neděle 9. prosince 2012

Traband a Lucie Redlová, Brno 6. prosince 2012

Na Trabandu jsem byl naposledy loni v prosinci. Tak dlouhou pauzu jsem od té doby, co chodím na Traband, neměl (pokud nebyl Traband zrovna „v garáži“), a tak jsem byl zvědavý, jestli se nepřihodila nějaká zásadnější změna, jestli nebyl obměněn repertoár apod. Pokud by ale skutečně k něčemu takovému došlo, myslím, že bych se to nějak dozvěděl i tak, takže jsem správně tušil, jak bude koncert vypadat. To ale nic nemění na tom, že to byl opět skvělý zážitek a dokonce na diváky čekalo i pár překvapení.

Koncert rozjel Malý rytíř a v nastaveném tempu se pokračovalo, jak je poslední zhruba dva roky zvykem: těžiště koncertu spočívá hlavně ve starších písničkách (vydaných na prvním albu a na Hyjé!), písničkách z Road Movie v pozměněných aranžích a z Domasa. Další songy pak příjemně překvapí. Tentokrát např. došlo na méně často hrané písničky z Hyjé! Katarína!, Nemám rád trpaslíky a Lovci lebek. Velmi potěšilo Evangelium podle Jarouše s Jardou za klávesami a Taková ženská z nejnovějšího alba, protože (jak už jsem zde několikrát psal), písničky z Neslýchané! Traband na koncertech skoro nehraje. Naopak kromě závěrečných Vlaštovek na přání z publika nezaznělo nic z Přítele člověka. Naprostým a velmi příjemným překvapením pak bylo zařazení hitu Otcových dětí Kam se vejdem (překvapení to pravděpodobně bylo i pro Janu Kaplanovou, která mezi slokami hrála na trubku nádherné mezihry, párkrát je ale spletla). Po bouřlivém potlesku po Sáře Jarda opět vyšperkoval svůj fór, že Sára se hraje u taboráků, slovy: „Je vidět, že jste chodili do skauta.“

Během koncertu vystoupilo několik hostů, vtipný byl Rudolf Brančovský, se kterým Jarda „nenacvičil“ úplně novou písničku Úhel pohledu.



Pak s Trabandem již tradičně vystoupila Lucie Redlová, která ale tentokrát měla i krátký set vlastních písniček. Zahrála Sběračky čaje, Kamarádi, Na Lhotách, Dokonalá. V průběhu svého setu si pak pozvala ještě svého hosta, houslistku Jitku Šuranskou. Spolu zahrály některé z jmenovaných písniček, pak také písničku Redlové z repertoáru kapely Docuku Otevřte sa mraky a jednu autorskou Jitky Šuranské.

Pak opět nastoupil Traband, ale hosté na pódiu se už různě míchali, většinou s Trabandem hrála Redlová, sem tam něco doprovodila na housle i Šuranská a koncert vrcholil při Nezdárném synovi, kdy byli na pódiu všichni včetně Rudolfa, který se přidával ke zpěvu v refrénu. Jarda mezi slokami kapelu i hosty představil, každý zahrál nějaké sólo a nakonec i Rudolf na foukací harmoniku. Pak ještě došlo na přídavky: Krasojezdkyně! a Vlaštovky. Byl to zase skvělý koncert od začátku našlápnutý a přesto gradujicí, ze kterého jsem si navíc mj. odnesl novou písničku, která už visí i na webu Evangelického Traband Funclubu!

Pár fotek zde.

Traband, Brno, Metro 6. prosince 2012: Orel a panna, Sáro!, Přijíždí posel, Nezdárný syn, Leží dáma na kolejích, Panenka Bárbí & Málborou men, Evangelium podle Jarouše, Černý kafe, Koleda, Viděl jsem člověka, Katarína!, Nemám rád trpaslíky, Marie!, Černej pasažér, O malém rytíři, Lovci lebek, Krasojezdkyně!, Vlaštovky, Indiáni ve městě, Kantorovy varhany, Zasněžená, Kalná řeka, Taková ženská, Princezna Lada, Kam se vejdem, Úhel pohledu.

neděle 25. listopadu 2012

Podzimní Zbytov 2012

Na Zbytov jsem dorazil – tažen lanem – v sobotu po třetí hodině. Jony se pro mě totiž otočil k vlaku do Bystřice jejich rodinnou felicií, ze které po cestě zpět upadl jakýsi šroub alternátoru, v důsledku čehož spadl řemen, tak to Jony zapíchnul na kraji Unčína, aby nezadřel motor, a zavolal Honzovi Kellerovi, aby pro nás někoho poslal. Přijel Kady a dotáhnul nás na Zbytov. Bylo již po obědě a práce pomalu ustávaly, z Myšárny se ještě vyvážela suť a prach, v který se obrátil velký krb, který Honza naplánoval zbourat. Moji nepřítomnost v pátek večer údajně Malý vlk, který měl kvůli nákupu a výběru peněz důležité slovo, nějak spojil s nepřítomností Ráchel. Tuto spojitost nebudu nijak vyvracet.

Podle toho, co vím, přijel v pátek večer Kady s Dominikou, té se ale žel neudělalo dobře, tak odjela zpátky do Věcova. Z Brna vyrazil Jony Hájkovic autem s Františkou, Kurtem, Pepinou a Luckou, spočítal si totiž, ten lišák, že jízdenka na vlak Praha-Brno mu v akci vyjde levněji než autobus Praha-Jimramov, kterým původně plánoval jet a kterým nakonec dorazila pouze Lucka Náhunková. Tu zas cestou z Jimramova minul Kolibovůz s Martinou a Štěpánem Esterlem jedoucím z Jihlavy. Další Esterlovi – Vojta, Tereza a také Anička – přijeli kombinovaně vlakem z Prahy do Pardubic, kde přesedli do svého auta, v Chrudimi pak naložili bratry Lavické. Z Brna vyrazilo ještě jedno auto: Filip Ženatý s Terezou, Jáchymem a Honzou Hanušem vezli také víno. Těmito dvěma auty měly přijet také Ráchel, resp. Terezka Chlubnová, obě ale bohužel na poslední chvíly nemohly. Jak dorazil Hašlerka, nevím. V neposlední řadě je třeba zmínit zásobovací vůz, Multiplu řízenou Malým vlkem, která kromě jídla přivezla Kubištu, Dana Pleskače a také ve Žďáru nad Sázavou u vlaku nabrala Radka Féra s Evou Nejezchlebovou. První večer se prý hodně zpívalo, i na nějaké vícehlasy snad došlo, Malý vlk machroval se svým tabletem a snažil se zorganizovat výběr peněz od účastníků. Honza Hanuš zacitoval ze vznikající sbírky hlášek.

Hlavní sobotní prací bylo již zmíněné bourání krbu, které vedl Honza Skála. Dále zde kus práce odvedli Jeník, Jeseter (který hlavně vyvážel suť), Hašlerka, trochu i Kady. Štěpán prý utekl z důvodu prevence před astmatickým záchvatem a pak s Pleskačem drtil suť na příjezdové cestě a pracoval s Kadym na svůdnici. Jony zasadil novou rohož. Kurt s Radkem pracovali na další etapě terénních úprav kolem včelína, tentokrát na odvodnění. Františka s Malým vlkem a Jáchymem čistili potok, Jáchym vedle toho ještě přesadil růži, přesadil topol, spravil Honzovu trumpetu, spravil rýč, který předtím zničil, a řídil nákladní vozík. Pomocným řidičem byl Jeroným, který jinak odkorňoval a rovnal dřevo. Na odkorňování se podíleli také Pepina, Kubišta, Dan Pleskač, Honza Hanuš a krátce i Tereza E. (10 minut) s Aničkou. Lucie P., Tereza H., Lucka N., Honza Hanuš a 35 minut také Tereza E. hrabali kdekoli a Františka odvážela listí, zatímco Pepina a Evka hrabaly na dvorku a upravovaly hřiště. Pepina a obě Lucie s Františkou také vařily, za což jim patří velký dík, protože až do čtvrtka jsem počítal na vaření s Ráchel. Martina s Filipem Ž. a chvilku i s Jeronýmem rovnali dřevo, Filip také údajně sešlapával listí na hromadě. Hašlerka na prvním místě uvedl, že jel pro pivo, údajně ale vstával už na sedmou a cirkuloval. Nesmíme také zapomenout na to, že Honza Hanuš s Kurtem rozebírali rouru.

