Karel Plíhal v září vydal po dlouhých dvanácti letech studiovou desku se svými písničkami. Vzhledem k tomu ale, že na
Kluzišti (2000) velkou část tvoří starší, do té doby nevydané písně z 80. let, můžeme dokonce říct, že máme před sebou sadu nových písniček poprvé od alba
Králíci, ptáci a hvězdy (1996). Jak dokládá mj.
náhled do historie mého Bločku, na koncertech je hraje minimálně čtyři roky, s vydáním desky ale klasicky otálel. Přes to, co jsem napsal, jsou na albu vedle dvacítky novinek dva starší kousky. Písnička
Napadl sníh vyšla už v roce 2000 na reklamním singlu a zde na
Vzduchoprázdninách bych ji oželel. Mám ji rád, ale „sníh o Vánocích“ už hraničí s kýčem. Naopak
Můj vesmír známý už z koncertního dvojalba
Karel Plíhal v Olomouci (2005) mě potěšil. Zbylých 20 tracků novinek obsahuje 3 básničky a 18 písniček. Možná bych se obešel ještě bez básničky
Kopeček, ale jinak je album úplně parádní. Skoro se nechce věřit, jak dokáže být Plíhal stále stejný, stále ale zajímavý a inspirativní a bez nějakých kvalitativních výkyvů. Co se písniček týče, většinou jde opět o miniatury do dvou minut délky zabydlené zvířaty a originálními rýmy a asociacemi. Třeba závěrečná
V antikvariátu by klidně mohla být na jakékoli jeho předchozí desce a to myslím v tom nejlepším smyslu. Album je i dobře vystavěné. Od titulních, mírně repetitivních
Vzduchoprázdnin, přes jasné hity
Každé ráno a
Jednou prý se pomalu dostáváme do střední části, kde je nachystáno i pár fórků, a pak se blížíme ke konci s nádhernými melancholickými
Můj vesmír,
Generační výpověď či
Nezestárlas. Poslední verš písně
V antikvariátu je pak skvělou tečkou.
Určitý vývoj tu ale samozřejmě patrný je. Plíhal se o něco více zabývá (i když samozřejmě stále se svým lišáckým úsměvem) duchovními tématy (
Temná skrytá hmota aj.) nebo stárnutím (
Nezestárlas). Ve verších „chtěl bych umět lidi milovat /
prej stačí jen pár věcí dopilovat“ ze zmíněné
Temné skryté hmoty úplně slyším Plíhalova kamaráda Marka Ebena. Skvělá je Plíhalova kytara, přestože hraje svoje vlastní melodie, připomíná poslední studiovku, kainarovskou desku
Nebe počká (2004). Nádherným kusem je např.
Kuře s podmanivou melodií a textem melancholickým, ale rámovaným humorem.
U písničky
Každé ráno mě trochu mrzí, že jednotlivé sloky na sebe nenavazují, co sloka to imaginace popuštěná úplně jiným směrem. Pořád ale platí, že Plíhalovy rýmy (občas téměř absolutní) a nápady jsou originální, neokoukané a přesto znějí přirozeně. Všechny mladé veršotepce, co se pořád tak snaží o dokonalé rýmy (např. Jan Žamboch, o Jananasu, Xindlovi či Klusovi nemluvě), tak stále nechává daleko za sebou. Stejně tak tentokrát i Jaromíra Nohavicu, o jehož nejnovějším albu snad napíšu někdy příště.
Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny. Inspiracek, 2012.
Žádné komentáře:
Okomentovat