neděle 22. září 2013

Křídla 2013 - sbírka logií

Bohužel není v mých silách popsat, co všechno pěkného se stalo letos na Křídlech. Bylo toho mnoho. Něco napoví fotky, já se nyní omezím pouze na jakousi Sbírku logií Q a koho jiného než našeho spíkra Štěpíka. Kdybyste měl někdo něco k doplnění, pište!


1Na značky!

2Ták, kroužíme botou. Teď ponožkou. A teď nohavicí.

3...Oba dva zasaženi padají k zemi. A najednou vojín – který je opravdu veliký sportovec – vyskočí, zatne své namakané prsní svalstvo a kulka vylítává zpátky a zasahuje proradného německého vojína. V tu chvíli náš vojín nelení. Podívá se na svého mrtvého koně a zapláče.

4Kryptonit – to je horší než dostat vařečkou, protože vařečkou to bolí, zatímco kryptonit vás zničí.

5Ještě jednu od Karáska: „Ó, sestro, vy jste tak krásně krásná!“

6Teď zazpívám písničku, kterou celou složil Dan Šimek a zpíval ji se svou skupinou Leninova pleš. „Mou duši svírá, mou duši dusí...“

středa 18. září 2013

Poletíme? - rekapitulace písniček

Někdy v těchto dnech začínají Poletíme? nahrávat své v pořadí již čtvrté album Turbošansón. Fanoušci již možná spekulují, jaké hity nás na albu čekají, a tak pojďme krátce zavzpomínat a zapátrat v archivech a trošku si zrekapitulovat písničky, které nám tahle parta samozřejmě v čele s tvůrcem Rudolfem za těch šest let, co nás zhruba dělí od jejich prvního koncertu, stihla nadělit.

Oficiálně vydaných písniček na třech řadových deskách je 41 (15+12+15, Když dva se opijí vyšla dvakrát). Dalšími oficiálně vydanými jsou dětské písničky Drápy a Bubák z kolekcí sponzorovaných zábavním parkem Bongo.



Pak tu ještě máme dva dá se říci singly (puštěné do světa rovnou s vtipnými klipy) vyjadřující se k aktuálním společenským kauzám Klaus ukradl propisku a Brněnský orloj, z nichž minimálně ten první, vymyšlený a nahraný obdivuhodně rychle, zaznamenal velký úspěch, a tak je video, ve kterém si Rudolf strká do zadku okurku linkováno i z článku Chilský incident Václava Klause na Wikipedii.



Ale teď už se pouštíme (s výjimkou singlu Flašinety, na který dojde později) na pole rarit a bootlegů. V prvním repertoáru Poletíme? byly, pokud nepočítáme později vydané písničky a nějaké písničky převzaté ještě z Veselé Zubaté (Není to jednoduchý či V moři plavou ryby, jak dokazuje např. závěr videa ze „křtu“ prvního alba), písničky Ahoj, Je mi pět let a V noci jsou písničky potišejší. Všechny tři jsou zaznamenané na jednom z prvních koncertů a nahrávka asi šesti písniček z tohoto koncertu visela na webu jakožto první demo začínající kapely. Ahoj dokládá počáteční Rudolfovu fascinaci banjem („Tak řídím si svůj náklaďák, / zpívám o tom, že přijíždí vlak, / jsem tulák, hobou, countryboy, / ahoj, ahoj, ahoj!“), kterou vydatně zúročil na třetím albu Kroskántry. V noci jsou písničky potišejší byl vcelku hit, ale nevešel se na první album, počítalo se s ním zprvu sice na to další, ale časem zapadl. Na Youtube je k nalezení nahrávka z 22. května 2008 z pražského Vagónu.



Mezi prvním a druhým albem, tj. v letech 2008–2009, Poletíme? párkrát hráli vtipnou písničku Troufám si říct, že jsem jinej, kde si mohl každý v publiku dosadit slova do vět jako „Některý holky ... na na na na na / A jiný zase ... na na na na na“. Nevím o žádné nahrávce této písničky. Ve stejné době také na několika koncertech zazněla Žila kdysi dívka, delší vyprávění s kouzelnou pointou, ve které hrál Ondřej na akordeon. Pokud se nepletu, Poletíme? ji hráli i ve Vagóně, kde se snad všechny koncerty nahrávají (a přenášejí online) takže nějaká nahrávka by snad měla existovat.

