sobota 13. prosince 2014

Nádražky, listopad 2014: Brno - Jeseník - Krnov - Ostrava - Brno

Tak jsme zase vyrazili! Překročit další z železničních rubikonů, jak vtipně napsal Kurt ve své opět bohatě zpracované pozvánce, se kterými se tento blog může těžko měřit. Otázkou zůstává, kde jsme ten Rubikon nakonec překročili, osobně bych hlasoval pro Glucholazy na peážní trati, město duchů za vlkodlačími horami, kde žije jen jedna výpravčí a když zastaví vlak, tak nikdo nevystupuje ani nenastupuje, jen jedna slečna si jde zakouřit. A to se možná stále opakuje! Kdybych včera večer nekoukal na jednu americkou sci-fi, tak by mě to možná nenapadlo, ale nyní vidím zcela jasně, že (1) jsme se tam dostali do jiné časoprostorové dimenze a (2) Kurt je prorok. Konec blábolům: mým úkolem, který jsem si uložil, je co nejobjektivněji zaznamenat naše další nádražkové putování, takže to vezmu od začátku.

Na letošní podzim Kurt naplánoval návrat na Ostravsko, inspirován letním puťákem (který také organizuje on) do Rychlebských hor a Jeseníků však trasu vedl přes Jeseník. Prvního nádražkového výletu na Ostravsko jsem se ještě neúčastnil (po výletu zakladatelů Kurta s Honzou do Kolína šlo o druhý ročník nádražek), pak jsem ale pod Kurtovým vedením absolvoval všechny spanilé jízdy: Brno – Břeclav – Přerov – Brno, pražské nádražky speciál a letošní Brno – Okříšky – Znojmo – Břeclav – Brno.

V sobotu 29. listopadu se kolem šesté hodiny ranní scházíme na brněnském hlavním nádraží. Je tu Kurt s Frantou, Lucka, která opět přijela z Prahy již den předem, Lucie, Robert s Radkem a já. Kupujeme čtyři celosíťové jízdenky pro dva dospělé a tři děti a jelikož je nás nakonec žel lichý počet, na toho posledního se skládáme. Uvelebujeme se v koženkovém kupé a vyrážíme. Kurt sedí u okýnka a někde u Vyškova poznamenává něco ve smyslu: „Hleďme, jak se nenápadně rozednělo.“ Před příjezdem do Prostějova si Lucie ještě odskakuje na záchod přetřít si rty rtěnkou. Při nádražkách neponecháváme nic náhodě.

1. Prostějov
Brno 6:28 – Prostějov 7:33, R 1403
Do Prostějova přijíždíme s asi desetiminutovým zpožděním. Podle původního plánu jsme si zde měli dát jen jedno kolovací a za půl hodiny pokračovat do Zábřehu. Vzhledem k tomu, že v Zábřehu bychom ale také měli necelou půlhodinu a vlak už na odjezdu z Prostějova hlásí taktéž desetiminutové zpoždění, a vzhledem k tomu, že Zábřeh leží na významné křižovatce, takže je možno se tam podívat i jindy, nakonec tuto zastávku vypouštíme a o to déle sedíme v Prostějově, což nám vyhovuje, protože nádražka se nám dosti líbí. Kurt dává plný počet! V rohu sice stojí televize, ale (1) to není plazma a (2) je vypnutá. K nádražce ještě patrně patří nyní zavřený bufet naproti a hlavně velmi pozoruhodný hotel, do jehož „recepce“ nakukujeme cestou na záchod. Malá piva objednaná s vědomím časového presu doplňují velké škopky. Zvláště boduje Robert. Někteří pijí kafe, Kurtovi turek však nebrání i v pití piva. Telefonicky se dorozumíváme s Evou, která na nádražky cestuje z německého Kasselu spolu s Íráncem Alim (!), a vymýšlíme, kde se potkáme. Nakonec vítězí varianta, že na nás počkají v zábřežské nádražce a aspoň poreferují.
Pivo: Kozel
Kurtovo hodnocení: ***** z 5


2. Lipová Lázně
Prostějov 8:35 – Lipová Lázně 10:59, R 905/1405
původní plán: Prostějov 8:00 – Zábřeh na Moravě 9:10, Os 3714
a Zábřeh na Moravě 9:32 – Lipová Lázně 10:59, R 1405

V Zábřehu chvilku stojíme, protože se dělí vlak, a vítáme se s Evou a seznamujeme s Alim. Mluvíme s ním trošku anglicky, česky umí říct „ahoj, já jsem Ali“ a „nádražka“. Podle Evy není nádražka v Zábřehu nic moc. Pokračujeme do Lipové-Lázní, kde nás ale čeká mírná nepříjemnost: nádražka otevírá až ve dvanáct. Procházíme se v mlze po městečku, které nevypadá moc utěšeně, cestou nacházíme asi dvě hospody, obě zavřené. Před dvanáctou jsme zpátky na nádraží a radostně kvitujeme, že za stále ještě zamčenými dveřmi nádražky začíná mírný ruch. Sedáme si do čekárny a vysíláme Kurta jak Noe holubici. Asi za pět minut dvanáct přichází s radostným úsměvem a my se přesouváme do nádražky a vzápětí už mlsáme Holbu. V čerstvě otevřené nádražce je trochu zima, kdybychom přijeli později, asi by byla útulnější. I tak se nám tu dosti líbí. Je ale škoda, že, ač jsme tu v poledne, není tu nic k snědku. Absence jídel se ukáže být problémem skoro všech dnešních nádražek.
Pivo: Holba
Kurtovo hodnocení: **** 1/2


3. Jeseník
Lipová Lázně 13:04 – Jeseník 13:10, R 1407
Následuje Jeseník, kde máme pouhých dvacet minut. Pingl si je toho vědom a žene nás si něco objednat možná až příliš drsně. Nedáváme si pivo, jsme rádi, že konečně aspoň na takovou chvilku potkáváme nádražku, kde je nějaké jídlo (i když samozřejmě svačiny z domova máme s sebou také) a objednáváme si převážně česnečku s vajíčkem, která je skutečně výborná. Oceňujeme také, že nádražka nabízí možnost objednat si jídlo s sebou i do vlaku, což někteří z nás využívají a dávají si tvarůžkovou pomazánku. Alimu nechutná. V nádražce stojí kulečníkový stůl a poblíž něj je na stěně iluzivní freska Jaromíra Jágra v dresu Flyers od Mistra jesenické nádražky. Jágr je zpodobněn sedící na střídačce a upřeně sledující kulečníkový duel, nechybí jeho hlavní atributy: hokejka a osmašedesátka na pravém rukávu. Díky zachovanému znaku Flyers je možná i poměrně přesná datace fresky do doby v rozmezí let 2011 a 2012 (pokud nejde o přemalbu staršího díla, retro či sofistikovaný vtípek Mistra jesenické nádražky; na posouzení bychom potřebovali fresku lépe prozkoumat, na což nám dvacet minut vyplněných srkáním polévky nestačí). Následující vlak téměř nestíháme, což by byla dost výrazná čára přes rozpočet, protože po peážní trati jezdí jen pár vlaků denně.
Kurtovo hodnocení: ***


4. Krnov
Jeseník 13:30 – Krnov 15:00, Sp 1665
Cestou přes Polsko trochu pospáváme a jsme už takoví zmátožení, ale pivo v Krnově nás probírá. Nádražka je přístupná pouze zvnějšku nádraží, takže musíme projít průchodem, kde je obrovská plakátovací deska s nápisem „Krnov – informační systém“. Na desce ale nic není, pouze vprostřed je malý papír informující o tom, že se ztratil pes. Dojem z nádražky trochu kazí sázkařské automaty, které vidím snad prvně v životě. Lucii se nelíbí namalovaný kozel na stěně, to je ale v kozlovnách normální. K pití je ale Radegast, někdo si dokonce dává Gambrinus. Radek nemůže jinak, než si v Krnově dát Kofolu.
Pivo: Radegast
Kurtovo hodnocení: ***


5. Opava-východ
Krnov 15:44 – Opava-východ 16:25, Os 23511
Z Krnova odjíždíme ve voze řady 010. Motorák 810 ještě občas někde potkávám, ale 010 je pro mě už skutečně rarita, kterou zažívám jen jednou za několik let. Kvůli zimě ale bohužel vzdáváme jízdu na plošině a jdeme dovnitř. Kurt s Frantou vybalují špek (myslím „slaninu“, i když rozdíl mezi „slaninou“ a „špekem“ je hned tématem k diskusi; jointa ve vlečném voze řady 010 by si asi Kurt s Frantou přeci jen neubalili) a všichni včetně Aliho si velmi pochutnáváme. Ali se učí nové české slovo a jednou z největších hlášek tohoto dne se stává Kurtovo pobídnutí „one more špek“.
Nádražka v Opavě je plná (vlastně téměř všechny nádražky této tour měly celkem slušnou návštěvnost), ale u jednoho většího stolu sedí jen jeden dědula, který vyhovuje naší žádosti a stůl nám přenechává. Prostor je příjemný, klasické nádraží s vysokými stropy, dojem trochu kazí automaty hned u baru. Záchody jsou zpoplatněné, což ale Radek využívá alespoň k získání velmi pozoruhodného paragonu.
Pivo: Kozel
Kurtovo hodnocení: *** 1/2


6. Ostrava-Svinov
Opava-východ 17:30 – Ostrava-Svinov 18:02, Os 3427
Z Opavy jedeme do Ostravy Ledovcem a někteří si sedáme na sedačky kolmo ke směru jízdy. Mám tak vynikající výhled na dvě slečny sedící naproti, jejichž rozhovor je tak neuvěřitelně debilní, až je to okouzlující. Evě, která s Alim mluví anglicky, zazvoní telefon a konverzace probíhá v němčině. Nedaleko sedící muž se neubrání obdivnému pohledu. Ali usíná a do svinovské nádražky poté vstupuje s rezolutním „not beer“. Svinovská nádražka je jedna z nejpříjemnějších této tour, trochu nás ale mrzí, že si nemůžeme srazit stoly, protože „vedoucí to zakázal“. V nádražce potkáváme staršího muže s hustým obočím, který si nese futrál od houslí. Pozoruhodné je, že tohoto houslistu jsme spatřili již v nádražce v Opavě! A aby toho nebylo málo, v Opavě i Ostravě seděl v nádražce jeden týpek s krosnou, který si něco psal do deníčku. Že by nějaký reportér webu Vágus.cz? Pijeme pivo, já si dávám tuzemák, což Alimu překládám jako „shit potato rum“.
Pivo: Radegast
Kurtovo hodnocení: **** 1/2