V sobotu už jsem se minul s Malým vlkem a Závišem, Malý vlk jel promítat operu a museli odjet dříve. Velký zájem budila kniha fotografií, kterou před půlrokem vytvořil Jony Honzovi k narozeninám, ale nemohl ji dodat, protože ochořel. Na internetu jsme také našli zbytky Jáchymových webových stránek se starými fotkami. Před pátou byla svačina, které se nemohl dočkat Štěpán a mezi zuby nadával, že jsem se ujal vedení. Před svačinou jsme zpívali první sloku písně 177. Pak přijeli rodiče Hůlkovi a dovezli hořické trubičky. Povídání Jiřího Hůlky na radoaktivní témata zabralo bezmála tři hodiny bez přestávky, přesto byla pozornost myslím dost na výši, během přednášky se i diskutovalo. Z diskuse mj. vyplynulo, že čerstvě zasnoubený Hašlerka plánuje stavět barák. Po klasické bramborové večeři odjeli Kolib s Martinou a Filip s Terezou. Dohodli jsme se, že zítra pojedeme do Jimramova, protože tam má kázat Zdeněk Šorm, a Marta šla spát. Moc jsme ji snad nebudili, zpívali jsme sice písně S&Š (hrál Jeseter), ale ne moc dlouho, pak chvilku něco zpívali ještě zástupci E.I.S. V části stolu u stěny hrála skupina Pepina, Františka, Jáchym, Evka a Radek Faráře v lahvi, skládání básniček po verších aj. Jeník Lavický, Tereza E. aj. diskutovali o církevních restitucích. Pilo se víno (Hašlerka pivo) a tullamorka, já „překvapoval játra čajem“ a Jeník si posteskl, že tentokrát neuslyší větu „Vítězslav Vrba se ožral“.

Pak někdy před druhou hodinou přišel Honza se svým starým foťákem (Leica z 20. let) a ukazoval nám, jak s ním fotil a ukazoval i nějaké fotky, např. ze starých brigád. Jony prohlásil, že ten foťák může mít cenu sto tisíc a Honza odpověděl: „Jo, tak nějakou cenu to asi má.“ Rozeběhla se také diskuse o fotografování a fotografické technice, kterou spustil Jony svým prohlášením: „Na tohle se fotilo, ještě když jsem studoval fotografickou školu.“ Lucie P. seznala, že už se asi nebude zpívat, a šla spát. Před třetí odešel Jeseter a zůstali jsme v kuchyni Honza, Jony, Jáchym, Franta, Kurt, Radek, Jeník a já. Před půl čtvrtou šli spát Radek a Jeník. Marta druhý den pak poznamenala, že nepojedou večer na bohoslužby v Desertu, protože Honza obě noci ponocoval do čtyř a přece jen „už je to starý pán“. Já s Jáchymem jsme šli spát jako poslední v půl páté, Jáchym na pec, já na svoje místo. Jak jsem ale zjistil, na mém místě spal Honza Hanuš a ještě celé jedno místo vedle něho zabíraly jeho vyskládané hadry.

Ráno jsme před snídaní zpívali první sloku hitu číslo 308 a pak jsme jeli do Jimramova, pouze Jony a Jáchym s Hůlkovými jeli do Veselí, protože museli zkontrolovat stav dědova hrobu. Po kostele jsme šli do Bistra a po společné fotografii samospouští se účastníci začali pomalu rozjíždět. Napřed odjel Hašlerka s Kadym, později také Esterlovi s Aničkou, kteří vezli také bratry Lavické. Brňáci se vrátili ještě na Zbytov, kde se chvilku zdrželi i Hůlkovi. Jáchym, Jony a Dan Pleskač s nimi odjeli, Jáchym a Pleskač na vlak do Borové, Jony s nimi mířil za rodinou do Luže. Honzu Hanuše, Evu a Radka vzal Kurt do Bystřice na vlak, cestou se ale dohodli, že ten vlak nestíhají, zapadli do hospody a skoro nestihli ani ten následující. Nakonec odjelo Hájkovic auto, které řídil Kurt, a s ním Františka, Pepina, Lucka a já. Cestou jsme se ještě krátce stavili na Pernštejně, jak nám Jony výrazně doporučoval. Jak je již tradicí, v neděli při odjezdu se udělalo fakt pěkně. Asi abychom odjížděli ještě neraději. Ale neuplyne ani půlrok a jedeme tam snad znovu!

P.S.: Veškeré dostupné dokumenty o proběhlých Zbytovech samozřejmě ukládám zde.

čtvrtek 15. listopadu 2012

Karel Plíhal - Vzduchoprázdniny

Karel Plíhal v září vydal po dlouhých dvanácti letech studiovou desku se svými písničkami. Vzhledem k tomu ale, že na Kluzišti (2000) velkou část tvoří starší, do té doby nevydané písně z 80. let, můžeme dokonce říct, že máme před sebou sadu nových písniček poprvé od alba Králíci, ptáci a hvězdy (1996). Jak dokládá mj. náhled do historie mého Bločku, na koncertech je hraje minimálně čtyři roky, s vydáním desky ale klasicky otálel. Přes to, co jsem napsal, jsou na albu vedle dvacítky novinek dva starší kousky. Písnička Napadl sníh vyšla už v roce 2000 na reklamním singlu a zde na Vzduchoprázdninách bych ji oželel. Mám ji rád, ale „sníh o Vánocích“ už hraničí s kýčem. Naopak Můj vesmír známý už z koncertního dvojalba Karel Plíhal v Olomouci (2005) mě potěšil. Zbylých 20 tracků novinek obsahuje 3 básničky a 18 písniček. Možná bych se obešel ještě bez básničky Kopeček, ale jinak je album úplně parádní. Skoro se nechce věřit, jak dokáže být Plíhal stále stejný, stále ale zajímavý a inspirativní a bez nějakých kvalitativních výkyvů. Co se písniček týče, většinou jde opět o miniatury do dvou minut délky zabydlené zvířaty a originálními rýmy a asociacemi. Třeba závěrečná V antikvariátu by klidně mohla být na jakékoli jeho předchozí desce a to myslím v tom nejlepším smyslu. Album je i dobře vystavěné. Od titulních, mírně repetitivních Vzduchoprázdnin, přes jasné hity Každé ráno a Jednou prý se pomalu dostáváme do střední části, kde je nachystáno i pár fórků, a pak se blížíme ke konci s nádhernými melancholickými Můj vesmír, Generační výpověď či Nezestárlas. Poslední verš písně V antikvariátu je pak skvělou tečkou.