Pak tu máme dvě úspěšné písně z roku 2011, ale ani ty, jak předpokládám, na novém albu nenajdeme. První z nich, Vyměním všechno co mám jsem poprvé slyšel 11. ledna 2011 (kdy snad měla premiéru a odkud také pochází následující nahrávka), dokonce na píseň vznikl i klip v divácké soutěži. Přesto písničku skupina už nehraje a skvělé hlášky „píchni mě nožem do srdce / ať zjistíme, jestli tam je“ či „přejeď mi sekačkou přes prdel (...) chci důkaz o tom, že jsem“ znají jen ti nejvěrnější fanoušci. Druhou je Černá Hana s parádním refrénem „Je to postrach města Brna / jmenuje se Černá Hana / v sekundě se opije / a přistane ti pěstí rána / nádherná baba, která obří silou mlátí chlapy ...“ a dobrou pointou, snad premiérově hraná na obou koncertech dvojkoncertu v Desertu 20. – 21. září 2011. V obou případech ji Rudolf zazpíval úplně na konci pouze za doprovodu Ondřeje, trochu to vypadalo, že jde o první představení repertoáru samostatného hraní Rudolfa s Ondřejem (jak o tom mluví Rudolf na konci tohoto rozhovoru), k němu došlo ale zatím snad jen dvakrát a Černou Hanu (níže v nahrávce z 21. září 2011) nehrají vůbec.



Tak a teď konečně přicházíme k novějším písničkám, u kterých už je pravděpodobné, že se na novém, napjatě očekávaném albu objeví. Snažil jsem se vyčíslit i pravděpodobnost, ale jsou to hausnumera.

Veverka 70 %
Tuhle moc pěknou písničku jsem poprvé slyšel 4. října 2012 na Musilce, ale asi ji hráli i dříve. Nahrávka níže je z 27. března 2013.

Flašinety 99 %
Flašinety jsem poprvé slyšel na sólovém koncertu Rudolfa s Ondřejem na OpenMicu 5. března 2013. V dubnu pak vyšla jako singl a úspěšný klip. Dokonce i trailer k novému albu je podbarven hudbou z tohoto hitu, takže uvedení na albu je téměř jisté.



Postel 90 %
Tenhle supervtipný příběh pravděpodobně z právě žel rušené pivnice U Poutníka jsem také poprvé slyšel letos 5. března. Následující koncertní nahrávka je z 16. června. Výrazným plusem písničky je kompozice jejího textu, jako příklad uveďme variovaný druhý verš jednotlivých slok (po stále stejném prvním verši) a z toho odvíjející se další vývoj: „Mára musí do úterý sehnat novou postel / ta stará je hrozná // ta stará strašně smrdí // povlečení nikdy nepral // ta stará sotva drží“.



Ty jsi má 85 %
Další vtipná písnička, opět jsem ji poprvé slyšel 5. března. Přikládám nekvalitní záznam z Metra z 27. března tohoto roku, kdy na činely hostoval Michal Jež, dnes bubeník Poletíme?

Běž dál 85 %
Poslední z novinek, které jsem poprvé slyšel 5. března. Záznam na Youtube je z letošního festivalu v Trutnově (přímo z Rudolfova kanálu). Z textu bych vyzdvihl sloku „když se to táhne tak jako smaženej sýr / a když to smrdí tak jako zkaženej sýr / a když to má díry tak jako má sýr / je to jenom sýr je to sýr je to sýr je to jen sýr“. Přesně pro takové postřehy máme Rudolfa rádi.



Strach 90 %
Tuto písničku jsem poprvé slyšel na koncertě 27. března 2013. Podle mých informací je pravděpodobnost, že se objeví na novém albu, hodně vysoká.

Já to vím 60 %
Písničku zahráli Poletíme? jako přídavek na koncertě 27. března 2013, odkud také je následující záznam. Od té doby jsem o ní neslyšel, takže jsem velmi zvědav, jak to s ní dopadne.