7. Hranice na Moravě
Ostrava-Svinov 19:09 – Hranice na Moravě 19:32, Ex 530 Helfštýn
Poslední zástavka je v Hranicích. Ali pije limonádu. Konečně nějaká nádražka s klasickými jídly, dáváme utopence. Ali je rád, že se konečně dočkal a pozná něco z české kuchyně. Paní za barem chtěla zavírat v osm, ale nakonec svolí, že zavře až v devět, jak má napsáno na tabulce s provozní dobou. V televizi běží Český slavík. V devět odcházíme a potácíme se v nádražní hale. Radek ji mírně vandalizuje.
Pivo: Radegast
Kurtovo hodnocení: **** 1/2


8. Brno
Hranice na Moravě 21:23 – Brno hl.n. 22:56, R 820
Ve vlaku pijeme ještě lahváče a snažíme se i trochu békat. V Brně na nádraží již tradičně většina z nás prchá na rozjezdy, Kurt s Frantou, Lucka a já čekáme na následující rozjezd v legendární Onderkově Lamplotě. Pochvalujeme si, že všechny nádražky této tour byly otevřené a vše vyšlo podle Kurtova itineráře (s výjimkou Zábřehu, ale to jsem vysvětlil výše). Pochvalujeme si pěkné nádražky na trati. Trošku litujeme, že s vědomím, kolik nádražek je ještě před námi, s vědomím zodpovědnosti dostat se ten den zpátky do Brna, se nedokážeme až tak rozjet (Kurt s Frantou s láskou vzpomínají na druhý ročník nádražek, na kterém proběhla šílená kalba). Přesto se samozřejmě těšíme na příště, vypadá to na jarní trať Brno – Veselí nad Lužnicí, tentokráte už s přespáním.

Další fotky zde.

úterý 9. prosince 2014

Křest alba Vlnobeat na Flédě

Traband 27. listopadu 2014 křtil v Brně na Flédě své nové album Vlnobeat, u čehož jsem nemohl chybět. Vzhledem k tomu, že jsem si dva dny před tím spolu s lístkem koupil i zbrusu nové cédéčko, měl jsem Vlnobeat už vcelku naposlouchaný a na koncert se dost těšil, album je totiž zase skvělé!

Traband nastoupil na ztemnělé pódium za zvuku nahrávky Radiohitu linoucího se z repráků a koncert zahájil singlem Vidím tě. V následujících padesáti minutách pak přehrál písničky z nového alba a já při poslechu těch písniček, které jsem za poslední dva dny znal pouze z cédéčka, zažíval takovou slast, které se mi už hodně dlouho nedostalo. A ač byl zbytek koncertu samozřejmě skvělý, v tu chvíli, kdy jsem měl uši plné Vlnobeatu, se zdál být jen slabším odvarem oproti tomuto vlnobeatovému začátku. Písničky z nového alba, už tak skvělé, jsou naživo naprosto luxusní, zvlášť takhle v celku, a zážitek to byl jedinečný, protože na pražský křest se nedostanu a na normálních koncertech už je Traband asi takhle v samostatném bloku nikdy nezařadí. Jediné dvě písničky trabandi nezahráli: Rádiohit, který diváci koncertu slyšeli alespoň ve studiové verzi (kdo ví, jestli to někdy Traband bude živě hrát, ruchy z přelaďovaného rádia jsou pro nahrávku dost určující), a Moje kočka mňoukala, o které jsem už tady psal, že ji Traband asi živě nehraje. Je to škoda zvlášť při vědomí toho, že kočka s rybou v puse je nyní jedno z log Trabandu natisklé na tričkách a mikinách (mikinu jsem si hned po koncertě koupil). Vtipný moment nastal, když Jarda ohlašoval, že teď zahrají jednu hodně starou píseň a Jana (stejně tak i já) si, řekl bych, myslela, že bude následovat Do ticha a místo toho Jarda začal Píseň písní. Po celou první část koncertu bylo vidět, jak se Jarda musí víc soustředit a trochu trne, aby to nezkazil, a jak si pak, když hrál Indiány ve městě atd. dost oddechl. Možná také trošku trnul, co na tento blok řekne publikum, které patrně nové album ještě moc neznalo. Obdivuju tu směs odvahy, trošku drzosti a zároveň sebevědomí, že písně obstojí, a hrát první hodinu koncertu jen novinky.

Po tomto úvodním bloku na pódium vystoupil Rudolf Brančovský a spolu se zástupcem vydavatele pokřtil CD. Vymyslel, že přiměje lidi k mexické vlně (Vlnobeat) a do mávajícího davu jedno cédéčko vhodí. Kupodivu se mu to povedlo podle plánu a bylo to vtipné.



Poté chvilku hrálo Zvrhlé duo +1, zahráli čtyři písničky a jednu nevydanou, kterou jsem slyšel poprvé. Podle Rudolfa jde o píseň křesťanskou.



No a pak nastoupil znovu Traband se svým průřezem minulými alby (začalo se, myslím, Indiány ve městě na žádost publika), poslední část koncertu tedy byla dosti podobná standardním koncertům kapely v této době. Na většinu nebo téměř většinu písniček už na pódium nechodil banjista Radim Huml. Ovšem na pár zajímavostí také došlo. Předně s Trabandem na tři písničky vystoupil pozounista Ondra Jiskra, který si takto zahrál už letos na Křídlech. S pozounem zaznělo opět Černý kafe, jinak už nehraná hitovka Holubi / Škodná a Marie! v dechnoverzi, tedy s trochu jinou aranží a s „klasickým“ tleskáním na začátku i na konci. Potěšila mě dlouho neslyšená Princezna Lada a větší překvapení nastalo, když si Jarda po delší době na chvilku sednul za klávesy a zahrál Milovaného syna! A když už tam seděl, tak přidal ještě Lano, co k nebi nás poutá. Posla Jarda trochu popletl a některé sloky zpíval víckrát, ten pohled, který si během toho vyměňovali Vašek s Janou, stál za to. Z každého předchozího alba Trabandu zazněla jedna dvě písničky a už se přiblížil konec koncertu. Na závěrečného Černého pasažéra Jarda pozval všechny, kdo dnes vystupovali, tedy tři hudebníky ze Zvrhlého dua a Ondru Jiskru, sloky Pasažéra pak zpíval na střídačku s Rudolfem.




No a na závěr dva přídavky, z čehož ten druhý byla samozřejmě Sára. Parádní koncert.

Moc jsem tentokrát nefotil, ale pár fotek přesto zde.

Traband, Fléda, Brno, 27. listopadu 2014: Orel a panna, Sáro!, Přijíždí posel, Na širém moři, Černý kafe, Holubi / Škodná, Marie!, Lano, co k nebi nás poutá, Černej pasažér, Milovaný syn, Tichý muž, Indiáni ve městě, Kantorovy varhany, Princezna Lada, Pokaždé když přicházíš, Kabát ´66, Trofeje, Mluv se mnou, miláčku, Nepoužitelnej, Do ticha, Tenhleten den, Píseň písní, Úhel pohledu, Písmem klínovým, Vidím tě, Ta radost!
Zvrhlé duo +1: Postel, Ty jsi má, Běž dál, Fousy + jedna nevydaná

čtvrtek 27. listopadu 2014

Podzimní Zbytov 2014

Z cestou na Zbytov to tentokrát bylo vcelku jednoznačné. Z Prahy i Brna přejelo v pátek po dvou autech. Michal Doležel dovezl Klárku, Pepinu, mě a 26 litrů vína (počítalo se i s Domčou, ta ale na poslední chvíli dala před Zbytovem přednost nějakému restaurování), o něco později pak přijel David Koňař s Radkem, Luckou, Frantou a Kurtem. První na Zbytově poměrně těsně před Brňáky přistál poloprázdný Šveco-Hančilovic devítimístňák, ve kterém Ondra kromě nákupu uskladněném v popelnicích přivezl svého bratra Tomáše, Štěpána, Huga, Páju N. a Jesetera – jedinou páteční výjimku mezi „Pražáky“ a „Brňáky“ –, který do auta přestoupil z autobusu v Hlinsku, ač tak mohl učinit již v Chrudimi, ale to by se pak nekonala honička dodávky a autobusu setmělou Vysočinou. O dost později po prvních třech autech dorazil Kady s Luckou N. a Jeníkem, Jeník měl do šesti službu na Vrátnici a tak vyráželi z Prahy pozdě. Na stole na nás čekala pohlednice od Mácy. Vynechal jsem tentokrát upozornění na to, kde se nechází mé místo, s tím, že už to beztak všichni vědí. Ó, jak naivní jsem byl! Na mém místě spala Lucka P. a ráno, když jsem ji na to jemně upozornil (skutečně jemně, protože jsem se vyspal na peci), pravila: „Cože? Já myslela, že tvé místo je na to samostatné posteli pod oknem!“ Tam jsem, přátelé, v životě nespal! Večer probíhal zbytovsky poklidně, Štěpán vyprávěl nějaké historky z dráhy, Honza Keller Davidovi, který zde byl poprvé, a dalším zájemcům ukazoval okopírované staré záznamy z matrik o dřívějších majitelích zbytovského panství. Chvilku jsme také zpívali: Jeseter hrál na Kadyho kytaru nějaké ježkárny (Golema jsme však zabalili po prvních dvou slokách) a šlitrovky, později došlo i na tátovky. Pak si ještě vzpomínám, že večer dospěl k tomu, že jsem z počítače na ukázku pustil šlágr Nej, nej, nej (nejhezčí je láska ještě plachá). Spát jsme šli vcelku brzy, někdy kolem třetí.