Určitý vývoj tu ale samozřejmě patrný je. Plíhal se o něco více zabývá (i když samozřejmě stále se svým lišáckým úsměvem) duchovními tématy (Temná skrytá hmota aj.) nebo stárnutím (Nezestárlas). Ve verších „chtěl bych umět lidi milovat / prej stačí jen pár věcí dopilovat“ ze zmíněné Temné skryté hmoty úplně slyším Plíhalova kamaráda Marka Ebena. Skvělá je Plíhalova kytara, přestože hraje svoje vlastní melodie, připomíná poslední studiovku, kainarovskou desku Nebe počká (2004). Nádherným kusem je např. Kuře s podmanivou melodií a textem melancholickým, ale rámovaným humorem.

U písničky Každé ráno mě trochu mrzí, že jednotlivé sloky na sebe nenavazují, co sloka to imaginace popuštěná úplně jiným směrem. Pořád ale platí, že Plíhalovy rýmy (občas téměř absolutní) a nápady jsou originální, neokoukané a přesto znějí přirozeně. Všechny mladé veršotepce, co se pořád tak snaží o dokonalé rýmy (např. Jan Žamboch, o Jananasu, Xindlovi či Klusovi nemluvě), tak stále nechává daleko za sebou. Stejně tak tentokrát i Jaromíra Nohavicu, o jehož nejnovějším albu snad napíšu někdy příště.

Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny. Inspiracek, 2012.

neděle 4. listopadu 2012

Marie Michlová - Smrt Múz

Jejda, už jsem půl roku nic nenapsal, to je hrozný. Omlouvám se těm, kteří by si tu rádi občas něco přečetli, pokud někdo takový existuje.

Právě jsem dočetl debutový román Marie Michlové (*1989 !) Smrt Múz. Pěti set stránkový tlustospis vypráví o životě Johna Smithe, narozeného roku 1789 v Anglii, jehož dědeček z něho chtěl mít slavného spisovatele, on však je mírně natvrdlý a literaturou vlastně pohrdá a pranic se o ni nezajímá, přesto se z něj nakonec stane nejslavnější spisovatel své doby. Vypravěč John Smith je samozřejmě vymyšlená postava, což je i v románu samotném několikrát vtipně naznačeno, ale působí v dané době a setkává se s reálnými spisovateli, hlavně se svým vrstevníkem Georgem Byronem, Walterem Scottem, Johnem Lockhartem a Jamesem Hoggem. Reálných postav v románu vystupujících je ale mnohem více, jejich výčet (včetně psů) zabírá 6 stran.

Kniha je skutečně pozoru hodná. Předně je třeba říct, že za ní stojí velmi rozsáhlé studium doby a reálných hrdinů. Autorka na ní pracovala v letech 2004 až 2012, tj. od svých patnácti, a během této doby nashromáždila mnoho poznatků a životopisných faktů o hlavních hrdinech románu. Román pak je napsaný jako zvláštní sled historek, často žel jakoby nedopovězených, z nichž občas, myslím, až okatě trčí, že jde o nějakou historku, která se skutečně stala a kterou chtěla autorka do románu protlačit. To je ale má jediná větší výtka.

Zatímco v jiném tlustospise, románu Baudolino Umberta Eka, se ukazuje, že hlavní hrdina, vymyšlený Baudolino, je hybatelem skutečných historických událostí v době vlády císaře Fridricha I. Barbarossy (2. polovina 12. století), zde je John Smith spíše glosátorem (s vlastním názorem, který by se dal shrnout do výroku „všichni básníci jsou potrhlí blázni“) a svědkem všedních dní velikánů své doby. Ač nemá rád literaturu a nic nečte a svým kolegům a přátelům klidně řekne, že jejich díla jsou nudná a nezajímavá (např. na straně 76 se vyjádří ke Scottovu románu Waverley mj. slovy „příběh je opravdu poněkud plytký“), sám vydává své romány, psané snad na jeden zátah (kniha se o nich moc nezmiňuje), díky nimž se postupně stává věhlasným a velmi uznávaným spisovatelem (je také možné, že jeho díla jsou tak špatná, že jsou ostatními považována za skvělou satiru). Pořídí si dokonce psa, protože každý velký spisovatel má přece psa, velmi touží po literární ceně Geoffreyho z Monmouthu a obává se mocných lidí z nakladatelství na Albemarle Street, kteří svou přízní či nepřízní mohou rozhodnout, jestli se spisovatel stane úspěšným či nikoliv...
„Patnáct let v literární branži na mně zanechalo následky.“
John Smith.
Téměř všechny své přátele z literárních kruhů Smith přežije (otázku „proč dobří básníci umírají mladí“ má román Smrt Múz dokonce v podtitulu) a na závěr po vtipné dějové zkratce se vrací do jiné doby - kočáry nahrazují vlaky, v městech se zavádí hromadná doprava a Smith je oslavován jako poslední romantik a setkává se se spisovatelem nové generace Charlesem Dickensem.

Román je na první pohled, jak jsem již napsal, z větší části sled historek a řečí (často autentických) slavných spisovatelů, které nejsou sami o sobě nijak moc humorné (přesto z textu jemný humor čiší a čtenář je čas od času odměněn nějakým literárním fórkem, např. tím o románu Rozum a cit na straně 95), zároveň se ale méně nápadně, až podprahově, zabývá otázkami, co po nás zbyde, jak budou po čase interpretovány naše činy apod. Ve Smrti Múz se nejprve svádí zápas o interpretaci života předchůdce našich hrdinů, skotského básníka Roberta Burnse, jehož životopis sepisuje Lockhart, na konci, již v jiné - viktoriánské a v jistých věcech více sešněrované - době jde o odkaz romantismu příštím generacím.

Zajímavé jsou i některé literární postupy, např. zakončení jednotlivých „kapitol“, či používání současných slov, např. když Smith hodnotí Scottův román slovy „je to ujetý a trapný“. Několikrát jsem se při četbě přistihnul, že jsem uvažoval, jak je to přeložené a jestli nejde o nějakou slovní hříčku převedenou z angličtiny, než jsem si znovu uvědomil, že román je český. V kontextu současné české literatury je román zajímavý i tím, že mladá autorka popisuje vlastně mužský svět a popisuje jej s laskavou ironií a s citem pro mužské postavy. Tím se liší od jiných debutů českých spisovatelek posledních let, např. Paměť mojí babičce Petry Hůlové, Hruškadóttir Jany Šrámkové (či Zvuk slunečních hodin Hany Andronikove) i od knih o vztazích Petry Soukupové či o silných ženách Kateřiny Tučkové.

To jen pár nesouvislých poznámek. K dalšímu čtení se nabízí nadšená recenze na Aktuálně.cz zde a recenze na iLiteratura.cz zde.

Marie Michlová: Smrt Múz. Torst, 2012

neděle 8. dubna 2012

Jarní Zbytov 2012

Dva dny! O dva dny nám nevyšlo krásné počasí, ve středu bylo ještě nádherně a v pondělí už bylo zase hezky. Stejně jako Jony, který byl ve středu ještě fit a v pondělí už mu bylo zase dobře. A tak se stalo, že jsme měli snad nejstudenější Zbytov v celé historii a navíc bez Jonyho. Ale vevnitř bylo skvěle, ostatně jako vždycky. Ale popořádku.