Celkově tedy znám, pokud jsem na něco nezapomněl, 59 písniček Poletíme?, což je úctyhodných 10 písniček ročně. Kdyby z posledních sedmi zmíněných písniček na novém albu vyšly všechny, pořád chybí zhruba půlka alba, máme se tedy skutečně na co těšit a dost mě zajímá, jaká překvapení pro nás Rudolf a spol. chystají. Také jsem zvědavý, s čím přijdou během kratšího festivalového hracího času tento víkend na Křídlech!

úterý 17. září 2013

Traband v Hlinsku, 6. září 2013

V pátek 6. září jsem se s Malým vlkem vypravil do Hlinska na koncert Trabandu. Konal se v pěkném prostředí náměstíčka v Betlémě a já si tím pádem připsal do svého pomyslného seznamu, kde všude jsem byl na Trabandech (namátkou Mladá Boleslav, Modletín, Kuřim, Kopřivnice), další místo. Přišlo docela dost lidí, většina seděla na lavičkách (které ihned po koncertě hroznou rychlostí zmizely, ani jsem se nestačil ohlédnout, takže organizace koncertu byla asi zvládnuta dobře), ale na krajích pár lidí pařilo. Koncert mírně komplikovaly nějaké technické problémy (hlavně s Robertovým odposlechem), ale jinak šlo opět o velmi vydařený koncert.

První písní, jakýmsi „loučením s létem“, jak to nazval Jarda, byla Krajina v obrazech. Koncert byl rozdělen do poměrně jasných bloků, počátečním byl blok písní z Domasa + Princezna Lada. Následující blok „klidných písní“ vyplňovaly kousky z alba Přítel člověka, ze kterého zazněla skoro půlka skladeb. Došlo samozřejmě i na nejstarší hity a koncert tak byl opět průřezem ze všech alb. Z nevydaných písní opět zahráli Do ticha, za poslední rok jsem ji tak slyšel už potřetí. Novinku tentokrát žádnou nezařadili, Pokaždé když přicházíš (viz text na webu ETF) hráli jenom během zvukové zkoušky. Ke konci zahráli na přání publika Mraky či Lano, co k nebi nás poutá. Narozdíl od koncertu v Kuřimi v červnu letošního roku jsem si nijak nepovšiml, že by Vašek používal svoje nové elektronické bicí, i když namontované v soupravě je měl. Ale možná jsem jen hluchej.

Nejzajímavější ale na koncertě bylo to, že Jana Kaplanová čeká dalšího potomka už tak hodně, že už patrně nemůže hrát na trubku. Kromě několika písní z Přítele člověka, při kterých hrála na svou černou kytaru, a Vlaštovek, kde jenom zpívala, seděla celý koncert za klávesami (dokonce i při Lanu, když za nimi seděl i Jarda) a nevídaně na ně válela, některé písně tím dostaly další grády. Někde přesto trubka chyběla dost citelně (Černej pasažér či Na širém moři: představte si part trubky v této písni hraný na klávesy, hlavně v závěrečném hou, hou, tadadadadá, hou, hou, tadadadadá, hou, hou, tadadadadá pádadatapa!).

Po dvou letech jsem zase slyšel Kámen v botě, dokonce poslední dobou i slýchám dříve dost vzácnou Co se v mládí naučíš. Koncert se, jak jsem již psal, velmi vydařil a nadšením zářil i Malý vlk, který na Trabandech už dlouho nebyl.

Pár fotek zde.

Traband, Hlinsko, Betlém, 6. září 2013: Orel a panna, Sáro!, Jak to všechno pěkně roste, Přijíždí posel, Na širém moři, Černý kafe, Marie!, Lano, co k nebi nás poutá, Mraky, Černej pasažér, Ve stejném okamžiku, Dej mi, Bože, dobrou ženu, Adam & Luna, Jdu krajinou, Tichý muž, Vlaštovky, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Co se v mládí naučíš, Bez tíže, Kantorovy varhany, Krajina v obrazech, Kalná řeka, Princezna Lada, Muž, který sázel stromy, Kámen v botě, Do ticha.

