středa 22. února 2012

Album roku 2011

Předkládám výsledky mohu snad říci už tradiční ankety o album roku.

Několika svým přátelům jsem poslal tento dopis:

Milí přátelé,
po vzoru anket Kniha roku Lidových novin či té, kterou organizoval hudební publicista Pavel Klusák (dříve http://klusak.blog.respekt.cz/ , nyní http://klusak.blogspot.com/), vyhlašuji čtvrtý ročník ankety o nejlepší či nejzajímavější hudební album roku 2011. Budu rád, když se k mé anketě připojíte a napíšete mi 1-3 tituly, v lepším případě i s krátkým komentářem.

Minulé výsledky si můžete pročíst zde:
http://benskala.sweb.cz/ben/blog/b/6_1108.htm
http://benskala.sweb.cz/ben/blog/blog2_110.htm
http://benskala.blogspot.com/2011/02/zajimava-alba-roku-2010-vysledky-ankety.html

Přeji Vám pěkný nový rok.
S pozdravy
Benjamín Skála

P.S.: Neúplné seznamy alb populární hudby jsou k nahlédnutí např. na těchto adresách:
česká scéna: http://cs.wikipedia.org/wiki/2011_v_hudbě
zahraniční scéna: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_albums_released_in_2011


Přišlo mi 13 odpovědí. Děkuji za ně. Jsou velmi různorodé, žádné album není zmíněno třikrát, dvakát jsou zmíněna alba Bonus - Náměstí míru, Vladimír Merta a Etc... - Ponorná řeka a Primus - Green Naugahyde. Viz níže.

Štěpán Zikmund, organizátor festivalů
1. Floex - Zorya
2. Bonus - Náměstí míru
3. Zrní - Hrdina počítačový hry jde do světa



Zdeňka Boháčová
Cynic - Carbon-based Anatomy
Ačkoliv na tomhle EP jsou vlastně jen tři plnohodnotné skladby, tak si na základě eponymní skladby místo v tomhle žebříčku rozhodě zaslouží. Je to přepracovaný materiál z vedlejšího projektu kytaristy Paula Masvidala a bubeníka Seana Reinerta Æon Spoke, který se ale v této úpravě stal opravdu uhrančivým.

Mr. Big - What If...
Poslední deska téhle legendy 80' rocku nemá ani jedno slabé místo. Skvělé kytarové party v podání Paula Gilberta, rychlá basová linka Billyho Sheehana a jako bonus všichni umí velice dobře zpívat.

Primus - Green Naugahyde
Tak tohle bylo dlouho očekávané album (od roku 2003 nepočítáme-li jednu best-of a EP). Je zatraceně dobré a divné, přesně tak jak to má být.



Ondřej Chvála
1. Opeth - Heritage - progrese ze Švédska. Pro mě album roku. Oproti ostatní tvorbě je album Opeth jiné, není tak agresivní.
2. Primus - Green Naugahyde - Claypolův další bláznivý výtvor
3. Animals As Leaders - Weightiess - spolu s Periphery zakladatelé stylu djent. Dráždění osmistrunných kytar, stojí to za to!



Michal Jež, bubeník Homoguru
Behind the door - Keynotes
Vynikající jazz-fusion kapela z Frýdku. Šlape jim to fakt nehorázně.



Jan Škrob, zpěvák Lipless Lincoln and the Sinners
1. Bonus - Náměstí Míru
2. Prodavač - Duchové
3. Komunisti - Dlouhá zima

Je docela legrační, že všechny ty tři desky pochází ze stejnýho okruhu lidí, ale vyšlo mi to tak.



Jarda Svoboda, Trabandita
Já jsem loni nejvíc poslouchal Avé od Vaška Koubka (ale to vyšlo už dřív, tak to se asi nepočítá).
Takže Hana Hegerová: Mlýnské kolo v srdci mém a Ladě: Kalná. A soundtrack k Nebelovi.



Marian Hochel, kastelán zámku Duchcov
Loňský rok byl pro mne hudebně velmi úrodný a přiznám se, že vybírat z toho množství novinek od autorů, které poslouchám, nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem vybral dvě třešničky - jednu za českou a jednu za zahraniční produkci, které tu loňskou hudební nadílku v něčem převyšují. A v čem? To je otázka, na kterou se pokusím záhy najít odpověď...