Ráno svítilo mezi mraky sluníčko a vypadalo to na nádherný podzimní den. Kolem poledne se pak sice víc zatáhlo, ale na to, že byl už listopad, jsme si snad ani nemohli přát lepší počasí. Pomalu jsme končili se snídaní (Honzův rozpis prací byl také již zaplněn), když vtom přijel Jony z Bejkovce (další sobotní příchozí by si z něho měli vzít příklad) a naše setkání na Zbytově se tím pádem dostalo na vyšší level. Pak jsme se pustili do práce a jelikož to bylo s chutí, hned jsme hlásili půl hotovo. Dřeva do kuchyňských kamen bylo na zápraží dostatek, dřevaři (Jeseter, Michal, Jeník a Franta) tedy zpracovávali větší kousky do kamen v patře u Kellerů. Hrabání kdekoli se opět zhostily Lucka P., Franta (jak to všechno stihla, nechápu), Pája a Pepina. Radek čistil všechny zbytovské okapy jak zvenčí, tak na dvorku. Speciální skupina Štěpán-Hugo-Kurt zlikvidovala dětskou prolézačku, neb Marta prohlásila, že všechna vnoučata už odrostla hrám a dovádění. Oproti plánu ale likvidátoři nakonec některé části prolézačky (např. skluzavku) uložili v kůlně, takže vnoučata si ji mohou znovu vystavět. Jiní úderníci (Kady a bratři Ondra s Tomem) pokračovali na úpravách podlahy ve stodole, z této práce se stává zbytovský evergreen, nahradila tak práce kolem včelína, kde si Honza už povážlivě dlouho nevymyslel žádný zlepšovák. David a já jsme odkorňovali klády, ze kterých snad bude jakási stavba v Bělči. Klárka s Luckou P. otloukaly omítku kolem vrat, Klárka či Radek později také střídali pracovníky u odkorňování. Jony ze svých devatero řemesel pro tentokrát vybral to dřevorubecké a kácel a prořezával stromy. Před obědem přivezl Miki Erdinger Rebeku dnes-již-Švecovou ze schůze COMu a než odjel do Dalečína, kam ho táhlo srdce, utrousil tři hlášky, po kterých se Kurt řehtal, až se za břicho popadal, a domluvil s Honzou kázání ve Sněžném, po čemž mu Marta od svého květinového záhonku hrozila zdviženým prstem (nebo snad pěstí?). Těsně před obědem také stihli přijet Ráchel s Petrem, kteří přivezli i Terezu Est. s Vojtěchem. Ráchel tedy tentokrát nebděla nad přípravou oběda, ale ten byl samozřejmě stejně dobrý jako vždy. Nově příchozí se po obědě zapojili do práce, Petr a Vojtěch vrostli do dřevařské party, Rebeka s Terezou prostřihávaly jakési hloží u silnice. Kolem třetí hodiny přijel na chvilku Filip Keller s jedním ze svých potomků, ve kterých se ale bohužel plně neorientuju, a odvezli si do Svitav nějaké sborové stoly přes léto uložené na Zbytově. Krátce po něm přijel i Honza s Martinou, ti už se ale do žádné práce nehrnuli. Však už před čtvrtou hodinou přijel host Petr Štulc, zaměstnanec ČEZu, který asi hodinu poté začal své povídání o elektrárnách. Chvíli času, která zbývala do začátku programu, využili někteří neúnavní k přátelskému fotbalovému mači. Zajímavé je, že kromě Jeníka a Jesetera šlo o členy údernických part (prolézačkáři Hugo a Štěpán a podlaháři Ondra s Tomem). Nabízí se otázka: Jde o tak schopné úderníky, kteří mají tolik energie na rozdávání a fotbal, nebo o flákače? Nabízí se také druhá, sportovní, otázka: Hráli proti sobě podle pracovního zařazení? Ani na jednu otázku vám, milí čtenáři, neodpovím. Program se protáhnul snad až do osmi povzbuzován dotazy některých technicky zaměřených hochů. Dívky se moc neprojevovaly, pouze Rebeka si jednou vzala slovo, čímž ještě vzrostl obdiv k ní od přítomných mužů. S Ráchel jsme se pak dohodli, že po několika programech spíše techničtějšího rázu, bude dobré změnit směr. Těšte se na jaro a přijeďte. Večeře byla klasická zbytovská. Překvapivě po ní ale nezbyly brambory (naopak tvaroch trošku ano), takže pak nebylo co jíst v nočních hodinch, příště to musíme lépe promyslet. Před večeří se na Zbytově stavila trojice vandrovníků, které nikdo z nás neznal, šli kolem, stavili se pozdravit Kellerovy a chvíli se zdrželi. Nadšenci Jeseter, Štěpán, Jeník, Kolib, Vojtěch a Hugo v kuchyni u okna rozbalili Funkenschlag (netradičně do elektrické sítě zapojovali města na Sibiři), který Jeseter dovezl v souvislosti s programem (Jeseter také položil závěrečnou otázku programu, která zněla „znáte Funkenschlag“; pan Šulc se sice tvářil, že ne, ale pak, myslím, vyšlo najevo, že už to někdy viděl). Překvapivě nevyhrál Hugo, skončil docela vzadu a zvítězil Štěpán! Během partie Funkenschlagu odjela Ráchel s Petrem. Pak se Kolib zhostil kytary a doprovázen oběma Vojtama zahrál pár klasických hitů (Blond holka, Amerika, Nechte zvony znít, Stín katedrál, Jednou mi fotr povídá...), pak ale šel spát, Vojtěch též. Pili jsme Tullamorku. Pak se chvíli nic moc nedělo a lidé pomalu odcházeli na kutě. Já jsem odešel na záchod s tím, že až se vrátím, tak to s Kurtem rozjedeme a capella. Úplně jsem tomu teda nevěřil, ale kdo ví, jak by se večer vyvinul, kdyby si Kurt po mém příchodu neodešel pro něco na půdu a tam neusnul. My zbylí jsme se ale pustili do debaty, která se zapíše zlatým písmem po bok těch nejlegendárnějších zbytovských nadranních diskusí. Začalo to tak, že jsem si s Frantou nad Google Earth a Wikipedií ujasňoval některé zeměpisné skutečnosti (např. jestli Ukrajina sousedí s Maďarskem, kde přesně leží Moldavsko a jak je široký Beringův průliv). Diskuse se pak zcela zvrhla např. v otázku jaké jsou přesně rozdíly mezi koncertem a divadelním představením z pohledu toho, kdo stojí na jevišti. To už v kuchyni byli jen Franta s Pepinou, Jeseter, Jeník, mlčící Pája, já a Kurt, který se z půdy navrátil asi po dvou hodinách a hrozně se omlouval, že usnul, a mlčky se (patrně marně) snažil dostat na vlnu, po které jel zbytek diskutujících. A Jony spící na peci. Diskuse to protáhla do skoro půl sedmé – což je strašlivé –, za stálého dolévání z lahve tullamorky podroušeným Jeníkem. Jelikož na peci spal Jony, musel jsem se chtě nechtě vydat na průzkum půdy. Moje místo bylo samozřejmě obsazené, to jsem jaksi očekával, ještě horší ale bylo, že obsazená byla všechna místa! PŘESNĚ KVŮLI TĚMTO STAVŮM V DOBĚ, KDY JIŽ POMALU VSTÁVÁ NEDĚLNÍ SLUNCE (neboť v naprosté většině případů chodím na Zbytově spát s posledními), JSEM SI SVÉ MÍSTO JAKO ZBYTOVSKOU KONSTANTU A SVÉHO DRUHU INSTITUCI PŘED DRAHNÝMI LETY ZAVEDL A JEHO IGNOROVÁNÍ ZE STRANY VŠECH OSTATNÍCH JIŽ PŘESTÁVÁ BÝT VTIPNÉ!!!

V neděli jsme jeli do kostela do Jimramova, takže bylo potřeba vstát brzy. Budíčku v podání zpěvu z EZ jsem se zhostil osobně, ještě víc ale spící budil následný Kurtův smích z horní půdy. Nejdřív ale odjížděl Honza Keller, který ten den sloužil v Horní Čermné. Pak ale volal Martě a z hovoru jsme pochopili, že si zapomněl kázání, takže mu ho Marta ještě honem posílala e-mailem. Bohoslužby byly dětské o povolání rybářů za učedníky, zkusím příště plánovat Zbytovy na jiné než první neděle v měsíci, což ale bude obtížné. Pak jsme šli samozřejmě do Bistra (na samospoušť před vchodem se s námi tentokrát vyfotila i Marta!), kde Kurt léčil kocovinu pivem a tlačenkou. Někteří (Jony) odjížděli pak už rovnou, ostatní se vrátili na Zbytov (Hugo, který odjížděl přímo z Jimramova, si klasicky kokotsky vystřelil z těch, co se vraceli na Zbytov, když volal, že v Bistru se po našem odjezdu postrádají klíče od záchodu), kde po úklidu nastal všeobecný rozjezd. Já jsem jel opět s Michalem, který spěchal do Brna. Poslední na Zbytově patrně klasicky zůstali Franta s Kurtem, takže Brňáci z Davidova auta. Zbytovská jistota posledních let, že v neděli bude nejkrásnější počasí a o to horší bude příjezd do Brna, tentokrát padla. Padla totiž hrozná mlha. Jinak se Zbytov ale samozřejmě opět skvěle vydařil a už se těším na příští, jubilejní dvacátý (!).

čtvrtek 20. listopadu 2014

Pár slov k tracklistu nového alba Trabandu Vlnobeat

Včera jsem po dlouhém čekání a pídění konečně na internetu narazil na seznam písniček z nového alba Trabandu Vlnobeat (v tomto článku). Album vyjde snad již příští týden a něco kloudného o něm budu moci napsat až pak, přesto tuto chvíli využiju k sepsání textu mého oblíbeného žánru „pár slov k tracklistu“. Podobně jsem psal už o Domasa a o albu Neslýchané!.

Tentokrát žel můj článek nemůže přinést nic moc objevného, což možná i souvisí s tím, že jsem tento rok slyšel Traband naživo pouze na festivalech Otevřeno Jimramov a Křídla v srpnu a v září; něco na toto téma jsem poznamenal už v článku o setu v Jimramově, budu se tedy navíc dost opakovat.

Vlnobeat přináší 14 nových (tj. „nikdy nevydaných“) písní:
1. Pokaždé když přicházíš
2. Kabát ´66
3. Trofeje
4. Mluv se mnou, miláčku
5. Nepoužitelnej
6. Do ticha
7. Tenhleten den
8. Píseň písní
9. Úhel pohledu
10. Písmem klínovým
11. Moje kočka mňoukala
12. Rádiohit
13. Vidím tě
14. Ta radost!

Pokud se nepletu, dosud vůbec neznám pět písní, tj. zhruba třetinu alba (Trofeje, Píseň písní, Písmem klínovým, Rádiohit, Ta radost!). Protože, jak jsem již psal, jsem poslední dobou koncerty Trabandu bohužel zanedbával, je otázkou, jestli tyto písničky Trabandi na koncertech hráli nebo jestli jsou novinkou pro všechny fanoušky. K tomu můžu ještě přidat Vidím tě, kterou znám jen jako singl na Soundcloudu Indies Scope, vydavatele alba Vlnobeat, na živo jsem ji také ještě neslyšel.

Nejstarší písní na albu je, zdá se, hit Do ticha, který mám na nahrávce z koncertu z dubna 2000 (nahrávka je ke stažení na webu Evangelického Traband Funclubu). Velkým milovníkem této písně je trabandofil zvaný Joudínek, který má nyní na směrování Trabandu i nějaký vliv, je možné, že se za píseň přimluvil. Každopádně ji Traband v poslední době hraje na koncertech podstatně častěji než dříve a vydání na tomto albu jsem očekával a jsem rád, že jsem se dočkal.