pondělí 9. září 2013

Fotbalový mač na svatbě Lenky a Hašlerky

rekonstruováno z útržků vzpomínek jednotlivých protagonistů

Krátce poté, co Hašlerka po delším loučení a za významných pohledů své ženy, která na něj čekala na půlce cesty od pódia, kde se Hašlerka zrovna producíroval, ke dveřím sálu, odešel na kutě, se rozhodl se svatebčany rozloučit i jeho švagr Pavel Hanych. Protože zrovna obsluhoval džubox, nechal zahrát píseň Modrá je dobrá – u které si autor těchto řádků uvědomil, že na její existenci zapomněl jak na smrt (i když během produkce si pak už samozřejmě vybavoval jednotlivá slova, jak jdou zhruba po sobě) – zřejmě kvůli verši „jako nálada, když zahrajou poslední kus“. Pak to ale Pavel prostě a jednoduše nevydržel a pustil ještě hymnu FC Barcelona. Během toho, co dojatě naslouchal tónům jemu tak důvěrně známým a milým, mu však autor těchto řádků poradil, ať ještě pustí hymnu Champions League, neboť věděl, že ji jistě bude mít v počítači, což se vzápětí i stalo, podle některých dokonce i předčasným utnutím hymny barcelonské. Když zněl mocný chorál jedné z nejčastěji hraných skladeb na českých televizích, kterému celý sál ve zbožné úctě naslouchal, najednou odkudsi zpoza pódia přiletěl na parket modrý míč.
Vraťme se nyní o kousek zpátky v čase. Již během odpoledne, kdy se čekalo na příjezd novomanželů z rodinného oběda a oficiální zahájení svatebního veselí, napadlo Koliba, že by bylo možné si zahrát na svatbě fotbálek. Abychom byli snad ještě přesnější, napadlo ho to již když odjížděl z domu na svatbu a uvažoval, jestli nemá vzít Šimonův černý kopačák, který u něj od Pobytu dočasně přebývá. Kopačák nevzal, fotbal během odpoledne nezorganizoval, bylo by to asi dosti náročné. Ve volné chvíli si ale povšimnul, že kdesi v backstagei či zákulisí sálu, kde se mělo konat svatební veselí, jsou uloženy asi tři zčásti vyfouklé míče, snad nějaký basketbalový, kopačák a právě i onen již zmíněný modrý, nyní dodejme gumový, míč. Onen míč, který vletěl na parket během toho, co celý sál, jak jsme již ráčili zmínit, naslouchal hymně Ligy mistrů, byl vyslán, jak je možná již bystřejším z vás zřejmé, z Kolibových rukou. Bylo kolem druhé hodiny ranní.
Co pak následovalo je nepopsatelné, přesto se pokusme i za cenu zcela jistého zkreslení způsobeného tím, že máme k zachycení této události pouze onen tak nedokonalý nástroj, jakým je lidský jazyk, zde konkrétně čeština, neboť tou autor těchto řádků vládne shodou okolností nejlépe ze všech světových i jiných jazyků včetně umělých a mrtvých, navíc okleštěná pouze na svou psanou formu, vtělenou do těch několika málo písmen latinky, která přežila staletí dělící nás od pádu Říma. Na parketu, kde se až do nedávné chvíle tancovalo a poskakovalo v rytmu hudby, se najednou utvořil shluk těl, bojujících o onen míč. Na obou koncích sálu vmžiku vznikly fotbalové brány z židlí, dnes již anonymníma rukama přinesenýma a počaly se počítat první vteřiny svatebního fotbalového mače. Je zcela k neuvěření, jak neorganicky a přesto funkčně vznikaly např. mantinely, které oddělovaly hodovní stoly od hřiště: jakmile někam zalétl míč, okamžitě k němu běželi nadšení fotbalisté a během urputného boje o míč zároveň jejich ruce přemisťovaly židle, kam bylo třeba. Naprostou kapitolou samou pro sebe, po skončení mače hojně v zasvěcených kruzích diskutovanou, bylo vytvoření dvou týmů proti sobě o míč bojujících! Někteří (např. Malý vlk či úplně v prvních vteřinách i autor těchto řádků) hráli zpočátku na