První na Zbytov dorazil Malý vlk, přišel od svého unčínského kamaráda. Diskutoval s naším hostem Davidem Janem Novotným o filmech, promítání a tak. Pak dorazilo první auto z Brna - Kurt s Františkou, Lucií, Pepinou, mnou a nákupem - a velmi brzy po nich druhé auto z Brna - Michal s Klárkou, Dominikou a Honzou Skálou. Marta všechny pohostila výbornou zelňačkou a přišly na řadu i dovezené buchty a bábovky (od Michala), takže večeře se odsunula na později. Pak přijeli ještě Vojta s Ančou, kteří v Chrudimi nabrali Jeníka a Dana Pleskače. Ve Strachujově předjeli Helču s Luckou N., které šly pěšky od autobusu z Prahy, ty ale přišly o hodný kus později, asi šly pomalu. Kolem jedenácté dorazil Krokodýl, poté, co se telefonicky ujistil, jestli to má vůbec smysl, když musí brzy ráno zase odjet (jasně že má, Krokodýle, vždycky!) a hned vytáhnul heligonku a spustil obvyklý playlist. Jen ty nejsprostší vynechal, asi nechtěl pobouřit Novotné, kteří s námi seděli v kuchyni. Místo toho zahrál třeba Když jsem já šel tou putimskou branou, kterou moc často nehraje. Nikdo nedovezl kytaru, ale Marta poskytla místní a Honza začal hrát. Přes Husličky jsme se dostali až k Olmypiku a nejlepším vyřvávačkám jako Želva (při které si Malý vlk poodešel) či Kdo tě líbá když ne já. Pak se ale rozproudila diskuse, poté, co Malý vlk prohlásil, že street-art je když se něco vyfotí na ulici a vystaví se to v galerii, zatímco všichni ostatní oponovali, že street-art probíhá na ulici či v jiném veřejném prostoru. Jako příklad uvedl Honza balíky sena pohozené na Senovážném náměstí, což Malý vlk odmítal a říkal, že to musí být něco pro tu ulici přirozené, nakonec ale uznal, že seno na Senovážném náměstí je fajn, ale kdyby bylo na Václaváku, tak už by to nebylo umění. Prostě během diskuse ze svého původního stanoviska otočil asi o 160 ° a diskuse se posunula k tomu, co je vlastně umění, zde se dost zapojili i Františka, Pepina či Jeseter. Kecali jsme (jedno z témat bylo např. dětské knihy, hlavně mayovky, kde jediná Františka četla i ty odehrávající se na Blízkém východě, ale i verneovky apod.) a čekali na čtvrtou hodinu, abychom mohli zazpívat Ve čtyři ráno a jít spát, ale zradily nás hodiny nad dveřmi, které se zastavily za pět čtyři a my si to uvědomili až před tři čtvrtě na pět. Franta s Kurtem šli spát na pec, Filip a Malý vlk úplně nahoru, já samozřejmě na svoje místo.

Na ráno si Honza Keller tentokrát nepřipravil žádný papír se seznamem prací, ale přesto to bylo vcelku jasné. Hlavní bylo vysekat beton na chodbě, aby se zde později mohla položit Martou prosazovaná dlažba. Zde se uživila většina kluků. Jeseter opravoval dva utopené kameny v cestě ke kadiboudám, kterou jsme dělali na podzim, a přidával k ní druhou cestu blíž k domu, protože když ustupuje dřevo, tak vzniká příliš velký bahnitý plac. Při tom jsem mu chviličku pomáhal já a pak Dan Pleskač. Holky hrabaly kdekoli, což byla trochu sysifoská práce, protože studený severák rozfoukával kupky, a rozhrabávaly krtince, pak se přesunuly do stodoly, aby zde trochu poklidily lavice apod. (při té příležitosti si - zatímco muži v potu tváře dobývali beton - zahrály ping-pong). Jeník, Honza, Malý vlk, Michal a Kurt, zezačátku i Dan Pleskač a později i já jsme rozbíjeli beton v chodbě. Během dopoledne přijel i Kady s Marky, Kady se samozřejmě přidal k pracem na chodbě. Na chvíli si kladivem zabušila i Františka. V jednu byla svačina, těsně před ní dorazila Květa s M. C. Králem, ke konci pak Ráchelka, kterou Kurt dovezl od vlaku z Nového Města, a která se
téměř hned pustila do přípravy oběda. S Ráchel původně zamýšlel přijet Jony, poté, co se necítil natolik dobře, aby jel s holkami pátečním autobusem, ale nakonec bohužel byl nucen vzdát i to. Přesto hrdinně vyrazil do ulic, aby Ráchel na nádraží předal dárek pro Honzu (viz níže), ale doprava se odklonila kvůli právě probíhajícímu pražskému maratonu a Jony vlak těsně nestihl.

Po svačině pokračovala hlavně práce na chodbě, kam se přidal i Cyril a nahradil tak Malého vlka. Začínal nás výrazně tlačit čas, Honza Keller někam zajel pro dvě sbíječky, které práci sice - poté, co jsme přišli, jak je využít - urychlily, ale ne dostatečně. Malá parta Jeseter a Filip vynášela pod Honzovým vedením ze stodoly nějaká stará kamna, ale jinak už práce spíše utichly (hluk z chodby to dostatečně vynahrazoval) a holky vypomáhaly při přípravě oběda. Když Honza odjížděl pro sbíječky, najel při couvání svým žigulem do Martiných okrasných keřů a já byl zrovna u nich nahoře a tak jsem byl svědkem toho, jak to Marta z okna viděla, zahlásila něco ve smyslu: „Ten blbec Keller mi najel do keřů!“ a pak si na uklidnění zapálila cigaretu a ze skříňky vyndala lahev a nalila si panáka. Rozbitý beton jsme vozili napřed do cesty, pak na cajdák pro nějaké jiné lidi do jejich cest a větší kusy k hromadě šutrů u kadibudek. Protože ale většina kusů byla „větších“ a ty Honza na cajdáku prostě nechtěl, vznikla po chvíli podivná situace, kdy jsme v chodbě naplnili kolečko sutí, odvezli na cajdák a z cajdáku to Honza přeházel na svoje kolečko, které kolem vchodu odvezl na hromadu šutrů. Zkrátka chyběl teoretik Jonyho formátu. Přesto parta Honza Keller, Honza a Kady dovezla do Unčína alespoň jeden cajdák. Nestihli jsme ale vytlouct všechno (zůstala část pod vyskládanými dlaždicemi) a vyvezli jsme zhruba půlku, tak snad se tam s tím teď Honza nemoří.

Oběd (klasicky těstoviny s masem) byl před pátou a zbývající čas do začátku povídání Davida Jana Novotného (začal po čtvrt na sedm) jsme využili - jak už to tak bývá - různě, např. Jeseter, Honza a já jsme hráli (Kady v pravý čas vytáhnul z kufru auta kytaru a buchtu, takže už byly na místě kytary dvě) a zpívali téměř všechny písničky z Kainarovského alba Nebe počká a pak i další Plíhalovy. Před programem jsme popřáli Honzovi k sedmdesátinám, vysvětlil jsem, proč nedorazil dárek, který jsme pro něho vytvořili (viz výše) a zazpívali jsme Haló, haló, my zdravíme tě. David Jan Novotný povídal trochu o sobě, trochu o tom, co má obsahovat dobré vyprávění, o scénářích a ukázal i nějaké svoje liturgické židovské knihy a pak i odpovídal na naše dotazy. Zhruba v půlce jeho programu přijela na otočku i naše mamka, Honzou Kellerem nazývaná „matinka“. Pak jsme si pustili ještě film Pátá čtvrť, kterým D. J. Novotný provází. Během filmu začalo venku sněžit. Program skončil kolem desáté, což se zdálo pozdě, ale možná proto všichni začali rychle chlastat a zábava se rozjela víc než obstojně. Honza spustil Blond holku a už to jelo. Velký prostor byl tentokrát věnován skupině Traband a celkově výběr písniček vhodně doplňoval (nikoliv překrýval) výběr včerejší. Poutníkem a dívkou začala i kratší sada svítákovek. Marta šla spát (obě noci spala v odlehlejším křídle Zbytova a velmi si to pochvalovala a zároveň si trochu nadávala, že ji to nenapadlo dříve), ale Honza s námi zůstával, popř. čas od času přicházel. Prohlásil něco jako „jste tu vždy vítáni a až tu nebudeme, tak klíče jsou přes zimu tady a přes léto tady“. Během večera padlo značné množství vína (25 litrů nakoupených erárně se ale za víkend nevypilo, ale několik lahví dovezli i jednotlivci) a dvě Tullamorky. Šel jsem spát někdy ve tři, na mě nezvykle brzy, v době, kdy už jsme zpívali spíše a capella - Honza šel spát chvíli přede mnou. Pak se ale kytary zhostil ještě Kady a spolu s Danem Pleskačem a Malým vlkem vyřvávali ještě dlouho do noci. Vzhůru s nimi zůstali i např. Františka s Kurtem.