Kabát ´66 jsem poprvé a do letošního Jimramova naposled slyšel 22. srpna 2010, když Jarda vystupoval sólově. Spolu s touto písní zahrál i další neznámé a od té doby neslyšené: Starej saxofon a Černá a bílá, které asi zapadly. Třeba se někdy dokopu k tomu dát na Youtube záznam tohoto Jardova sólového vystoupení.

Úhel pohledu jsem poprvé slyšel 6. prosince 2012 v brněnském Metru. Jako host v této písničce vystoupil frontman skupiny Poletíme? Rudolf Brančovský a já to bral jako takovou legrácku, raritu. To, že to teď hraje Traband sám a písnička dokonce vychází na albu, mě trochu překvapilo. Nikoli však nepříjemně.

Další dvě nové písničky, Pokaždé když přicházíš a Moje kočka mňoukala, znám od koncertu 7. června 2013 v Kuřimi. Zatímco Pokaždé když přicházíš jsem od té doby slyšel na všech třech koncertech Trabandu, kde jsem byl (i když v Hlinsku 6. září 2013 jen během zvukovky), písničku Moje kočka mňoukala jsem od té doby neslyšel a byl jsem zvědav, jestli se na album dostane.

No a poslední dvě až tři písničky (Mluv se mnou, miláčku a Tenhleten den s drobnou citací songu Jsme tady jen na chvíli od Otcových dětí a snad i s citací melodie hitu Marty Kubišové Tak dej se k nám a projdem svět) znám až od letošního Jimramova. Třetí pro mě dosud neznámá písnička, kterou letos Traband na Jimramově zahrál, Divoká stvoření, by se mohla na albu skrývat pod jménem Nepoužitelnej. A co se skrývá pod jménem Ta radost!? Další písnička nebo jen nějaká variace na Tenhleten den? Moudřejší budu až budu mít album v ruce, což bude brzy.

středa 29. října 2014

Poletíme? – Turbošansón

Poletíme? vydali čtvrté album Turbošansón, koupil jsem si ho hned, jak vyšlo, teď zkusím s více než měsíčním odstupem k tomu něco málo napsat. První album Jednoduché písničky o složitém životě mě hodně bavilo, až mě to s přihlédnutím k tomu, že jsem všechny písničky znal ještě před jeho vydáním, docela překvapilo. Druhé album mi přišlo trošku slabší. O to větší radost jsem pak měl z Kroskántry, o kterém jsem žel tehdy nestihl nic napsat; stručně řečeno ale dodnes oceňuji ten country rámec celého alba (který mj. dokáže i jakožto prolog obhájit i slabší kousek Kus železa v úvodu) a sestavu skvělých hitů, takže bych album možná označil i jako zatím nejlepší desku kapely.

V kontrastu proti tomu mi Turbošansón, ač pořád velmi dobrý, přijde z těch čtyř kousků nejslabší. Je to škoda a je to i trošku zklamání, zvlášť poté, co jsem se na něj už rok a půl těšil (už je to víc než rok, co jsem zde na Bločku spekuloval, co nás na albu čeká).

Začátek je vysloveně rozpačitý. Úvodní song Hadi známe od Veselé zubaté a současná verze je neinovativní kopií přearanžovanou na jiné nástrojové obsazení, ubylo akorát temné „westernové“ dunění na pozadí. Kdyby nějaký hit Zubatky nečekaně Poletíme? zahráli na koncertě, tak řvu nadšením, ne tak zde. Album pak pokračuje slabším válem Mimochodem, kterému je třeba přiznat hitovou popovou melodii a slogan „díra do světa“ snadno vyřvávatelný v kotli na koncertě, ale jinak mě písnička moc neuspokojuje. (Ani klip, ač profesionálně natočený, mě nebaví, jestli nebylo lepší, když si to dělala kapela na koleni. Úplně se nabízí srovnání se Zuzankou, druhé písničky z prvního alba, která mi také přišla slabší než zbytek desky, ale klip k ní je prostě paráda. Tím netvrdím, že Poletíme? musí pořád vytvářet ručně malované klipy točené v obýváku, vývoj je potřeba, ale to srovnání bije do očí.) No a rozpačitost z úvodu alba bohužel a možná překvapivě neodchází ani při třetí skladbě Ty jsi má. Když jsem písničku slyšel poprvé na jednom koncertě, byl jsem nadšen. Úvod s veršem „do vlasů si vetři bramborovou kaši“ představuje přesně jednu z těch věcí, co se mi stále na Rudolfově tvorbě líbí, co mě baví, co mě rozesměje. Pak se ale písnička utopí v jakési mnohomluvnosti a i když i dál obsahuje parádní příměry a inovativní pojmenování („celou tě vyčuchám“, „klidně si tě rozložím a pak si tě složím“ apod.), vlastně se rozbředne a jde do ztracena. A základní vtip refrénu je jen variace na „tunel, před kterým stojí vlaková souprava“ v Holkách pitomých, jedné z nejlepších písniček z minulého alba.

Písnička Maluju je z ranku klidnějších smutných písní (jako třeba Kovbojové z Kroskántry), líbí se mi obraz, jak Rudolf „když nemá za co žít, maluje peníze, takže má klid“. Džeksn jako pokus navázat na Chlastáme na festivalu podle mě nevyšel, což se (podobně jako u Mimochodem) samozřejmě nevylučuje s možností na něj na živo řádně zapařit. A melodie „chci bejt vožralej“ mi přijde v podstatě shodná s „denně vožralej“ od Kabátu.

Od mírné rozpačitosti album definitivně zachraňují až sedmé Flašinety a druhá půlka nabízí už solidní řádku hitů. Vcelku roztomilá je i drobná Holky to umí líp, i když zde nestojím tolik pevně za tvrzením, jak Rudolf umí přesně pozorovat a pojmenovávat skutečnost kolem nás (prostě si myslím, že tak, jak se zpívá v písničce, to není; což není samozřejmě výtka). Hned další kousek, Postel, ale vrací čest Rudolfovým pozorovatelským schopnostem; příběh (snad vyslechnutý v hospodě U Poutníka) skvěle navazuje na Pepův happyend z minulého alba. Jak jsem již napsal ve výše odkazovaném článku: Výrazným plusem písničky je kompozice jejího textu, jako příklad uveďme variovaný druhý verš jednotlivých slok (po stále stejném prvním verši) a z toho odvíjející se další vývoj: „Mára musí do úterý sehnat novou postel / ta stará je hrozná // ta stará strašně smrdí // povlečení nikdy nepral // ta stará sotva drží“.

Veverku jsem si také dost oblíbil, řadím ji k méně nápadným (protože pomalejším) hitům typu Když dva se opijí, Rezatá kotva nebo Písnička pro makrelu.

Následující dvě písničky jsou mé zdaleka nejoblíbenější z celého Turbošansónu: Černá Hana a Moje poslední vůle. Černá Hana je opět kouzelný příběh z hospody, navíc dobře vypointovaný, tentokrát písnička ale má i obrovský drajv. Potěšil i citát „přijel jsem na chvíli pozdravit přátele“. Trochu jen tahá za uši prodlužování posledních slabik veršů a rým „zmizela / nadechla“, ale to jsou jen drobnosti. Krátká (druhá nejkratší na albu), přesná, vtipná. Co se týče Poslední vůle: mám rád jednoduchost a lehkost, s jakou Rudolf umí pojednat o duchovních tématech, i když s oficiálně přijímanou křesťanskou teologií se to, řekl bych, úplně nepřekrývá. Z podobného důvodu se mi moc líbil na Kroskántry hit Lev. Moje poslední vůle je navíc dobře postavená textařsky, resp. líbí se mi ten vývoj v textu, podobně jako u Postele.

Běž dál je dobrý závěr alba a sloka se sýrem je pamětihodná.

Tolik k jednotlivým písničkám. Mezi klady alba patří určitě zvuk, místy zní jako nahrané na koncertě a člověk má při poslechu skoro obavy, aby to Rudolf udýchal (např. v Černé Haně). Líbí se mi různé výkřiky („kecám, chachá“ ve Strachu), hořkosladké pousmání (v Maluju), změny hlasu (přímá řeč titulní postavy v Černé Haně) a zvuky („kuku“ a další v Holky to umí líp). Minimálně Kroskántry ale asi i předchozí alba řadím však výš. U nových písniček se nesměju tolik jako u Zatracenýho šípu, Autistického bratra, Holek pitomých, Nebreč! či Pepova happyendu. Chybí absolutní hit ráže Lokomotivy, chybí tak zásadní píseň jako Muž neviditelný (Běž dál či Flašinety hledí z odstupu)...

Tak uvidíme, jestli se kapele podaří svým podle mě asi nejslabším albem konečně prorazit ke hvězdám, kam mají namířeno, a na cestě jim pomáhají tak velká jména jako Supraphon (vydavatel), Ondřej Ježek (zvukař) a další. Pořád jim to samozřejmě přeju a to i s tímto albem. Zároveň se ale tou cestou ke hvězdám přihodilo, že Turbošansón je první deskou, která není zdarma ke stažení na webu kapely. Změnu oficiálního kanálu na Youtube (už několikátou v historii) související s vydáním tohoto alba už raději ani nekomentuju.

P.S.: Přijde mi divné, že víc než měsíc a půl od vydání alba jsem na netu našel pouze jednu recenzi – stručný článek Antonína Kocábka na webu časopisu Týden.

sobota 11. října 2014

Traband na Křídlech 2014

Po ročním půstu jsem viděl Traband opět po měsíci po jejich vystoupení na Jimramově – po čase opět hráli na spřáteleném festivalu v Křídlech.

Koncert byl dost podobný tomu jimramovskému, zahráli podobný výběr písniček, čehož jsem využil a kromě toho, že jsem po delší době na Traband celkem slušně zapařil, jsem se víc soustředil na novinky. Zatímco na Jimramově jsem ještě váhal, jestli nové písničky zakonzervované na albu vyzní dobře, po koncertu na Křídlech už tomu věřím víc a na novou desku se o to víc těším.

Přesto jsou tu ale dva patrné rozdíly v obou koncertech. Za prvé, na Křídla nepřijel banjista Radim Huml, takže koncert odehrála sestava dejme tomu již klasická. Za druhé, jak už bývá na Křídlech skoro zvykem, s Trabandem na pár písniček vystoupil i jeden z fanoušků (který si to s nimi, podle Jardových slov, domluvil právě na Jimramově). Po mém bratru a Johance Šormové v minulých letech tentokrát vystoupil pozounista Ondra Jiskra. Zahrál s Trabandem tři písničky, set s pozounem začal velmi nadějně hitem Holubi / Škodná (!) a pokračoval Černým kafem a Pasažérem. Samozřejmě jsem se pokusil si vyřvat i Utopence, leč marně.