obě strany, naprosto samovolně ale z tohoto počátečního chaosu začala vznikat dvě zcela zřejmá a jasně oddělená fotbalová družstva. Proces vzniku není zcela jasný a je dodnes záhadou, ale z útržků vzpomínek vyplývá jeho neuvěřitelná samovolnost a přirozenost. Např. autor těchto řádků věděl od počátku, že hraje s Pavlem Hanychem, neboť si spolu přihrávali a útočili stejným směrem. Zase např. Jeseter věděl s těžko uvěřitelnou určitostí, že hraje proti Kadymu. Dvojčata Širokých hrála spolu. A tak dále a tak podobně. Každý z počátku věděl jen něco a s přibývajícími minutami hry se jeho obzor, jak vlastně situace na hřišti vypadá, stále rozšiřoval. Co je na tom ale to nejzásadnější, je, že takto samovolně vznikly dva v podstatě vyrovnané týmy. Autor těchto řádků přiznává, že se ještě tak v polovině zápasu domníval, že tým, ve kterém je on, je nespravedlivě silnější než soupeř. Když pak ale v klidu odpočíval v bráně během závaru jeho družstva před brankou soupeře, teprve si spočítal, kdo přesně s kým hraje a kolik se vlastně po hřišti pohybuje hráčů. S překvapením zjistil, že se hraje šest proti pěti, což jistě je mírná převaha, na tomto prazvláštním hřišti možná i patrnější, než by byla jinde, z těch šesti hráčů ale dvě byly křehkými dívkami. Týmy tedy byly následující: Pavel Hanych, Hugo, Jeseter, Veronika a Šárka Pelikánovy, které se musely vyzout ze své společenské obuvi opatřené – jak to tak u křehkých dívek bývá – podpatkem a hrály na boso, a autor těchto řádků. Proti nim se utvořilo nebezpečné komando Kubišta, Malý vlk, Kady, Štěpán a pan Konvalinka. Kolib se hry neúčastnil, jen se bavil, stejně jako ostatní diváci. Ještě připojme doušku, že gumový míč, se kterým se hrálo, se zcela nemožně odrážel a vést jej chvíli na noze bylo téměř proti fyzikálním zákonům (nehledě na zahuštění hřiště těly fotbalistů), přesto se občas dařily i velmi pěkné nahrávky. K tomu je třeba dodat, že míč byl výborný v tom, že téměř nešlo jím cokoliv rozbít, různé skleničky z cesty mizely stejně rychle, jako vznikaly již zmíněné mantinely. Po chvilce hry, kdy tým Pavla Hanycha vstřelil gól, Kolib ze zákulisí také přinesl malé, až miniaturní branky, kterými nahradil stávající židlové; možná to tak někteří necítili, ale podle autora těchto řádků tím bylo vynulováno skóre a hrálo se odznovu. To vše stále za zvuků hymny Ligy mistrů, která jela několik minut ve smyčce. Potom se džuboxu ujal Kolib a našel v počítači adresář nazvaný příhodně „Fotbalové songy“. Adresář obsahoval různé sparťanské hymny, což samozřejmě Kolib do éteru nepustil, takový nápor už by divoce bijící fotbalové srdce Pavla Hanycha, který mezitím zakládal jeden útok za druhým, nemuselo vydržet, hymnu Ligy mistrů ale vystřídal song Zelená je tráva, potom We Will Rock You, We Are the Champions a nakonec Volare cantare. To už Pavlův tým vedl (počítáno od vynulování skóre) 2:0 dvěma góly z lakýrky Pavla Hanycha, ač při pohledu na velikost branek by nikdo nevěřil, že tam lze s úspěchem propasovat balón. Ke konci Kolibova dýdžejského setu ale tým kolem Kubišty vyrovnal, když podvakrát prostřelil autora těchto řádků. Pak Kolib odešel spát a i dalších fanoušků ubylo. Na hřišti ale trval urputný boj, útok střídal protiútok, nahrávky, brejky, přečíslení, pokusy o narážečky, samostatné úniky, individuální souboje, Pavel se po vpravdě skvělé nahrávce autora těchto řádků ocitl sám před brankou a minul! Džuboxu se ujal syn pana Konvalinky, který zatím čaroval v bráně jak Dominátor v nejlepších letech. Občas musel někdo na chvilku odejít, např. Hugo či Verča, to se pak hra okamžitě přelévala před bránu oslabeného družstva a tým kolem Kubišty pak povedenou akcí otočil skóre a vedl 3:2. Nikdo neví, jak dlouho se hrálo, ale dejme tomu, že právě probíhala plus minus třicátá minuta nervy drásajícího utkání, když Pavel šalamounsky prohlásil: „Kdo dá gól vyhrál 3:3.