Lenka Dusilová - Baromantika
Album roku 2011, ne-li album desetiletí. Nejbarvitější album naší nejosobitější zpěvačky, které se zatřpytilo jako další klenot na Lenčiném hudebním nebi. Dusilenka znovu potvrdila své výjimečné pěvecké kvality a dokázala všem, že oprávněně patří do triumvirátu Hegerová-Dusilová-Langerová, který stojí na vrcholu české populární hudby. Étos Baromantiky, který je namíchán z Lenčiných vzpomínek na minulost, poetických textů a hrátek se zvuky, od začátku do konce formuje svůj barokní tvar, který má však v hloubi romantickou duši. Již první skladba na albu Baromantická uvádí posluchače do krajiny světelných bouří Lenčiny milované Aljašky, kam se ráda vrací, kde Mrazy skutečně zamrazí a Luna temnotu prozáří. A hudba plyne... Tisíce barev se zrcadlí v nápaditých aranžích. Drsná výrazovost Valerie, která až na kost odhalí touhu zpěvačky po experimentu, s jistotou potvrzuje, že Dusilenka zcela s přehledem ovládla svět elektroniky a směle kráčí dál Mezi světy, kde se cítí nejlépe, obklopena těmi, se kterými hudebně souzní. I v tom koneckonců spočívá kouzlo této nepřehlédnutelné zpěvačky, skladatelky, producentky a textařky. Zbývá jen Lence popřát, ať během své kariéry ujde co nejvíc kilometrů. Svými výlety za hledáním tajů hudebního výrazu zvedá laťku hudebního vkusu.

Bjork - Biophilia
Islandská dáma se znovu předvedla... Jak jinak lze začít komentář k jejímu novinkovému albu, které zahltilo všechny hudební portály světa. Ne každé oko či ucho je schopno ustát další elektrogeniální precedens, se kterým severská experimentátorka přichází, a možná i v tom spočívá její genialita. Biophilia se nijak nevymyká z řady kvalitních nahrávek, kterých má Bjork na kontě již bezpočet, přesto je však (stejně jako její předešlá alba) jiná. Má svůj ojedinělý kosmos a sofistikovanou logiku, kterou ji vtiskla její stvořitelka, jež ani v tomto případě nešetřila svou taktickou či tektonickou originalitou. K tomu si dokonce nechala sestrojit speciální hudební nástroje, které mají svými postmoderními zvuky uvést do pohybu tuto novou galaxii hudebních struktur. Crystalline, Cosmogony či Virus jsou jako střiženy na míru rádiím, ve kterých by jistě působily jako meteor vůči skomírajícím popovým produkcím stále více klesající úrovně. Biophilia však skrývá i jiné kalibry. Zatím co Solstice a Moon povznesou posluchače svými éterickými výpočty na téměř lunární orbitu, Mutual Core nenechá nikoho na pochybách svým vývojem, aby nakonec ve finále vyústil v erupci, ke které skutečně dojde v závěru deluxe edice alba a odezní v benefičním singlu Nattúra za ochranu islandského životního prostředí. Filozofie Bjork je důkazem, že nad přírodou nelze zvítězit. Příroda na planetě Biophilia je však tvořena technologicky. Bjork tímto albem dokázala, že v souladu s přírodními zákonitostmi zvítězila nad zákonitostmi technologického pokroku.



Jáchym Hájek, trumpetista Poletíme?
Protože zahraniční scénu skoro nesleduji, budu hodnotit pouze tu českou.
1. Tata bojs - Ležatá osmička - Klobouk dolů před tou jejich úrodou. To je 14. album? Kam oni na ty nápady choděj... Hodnotím ležatou osmičkou.
2. Beňa a Ptaczek - Music Of The Mississippi River - Co říct... Je to dobrý jako prase.
3. Midilidi - Operace Kindigo - V elektronické hudbě se už jenom těžko vymýšlí něco originální. Midilidem to jde. Jsou to šikovní kucí.

Ještě chci zmínit Detaily Vypsané fiXy, je to dobrý, běhá mě z toho mráz po zádech, jenže se mi tam nevejdou, a in memoriam také Lovu zdar od Nuck Chorris gangu (bude jich škoda, šlapalo to).



Jan Keřkovský, farář, překladatel a vydavatel
Z české scény bych si vybral Noční optiku (Strojek z půdy) a Čechomor (Místečko). Na zahraniční scénu si netroufám.



Marcel Kříž, písničkář
Omlouvám se, ať jsem dělal, co jsem dělal - vyšly z toho 4 alba a ani jedno nedokážu z loňské top vypustit.
Tady je 4 top:

Vladimír Merta - Ponorná řeka
Kombinace textově i melodicky povlávající formy s řád dávající podporou etc. se vydařila. Opět plynoucí filmová okénka přetavená v písně. Skvělé.