Koncert začal Marií a skončil jak jinak než Sárou. Jak jsem již napsal, seznam písniček je téměř shodný s jimramovským setem (pro malý komentář můžete skočit na příslušný článek), potěšili mě na Jimramově neuvedení Indiáni ve městě.

Traband, festival Křídla, 27. září 2014: Sáro!, Přijíždí posel, Černý kafe (s pozounem), Holubi / Škodná (s pozounem), Marie!, Černej pasažér (s pozounem), Tichý muž, Indiáni ve městě, Kantorovy varhany, Do ticha, Mám kabát, Pokaždé když přicházíš, Mluv se mnou miláčku, To je ten den.

úterý 9. září 2014

Traband na Jimramově 2014

Na Trabandech jsem nebyl už skoro rok, což je na mě fakt dost dlouhá doba. Musím tedy vzít s povděkem zkrácený festivalový set na letošním Jimramově, vždyť teprve zde jsem je viděl v nové sestavě s banjem!

Koncert začal Poslem a skončil Sárou (přídavek), tedy písničkami z prvního alba, jinak bylo dopředu avizováno, že se pojede hlavně z novinek. Tím spíš mě překvapilo, že některé z „nových“ a na nové album patrně chystaných písní jsem už znal. Hlavně tedy prastarý hit Do ticha, který Traband poslední dobou zařazuje téměř vždy. Že by už konečně došlo na letité Joudínkovo volání (ke kterému se připojuji) a tato písnička vyšla na desce? Úhel pohledu jsem slyšel naživo dosud již dvakrát, v obou případech s hostujícím Rudolfem Brančovským. Pokaždé když přicházíš hraje Traband už také déle než rok. Mám kabát jsem slyšel poprvé po čtyřech letech: tuto písničku spolu s dalšími od té doby neslyšenými novinkami (Starej saxofon a Černá a bílá, viz rubrika texty na stránkách ETF) totiž Jarda zahrál sólově také v rámci festivalu Otevřeno Jimramov během své vernisáže 22. srpna 2010. Pokaždé když přicházíš jsem poprvé slyšel 7. června 2013 v Kuřimi, další novinku toho dne, písničku Kde zůstal ten čas?, v Jimramově nezahráli, tak jsem zvědav, jaký bude její další osud. Z jimramovského setu, kde poměr vydaných a nevydaných písní je 8:7, jsem tedy poprvé slyšel jen tři písně: Mluv se mnou miláčku plus další dvě, jejichž název jsem si žel nezapamatoval, ač jednu z nich mi Jarda věnoval k narozeninám (edit: šlo o Divoká stvoření).

Zajímavý byl i výběr starých písniček: kromě zmíněných dvou již nic z prvního alba nezaznělo, z Kolotoče vůbec nic. Po jedné písni zahráli z Road Movie a Domasa, největší zastoupení mělo Hyjé!, ovšem se dvěma písničkama ze starých dob (nahraných již na demu DémoNahrávky z roku 1996) a pouze s jednou novinkou z tohoto alba. Téměř naprázdno (s výjimkou Tichého muže) vyšel Přítel člověka a nepřekvapivě (neboť toto téma jsem zde na Bločku rozebíral už několikrát) jsme neslyšeli nic z nejnovějšího alba Neslýchané!.

Kromě banjisty Radima Humla (ex-Navzájem), který na staré songy odcházel do zázemí, upoutala pozornost také nakrátko ostříhaná paní Nedostižná.

Tak jsem zvědavý, s čím přijdou na Křídlech. A těším se na nové album!

Traband, Otevřeno Jimramov, 22. srpna 2014: Přijíždí posel, Sáro!, Černý kafe, Marie!, Černej pasažér, O malém rytíři, Tichý muž, Kantorovy varhany, Do ticha, Mám kabát, Úhel pohledu, Pokaždé když přicházíš, Mluv se mnou miláčku + další dvě novinky (Divoká stvoření a Tenhleten den).

středa 4. června 2014

Hamlet, Studio Marta, Brno 2014

Tak jsem na poslední chvíli přece jen stihnul studentského Hamleta ve Studiu Marta v Brně. Byl jsem na první ze dvou derniér, 14. května 2014; od té chvíle už uplynul skoro měsíc, takže si to bohužel už nepamatuji tolik, jak bych chtěl (a zapomněl jsem si s sebou vzít papír na poznámky). Navíc od mého posledního zhlédnutí Hamleta uběhlo už dva a půl roku, takže zjišťuji, že se v detailech látky žel trošku přestávám orientovat.
U studentského představení překvapí, že základní kostra je vlastně dost klasická. Nechybí žádná zásadnější scéna (jisté krácení je u hry takového rozsahu přítomno samozřejmě v podstatě vždy), scény jdou popořadě tak, jak to stojí v textu, nejvíce hlášek a vděku publika má Polonius (zde navíc skvěle hraný Janem Řezníčkem, který mi trochu připomínal Petra Píšu z Dobře placené procházky v Národním divadle), Ofeliino šílenství jsme již mnohokrát viděli zahrané téměř identicky, Rosencrantz a Guildenstern kromě šaškovských kostýmů také ničím moc nepřekvapí apod. Herci jsou typově přesní (tedy také klasičtí), s drobnou výjimkou Horacia, který je znázorněn spíš jako pohodový Hamletův kumpán, než nějaký přítel-intelektuál, jak si ho spíš představuji. Zásadnější úpravy jsou zde pouze tyto:
1. přítomnost „chóru“, sboru černě oděných hereček s obličeji pomalovanými bělobou, který čas od času prokládá děj hry svými výstupy, kdy se sboristky plouživě pohybují po jevišti a recitují spolu s reproduktory (což výstupům dodává na naléhavosti). Zatímco ze začátku hry byl tímto způsobem nahrazen např. výstup stráží na hradbách Elsinoru v první scéně [I.1.] včetně úvodní zneklidňující otázky „Kdo tam?“, postupem času se recitované (často repetitivní) věty stále více vzdalují textu hry a výstupy chóru se stávají kýčovitějšími, což je korunováno jakousi pantomimou s dětmi, pokud si dobře vzpomínám. 2. vložené písně: Divadelní královna se ve scéně II.2. představí (místo monologu o Pyrrhovi a Hekubě v podání napřed Hamleta a poté prvního herce) kabaretním číslem, v samotném závěru [V.2.] pak přijede Fortinbras v moderním disko ohozu (ztvárněný stejně jako Polonius a hrobník Janem Řezníčkem) a hra končí jeho songem (až mi to připomnělo Jidášův song Superstar v závěru známého muzikálu Lloyda Webbera). Chybějící monolog „Být, nebo nebýt“ zas tak zásadní změnou není, viz níže.
Scéna je řešena zajímavě, hlavním prvkem je díra mezi hledištěm a jevištěm, ve které se různě vynořuje kvádrový „ostrov“, který představuje kupř. hodovní stůl v I.4., zatímco vzadu na jevišti Hamlet mrzne na hradbách; největšího smyslu pak díra logicky dostává v podobě Ofeliina hrobu v V.1. Herci hrají hlavně vzadu na jevišti, ale některé výstupy se odehrávají před dírou, tj. bezprostředně u první řady diváků, přes díru se různě skáče apod., pro příchody a odchody jsou využity i dveře do foyer.
Vzhledem k těžkému jazyku (Hamlet byl uveden v překladu Jiřího Joska) je pro herce náročné udržet věrohodnost svých slov, zvláště v monolozích. Trochu tím trpí hlavně samotný Hamlet v podání Vojtěcha Říhy, což je bezesporu talentovaný herec, ale zde trochu kulhá logika Hamletova jednání, osvětlovaná právě hlavně v jeho monolozích, které nejsou úplně srozumitelné, a Hamletovo šílenství mi občas přišlo už přehnané, roztáčené do vyšších obrátek hlavně na efekt. A také samozřejmě student herectví musí předvést, co se všechno naučil, takže dojde i na chvilkové žonglování. V menší míře zápasením se slovy trpí i Claudius v podání Zbyška Humpolce.
Kostýmy jsou klasické, občas potěší nějaký moderní prvek (hrobník jako správný dělňas poslouchá rádio apod.). Zmínit bych měl velmi dobrou hudbu Zdeňka Krále. Tolik pokus o nástin několika obecných věcí a teď se pokusím vypíchnout nějaké zajímavé detaily v konkrétních scénách.
Díky přítomnosti již zmíněného chóru ve hře chybí strážní na hradbách, chybí tedy také pokus Horacia se dorozumět s Duchem v I.1. Ve scénách I.4. a I.5. se k Duchovi dostává Hamlet s Horaciem, Ducha hraje starší herec Jaroslav Tuček (nikoliv tedy student), zajímavým nápadem je, že Duch je obyčejný chlápek se starým kufrem v ruce, který pomalu přistupuje blíže k publiku a na hraně jeviště postaví kufr na zem, sedne si na něj a začne vyprávět. Podobně jako u chóru, i promluva Ducha je zároveň pouštěná z reproduktorů. Claudius po své úvodní scéně I.2. teď pořádá pitku v hodovní síni, během které se vcelku naturalisticky páří s Gertrudou. Podobně jako Rosencrantz s Guildensternem jsou jako vtipná neschopná dvojka znázorněni vyslanci k Fortinbrasovi, tj. Voltemand s Corneliem, moc nechápu proč, jakoby jedna takováto dvojice nestačila (zvláště to vynikne, když jsou na scéně spolu v II.2). Navíc chodí jakousi švihlou chůzí. Vtipně je zahrané Poloniovo úkolování Leartova špeha: Polonius to s ním vyřizuje po telefonu na předscéně, kam nakráčí se sluchátkem, od kterého vede několik metrů dlouhá telefonní šňůra, špeh jeho příkazy samozřejmě vůbec nepobírá. Vzápětí Polonius rozchechtá publikum při četbě dopisu Hamleta Ofelii ve scéně II.2. Pokud si dobře pamatuju, tak o příchodu herců v téže scéně Hamleta ale nezpravil Polonius jako v textu hry, nýbrž Rosencrantz s Guildensternem. Herci se uvedou kabaretním číslem, jak již bylo zmíněno. Snad se nepletu, ale díky této změně vypadl ze hry celý Hamletův monolog „Co vůbec jsem, já ubožák, já srab?“ [II.2.541-599]. Problém s monology, který jsem nastínil v odstavci výše, je chytře řešen s nejslavnějším „Být, nebo nebýt“ [III.1.56] – Hamlet to celé jakoby říká Ofelii v důvěrném rozhovoru (nikoliv až závěrečné dvojverší „Tiše, jde sem půvabná Ofelie. – Vílo vzpomeň v modlitbách na mé hříchy.“) a pokud jsem se nepřeslechl, tak fikaně začíná až druhým veršem monologu „Je důstojnější trpělivě snášet kopance, rány, facky osudu…“, verš „Být, nebo nebýt“ tedy ve hře chybí (!). Tuhle drobnou hru s divákem velmi kvituji. Před „hrou ve hře“ [III.2.] je humorná skoro pantomimická scéna, kdy všichni, kdo budou sledovat hru, sedí v řadě jak v divadle a Hamlet se přes ně dere jak v uličce mezi skutečnými divadelními sedadly. Samotná „hra ve hře“ je opět vcelku klasická, vtipná je velikostí rekvizit, které herci používají (královská koruna, trychtýř, láhev s jedem apod.), ihned po zavraždění krále se v podstatě na jeho mrtvole začnou divadelní královna s vrahem pářit podobně jako ze začátku hry Claudius s Gertrudou. Když Hamlet chce později v téže scéně po Guildensternovi, aby zahrál na flétnu, tak ten plaše odpoví, že umí jen na violu. Možná šlo o nějaký derniérový žertík, účinek mezi diváky měl silný. Zajímavým momentem je, že když se Polonius s Claudiem domluví, že Polonius bude čekat na Hamleta za závěsem v Gertrudině ložnici, vezme si od Claudia jeho červené rukavice, které Claudius spolu s červeným pláštěm celou hru nosí. Tím je pak také vysvětlováno, proč si Hamlet myslel, že za závěsem zabíjí Claudia. Gertruda, která je po celou dosavadní hru spíše v pozadí, nijak moc se samostatně neprojevuje, najednou po ložnicové scéně úplně otočí: tím, jak dosud držela s Claudiem, jak se s ním divoce objímala i před Hamletem apod., se zdálo, že v tomto nastudování hry je si Gertruda jistě vědoma Claudiova činu. Po ložnicové scéně se ale Claudiovi spíše vyhýbá a nakonec vypije pohár snad i s vědomím, že víno v něm je otrávené. Jako by jí Hamlet otevřel oči. Tato změna mi přišla až moc výrazná a ne úplně uvěřitelná. Z logických důvodů (herec hrající Polonia je poněkud většího vzrůstu) vypadlo z ložnicové scény jak Hamlet odtahuje Poloniovo tělo a s tím i část jeho žertů k mrtvému. Po ložnicové scéně byla, pokud se nepletu, na programu přestávka. Bohužel jsem tu toho moc nenapsal o Ofelii; Sarah Haváčová, která ji hrála, je velmi dobrá, ale postava nemá v tomto nastudování moc čím překvapit, snad i ten kočárek, ve kterém přiveze květiny, jsem už někde viděl. Po jejím utopení Gertruda řve až příliš teatrálně. Hrobník je v této verzi hry pouze jeden (jak bylo řečeno, hraje jej stejný herec jako Polonia), vypadl tedy vtipný dialog hrobníků, který je nahrazen několika hláškami. Také byla vyškrtnuta scéna s lebkou. Pohřeb Ofelie je zneklidňující podívaná, herci přinášejí téměř skutečnou rakev a realisticky ji spouštějí do hrobu. Z scény závěrečného souboje [V.2.] si vybavuju Osrica, jak vtipným způsobem hlásí zásahy.