“ Boje zesílily. Jeseter se Štěpánem sváděli souboje vprostřed pole, Hugo unikal po křídle, Kubišta se několikrát dostal sám před bránu, někdy dokonce ještě podporován Kadym, výborně bránily holky Pelikánovy a okamžitě zakládaly protiakce. A ano, pak to přišlo. Pavel dokončil hattrick. Ovšem hrálo se dál, nyní už skutečně na to, kdo dá gól, vyhrál. Připomeňme ovšem všem čtenářům skutečnost zmíněnou ze začátku reportáže: Pavel Hanych už se chystal k odjezdu a tak pustil písničku Modrá je dobrá. Ptáte se, jak to souvisí s probíhajícím zápasem? Odpověď je zřejmá: Nasraný výraz v tváři Pavlovy dobré ženy Běty a nervozní poťukávání hůlky jeho tchána, Boba Hašlerky. Pavel sice do míst, kde tušil svoji ženu, směřoval prosebně znějící výkřiky typu „už jen jeden gól, opravdu už jen jeden“ (zde bych rád čtenáře vybídl, aby se rozpomněli, jaké přívlastky použil autor těchto řádků při popisu branek, na které se hrálo), ale když už poněkolikáté zaznělo varování, že Bob s Bětou odjedou bez něj, Pavel se přeci se všemi rychle rozloučil a odešel si pro věci. Jeho tým tak byl rázem oslaben, přesto se stále snažil útočit, aby se mohl z vítězství radovat spolu s autorem všech gólů týmu. Pavel to instinktem zkušeného fotbalového matadora vycítil a ještě ohlásil krátký come back. Ovšem obtěžkán batohem a s houslemi v rukou nebyl bohužel sto rozhodnout zápas, i když chvílemi bral veškerou odpovědnost do svých nohou, jindy zase výtečně rozehrával. Po Pavlově odjezdu pokračoval lítý boj (Pavel ještě jednou odběhl od auta a nakouknul do sálu, jak se daří jeho sirotkům), ale už byl krátký. Tým Sirotků (jak jej nazval autor těchto řádků až během psaní těchto řádků) udělal obrovský závar před bránou, autor těchto řádků už se těšil, že budou s Pavlem oslavovat vítězství alespoň přes telefon, bohužel ale tým trochu opomněl na zadní vrátka a tým kolem Kubišty se dostal do přečíslení dva neb tři proti brankáři a bohužel to nedopadlo dobře. Rozdílem skóre 4:3 pak skutečně už zápas skončil a počalo se o něm debatovat. Debaty pokračovaly i po nedělních bohoslužbách, kdy se k účastníkům zápasu připojil i tehdy už spící Kolib. Výsledkem těchto debat je tento článek, který právě dočítáte. V sále už zbyli jen fotbalisté a pomalu se ukládali ke spánku. Ovšem kromě Kadyho, který nešel spát, protože čekal na svou ženu, až vstane a odveze sebe i jeho do Prahy, kde měla být před devátou, a Malého vlka, Šárky a autora těchto řádků, kteří mu v bdění dělali společnost. Po Kadyho odjezdu (kdy i po probuzení Marky ještě chvilku společně s ostatními čekali na světlo, neboť jejich auto má problém s reflektory) tři zbývající ještě chvilku kecali a spát šli v půl sedmé s plánem vstával ve čtvrt na deset, otravné mouchy je ale žel vzbudily dříve.
Doufám, že jsem udělal co bylo mou povinností v záznamu tohoto neuvěřitelného mače pro příští generace. Závěrem bych chtěl poděkovat Správě železniční dopravní cesty České republiky, že v jejích stanicích v Havlíčkově Brodě a v Jihlavě jsou čekárny vybaveny elektrickou zásuvkou a tak jsem si tam mohl otevřít notebook a tento neuvěřitelný příběh zapsat.