Ráno jsme jeli do Veselí, kde po bohoslužbách bylo připravené i vydatné pohoštění. Já si po návratu ještě na chvíli schrupnul a když jsem se vzbudil, tak už byli skoro všichni pryč (Michalovo auto odjelo i s Pepinou, Jeseteři vzali do auta i Ráchel, Honza a další jeli autobusem). Františka a Kurt ještě dole rozebírali s Kellerovými včerejší film a jiné věci, také jsme se pak na internetu dívali na nějaké staré mapy, ze kterých jsme zjistili, že silnice kdysi vedla podél řeky a Zbytov vlastnil jakýsi Johan Zbytovský. Vysvitlo sluníčko (jak už to tak poslední roky bývá, bylo v neděli lepší počasí než v sobotu, ale studený vítr ještě úplně neustal), rozloučili jsme se a jeli domů.

Horší počasí, o trochu méně lidí (aspoň jsme se vešli kolem stolu), přesto zase úplně skvělý Zbytov! Už se těším na podzim.

středa 22. února 2012

Album roku 2011

Předkládám výsledky mohu snad říci už tradiční ankety o album roku.

Několika svým přátelům jsem poslal tento dopis:

Milí přátelé,
po vzoru anket Kniha roku Lidových novin či té, kterou organizoval hudební publicista Pavel Klusák (dříve http://klusak.blog.respekt.cz/ , nyní http://klusak.blogspot.com/), vyhlašuji čtvrtý ročník ankety o nejlepší či nejzajímavější hudební album roku 2011. Budu rád, když se k mé anketě připojíte a napíšete mi 1-3 tituly, v lepším případě i s krátkým komentářem.

Minulé výsledky si můžete pročíst zde:
http://benskala.sweb.cz/ben/blog/b/6_1108.htm
http://benskala.sweb.cz/ben/blog/blog2_110.htm
http://benskala.blogspot.com/2011/02/zajimava-alba-roku-2010-vysledky-ankety.html

Přeji Vám pěkný nový rok.
S pozdravy
Benjamín Skála

P.S.: Neúplné seznamy alb populární hudby jsou k nahlédnutí např. na těchto adresách:
česká scéna: http://cs.wikipedia.org/wiki/2011_v_hudbě
zahraniční scéna: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_albums_released_in_2011


Přišlo mi 13 odpovědí. Děkuji za ně. Jsou velmi různorodé, žádné album není zmíněno třikrát, dvakát jsou zmíněna alba Bonus - Náměstí míru, Vladimír Merta a Etc... - Ponorná řeka a Primus - Green Naugahyde. Viz níže.

Štěpán Zikmund, organizátor festivalů
1. Floex - Zorya
2. Bonus - Náměstí míru
3. Zrní - Hrdina počítačový hry jde do světa



Zdeňka Boháčová
Cynic - Carbon-based Anatomy
Ačkoliv na tomhle EP jsou vlastně jen tři plnohodnotné skladby, tak si na základě eponymní skladby místo v tomhle žebříčku rozhodě zaslouží. Je to přepracovaný materiál z vedlejšího projektu kytaristy Paula Masvidala a bubeníka Seana Reinerta Æon Spoke, který se ale v této úpravě stal opravdu uhrančivým.

Mr. Big - What If...
Poslední deska téhle legendy 80' rocku nemá ani jedno slabé místo. Skvělé kytarové party v podání Paula Gilberta, rychlá basová linka Billyho Sheehana a jako bonus všichni umí velice dobře zpívat.

Primus - Green Naugahyde
Tak tohle bylo dlouho očekávané album (od roku 2003 nepočítáme-li jednu best-of a EP). Je zatraceně dobré a divné, přesně tak jak to má být.



Ondřej Chvála
1. Opeth - Heritage - progrese ze Švédska. Pro mě album roku. Oproti ostatní tvorbě je album Opeth jiné, není tak agresivní.
2. Primus - Green Naugahyde - Claypolův další bláznivý výtvor
3. Animals As Leaders - Weightiess - spolu s Periphery zakladatelé stylu djent. Dráždění osmistrunných kytar, stojí to za to!



Michal Jež, bubeník Homoguru
Behind the door - Keynotes
Vynikající jazz-fusion kapela z Frýdku. Šlape jim to fakt nehorázně.



Jan Škrob, zpěvák Lipless Lincoln and the Sinners
1. Bonus - Náměstí Míru
2. Prodavač - Duchové
3. Komunisti - Dlouhá zima

Je docela legrační, že všechny ty tři desky pochází ze stejnýho okruhu lidí, ale vyšlo mi to tak.



Jarda Svoboda, Trabandita
Já jsem loni nejvíc poslouchal Avé od Vaška Koubka (ale to vyšlo už dřív, tak to se asi nepočítá).
Takže Hana Hegerová: Mlýnské kolo v srdci mém a Ladě: Kalná. A soundtrack k Nebelovi.



Marian Hochel, kastelán zámku Duchcov
Loňský rok byl pro mne hudebně velmi úrodný a přiznám se, že vybírat z toho množství novinek od autorů, které poslouchám, nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem vybral dvě třešničky - jednu za českou a jednu za zahraniční produkci, které tu loňskou hudební nadílku v něčem převyšují. A v čem? To je otázka, na kterou se pokusím záhy najít odpověď...

Lenka Dusilová - Baromantika
Album roku 2011, ne-li album desetiletí. Nejbarvitější album naší nejosobitější zpěvačky, které se zatřpytilo jako další klenot na Lenčiném hudebním nebi. Dusilenka znovu potvrdila své výjimečné pěvecké kvality a dokázala všem, že oprávněně patří do triumvirátu Hegerová-Dusilová-Langerová, který stojí na vrcholu české populární hudby. Étos Baromantiky, který je namíchán z Lenčiných vzpomínek na minulost, poetických textů a hrátek se zvuky, od začátku do konce formuje svůj barokní tvar, který má však v hloubi romantickou duši. Již první skladba na albu Baromantická uvádí posluchače do krajiny světelných bouří Lenčiny milované Aljašky, kam se ráda vrací, kde Mrazy skutečně zamrazí a Luna temnotu prozáří. A hudba plyne... Tisíce barev se zrcadlí v nápaditých aranžích. Drsná výrazovost Valerie, která až na kost odhalí touhu zpěvačky po experimentu, s jistotou potvrzuje, že Dusilenka zcela s přehledem ovládla svět elektroniky a směle kráčí dál Mezi světy, kde se cítí nejlépe, obklopena těmi, se kterými hudebně souzní. I v tom koneckonců spočívá kouzlo této nepřehlédnutelné zpěvačky, skladatelky, producentky a textařky. Zbývá jen Lence popřát, ať během své kariéry ujde co nejvíc kilometrů. Svými výlety za hledáním tajů hudebního výrazu zvedá laťku hudebního vkusu.