Šlo tedy, jak jsem již několikrát psal, o v mých očích klasickou inscenaci ozvláštněnou několika prvky, které mě většinou bavily. Herci se mi do jednoho líbili, tak třeba mají před sebou velkou budoucnost a ještě se s nimi někde setkám.

William Shakespeare: Hamlet, překlad Jiří Josek, Studio Marta, Brno, 14. května 2014
Režie: Jolana Kubíková, premiéra: 27. října 2013

Hamlet: Vojtěch Říha, Claudius: Zbyšek Humpolec, Polonius, Hrobník, Fortinbras: Jan Řezníček, Ofélie: Sarah Haváčová (alternovala Táňa Malíková), Gertruda: Ida Sovová (alternovala Lucie Ingrová), Laertes, Guildenstern: Libor Stach, Horatio: Jakub Rek, Rosencrantz: Viktor Zavadil, Osric: Jakub Urbánek, Divadelní královna/vedoucí chóru: Alžběta Vaculčiaková, Divadelní král, Cornelius: Adam Mašura, Divadelní padouch, Voltemand: Martin Hudec, Mrtvý král Hamlet: Jaroslav Tuček, Kněz Petr: Neméth, Malý Hamlet: Jáchym Král, Malá Ofélie: Isabela Králová, Chór: Šárka Býčková, Kristýna Hulcová, Tereza Slámová

středa 21. května 2014

Nádražky 2014: Brno - Okříšky - Znojmo - Břeclav - Brno

Nuž, vznešený Theofile, když jsem vše znovu důkladně prošel, rozhodnutí jsem nabyl vypsati Ti v sledu pravém příběh putování velkolepého, příběh o událostech, jež se mezi námi naplnily a které vepsány v srdcích našich zůstanou zde na věky věkův, uchované v komoře patřičné, kterážto nadepsána bude jako pouť po restauracích nádražních, dílec pátý. Jistě jsi už, vznešený Theofile, četl mé knihy předchozí pojednávající o zařízeních restauračních na trati Brno – Břeclav – Přerov – Brno a též o pražském bonusu pro kikoti. Udatný rek Kurt I., vážený zakladatel výprav těchto, nyní (snad i po poradě se mnou) plán míti ráčil opět pro cestu po jižní části vlasti moravské.

My, měšťané bytem husovičtí, vstávali jsme dne toho, to jest sedmnáctého dne měsíce pátého, před pátou hodinou ranní. Jmenovitě tedy Kurt, Františka, já a Lucka, již předešlého dne z Prahy přibylá. Nikoliv Pepina však, s Cimrmanem řečeno není typem nádražkovým. Po občerstvení lokem rosy tullamorské, aj, vyšli jsme do noci a při čekání na zpožděný rozjezd s pravidelným odjezdem v 5:06 ohozeni jsme zůstali kaluží hasičským vozem projetou. Po příjezdu na nádraží šťastném, vroucí proběhlo setkání s Luckou a Martinem. Eva žel omluvena jest, z Němec na jižní Moravu cesta daleká, podobně Honza toho času Vídeňský, druhý ze zakladatelů poutí; Filipínina argumentace, že až takového pankáče z toho, koho pod srdcem nosí, nechce míti, jest též neprůstřelná. Počet šesti dobrodruhů označili jsme ideálním býti a Kurtovi bylo zmocniti se pořizování dokladů jízdních. Ach, jaký filuta jest! Stačilo koupit tři celodenní jízdenky do kraje jihomoravského a skupinovou pro šest lidí ze Studence do Moravských Budějovic. O posledním (ovšem plánovaném) dokupování dokladů jízdních bude ještě řeči.

1. Okříšky
Brno 5:39 – Třebíč 7:09, Os 4822
Třebíč 7:35 – Okříšky 7:51, Os 4868

Cestu částečně snídaní či spánkem trávíme. Přestup v Třebíči obohacený není restaurací žádnou, neb zde nádražky není. Snažíme se alespoň pekárnu sehnati a něco na zub uloviti, marno však. Záměrně pak vynecháváme vhodná zastavení na trati (ku příkladu Kralice, Studenec aj.), jisti jsme zajisté, že sem, pokud zdrávi budeme, zavítáme ještě. Paní průvodčí poněkud zmatena jízdními doklady našimi, vše ovšem v pořádku jest. V Okříškách však první zrada potkala nás. Otevřeno býti mělo již deset minut po příjezdu našem, ale na ceduličce na dveřích devítka všem poutníkům na zlost svítí. Hodinu trávíme prohlídkou městečka, podivujeme se nad několikerými květinářstvími na návsi (některými již bankrot vyhlásivšími) a nakupujeme v místní večerce vietnamské (někteří i lahvový mok na cestu další). Hledání hospody bylo neúspěšné. Poté sedíme v čekárně, kde alespoň stůl dřevěný restauraci upomíná. Na věži kostelní snad ještě ani devětkrát zvon nebil a již sedíme v nádražce útulné, v krbu dřevo hoří a my, jelikož vlak nečeká, si dáváme žejdlík pouze kolovací. Tři ženy jeden, tři muži druhý. A poté ti tři muži ještě jeden. Ač vlivem na síti sítí špatně uvedené otvírací doby trávíme zde nejméně času, jako nejlepší nádražka pouti této zdá se nám okříšská býti.

2. Znojmo
Okříšky 9:17 – Znojmo 10:47, Os 24807
Cestou započítáni jsme kýmsi, kdo s průvodčím dlí. Nádražková tour totiž shodou náhod na sčítací den IDS JMK připadla, sečteni budeme během dne toho ještě mnohokráte. Průvodčí zmatena opět našimi lístky. Kurt předčítá o Okříškách ze spisu Kdyby ti tak pámbů prdel rozth, já poté čtu o restauracích znojemských, které čekají nás. Cestou míjíme také kiosek u nádraží v Šumné, též recenzován ve spisu tomto, vypadá však zatím nepoužívaně, do léta ještě nějaký čas zbývá, a bylo by příliš velikým riskem zde vystupovat, navíc spoustu času ztratili bychom, který ještě budeme potřebovat k šťastnému návratu do Brna do poloviny noci dne tohoto (platnost našich dokladů tím oka mžikem končí). Lucie P. žasne nad názvem obce Olbramkostel. Ve Znojmě se nacházejí dvě nádražky první kategorie, napřed zavítáme do té více zalidněné. Živo je tu pro tuto denní dobu snad až neuvěřitelně, skladba osazenstva typicky nádražková, nikoliv však, že by osaměle někde seděl jeden či dva exoti s napůl vypitým pivem před sebou, nýbrž typický nádražkový štamgast sedí téměř u každého stolu a u nejednoho stolu se panákuje vodka. Největší ožrala laškuje se servírkou a zapíná si poklopec. Vzápětí usíná. My pijeme pivo. Poté se ještě na nějakou chvíli přesouváme do vedlejší „jídelny“, oba tyto podniky jsou ale v kuchyni jaksi propojené, ovšem tak, že systém jsem nepochopil. Jídelna je na rozdíl od vedlejšího podniku zcela prázdná, jen u jednoho stolu sedí jeden týpek, který cosi čte. Zatímco v „restauraci“ mlha a smrad cigaretový vznáší se, v „jídelně“ překvapuje nás míra smradu ze smažení potravin vzniklého. Dáváme polévku, která jakž takž jde. Na první kolej přijíždí vlak z Vídně. Zde ve Znojmě navštívit nás měl a připojit se k nám Michal D. jedoucí za námi z Brna na kole. Volal ale, že nestíhá a přijede do Znojma později a pak nás dožene vlakem.

