středa 4. června 2014

Hamlet, Studio Marta, Brno 2014

Tak jsem na poslední chvíli přece jen stihnul studentského Hamleta ve Studiu Marta v Brně. Byl jsem na první ze dvou derniér, 14. května 2014; od té chvíle už uplynul skoro měsíc, takže si to bohužel už nepamatuji tolik, jak bych chtěl (a zapomněl jsem si s sebou vzít papír na poznámky). Navíc od mého posledního zhlédnutí Hamleta uběhlo už dva a půl roku, takže zjišťuji, že se v detailech látky žel trošku přestávám orientovat.
U studentského představení překvapí, že základní kostra je vlastně dost klasická. Nechybí žádná zásadnější scéna (jisté krácení je u hry takového rozsahu přítomno samozřejmě v podstatě vždy), scény jdou popořadě tak, jak to stojí v textu, nejvíce hlášek a vděku publika má Polonius (zde navíc skvěle hraný Janem Řezníčkem, který mi trochu připomínal Petra Píšu z Dobře placené procházky v Národním divadle), Ofeliino šílenství jsme již mnohokrát viděli zahrané téměř identicky, Rosencrantz a Guildenstern kromě šaškovských kostýmů také ničím moc nepřekvapí apod. Herci jsou typově přesní (tedy také klasičtí), s drobnou výjimkou Horacia, který je znázorněn spíš jako pohodový Hamletův kumpán, než nějaký přítel-intelektuál, jak si ho spíš představuji. Zásadnější úpravy jsou zde pouze tyto:
1. přítomnost „chóru“, sboru černě oděných hereček s obličeji pomalovanými bělobou, který čas od času prokládá děj hry svými výstupy, kdy se sboristky plouživě pohybují po jevišti a recitují spolu s reproduktory (což výstupům dodává na naléhavosti). Zatímco ze začátku hry byl tímto způsobem nahrazen např. výstup stráží na hradbách Elsinoru v první scéně [I.1.] včetně úvodní zneklidňující otázky „Kdo tam?“, postupem času se recitované (často repetitivní) věty stále více vzdalují textu hry a výstupy chóru se stávají kýčovitějšími, což je korunováno jakousi pantomimou s dětmi, pokud si dobře vzpomínám. 2. vložené písně: Divadelní královna se ve scéně II.2. představí (místo monologu o Pyrrhovi a Hekubě v podání napřed Hamleta a poté prvního herce) kabaretním číslem, v samotném závěru [V.2.] pak přijede Fortinbras v moderním disko ohozu (ztvárněný stejně jako Polonius a hrobník Janem Řezníčkem) a hra končí jeho songem (až mi to připomnělo Jidášův song Superstar v závěru známého muzikálu Lloyda Webbera). Chybějící monolog „Být, nebo nebýt“ zas tak zásadní změnou není, viz níže.
Scéna je řešena zajímavě, hlavním prvkem je díra mezi hledištěm a jevištěm, ve které se různě vynořuje kvádrový „ostrov“, který představuje kupř. hodovní stůl v I.4., zatímco vzadu na jevišti Hamlet mrzne na hradbách; největšího smyslu pak díra logicky dostává v podobě Ofeliina hrobu v V.1. Herci hrají hlavně vzadu na jevišti, ale některé výstupy se odehrávají před dírou, tj. bezprostředně u první řady diváků, přes díru se různě skáče apod., pro příchody a odchody jsou využity i dveře do foyer.
Vzhledem k těžkému jazyku (Hamlet byl uveden v překladu Jiřího Joska) je pro herce náročné udržet věrohodnost svých slov, zvláště v monolozích. Trochu tím trpí hlavně samotný Hamlet v podání Vojtěcha Říhy, což je bezesporu talentovaný herec, ale zde trochu kulhá logika Hamletova jednání, osvětlovaná právě hlavně v jeho monolozích, které nejsou úplně srozumitelné, a Hamletovo šílenství mi občas přišlo už přehnané, roztáčené do vyšších obrátek hlavně na efekt. A také samozřejmě student herectví musí předvést, co se všechno naučil, takže dojde i na chvilkové žonglování. V menší míře zápasením se slovy trpí i Claudius v podání Zbyška Humpolce.
Kostýmy jsou klasické, občas potěší nějaký moderní prvek (hrobník jako správný dělňas poslouchá rádio apod.). Zmínit bych měl velmi dobrou hudbu Zdeňka Krále. Tolik pokus o nástin několika obecných věcí a teď se pokusím vypíchnout nějaké zajímavé detaily v konkrétních scénách.
Díky přítomnosti již zmíněného chóru ve hře chybí strážní na hradbách, chybí tedy také pokus Horacia se dorozumět s Duchem v I.1. Ve scénách I.4. a I.5. se k Duchovi dostává Hamlet s Horaciem, Ducha hraje starší herec Jaroslav Tuček (nikoliv tedy student), zajímavým nápadem je, že Duch je obyčejný chlápek se starým kufrem v ruce, který pomalu přistupuje blíže k publiku a na hraně jeviště postaví kufr na zem, sedne si na něj a začne vyprávět. Podobně jako u chóru, i promluva Ducha je zároveň pouštěná z reproduktorů. Claudius po své úvodní scéně I.2. teď pořádá pitku v hodovní síni, během které se vcelku naturalisticky páří s Gertrudou. Podobně jako Rosencrantz s Guildensternem jsou jako vtipná neschopná dvojka znázorněni vyslanci k Fortinbrasovi, tj. Voltemand s Corneliem, moc nechápu proč, jakoby jedna takováto dvojice nestačila (zvláště to vynikne, když jsou na scéně spolu v II.2). Navíc chodí jakousi švihlou chůzí. Vtipně je zahrané Poloniovo úkolování Leartova špeha: Polonius to s ním vyřizuje po telefonu na předscéně, kam nakráčí se sluchátkem, od kterého vede několik metrů dlouhá telefonní šňůra, špeh jeho příkazy samozřejmě vůbec nepobírá. Vzápětí Polonius rozchechtá publikum při četbě dopisu Hamleta Ofelii ve scéně II.2. Pokud si dobře pamatuju, tak o příchodu herců v téže scéně Hamleta ale nezpravil Polonius jako v textu hry, nýbrž Rosencrantz s Guildensternem. Herci se uvedou kabaretním číslem, jak již bylo zmíněno. Snad se nepletu, ale díky této změně vypadl ze hry celý Hamletův monolog „Co vůbec jsem, já ubožák, já srab?“ [II.2.541-599]. Problém s monology, který jsem nastínil v odstavci výše, je chytře řešen s nejslavnějším „Být, nebo nebýt“ [III.1.56] – Hamlet to celé jakoby říká Ofelii v důvěrném rozhovoru (nikoliv až závěrečné dvojverší „Tiše, jde sem půvabná Ofelie. – Vílo vzpomeň v modlitbách na mé hříchy.“) a pokud jsem se nepřeslechl, tak fikaně začíná až druhým veršem monologu „Je důstojnější trpělivě snášet kopance, rány, facky osudu…“, verš „Být, nebo nebýt“ tedy ve hře chybí (!). Tuhle drobnou hru s divákem velmi kvituji. Před „hrou ve hře“ [III.2.] je humorná skoro pantomimická scéna, kdy všichni, kdo budou sledovat hru, sedí v řadě jak v divadle a Hamlet se přes ně dere jak v uličce mezi skutečnými divadelními sedadly. Samotná „hra ve hře“ je opět vcelku klasická, vtipná je velikostí rekvizit, které herci používají (královská koruna, trychtýř, láhev s jedem apod.), ihned po zavraždění krále se v podstatě na jeho mrtvole začnou divadelní královna s vrahem pářit podobně jako ze začátku hry Claudius s Gertrudou. Když Hamlet chce později v téže scéně po Guildensternovi, aby zahrál na flétnu, tak ten plaše odpoví, že umí jen na violu. Možná šlo o nějaký derniérový žertík, účinek mezi diváky měl silný. Zajímavým momentem je, že když se Polonius s Claudiem domluví, že Polonius bude čekat na Hamleta za závěsem v Gertrudině ložnici, vezme si od Claudia jeho červené rukavice, které Claudius spolu s červeným pláštěm celou hru nosí. Tím je pak také vysvětlováno, proč si Hamlet myslel, že za závěsem zabíjí Claudia. Gertruda, která je po celou dosavadní hru spíše v pozadí, nijak moc se samostatně neprojevuje, najednou po ložnicové scéně úplně otočí: tím, jak dosud držela s Claudiem, jak se s ním divoce objímala i před Hamletem apod., se zdálo, že v tomto nastudování hry je si Gertruda jistě vědoma Claudiova činu. Po ložnicové scéně se ale Claudiovi spíše vyhýbá a nakonec vypije pohár snad i s vědomím, že víno v něm je otrávené. Jako by jí Hamlet otevřel oči. Tato změna mi přišla až moc výrazná a ne úplně uvěřitelná. Z logických důvodů (herec hrající Polonia je poněkud většího vzrůstu) vypadlo z ložnicové scény jak Hamlet odtahuje Poloniovo tělo a s tím i část jeho žertů k mrtvému. Po ložnicové scéně byla, pokud se nepletu, na programu přestávka. Bohužel jsem tu toho moc nenapsal o Ofelii; Sarah Haváčová, která ji hrála, je velmi dobrá, ale postava nemá v tomto nastudování moc čím překvapit, snad i ten kočárek, ve kterém přiveze květiny, jsem už někde viděl. Po jejím utopení Gertruda řve až příliš teatrálně. Hrobník je v této verzi hry pouze jeden (jak bylo řečeno, hraje jej stejný herec jako Polonia), vypadl tedy vtipný dialog hrobníků, který je nahrazen několika hláškami. Také byla vyškrtnuta scéna s lebkou. Pohřeb Ofelie je zneklidňující podívaná, herci přinášejí téměř skutečnou rakev a realisticky ji spouštějí do hrobu. Z scény závěrečného souboje [V.2.] si vybavuju Osrica, jak vtipným způsobem hlásí zásahy.

Šlo tedy, jak jsem již několikrát psal, o v mých očích klasickou inscenaci ozvláštněnou několika prvky, které mě většinou bavily. Herci se mi do jednoho líbili, tak třeba mají před sebou velkou budoucnost a ještě se s nimi někde setkám.

William Shakespeare: Hamlet, překlad Jiří Josek, Studio Marta, Brno, 14. května 2014
Režie: Jolana Kubíková, premiéra: 27. října 2013

Hamlet: Vojtěch Říha, Claudius: Zbyšek Humpolec, Polonius, Hrobník, Fortinbras: Jan Řezníček, Ofélie: Sarah Haváčová (alternovala Táňa Malíková), Gertruda: Ida Sovová (alternovala Lucie Ingrová), Laertes, Guildenstern: Libor Stach, Horatio: Jakub Rek, Rosencrantz: Viktor Zavadil, Osric: Jakub Urbánek, Divadelní královna/vedoucí chóru: Alžběta Vaculčiaková, Divadelní král, Cornelius: Adam Mašura, Divadelní padouch, Voltemand: Martin Hudec, Mrtvý král Hamlet: Jaroslav Tuček, Kněz Petr: Neméth, Malý Hamlet: Jáchym Král, Malá Ofélie: Isabela Králová, Chór: Šárka Býčková, Kristýna Hulcová, Tereza Slámová