Bjork - Biophilia
Islandská dáma se znovu předvedla... Jak jinak lze začít komentář k jejímu novinkovému albu, které zahltilo všechny hudební portály světa. Ne každé oko či ucho je schopno ustát další elektrogeniální precedens, se kterým severská experimentátorka přichází, a možná i v tom spočívá její genialita. Biophilia se nijak nevymyká z řady kvalitních nahrávek, kterých má Bjork na kontě již bezpočet, přesto je však (stejně jako její předešlá alba) jiná. Má svůj ojedinělý kosmos a sofistikovanou logiku, kterou ji vtiskla její stvořitelka, jež ani v tomto případě nešetřila svou taktickou či tektonickou originalitou. K tomu si dokonce nechala sestrojit speciální hudební nástroje, které mají svými postmoderními zvuky uvést do pohybu tuto novou galaxii hudebních struktur. Crystalline, Cosmogony či Virus jsou jako střiženy na míru rádiím, ve kterých by jistě působily jako meteor vůči skomírajícím popovým produkcím stále více klesající úrovně. Biophilia však skrývá i jiné kalibry. Zatím co Solstice a Moon povznesou posluchače svými éterickými výpočty na téměř lunární orbitu, Mutual Core nenechá nikoho na pochybách svým vývojem, aby nakonec ve finále vyústil v erupci, ke které skutečně dojde v závěru deluxe edice alba a odezní v benefičním singlu Nattúra za ochranu islandského životního prostředí. Filozofie Bjork je důkazem, že nad přírodou nelze zvítězit. Příroda na planetě Biophilia je však tvořena technologicky. Bjork tímto albem dokázala, že v souladu s přírodními zákonitostmi zvítězila nad zákonitostmi technologického pokroku.



Jáchym Hájek, trumpetista Poletíme?
Protože zahraniční scénu skoro nesleduji, budu hodnotit pouze tu českou.
1. Tata bojs - Ležatá osmička - Klobouk dolů před tou jejich úrodou. To je 14. album? Kam oni na ty nápady choděj... Hodnotím ležatou osmičkou.
2. Beňa a Ptaczek - Music Of The Mississippi River - Co říct... Je to dobrý jako prase.
3. Midilidi - Operace Kindigo - V elektronické hudbě se už jenom těžko vymýšlí něco originální. Midilidem to jde. Jsou to šikovní kucí.

Ještě chci zmínit Detaily Vypsané fiXy, je to dobrý, běhá mě z toho mráz po zádech, jenže se mi tam nevejdou, a in memoriam také Lovu zdar od Nuck Chorris gangu (bude jich škoda, šlapalo to).



Jan Keřkovský, farář, překladatel a vydavatel
Z české scény bych si vybral Noční optiku (Strojek z půdy) a Čechomor (Místečko). Na zahraniční scénu si netroufám.



Marcel Kříž, písničkář
Omlouvám se, ať jsem dělal, co jsem dělal - vyšly z toho 4 alba a ani jedno nedokážu z loňské top vypustit.
Tady je 4 top:

Vladimír Merta - Ponorná řeka
Kombinace textově i melodicky povlávající formy s řád dávající podporou etc. se vydařila. Opět plynoucí filmová okénka přetavená v písně. Skvělé.

Kill The Dandies! - Those Who Hold The Flame
OST k zatloukání víka rakve. Funébr marš šlapáku a basy, Sonjin hlas s jemným vibrátem rozlévající se do nejzapadlejších koutů žil, zběsile rozžhavený slide, tamburína ze zubů a kostí, frekvenční hvizd a synthetický šum... (recenze zde)

Chloé Mons - Walking
Písničkářská zpověď. Písně černé a neproniknutelné, nebezpečné a uhrančivě svůdné. Elektrické ukulele, bahenní blues a folk ve svém prazákladu - lidového vyprávění. (recenze zde)

Lonesome Wyatt and the Holy Spooks - Heartsick
Jeden z předních představitelů tzv. gothic country, pro tentokrát s mandolínou, elektrickým piánem a písněmi křehčími než mlha. Edgar Alan Poe by měl radost... (recenze zde)



Tomáš Grulich
1. Kvarteto Pavla Haase - A. Dvořák, Kvartety č. 13 a č. 12
Nahrávka Dvořákových pozdních kvartetů v podání Kvarteta Pavla Haase byla na podzim oceněna časopisem Gramophone jako nahrávka roku. Zdaleka to není první úspěch tohoto mladého českého kvarteta, ale úspěch určitě největší. Ještě větším zážitkem než poslech nahrávek je ovšem slyšet je naživo, pro mne osobně bylo jejich loňské vystoupení v Brně událostí roku. Doporučuji si jejich koncerty nenechat ujít.

2. Vasilij Petrenko, Královská liverpoolská filharmonie - D. Šostakovič, Symfonie č. 6 a č. 12
Od roku 2009 Vasilij Petrenko nahrává postupně všechny Šostakovičovy symfonie. Nahrávky to jsou geniální, dynamické, pregnantně zahrané, s výbornou analýzou v bookletu a co je nejlepší, za pouhých cca 200 Kč. V jeho podání výborně zní i některé propagandistické symfonie jako např. č. 3 (prvomájová) nebo č. 12 (věnovaná V. I. Leninovi a roku 1917) v zatím poslední nahrávce.



David Kadlec, pozounista Discoballs
Zahraniční muzika mě nikdy moc nebrala, takže v ní přehled mám jen mizerný. Dost se mi kupodivu líbí Rihanna a její píseň Man Down, ale celé CD jsem zatím bohužel neslyšel.
Z domácích CD poslouchám nejvíc Fast Food orchestra a jejich Wanted for Cooking - kluci tam krom jiného ukázali, že umí napsat i dobrej českej text - tak jako Poletíme? popsalo dění na festivalu, oni popsali kočovný život muzikanta dost vtipným způsobem. Jinak mě asi nic moc nezaujalo, točím dokolečka desky z pro mě silnýho roku 2010 a starší. Po zajímavým demu punk-rockové kapely Rabies jsem zvědavý na jejich CD plánováné na červen 2012, které by mohlo v tomto žánru sklidit velký úspěch určitě minimálně po celé naší zemičce, stejně jako plánované CD kapely Bombs from Heaven. Těším se, že si brzy poslechnu PPU, JAR, Dusilovou, Annu K., Hm, Kubu Čermáka či Vltavu, žádné z těchto CD sem však již bohužel zařadit nestihnu. Hrůzou roku je pro mne album kapely Eddie Stoilow a děsí mě jeho obliba. Sečteno a podtrženo: Dost divný rok ze kterýho u mě vyčnívá Rihanna a Fast Food Orchestra =)



