Poletíme? vydali čtvrté album Turbošansón, koupil jsem si ho hned, jak vyšlo, teď zkusím s více než měsíčním odstupem k tomu něco málo napsat. První album Jednoduché písničky o složitém životě mě hodně bavilo, až mě to s přihlédnutím k tomu, že jsem všechny písničky znal ještě před jeho vydáním, docela překvapilo. Druhé album mi přišlo trošku slabší. O to větší radost jsem pak měl z Kroskántry, o kterém jsem žel tehdy nestihl nic napsat; stručně řečeno ale dodnes oceňuji ten country rámec celého alba (který mj. dokáže i jakožto prolog obhájit i slabší kousek Kus železa v úvodu) a sestavu skvělých hitů, takže bych album možná označil i jako zatím nejlepší desku kapely.
V kontrastu proti tomu mi Turbošansón, ač pořád velmi dobrý, přijde z těch čtyř kousků nejslabší. Je to škoda a je to i trošku zklamání, zvlášť poté, co jsem se na něj už rok a půl těšil (už je to víc než rok, co jsem zde na Bločku spekuloval, co nás na albu čeká).
Začátek je vysloveně rozpačitý. Úvodní song Hadi známe od Veselé zubaté a současná verze je neinovativní kopií přearanžovanou na jiné nástrojové obsazení, ubylo akorát temné „westernové“ dunění na pozadí. Kdyby nějaký hit Zubatky nečekaně Poletíme? zahráli na koncertě, tak řvu nadšením, ne tak zde. Album pak pokračuje slabším válem Mimochodem, kterému je třeba přiznat hitovou popovou melodii a slogan „díra do světa“ snadno vyřvávatelný v kotli na koncertě, ale jinak mě písnička moc neuspokojuje. (Ani klip, ač profesionálně natočený, mě nebaví, jestli nebylo lepší, když si to dělala kapela na koleni. Úplně se nabízí srovnání se Zuzankou, druhé písničky z prvního alba, která mi také přišla slabší než zbytek desky, ale klip k ní je prostě paráda. Tím netvrdím, že Poletíme? musí pořád vytvářet ručně malované klipy točené v obýváku, vývoj je potřeba, ale to srovnání bije do očí.) No a rozpačitost z úvodu alba bohužel a možná překvapivě neodchází ani při třetí skladbě Ty jsi má. Když jsem písničku slyšel poprvé na jednom koncertě, byl jsem nadšen. Úvod s veršem „do vlasů si vetři bramborovou kaši“ představuje přesně jednu z těch věcí, co se mi stále na Rudolfově tvorbě líbí, co mě baví, co mě rozesměje. Pak se ale písnička utopí v jakési mnohomluvnosti a i když i dál obsahuje parádní příměry a inovativní pojmenování („celou tě vyčuchám“, „klidně si tě rozložím a pak si tě složím“ apod.), vlastně se rozbředne a jde do ztracena. A základní vtip refrénu je jen variace na „tunel, před kterým stojí vlaková souprava“ v Holkách pitomých, jedné z nejlepších písniček z minulého alba.
Písnička Maluju je z ranku klidnějších smutných písní (jako třeba Kovbojové z Kroskántry), líbí se mi obraz, jak Rudolf „když nemá za co žít, maluje peníze, takže má klid“. Džeksn jako pokus navázat na Chlastáme na festivalu podle mě nevyšel, což se (podobně jako u Mimochodem) samozřejmě nevylučuje s možností na něj na živo řádně zapařit. A melodie „chci bejt vožralej“ mi přijde v podstatě shodná s „denně vožralej“ od Kabátu.
Od mírné rozpačitosti album definitivně zachraňují až sedmé Flašinety a druhá půlka nabízí už solidní řádku hitů. Vcelku roztomilá je i drobná Holky to umí líp, i když zde nestojím tolik pevně za tvrzením, jak Rudolf umí přesně pozorovat a pojmenovávat skutečnost kolem nás (prostě si myslím, že tak, jak se zpívá v písničce, to není; což není samozřejmě výtka). Hned další kousek, Postel, ale vrací čest Rudolfovým pozorovatelským schopnostem; příběh (snad vyslechnutý v hospodě U Poutníka) skvěle navazuje na Pepův happyend z minulého alba. Jak jsem již napsal ve výše odkazovaném článku: Výrazným plusem písničky je kompozice jejího textu, jako příklad uveďme variovaný druhý verš jednotlivých slok (po stále stejném prvním verši) a z toho odvíjející se další vývoj: „Mára musí do úterý sehnat novou postel / ta stará je hrozná // ta stará strašně smrdí // povlečení nikdy nepral // ta stará sotva drží“.
Veverku jsem si také dost oblíbil, řadím ji k méně nápadným (protože pomalejším) hitům typu Když dva se opijí, Rezatá kotva nebo Písnička pro makrelu.
Následující dvě písničky jsou mé zdaleka nejoblíbenější z celého Turbošansónu: Černá Hana a Moje poslední vůle. Černá Hana je opět kouzelný příběh z hospody, navíc dobře vypointovaný, tentokrát písnička ale má i obrovský drajv. Potěšil i citát „přijel jsem na chvíli pozdravit přátele“. Trochu jen tahá za uši prodlužování posledních slabik veršů a rým „zmizela / nadechla“, ale to jsou jen drobnosti. Krátká (druhá nejkratší na albu), přesná, vtipná. Co se týče Poslední vůle: mám rád jednoduchost a lehkost, s jakou Rudolf umí pojednat o duchovních tématech, i když s oficiálně přijímanou křesťanskou teologií se to, řekl bych, úplně nepřekrývá. Z podobného důvodu se mi moc líbil na Kroskántry hit Lev. Moje poslední vůle je navíc dobře postavená textařsky, resp. líbí se mi ten vývoj v textu, podobně jako u Postele.
Běž dál je dobrý závěr alba a sloka se sýrem je pamětihodná.
Tolik k jednotlivým písničkám. Mezi klady alba patří určitě zvuk, místy zní jako nahrané na koncertě a člověk má při poslechu skoro obavy, aby to Rudolf udýchal (např. v Černé Haně). Líbí se mi různé výkřiky („kecám, chachá“ ve Strachu), hořkosladké pousmání (v Maluju), změny hlasu (přímá řeč titulní postavy v Černé Haně) a zvuky („kuku“ a další v Holky to umí líp). Minimálně Kroskántry ale asi i předchozí alba řadím však výš. U nových písniček se nesměju tolik jako u Zatracenýho šípu, Autistického bratra, Holek pitomých, Nebreč! či Pepova happyendu. Chybí absolutní hit ráže Lokomotivy, chybí tak zásadní píseň jako Muž neviditelný (Běž dál či Flašinety hledí z odstupu)...
Tak uvidíme, jestli se kapele podaří svým podle mě asi nejslabším albem konečně prorazit ke hvězdám, kam mají namířeno, a na cestě jim pomáhají tak velká jména jako Supraphon (vydavatel), Ondřej Ježek (zvukař) a další. Pořád jim to samozřejmě přeju a to i s tímto albem. Zároveň se ale tou cestou ke hvězdám přihodilo, že Turbošansón je první deskou, která není zdarma ke stažení na webu kapely. Změnu oficiálního kanálu na Youtube (už několikátou v historii) související s vydáním tohoto alba už raději ani nekomentuju.
P.S.: Přijde mi divné, že víc než měsíc a půl od vydání alba jsem na netu našel pouze jednu recenzi – stručný článek Antonína Kocábka na webu časopisu Týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat