rekonstruováno z útržků vzpomínek jednotlivých protagonistů
Krátce poté, co Hašlerka po delším loučení a za významných pohledů své ženy, která na něj čekala na půlce cesty od pódia, kde se Hašlerka zrovna producíroval, ke dveřím sálu, odešel na kutě, se rozhodl se svatebčany rozloučit i jeho švagr Pavel Hanych. Protože zrovna obsluhoval džubox, nechal zahrát píseň Modrá je dobrá – u které si autor těchto řádků uvědomil, že na její existenci zapomněl jak na smrt (i když během produkce si pak už samozřejmě vybavoval jednotlivá slova, jak jdou zhruba po sobě) – zřejmě kvůli verši „jako nálada, když zahrajou poslední kus“. Pak to ale Pavel prostě a jednoduše nevydržel a pustil ještě hymnu FC Barcelona. Během toho, co dojatě naslouchal tónům jemu tak důvěrně známým a milým, mu však autor těchto řádků poradil, ať ještě pustí hymnu Champions League, neboť věděl, že ji jistě bude mít v počítači, což se vzápětí i stalo, podle některých dokonce i předčasným utnutím hymny barcelonské. Když zněl mocný chorál jedné z nejčastěji hraných skladeb na českých televizích, kterému celý sál ve zbožné úctě naslouchal, najednou odkudsi zpoza pódia přiletěl na parket modrý míč.
Vraťme se nyní o kousek zpátky v čase. Již během odpoledne, kdy se čekalo na příjezd novomanželů z rodinného oběda a oficiální zahájení svatebního veselí, napadlo Koliba, že by bylo možné si zahrát na svatbě fotbálek. Abychom byli snad ještě přesnější, napadlo ho to již když odjížděl z domu na svatbu a uvažoval, jestli nemá vzít Šimonův černý kopačák, který u něj od Pobytu dočasně přebývá. Kopačák nevzal, fotbal během odpoledne nezorganizoval, bylo by to asi dosti náročné. Ve volné chvíli si ale povšimnul, že kdesi v backstagei či zákulisí sálu, kde se mělo konat svatební veselí, jsou uloženy asi tři zčásti vyfouklé míče, snad nějaký basketbalový, kopačák a právě i onen již zmíněný modrý, nyní dodejme gumový, míč. Onen míč, který vletěl na parket během toho, co celý sál, jak jsme již ráčili zmínit, naslouchal hymně Ligy mistrů, byl vyslán, jak je možná již bystřejším z vás zřejmé, z Kolibových rukou. Bylo kolem druhé hodiny ranní.
Co pak následovalo je nepopsatelné, přesto se pokusme i za cenu zcela jistého zkreslení způsobeného tím, že máme k zachycení této události pouze onen tak nedokonalý nástroj, jakým je lidský jazyk, zde konkrétně čeština, neboť tou autor těchto řádků vládne shodou okolností nejlépe ze všech světových i jiných jazyků včetně umělých a mrtvých, navíc okleštěná pouze na svou psanou formu, vtělenou do těch několika málo písmen latinky, která přežila staletí dělící nás od pádu Říma. Na parketu, kde se až do nedávné chvíle tancovalo a poskakovalo v rytmu hudby, se najednou utvořil shluk těl, bojujících o onen míč. Na obou koncích sálu vmžiku vznikly fotbalové brány z židlí, dnes již anonymníma rukama přinesenýma a počaly se počítat první vteřiny svatebního fotbalového mače. Je zcela k neuvěření, jak neorganicky a přesto funkčně vznikaly např. mantinely, které oddělovaly hodovní stoly od hřiště: jakmile někam zalétl míč, okamžitě k němu běželi nadšení fotbalisté a během urputného boje o míč zároveň jejich ruce přemisťovaly židle, kam bylo třeba. Naprostou kapitolou samou pro sebe, po skončení mače hojně v zasvěcených kruzích diskutovanou, bylo vytvoření dvou týmů proti sobě o míč bojujících! Někteří (např. Malý vlk či úplně v prvních vteřinách i autor těchto řádků) hráli zpočátku na obě strany, naprosto samovolně ale z tohoto počátečního chaosu začala vznikat dvě zcela zřejmá a jasně oddělená fotbalová družstva. Proces vzniku není zcela jasný a je dodnes záhadou, ale z útržků vzpomínek vyplývá jeho neuvěřitelná samovolnost a přirozenost. Např. autor těchto řádků věděl od počátku, že hraje s Pavlem Hanychem, neboť si spolu přihrávali a útočili stejným směrem. Zase např. Jeseter věděl s těžko uvěřitelnou určitostí, že hraje proti Kadymu. Dvojčata Širokých hrála spolu. A tak dále a tak podobně. Každý z počátku věděl jen něco a s přibývajícími minutami hry se jeho obzor, jak vlastně situace na hřišti vypadá, stále rozšiřoval. Co je na tom ale to nejzásadnější, je, že takto samovolně vznikly dva v podstatě vyrovnané týmy. Autor těchto řádků přiznává, že se ještě tak v polovině zápasu domníval, že tým, ve kterém je on, je nespravedlivě silnější než soupeř. Když pak ale v klidu odpočíval v bráně během závaru jeho družstva před brankou soupeře, teprve si spočítal, kdo přesně s kým hraje a kolik se vlastně po hřišti pohybuje hráčů. S překvapením zjistil, že se hraje šest proti pěti, což jistě je mírná převaha, na tomto prazvláštním hřišti možná i patrnější, než by byla jinde, z těch šesti hráčů ale dvě byly křehkými dívkami. Týmy tedy byly následující: Pavel Hanych, Hugo, Jeseter, Veronika a Šárka Pelikánovy, které se musely vyzout ze své společenské obuvi opatřené – jak to tak u křehkých dívek bývá – podpatkem a hrály na boso, a autor těchto řádků. Proti nim se utvořilo nebezpečné komando Kubišta, Malý vlk, Kady, Štěpán a pan Konvalinka. Kolib se hry neúčastnil, jen se bavil, stejně jako ostatní diváci. Ještě připojme doušku, že gumový míč, se kterým se hrálo, se zcela nemožně odrážel a vést jej chvíli na noze bylo téměř proti fyzikálním zákonům (nehledě na zahuštění hřiště těly fotbalistů), přesto se občas dařily i velmi pěkné nahrávky. K tomu je třeba dodat, že míč byl výborný v tom, že téměř nešlo jím cokoliv rozbít, různé skleničky z cesty mizely stejně rychle, jako vznikaly již zmíněné mantinely. Po chvilce hry, kdy tým Pavla Hanycha vstřelil gól, Kolib ze zákulisí také přinesl malé, až miniaturní branky, kterými nahradil stávající židlové; možná to tak někteří necítili, ale podle autora těchto řádků tím bylo vynulováno skóre a hrálo se odznovu. To vše stále za zvuků hymny Ligy mistrů, která jela několik minut ve smyčce. Potom se džuboxu ujal Kolib a našel v počítači adresář nazvaný příhodně „Fotbalové songy“. Adresář obsahoval různé sparťanské hymny, což samozřejmě Kolib do éteru nepustil, takový nápor už by divoce bijící fotbalové srdce Pavla Hanycha, který mezitím zakládal jeden útok za druhým, nemuselo vydržet, hymnu Ligy mistrů ale vystřídal song Zelená je tráva, potom We Will Rock You, We Are the Champions a nakonec Volare cantare. To už Pavlův tým vedl (počítáno od vynulování skóre) 2:0 dvěma góly z lakýrky Pavla Hanycha, ač při pohledu na velikost branek by nikdo nevěřil, že tam lze s úspěchem propasovat balón. Ke konci Kolibova dýdžejského setu ale tým kolem Kubišty vyrovnal, když podvakrát prostřelil autora těchto řádků. Pak Kolib odešel spát a i dalších fanoušků ubylo. Na hřišti ale trval urputný boj, útok střídal protiútok, nahrávky, brejky, přečíslení, pokusy o narážečky, samostatné úniky, individuální souboje, Pavel se po vpravdě skvělé nahrávce autora těchto řádků ocitl sám před brankou a minul! Džuboxu se ujal syn pana Konvalinky, který zatím čaroval v bráně jak Dominátor v nejlepších letech. Občas musel někdo na chvilku odejít, např. Hugo či Verča, to se pak hra okamžitě přelévala před bránu oslabeného družstva a tým kolem Kubišty pak povedenou akcí otočil skóre a vedl 3:2. Nikdo neví, jak dlouho se hrálo, ale dejme tomu, že právě probíhala plus minus třicátá minuta nervy drásajícího utkání, když Pavel šalamounsky prohlásil: „Kdo dá gól vyhrál 3:3.“ Boje zesílily. Jeseter se Štěpánem sváděli souboje vprostřed pole, Hugo unikal po křídle, Kubišta se několikrát dostal sám před bránu, někdy dokonce ještě podporován Kadym, výborně bránily holky Pelikánovy a okamžitě zakládaly protiakce. A ano, pak to přišlo. Pavel dokončil hattrick. Ovšem hrálo se dál, nyní už skutečně na to, kdo dá gól, vyhrál. Připomeňme ovšem všem čtenářům skutečnost zmíněnou ze začátku reportáže: Pavel Hanych už se chystal k odjezdu a tak pustil písničku Modrá je dobrá. Ptáte se, jak to souvisí s probíhajícím zápasem? Odpověď je zřejmá: Nasraný výraz v tváři Pavlovy dobré ženy Běty a nervozní poťukávání hůlky jeho tchána, Boba Hašlerky. Pavel sice do míst, kde tušil svoji ženu, směřoval prosebně znějící výkřiky typu „už jen jeden gól, opravdu už jen jeden“ (zde bych rád čtenáře vybídl, aby se rozpomněli, jaké přívlastky použil autor těchto řádků při popisu branek, na které se hrálo), ale když už poněkolikáté zaznělo varování, že Bob s Bětou odjedou bez něj, Pavel se přeci se všemi rychle rozloučil a odešel si pro věci. Jeho tým tak byl rázem oslaben, přesto se stále snažil útočit, aby se mohl z vítězství radovat spolu s autorem všech gólů týmu. Pavel to instinktem zkušeného fotbalového matadora vycítil a ještě ohlásil krátký come back. Ovšem obtěžkán batohem a s houslemi v rukou nebyl bohužel sto rozhodnout zápas, i když chvílemi bral veškerou odpovědnost do svých nohou, jindy zase výtečně rozehrával. Po Pavlově odjezdu pokračoval lítý boj (Pavel ještě jednou odběhl od auta a nakouknul do sálu, jak se daří jeho sirotkům), ale už byl krátký. Tým Sirotků (jak jej nazval autor těchto řádků až během psaní těchto řádků) udělal obrovský závar před bránou, autor těchto řádků už se těšil, že budou s Pavlem oslavovat vítězství alespoň přes telefon, bohužel ale tým trochu opomněl na zadní vrátka a tým kolem Kubišty se dostal do přečíslení dva neb tři proti brankáři a bohužel to nedopadlo dobře. Rozdílem skóre 4:3 pak skutečně už zápas skončil a počalo se o něm debatovat. Debaty pokračovaly i po nedělních bohoslužbách, kdy se k účastníkům zápasu připojil i tehdy už spící Kolib. Výsledkem těchto debat je tento článek, který právě dočítáte. V sále už zbyli jen fotbalisté a pomalu se ukládali ke spánku. Ovšem kromě Kadyho, který nešel spát, protože čekal na svou ženu, až vstane a odveze sebe i jeho do Prahy, kde měla být před devátou, a Malého vlka, Šárky a autora těchto řádků, kteří mu v bdění dělali společnost. Po Kadyho odjezdu (kdy i po probuzení Marky ještě chvilku společně s ostatními čekali na světlo, neboť jejich auto má problém s reflektory) tři zbývající ještě chvilku kecali a spát šli v půl sedmé s plánem vstával ve čtvrt na deset, otravné mouchy je ale žel vzbudily dříve.
Doufám, že jsem udělal co bylo mou povinností v záznamu tohoto neuvěřitelného mače pro příští generace. Závěrem bych chtěl poděkovat Správě železniční dopravní cesty České republiky, že v jejích stanicích v Havlíčkově Brodě a v Jihlavě jsou čekárny vybaveny elektrickou zásuvkou a tak jsem si tam mohl otevřít notebook a tento neuvěřitelný příběh zapsat.
Žádné komentáře:
Okomentovat