Marie Michlová - Smrt Múz

Jejda, už jsem půl roku nic nenapsal, to je hrozný. Omlouvám se těm, kteří by si tu rádi občas něco přečetli, pokud někdo takový existuje.

Právě jsem dočetl debutový román Marie Michlové (*1989 !) Smrt Múz. Pěti set stránkový tlustospis vypráví o životě Johna Smithe, narozeného roku 1789 v Anglii, jehož dědeček z něho chtěl mít slavného spisovatele, on však je mírně natvrdlý a literaturou vlastně pohrdá a pranic se o ni nezajímá, přesto se z něj nakonec stane nejslavnější spisovatel své doby. Vypravěč John Smith je samozřejmě vymyšlená postava, což je i v románu samotném několikrát vtipně naznačeno, ale působí v dané době a setkává se s reálnými spisovateli, hlavně se svým vrstevníkem Georgem Byronem, Walterem Scottem, Johnem Lockhartem a Jamesem Hoggem. Reálných postav v románu vystupujících je ale mnohem více, jejich výčet (včetně psů) zabírá 6 stran.

Kniha je skutečně pozoru hodná. Předně je třeba říct, že za ní stojí velmi rozsáhlé studium doby a reálných hrdinů. Autorka na ní pracovala v letech 2004 až 2012, tj. od svých patnácti, a během této doby nashromáždila mnoho poznatků a životopisných faktů o hlavních hrdinech románu. Román pak je napsaný jako zvláštní sled historek, často žel jakoby nedopovězených, z nichž občas, myslím, až okatě trčí, že jde o nějakou historku, která se skutečně stala a kterou chtěla autorka do románu protlačit. To je ale má jediná větší výtka.

Zatímco v jiném tlustospise, románu Baudolino Umberta Eka, se ukazuje, že hlavní hrdina, vymyšlený Baudolino, je hybatelem skutečných historických událostí v době vlády císaře Fridricha I. Barbarossy (2. polovina 12. století), zde je John Smith spíše glosátorem (s vlastním názorem, který by se dal shrnout do výroku „všichni básníci jsou potrhlí blázni“) a svědkem všedních dní velikánů své doby. Ač nemá rád literaturu a nic nečte a svým kolegům a přátelům klidně řekne, že jejich díla jsou nudná a nezajímavá (např. na straně 76 se vyjádří ke Scottovu románu Waverley mj. slovy „příběh je opravdu poněkud plytký“), sám vydává své romány, psané snad na jeden zátah (kniha se o nich moc nezmiňuje), díky nimž se postupně stává věhlasným a velmi uznávaným spisovatelem (je také možné, že jeho díla jsou tak špatná, že jsou ostatními považována za skvělou satiru). Pořídí si dokonce psa, protože každý velký spisovatel má přece psa, velmi touží po literární ceně Geoffreyho z Monmouthu a obává se mocných lidí z nakladatelství na Albemarle Street, kteří svou přízní či nepřízní mohou rozhodnout, jestli se spisovatel stane úspěšným či nikoliv...

„Patnáct let v literární branži na mně zanechalo následky.“
John Smith.

Téměř všechny své přátele z literárních kruhů Smith přežije (otázku „proč dobří básníci umírají mladí“ má román Smrt Múz dokonce v podtitulu) a na závěr po vtipné dějové zkratce se vrací do jiné doby - kočáry nahrazují vlaky, v městech se zavádí hromadná doprava a Smith je oslavován jako poslední romantik a setkává se se spisovatelem nové generace Charlesem Dickensem.

Román je na první pohled, jak jsem již napsal, z větší části sled historek a řečí (často autentických) slavných spisovatelů, které nejsou sami o sobě nijak moc humorné (přesto z textu jemný humor čiší a čtenář je čas od času odměněn nějakým literárním fórkem, např. tím o románu Rozum a cit na straně 95), zároveň se ale méně nápadně, až podprahově, zabývá otázkami, co po nás zbyde, jak budou po čase interpretovány naše činy apod. Ve Smrti Múz se nejprve svádí zápas o interpretaci života předchůdce našich hrdinů, skotského básníka Roberta Burnse, jehož životopis sepisuje Lockhart, na konci, již v jiné - viktoriánské a v jistých věcech více sešněrované - době jde o odkaz romantismu příštím generacím.

Zajímavé jsou i některé literární postupy, např. zakončení jednotlivých „kapitol“, či používání současných slov, např. když Smith hodnotí Scottův román slovy „je to ujetý a trapný“. Několikrát jsem se při četbě přistihnul, že jsem uvažoval, jak je to přeložené a jestli nejde o nějakou slovní hříčku převedenou z angličtiny, než jsem si znovu uvědomil, že román je český. V kontextu současné české literatury je román zajímavý i tím, že mladá autorka popisuje vlastně mužský svět a popisuje jej s laskavou ironií a s citem pro mužské postavy. Tím se liší od jiných debutů českých spisovatelek posledních let, např. Paměť mojí babičce Petry Hůlové, Hruškadóttir Jany Šrámkové (či Zvuk slunečních hodin Hany Andronikove) i od knih o vztazích Petry Soukupové či o silných ženách Kateřiny Tučkové.

To jen pár nesouvislých poznámek. K dalšímu čtení se nabízí nadšená recenze na Aktuálně.cz zde a recenze na iLiteratura.cz zde.

Marie Michlová: Smrt Múz. Torst, 2012