Kill The Dandies! - Those Who Hold The Flame
OST k zatloukání víka rakve. Funébr marš šlapáku a basy, Sonjin hlas s jemným vibrátem rozlévající se do nejzapadlejších koutů žil, zběsile rozžhavený slide, tamburína ze zubů a kostí, frekvenční hvizd a synthetický šum... (recenze zde)

Chloé Mons - Walking
Písničkářská zpověď. Písně černé a neproniknutelné, nebezpečné a uhrančivě svůdné. Elektrické ukulele, bahenní blues a folk ve svém prazákladu - lidového vyprávění. (recenze zde)

Lonesome Wyatt and the Holy Spooks - Heartsick
Jeden z předních představitelů tzv. gothic country, pro tentokrát s mandolínou, elektrickým piánem a písněmi křehčími než mlha. Edgar Alan Poe by měl radost... (recenze zde)



Tomáš Grulich
1. Kvarteto Pavla Haase - A. Dvořák, Kvartety č. 13 a č. 12
Nahrávka Dvořákových pozdních kvartetů v podání Kvarteta Pavla Haase byla na podzim oceněna časopisem Gramophone jako nahrávka roku. Zdaleka to není první úspěch tohoto mladého českého kvarteta, ale úspěch určitě největší. Ještě větším zážitkem než poslech nahrávek je ovšem slyšet je naživo, pro mne osobně bylo jejich loňské vystoupení v Brně událostí roku. Doporučuji si jejich koncerty nenechat ujít.

2. Vasilij Petrenko, Královská liverpoolská filharmonie - D. Šostakovič, Symfonie č. 6 a č. 12
Od roku 2009 Vasilij Petrenko nahrává postupně všechny Šostakovičovy symfonie. Nahrávky to jsou geniální, dynamické, pregnantně zahrané, s výbornou analýzou v bookletu a co je nejlepší, za pouhých cca 200 Kč. V jeho podání výborně zní i některé propagandistické symfonie jako např. č. 3 (prvomájová) nebo č. 12 (věnovaná V. I. Leninovi a roku 1917) v zatím poslední nahrávce.



David Kadlec, pozounista Discoballs
Zahraniční muzika mě nikdy moc nebrala, takže v ní přehled mám jen mizerný. Dost se mi kupodivu líbí Rihanna a její píseň Man Down, ale celé CD jsem zatím bohužel neslyšel.
Z domácích CD poslouchám nejvíc Fast Food orchestra a jejich Wanted for Cooking - kluci tam krom jiného ukázali, že umí napsat i dobrej českej text - tak jako Poletíme? popsalo dění na festivalu, oni popsali kočovný život muzikanta dost vtipným způsobem. Jinak mě asi nic moc nezaujalo, točím dokolečka desky z pro mě silnýho roku 2010 a starší. Po zajímavým demu punk-rockové kapely Rabies jsem zvědavý na jejich CD plánováné na červen 2012, které by mohlo v tomto žánru sklidit velký úspěch určitě minimálně po celé naší zemičce, stejně jako plánované CD kapely Bombs from Heaven. Těším se, že si brzy poslechnu PPU, JAR, Dusilovou, Annu K., Hm, Kubu Čermáka či Vltavu, žádné z těchto CD sem však již bohužel zařadit nestihnu. Hrůzou roku je pro mne album kapely Eddie Stoilow a děsí mě jeho obliba. Sečteno a podtrženo: Dost divný rok ze kterýho u mě vyčnívá Rihanna a Fast Food Orchestra =)



Jan Skála, úředník a písničkář
Měl jsem možnost slyšet několik nových desek. Letos mě oproti minulým letům nezaujala deska Trabandu. Popsal bych ji jako nekompaktní směs písní, kterou pár dobrých písní moc nepozvedá. Na koncertech to nevadí, ale na této desce jsou ty silnější písně utopené, zatímco na jiných deskách slabší písně čerpají ze síly jiných a všechny pospolu přispívají k síle celého alba. Nějak mi není jasný kontext celé desky. Jaký to rozdíl oproti minulé desce, z které jsem byl nadšen, a nenacházel jsem slabších písní, slov či zvuku. Ani mě nezaujala nová deska Křesťana a Druhé trávy. Četl jsem, že je vcelku dobře hodnocena, ale nějak se v těch verších plných náznaků (v „aluzích“) ztrácím, vyřčeny jsou naléhavě, ale mnoho si z nich nedokážu vzít. Přímočarost 1775 básní a starších desek je mi bližší.
Líbilo se mi velice V čajové konvici skupiny Květy. Zvládli to hravě. (Až na obrat „zanech spěch“.) Dále mě potěšili Merta a Etc... Ponornou řekou. To by si zasluhovalo poslouchat na LP, jako staré Mertovy desky. A zní to sem tam jak Floydi.
Ještě jsem slyšel asi jednu či dvě desky a různé útržky, aniž by mě co oslovilo, ani ta Vltava nějak ne, ale je pravdou, že od ní jsem slyšel jen ty útržky. Na Vltavě se mi líbily písně argentinské zpěvačky Marie Volonté (tango/jazz), na Jimramově se mi líbilo obecně, Traband velmi, pokud si dobře pamatuji.
Neslyšel jsem zatím nové Žalmy starého Oborohu (kdo by to po těch letech čekal?)
Sumárum, slyšel jsem několik desek, dvěma dávám hlas.

Žádné komentáře:

Okomentovat