3. Březí
Znojmo 13:03 – Březí 13:48, Os 4551 /4515
Zde si Kurt dovolil malý risk řka: „Buď to vyjde a bude to vynikající, nebo to nevyjde.“ Nevyšlo to. V Březí jest u zastávky jakás hospoda, podle sítě sítí zde mělo otevřeno býti, leč není. Dokonce i dvě ceduličky, na dveřích a na okně umístěné, vzájemně si odporují, aniž byť jedna z nich odpovídala výsledku Kurtovy předchozí rešerše. Pokoušíme se do nitra obce proniknouti a hospodu jinou zde nalézti, po chvíli se ale vracíme zpět a podél trati po cyklostezce nově vybudované pěšky k Mikulovu míříme.

4. Mikulov
Březí 15:49 – Mikulov 15:54, Os 4519
Tento vlak jsme tedy pěší chůzí nahradili, v Mikulově tedy pobýváme déle, než v původním plánu zaneseno bylo. Procházka nám dosti prospěla. V televizi začíná přenos zápasu Česko – Dánsko z mistrovství v ledním hokeji. S chutí si dáváme utopence. Ke Kurtovi se obrací jeden ze štamgastů s otázkou, jestli není příbuzný s Kamilem Střihavkou. „Jasně, to je můj strýc,“ odpovídá Kurt. Vlakem, kterým plánován byl příjezd z Březí, přijíždí ze Znojma Michal a zasedá do čela stolu našeho. Utkání vyvíjí se zprvu výtečně, na závěr však přichystáno má pro nás hořkou pointu. Během toho, co platíme a zvedáme se, udatní Dánové ve hře šest na pět vyrovnávají stav a chystá se prodloužení. Začíná pršet, Michal ale přesto odolává naší nabídce jet s námi dál a na kole odjíždí zpět do Brna. Mikulovská nádražka je příjemná, vypadá to trochu, jako by se původně nádražní trafika pod tlakem štamgastů postupně přeměnila na restauraci a rozšířila svůj provoz.

5. Valtice město
Mikulov 18:01 – Valtice město 18:16, Os 4523
Cestou jsme napjatí, jak dopadl boj s Dánskem. Smutek do nás vstoupí, když první, co vidíme po příchodu do nádražky valtické, je televizor a v něm na obrazovce vlajka dánská stoupající vzhůru ke stropu haly. Poté v televizi hned přepínají na finále fotbalového poháru. V nádražce je vcelku plno, skoro jako všude na dnešní tour.

6. Břeclav
Valtice město 18:58 – Břeclav 19:09, Sp 1825 Velo Pálava
Vzdálenost mezi těmito sídly překonáváme výborným způsobem – vlakem VeloPálava taženým Brejlovcem. V Břeclavi jsme byli už loni, kdy byla čerstvě otevřená. Tentokrát je ta část, kde jsme tenkrát seděli, ztemnělá a žije to v druhé půlce, která asi bývá ráno zavřená. Franta při pohledu na osazenstvo s nadějí poznamenává, že ještě tak rok dva a bude z toho klasická zaplivaná nádražka. Dáváme rychlé kolovací pivo (čemuž se číšník dost podivuje; na rozdíl od toho okříšského, který tím byl skoro až nadšen), anžto na nás čeká mezinárodní vlak Břeclav – Kúty, tvořený jedním motorovým vozem řady 809. Pobaveně se s tímto expresem fotíme, přidal se i strojvedoucí.

7. Kúty
Břeclav 19:36 – Kúty 19:55, Os 4289
Geniální Kurtův plán rozšířit tour po nádražkách o mezistátní výlet vychází na jedničku. Průvodčí nám sice nevěří, že celodenní jízdenky na JMK platí až do Kútů, ale my říkáme, že jo, tak nás nechá dojet. V nádražce popíjíme poměrně hnusný Corgoň (kvalita piv byla dnes celkově dost špatná), ale jinak si libujeme. Místní partička sleduje v televizi úspěšný hokejový souboj proti Taliáncům. Cestou na záchod je třeba prodrat se podivnou místnůstkou s automaty, kde se k Frantě přitočí pingl a proběhne mezi nimi tento rozhovor (připojujeme opis stenografického záznamu):

Pingl: „Vy jste z Česka, že jo?“
Franta: „Jo, jo.“
Pingl: „A nemáte nějakou trávu?“
Franta: „No, to nemáme.“
Pingl: „Hm, škoda, mně jste přišli takoví veselí…“

Pobyt v nádražce se příjemně protahuje, neboť EuroCity z Budapešti do Brna má hlášeno 60 minut zpoždění. Minutu před odjezdem naskočí na tabuli osmdesátka, je vidět, že železničáři jsou tak trochu svině nejen u nás. Do nádražky se už ale nevracíme a kecáme a potácíme se na nástupišti. Pak konečně vlak přijíždí a do Břeclavi jedeme na mezinárodní lístky (s jízdenkou JMK nelze jet přes hranice vlakem EC), které jsme s předstihem nakoupili právě v Břeclavi, z Břeclavi do Brna už zase platí celodenní jízdenka JMK; patrně vzhledem ke zpoždění ale vůbec nepřichází průvodčí.

Brno hlavní nádraží
Kúty 20:49 – Brno hl. n. 21:37, EC 270 Petrov
Do Brna přijíždíme v jedenáct, ale aby toho nebylo málo, vlak asi na dvě minuty zastaví ve zhlaví hlaváku, abychom nestihli rozjezd. To, že se při vystupování ozve strašná rána, jakoby lokomotiva měla vyletět do povětří, je už jen bonus navíc. Martin sprintuje a zázračně stíhá zpožděný jedenáctkový rozjezd, Lucka jde částečně pěšky a my zbylí čekáme na půldvanáctkový. A už sníme o další tour, např. o již výše lehce zmiňovaných nádražkách trati Brno-Veselí nad Lužnicí s přespáním na chalupě. Jako další speciální díl nás napadla tour po všech restauračních a prodejních zařízeních brněnského hlaváku, ale pochybujeme, že bychom z toho vyvázli živí. Také přemýšlíme, jak jest dovoleno se mezi jednotlivými zařízeními přemisťovati, jestli pěšky, ještěrkou, nebo snad je potřeba vždy poodjet vlakem a z vedlejší stanice se vrátit na jiné nástupiště k dalšímu kiosku. Ať to bude, co to bude, doufám, že se opět zúčastním a opět budu moci vše písemně zaznamenat.

Omlouvám se, že nejsem schopen udržet jednotný styl psaní.

Fotky zde.

pondělí 5. května 2014

Jarní Zbytov 2014

Snad ještě nikdy jsem o Zbytově nepsal s takovým odstupem jako nyní, takže to bude asi poněkud stručné a příliš jednosměrně zaměřené na Jonyho hlášky, které ale prostě nelze opominout. Jistě by pro vás, náhodné čtenáře, bylo přínosnější, kdybych se nějak snažil oživit styl mých zápisků, ale smůla, nejjednodušší je to vzít chronologicky. Nuže, na Zbytov jsem dorazil poněkud později, protože Máca, který nás s Luckou vyzvedával na žďárském nádraží, měl zpoždění (v rámci čekání jsem mezitím naklopil pivo v nádražce, ze které jsem udržel v paměti hlavně neuvěřitelný playlist rádia Krokodýl) a pak navíc zabloudil až někam ke Svratce. Z cesty si ještě vybavuji, že ze Žďáru do Nového Města jsme vzali stopaře a málem jej zapomněli vysadit. U Strachujova jsme dojeli Malého vlka s Ájou jdoucí od autobusu a po přemlouvání, aby si nasedli, jim vzali alespoň batohy. Na Zbytově již byl Šimon, který tam dle zkazek dlel od brzkého odpoledne, dále Jáchym a jeho pasažéři (Terezka, Klárka, Ondřej a Kurt). Z Prahy přijeli s Kadym Hugo, Dita a Štěpán. O něco později dorazili také Hančilovi: Rebeka s Ondrou, maminka Zuzana a Rutka, se kterou jsme se ale téměř neviděli, protože kdesi v útrobách Zbytova šila Rebece svatební šaty; s Hančilovými se svezly i Lucka N. s Pájou. U večeře Malý vlk oslňoval svým tričkem „Babovřesky 2“ a poté, co se dal do vypravování děje filmu Noe, který vypadá jako solidní blbost, na jeho rtech visely oči všech přítomných. Popíjeli jsme víno (kromě Lucky P., která držela půst) a povídali. Noc jsem strávil na peci a když jsem šel ráno budit spáče na půdě (na půdě půdy spal jen Kurt), protože kvůli brzkému příjezdu hosta jsme museli pohnout s prací, koho to nevidím na svém místě? Malého vlka! A co hůř, podobně jako Kubišta před rokem vůbec netušil, kde se vlastně mé místo nachází!

Přes noc Hugo vyváděl nějaký „kokotiny“, ale v čem přesně to spočívalo, jsem jaksi nepochopil. Snídaně byla vcelku brzy a hned po ní, tj. už někdy před devátou, jsme se rozdělili na práci. Hlavní činností byla stavba lešení podél obytného křídla. Sem se přihlásili Vojta, Ondra, Ondřej, Štěpán, Hugo, Kady a Jáchym, který byl ale brzy odvelen, jen co se do stavby vložila Zuzana. Stavbě zcela přirozeně velel Honza Keller. Dalším větším úkolem bylo líčení chalupy, čehož se chopili Malý vlk, Klárka, Terezka a Šimon. Já s Jáchymem jsme u ovčí ohrady zakopávali do země betonové prdele a na vzniklou konstrukci uklízeli trámy. Pavla, Dita a Lucky hrabaly kdekoli a rozhrabávaly krtince. Rebeka s Ájou prořezávaly vrby. Kurt pálil roští. V půl desáté přijeli z Brna Michal s Pepinou a Domčou a přivezli těstoviny na oběd. Jáchym totiž, pověřen částí nákupu, špatně přečetl vzkaz „500g těstovin 8x, toaleťák“ a s domněnkou, že těstoviny jsou do polévky (ač se mu to nezdálo!), zakoupil 500 g těstovin a osm balení toaleťáků. Pepina se hned přidala ke Kurtovi, Domča k hrabání kdekoli. Po čase se utvořila speciální skupina čítající dva siláky, aby naházela pár kamenů do rybníčku. Když píšu „kameny“, myslím tím pořádné balvany; kdo jezdí na Zbytov delší čas, dobře ví, že přemisťování těchto šutrů je nikdy nekončící práce, kterou v dřívějších dobách povětšinou vykonával naturální kulturista Fanda Zbořil. V půl jedné přijel Krokodýl a zkontroloval práce na lešení, i když, jak tvrdil, on většinou již přijde k hotovému. Z jimramovské schůze poličského SOMu přijel Hašlerka.

