období užíval své největší slávy a nahrával a vydával svoje hity stále dokola studiově, živě, symfonicky, živě symfonicky i jako soundtrack, pak přišel s novým albem Co sa stalo nové a zapadl (jeho nahrávky z trilogie pověstí hradů a zámků (2008-2009, dvakrát recyklované v roce 2010), mám pocit, skoro nikdo nezdá; uvidíme, co s upadajícím povědomím o Čechomoru udělá právě nahrávaná nová řadovka), Koňaboj a Docuku přišli v roce 2004 jako určitá opozice proti stylu Čechomoru. Ano, jsou to stále lidovky s elektrickými kytarami, ale aranže nejsou tak nabušené a je kladen větší důraz na ženský prvek (který v ryze pánském Čechomoru zastávala Lenka Dusilová, při vší úctě k ní, stále jen jako hostující zpěvačka). V Docuku na sebe upozornila Lucie Redlová, která má dnes za sebou již sólové písničkářské album a občas vystupuje se svou vlastní doprovodnou kapelou Garde, v Koňaboji Jiřka Šánová, tehdy ještě pod jménem Šmukařová.

Já sa koňa bojím jsem si koupil na originálním nosiči, ale o dva roky novější druhé album Koňaboje Omalovánky už neznám, slyšel jsem z něj jen několik písniček, které byly na webu kapely volně ke stažení. Nějak toho folklorečku bylo po tom roce 2004 na mě už hodně. Třetí album Koňaboje Zdálo sa ně, zdálo... vychází právě dnes, tj. 15. března 2011, a jako singl je ke stažení desátá skladba Slavíček zpívá.



Věřím tomu, že někdo si to může naposlouchat a pak si to náležitě užívat na koncertě (koncert Koňaboje jsem nikdy nezažil, takže nevím, jak probíhá), ale na mě už to nepůsobí, jak by asi mělo. Opakované rify v mezihrách, vokální vícehlasý vstup bez nějakého většího kontextu, trochu nuda. Jsem zvědav, jestli nové album Čechomoru ukáže, že tenhle styl lidovek s elektrickými kytarami může ještě říci něco podstatného a nového. Anebo Koňaboj bude za pár let jak Asonance, jejíž první dvě alba jsou téměř legendární a další alba už zajímají podstatně méně lidí (soudím, že ne proto, že by byla nějak horší, ale proto, že jsou naopak stejná, což zpětně devalvuje i ta první dvě alba) nemluvě o nezáživných koncertech.