Jan Skála, úředník a písničkář
Měl jsem možnost slyšet několik nových desek. Letos mě oproti minulým letům nezaujala deska Trabandu. Popsal bych ji jako nekompaktní směs písní, kterou pár dobrých písní moc nepozvedá. Na koncertech to nevadí, ale na této desce jsou ty silnější písně utopené, zatímco na jiných deskách slabší písně čerpají ze síly jiných a všechny pospolu přispívají k síle celého alba. Nějak mi není jasný kontext celé desky. Jaký to rozdíl oproti minulé desce, z které jsem byl nadšen, a nenacházel jsem slabších písní, slov či zvuku. Ani mě nezaujala nová deska Křesťana a Druhé trávy. Četl jsem, že je vcelku dobře hodnocena, ale nějak se v těch verších plných náznaků (v „aluzích“) ztrácím, vyřčeny jsou naléhavě, ale mnoho si z nich nedokážu vzít. Přímočarost 1775 básní a starších desek je mi bližší.
Líbilo se mi velice V čajové konvici skupiny Květy. Zvládli to hravě. (Až na obrat „zanech spěch“.) Dále mě potěšili Merta a Etc... Ponornou řekou. To by si zasluhovalo poslouchat na LP, jako staré Mertovy desky. A zní to sem tam jak Floydi.
Ještě jsem slyšel asi jednu či dvě desky a různé útržky, aniž by mě co oslovilo, ani ta Vltava nějak ne, ale je pravdou, že od ní jsem slyšel jen ty útržky. Na Vltavě se mi líbily písně argentinské zpěvačky Marie Volonté (tango/jazz), na Jimramově se mi líbilo obecně, Traband velmi, pokud si dobře pamatuji.
Neslyšel jsem zatím nové Žalmy starého Oborohu (kdo by to po těch letech čekal?)
Sumárum, slyšel jsem několik desek, dvěma dávám hlas.

středa 8. února 2012

Hra o trůny

Nejsem moc fanoušek fantasy, neznám ani ta nejznámější díla, ale na první sérii Hry o trůny jsem se podíval vcelku s chutí. Moc se toho tedy během těch deseti hodinových dílů neudálo (markantní je to hlavně v posledním dílu, kdy je válka za dveřmi, ale pořád se jen pindá, aby mohla začít až v prvním dílu druhé série), ale skvělí herci, několik výborných scén, lokace, kostýmy apod. ten příběh bez problémů utáhnou.

Přesto ale musím trochu stát v opozici proti nekritickým milovníkům tohoto seriálu, kterých je, zdá se, vcelku dost. Hra o trůny si hraje na rafinovanou „intrikiádu“ (ha!, vymyslel jsem novotvar), přitom ti, kteří byli již v prvním díle ukázáni jako nesympatičtí záporáci a rozmazlení frackové, jsou skutečně záporáci, ten, o kom se na začátku mluví, že by byl schopen zradit, skutečně posléze zradí. Celkově je zde až podezřele hodně nesympatických dětských postav, a i ti kladní (Bran Stark) jsou až příliš rychlí s odsudkem svých nejbližších. Ze začátku, kdy divák ještě nemá jasno v postavách, se zdá, že se před ním rozehrává zajímavé drama se spoustou větví a vedlejších zápletek, ale pak se ukáže, že jde vlastně jen o mocenský souboj dvou tří rodin a jedné blondýny (Daenerys), která žije za mořem a nijak zatím nezasahuje. První série vrcholí „překvapivou“ scénou právě s Daenerys, přitom je vcelku předvídatelná, protože je jednak dopředu naznačeno, jak to dopadne a kdyby to dopadlo jinak, celá její linie by neměla vůbec žádný smysl.

Hra o trůny je něco mezi velkou fantasy, kde se fantazii meze nekladou, a evropským středověkem. Realističnost kvituju, ale ztráta způsobená tím, že nejde o evropský středověk (a příběh tedy není nijak ukotven, postavy nemohou citovat nic známého z lidské historie*), není moc ničím nahrazena. Postavy žijí trochu ve vzduchoprázdnu, sice je tam pár zmínek o nějakých bozích a pak nějaké historky o tom, jak kdysi nějaký král zradil jiného krále, ty jsou ale úplně šumafuk. Příběh jde dopředu tempem spíše pomalým, máme na postavy čas (což je někdy využito sice předvídatelně ale dobře - viz proměna vztahu Daenerys k Khalu Drogovi; jindy však zbytečně - wtf gay scéna ve vaně), máme čas přesně sledovat, kdo s kým a jak souloží a komu odkud cáká krev, a přesto se nenajde dost prostoru pro větší uchopení daného vymyšleného světa, na co myslí, jak žijí, čemu věří jeho obyvatelé (třeba i ti obyčejní - dva záběry do kovárny nám toho moc neřeknou). Jakoby se fantazie autora zastavila na tom, že zima a léto se v tomto světě střídají po několika letech a že na severu je zimní hrad (zimohrad) a na jihu letní hrad (létohrad). Dál na severu je pak Zeď chránící před nepřátelskými bytostmi, kterou lidé, kteří nyní obývají zem, nemohli snad nikdy postavit (ne že by to bylo nemožné, ale že je ta zeď vůbec nezajímá, místo toho akorát proti sobě intrikaří a na ochranu země na pevnosti na Zdi vysílají dopadené lapky a jinou verbež). Ochránci Zdi žijí pod přísahou a v celibátu, což je neudržitelné, ale asi je potřeba, aby to bylo více osudovější, ze stejného důvodu je to také odevšad kamkoli hrozně daleko, je vždy potřeba se rozloučit minimálně na několik měsíců, všichni jsou hrozně hrdí a při objímání do sebe spíš naráží a místo „yes“ říkají „I“.

Sága je to, zdá se nekonečná, není tam žádná hlavní postava, pokračovat to může pořád dál. První desetidílná série je, pokud vím, podle první knihy, knih je plánováno minimálně sedm.

Přes všechna dalo by se říct negativa, je to zajímavé, napínavé a dobře se na to kouká (číst bych to ale fakt nechtěl), takže na druhou sérii se těším.

P.S.: Seriál jsem viděl s poměrně hroznými českými titulky, které vytvořil jakýsi Lord Hlawoun z Pilsnerfellu. Nemůžu si pomoct, celá ta fantasy scéna je mi poněkud směšná.


*/ To je, jak mě tak napadá, vlastně dost podstatná věc ve všech fantasy dílech. Oč zajímavější jsou třeba Ekovy romány Jméno růže či Baudolino, které jsou sice jakoby spoutány vsazením do určité lidské epochy, ale to autorovi přesto nebrání popustit uzdu fantazii a přitom moci využít reálných odkazů (mj. Aristoteles v Jménu růže či říše krále Jana v Baudolinovi, kde dokonce vystupují zcela fantastické postavy a rasy).

neděle 5. února 2012

Hana Robinson - Brouk v hlavě

Českou šansoniérku Hanu Robinson jsem zaznamenal jako skladatelku a zpěvačku několika písní na albu Michala Horáčka Ohrožený druh z roku 2008. Loni na přelomu listopadu a prosince vydala vlastním nákladem autorské album Brouk v hlavě, které jsem zaznamenal až teď s menším zpožděním. Jako singl slouží titulní skladba a zároveň otvírák.



Má to odpich, dobrou melodii suveréně zahranou i zazpívanou bez zbytečných manýrů. Sloky skvěle přecházejí do refrénu, ten zas do saxofonového sóla... Škoda, že - což může být chyba na mé straně - mi téma „brouka v hlavě“ evokuje juvenilie sedmnáctiletých písničkářek. Problematicky působí také snaha nacpat do jedné písně Růži z Texasu, No name, Edith Piaf či Pradu a verše typu „já to nechci zkoušet / nechci víru pokoušet“. Celkově ale skladba zaujala a do budoucna se Hanu Robinson snad vyplatí sledovat.

P.S.: Album Brouk v hlavě Hana Robinson křtila v Podnebi, takže body v dobru. :)

neděle 29. ledna 2012

Traband - vánoční koncert ve Futuru

Od roku 2003 jsem nechyběl na žádném pražském vánočním koncertě Trabandu, pokud se konal (ve dvou letech byly koncertní přestávky), takže jsem si ten loňský nemohl nechat ujít. Konal se už tradičně ve smíchovském Futuru a jako host vystoupilo tubové kvarteto Síla, ve kterém hraje trabandita Robert.

Kapela byla velmi dobře naložena a odehrála výborný, vcelku dlouhý a velmi výživný koncert. Po prvním setu Trabandu nastoupila Síla, pak se vrátil Traband, zahrál společně se Sílou sedm svých hitů a koncert zakončil opět samotný Traband, ke konci i s hostující Lucií Redlovou. V první půlce se publikum spíše rozehřívalo, ale druhá půlka bez váhání směřovala k značně našlápnutému závěru, kdy se pod pódiem už regulérně pařilo. Během večera Traband přehrál skoro celé album Road Movie včetně Koledy, která nesměla chybět, naopak z nového alba Neslýchané! zazněla jen Princezna Lada, která má natolik odlišnou historii od zbytku alba, že se ji skoro zdráhám počítat. Je to škoda, přijde mi, že Jarda na to album po několika ne úplně nadšených recenzích trochu zanevřel (ano, není tak dobré jako ty předchozí, ale obsahuje skvělý písničky, žel jsem stále ještě nenapsal slíbenou recenzi). Mezi další zajímavá playlistová překvapení patřila třeba i dlouho neslyšená Katarína, či Lovci lebek vyřvané dvěma magory v publiku.

Pálíš, doutnáš, nehoříš jsem snad poprvé v životě slyšel ve verzi bez foukací harmoniky, kterou nahradily Janiny klávesy. Také Dušan byl velmi zajímavý, založený na trubce a klávesách, refrén „švestka švestka, meloun meloun“, který před lety zpíval/rapoval legendární Evžen Kredenc, byl pouze instrumentální.

Pak nastoupilo tubové kvarteto Síla. Napřed zahrálo jakousi skladbu s hostující Janou na trubku, pak s Václavem za bicími When the Saints Go Marching In. Pak už hráli sami (namátkou Dvořákovu Humoresku, Šlitrovu Purpuru, znělku Vinetoua, soundtrack k Mission: Impossible) a skladby prokládali velice vtipnými komentáři, čímž si dost získali publikum. Po jejich samostatném bloku nastoupil opět Traband a zahráli společně sedm připravených písniček, což bylo parádní. Jarda s Janou nehráli, jen zpívali a dělali různé opičky, došlo třeba i na dlouho neslyšenou Na konci cesty. Známé melodie aranžované pro čtyři tuby a bicí včetně různých meziher a dalších vychytávek jsem si skutečně dost užil.





A pak už hrál Traband starý fláky, hostovala také Lucie Redlová a po Sáře a Sestřičce (na moje přání) byl dočista konec. Pěkné to bylo.


Moje fotky zde.

Traband + Síla, Praha, Futurum 15.12.2011: Sáro!, Přijíždí posel, Nejsem sám, Panenka Bárbí a Málborou men, Na širém moři, Holubi, Dušan, Viděl jsem člověka, Road Movie, Katarína!, Marie!, Lano, co k nebi nás poutá, Mraky, Lovci lebek, V jejích šlépějích, Tichý muž, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Kantorovy varhany, Obešel jsem horu, Princezna Lada, Sestřičko!; Traband + Síla: Černej pasažér, Černý kafe, V hořícím keři, Krajina v obrazech, Žižkovská romance, Na konci cesty, Koleda.

sobota 21. ledna 2012

Sherlock - malý souhrn teorií

Po konci druhé série Sherlocka se na netu vynořilo mnoho diskusí, jak to vlastně bylo. Zkusím si to trochu uspořádat. Nemá smysl tento článek číst, pokud jste neviděli všech šest dosavadních dílů seriálu. Místo čtení rychle dohánějte, neznám lepší seriál.



Sherlock nezemřel.
Souhlasím. Objevil se v posledním záběru, bez něho nemá seriál dál smysl, v původním Doylově díle také nakonec nezemřel. Objevily se i názory, myslím, že bezpředmětné, že opravdu zemřel a další případy bude řešit už sám Watson a Sherlock mu bude pomáhat jako duch, nějaké vidiny či jinak.

Moriarty nezemřel.
Spíše nesouhlasím. Sice ta smrt byla podezřelá, dala se nějak nafingovat (výstřel z prázdné pistole a ve vlasech nachystaná nějaká ampulka s krví), ale v Posledním případu Moriarty zemřel. Sebevraždou obou protivníků vyvrcholil jejich vztah, další díly postavené na jejich vzájemném souboji by byly nastavovanou kaší. Je ovšem možné, že nezemřel, ale Sherlock se s ním a s jeho kumpány vypořádá tajně mimo zraky kamer, tj. dějově před začátkem třetí série. Ta by pak mohla začít variací na následující povídku Prázdný dům, kdy Sherlock zničí posledního Moriartyho kumpána, a v dalších dílech už se bude věnovat jiným případům (třeba Spolku ryšavců :) ). K Prázdnému domu může odkazovat i figurína, která se v posledním díle druhé série na chvilku objevila.



Moriarty je nastrčený herec.
Nesouhlasím. Někteří fanoušci vidí v třetí sérii další pokračování nekončícího souboje Sherlocka s Moriartym, který dosud prý jen skrytě tahal za provázky. Objevila se i spekulace, že Moriarty je Mycroft. Nutno uznat, že ta scéna, ve které si Moriarty hraje na herce trochu nahlodala snad každého.

Sherlock se zachránil skokem do nakláďáku či tak nějak.
Spíše souhlasím. Jak přesně to bylo, nevíme, ale v Sherlockově záchraně patrně figurují tyto osoby a skutečnosti:
* Molly, se kterou mohl naplánovat nějaký plán, protože tušil, kam to všechno povede. Molly mohla např. obstarat nějakou mrtvolu - Sherlockova dvojníka, dát Sherlockovi nějakou drogu, aby mu nebylo možné nahmatat tep. Stejně tak mohla domluvit zdravotníky, kteří byli u Sherlocka dost brzy, i přesto, že skočil ze střechy nemnocnice.
* Člověk na kole, který srazil Watsona, byl Holmesův člověk, který měl za úkol Watsona zdržet a rozhodit.
* Sherlock si nasměroval Watsona, aby měl úhel pohledu takový, aby přesně neviděl místo dopadu, takže skutečně mohl skákat třeba do náklaďáku. Na zem pak dopadl buď on nebo nějaká (opět) figurína, kterou Molly např. mezitím vyhodila z nižšího patra. Není mi ale jasné, proč Watsonovi říkal, že si Moriartyho skutečně cele vymyslel on, toho mohl Watsona přece bez problémů ušetřit.
* Sherlock si hrál s kuličkou, která prý může mít nějaké účinky na chvilkové zastavení tepu či co.
* Objevila se i teorie, že Sherlock nedopadl ani na zem ani do náklaďáku, ale do nějaké sítě, která byla nachystaná někde v nižších patrech. Tuto síť mohl prý i nastražit Moriarty a jeho cílem by pak bylo jen Sherlocka pořádně vyděsit a ukázat mu, jakou má na ním převahu.
* Místo „Reichenbachova pádu“ vymyslel Sherlock, takže velmi pravděpodobně s nějakým plánem či záměrem, tím pádem to ale trochu Moriarty podcenil, i když tu nemocnici musel znát a s Molly dokonce chvilku „chodil“. Ještě je otázka, jestli a jak byl do Sherlockova plánu zapleten Mycroft.


No každopádně, i když je druhá série podstatně uzavřenější než první, stejně nás zas autoři dostali. A na rozuzlení budeme zase čekat víc než rok.


Viz též Jak Sherlock Holmes unikl vlastní smrti?

Recenze Aleny Prokopové zde.