V půl druhé byl oběd, který připravily holky v čele s Luckou N. a po pauze začal po půl třetí asi dvouhodinový program s hosty, kterými byli Štěpánovi kamarádi Miroslav Jašurek, poradce premiéra v otázkách kolem vysokých škol, a Heda. (Od vlaku z Poličky je přivezl Jáchym.) Rozproudila se diskuse, do které se hlavně vkládal Ondra. Vložil se i Šimon poznámkou o tom, kdo z nás zná z vlastní zkušenosti, jak to chodí na učňáku, narušenou výkřikem „mlč, póvle“ zpoza pece, kde měla své sídlo EIS. Malý vlk během programu spal, ale hned jak zazněl termín „vyšší odborná škola“, probudil se a počal čile diskutovat. V diskusi na téma, jestli vysokoškolské prostředí může člověka pozitivně měnit, vystoupil Honza Keller s tím, že když se setkává s místními nestudovanými vesničany v hospodě, tak s nimi v lecčems ostře nesouhlasí, ale oni po pár pivech a nikam nevedoucí diskusi nakonec stejně řeknou: „Honzo, ty pičo, já tě mám rád.“ Po programu hosté pospíchali pryč (proto byl také posunut na brzké odpoledne), i když v původním plánu bylo, že na Zbytově s námi budou až do neděle, a my se vrátili k práci. Pracovali hlavně lešenáři, ale samozřejmě i další, např. Rebeka s Ájou urovnávali povrch na místě bývalého hnojiště u ovcí a pak i dole pod rybníčkem. Michal s Jáchymem ve volné chvíli vyzkoušeli Honzovu Piccolu, původní plán byl dokonce vytáhnout ji ze stodoly na světlo, to se nakonec nerealizovalo. Přijel Jony a také se zapojil: společně jsme rozváželi listovku na záhony. Našli jsme v ní několik loňských kaštanů, což vedlo k jednomu z mnoha „přiznání Jonyho“: „Mám doma tři sta kaštanů a hledám vhodný plac na zasazení.“ U kamenného stolu také vyprávěl nějakou historku uvedenou slovy: „Jednou jsem něco kupoval od jednoho pána... Ne, vlastně prodával. Nějaký pneumatiky nebo něco takovýho. ... Ne, já už vím. Prodával jsem mu skříň.“ Po práci šel Malý vlk s Ájou ke svému kamarádovi do Unčína, uniklo jim tak hromadné focení na lešení, ač byl Malý vlk jedním z iniciátorů. Hned poté odjížděl Krokodýl, na hity s heligonkou tentokrát tedy bohužel nedošlo (i když Marta si to pochvalovala), ale aspoň provedl zmíněný dohled nad lešením. Odjížděl také Michal D.; Ondřej s Jáchymem a jejich dívky odjeli na koncert Poletíme? do Pardubic s tím, že se vrátí v noci.

A to se již chýlilo k večeru, který byl navíc ukrojen o hodinu kvůli změně času. Večeře byla klasická – brambory s tvarohem. Štěpán vcelku dlouho bavil celé osazenstvo historkami z železničního prostředí. Pak Honza Keller odtajnil další část nezměrného zbytovského archivu: donesl nám ukázat šablony, podle kterých se v Holandsku tiskla Nová píseň a které mu byly po revoluci vráceny. V čele stolu, kde klasicky seděl Jony obklopen dívkami (tentokrát Pepinou a Domčou) se vedla debata o architektuře a narušování přirozeného charakteru vesnic, kde slovy Jonyho „oko člověka spočine na lahodném rázu krajiny“, novými stavbami. Kromě toho Jony ovšem také vykládal o pražských evangelických sborech, tak, jak umí jen on. V každém někdy byl, takže mu nejenže nečiní problém je vyjmenovat, ale navrch několika vtipnými postřehy vystihne rysy jednotlivých společenství, vysloví pojednání o architektuře budov a neopomene se také zmínit o tamních farářích. V opačném koutě stolu, tj. u kuchyňské linky, se zatím EIS snažila nějak rozproudit zábavu zpěvem s kytarou (dali pár undergroundových hitů a několik písniček z Nové písně), ale moc se to nechytlo. Vlastně jsme tentokrát na Zbytově skoro nezpívali: chyběl Honza, Jeseter, večer i Krokodýl. Ve čtyři ráno nového času jsme s Kadym vzpomněli song Ve čtyři ráno a šli spát. Hned poté, co jsem zalehnul na pec, přijeli navrátilci z koncertu Poletíme? a když v kuchyni nenašli nikoho v bdělém stavu, šli také spát. Slyšel jsem ještě Jáchyma, jak říká, že snad v životě nebyl vzhůru v půl páté ráno, aniž by v sobě neměl alespoň kapku alkoholu. Nebo něco v tom smyslu.

Ráno jsme tentokrát jeli do Veselí, protože Malý vlk se zde potřeboval podívat, kde by bylo možné na hřbitově zasadit třešeň (neboť pod třešní byl ve Veselí dle tradice pohřben Tomáš Juren) a jestli se na hřbitově nachází tzv. „nekříž“. Obnova nekřížů na hřbitovech a snad i to zasazení třešně je nějaký projekt památkového ústavu, ke kterému se Malý vlk nějak nachomýtnul. Marta jela do Jimramova, protože zde bylo výroční sborové shromáždění. Bohoslužby byly v sále na faře, pak jsme šli na hřbitov. Zprvu jsme hledali Jurenův hrob, místní nás ale upozornili, že se právě neví, kde vlastně Juren leží. Proběhla také velká diskuse (převážně mezi Honzou Kellerem a Jonym) o tom, jestli povrch země zde na hřbitově i obecně stoupá v čase nebo naopak vlivem eroze klesá. Během návratu na Zbytov byly serpentýny nad Dalečínem svědky dalšího z řady automobilových happeningů. Ač jsme tentokrát nebyli na bohoslužbách v Jimramově, poměrně dost z nás v čele s Jáchymem a Terezkou jeli na kafe do Bistra. Pak už nastal všeobecný rozjezd, do kterého se tentokrát zapojili i Kellerovi, kteří odjížděli do Prahy. Těm, kteří ještě zůstávali na Zbytově, svěřili do správy klíče. Máca jel kamsi na Pardubice, tak vzal Šimona do Chrudimi. Pepinu, Domču, Lucku a mě hodil Jony na vlak do Bystřice. Poslední na Zbytově zůstal Jáchym a jeho spolucestující – a myslím, že si to tam s klíčema v rukou ještě dobře užili. Bylo totiž zase moc hezky!

neděle 16. března 2014

Album roku 2013

V tradiční anketě o album roku mi přišlo sedm odpovědí. Děkuji vám za ně. Zde jsou:

Jan Skála, úředník a písničkář
Zlatý kolibřík za album roku: Robben Ford – Bringing It Back Home
Cena sympatie: Gregory Porter – Liquid Spirit
Rád bych také mimo soutěž vyzdvihl jistě geniální desku kvartetu Wayna Shortera Without a Net, kterou jsem ovšem schopen ocenit jen ve chvílích naprostého soustředění. Mimo soutěž je tedy vlivem mé roztěkanosti – dostal jsem se k ní zatím pouze jednou.


Jan Zahradníček, znalec z Národního filmového archivu
Poslouchám starý pecky a jen velmi výjimečně se mi dostane do spárů něco novějšího, a to obvykle ještě s velkým zpožděním... Z českých věcí jsem tak letos zaznamenal jen album Kořeny od Jiřího Smrže.


Malý vlk, manažer kina a bývalý ředitel hudebního festivalu
Tak začněme třeba českou scénou. Letos mi nepřišlo nic, co bych mohl nadřadit ostatním albům, která jsem slyšel. Tedy napíšu tři alba, která se mi líbila a která mě zaujala.
Vobezdud – Wo bist du?
Mucha – Slovácká epopej (tohle album je jsem vůbec nepochopil, ale je geniální!)
Nightwork – Čauki Mňauki
(mrzí mě, že nemohu napsat čtvrté album, tím by byly Yellow Sisters se svým 2013 Remixed, což je opravdu zajímavý počin)
No a ze zahraniční tvorby: Tady mám rozhodně finalistu. Na prvním místě se u mě umístil Robbie Williams.
1. Robbie Williams – Swings Both Ways, velice příjemný poslech snad k čemukoli čemu se zrovna věnujete.
2. Placebo – Loud Like Love je opravdu klasický Placebo, se vším co má mít. Prima!
3. Elton John – The Diving Board je poklidné a melancholické? Proč ne!


Jarda Svoboda, písničkář, Trabandita
Já jsem letos nejvíc poslouchal Fru Fru: Freak show („Kdybys to chtěl, tak bys to měl“!!!) a taky mě velice potěšila kapela Hm...: Lovu zdar.
Ze zahraničních Arctic Monkeys – AM.


Štěpán Hájek, evangelický farář a bývalý undergroundový písničkář
Z cédéček roku 2013 jsem slyšel jenom dvě, takže albem roku jsou pro mě Hrochansony – Žena na pouti a Zelené koule – Řetězem k stromu.


Jan Keřkovský, evangelický farář a vydavatel
Mě teda nejvíc berou dvě:
1. Sting – The Last Ship
2. Dan Bárta a Illustratosphere – Maratonika


Marcel Kříž, písničkář
Děti kapitána Morgana – S rozkoší vylizuji omáčku – úžasná plavba pod mírně zavádějící nálepkou „underground“ – s přesahem do všech světových stran i hudebních zákoutí – zmutované banjo, bluesový cit, elektronická mlhovina temnoty.
Tomáš Vtípil – syntax error – svět, který neznáte a kde se můžete cítit buď šťastně, nebo ztraceně, tápajíce mezi nemožností uchopení a hnusem. Velké, silné, jedno z nejpunkovějších alb současnosti. Čirá anarchie – nadžánrově, nadčasově nelokální.
Jan Žamboch – Guitar & Forest – kdyby nic jiného po podivuhodném Janovi nezbylo na tomto světě (ale ono zbude), stačí to k důkazu jeho citu, zápalu, talentu a umu. Velký koncepční nenápadný tichý počin ve světě neklidu, nahodilostí, kup odpadu a stromů.