Květy - V čajové konvici

Kapela Květy vydala album V čajové konvici s písničkami „z projektu Svět podle Fagi“, což je představení divadla DNO, kde Martin Evžen Kyšperský (občas alternuje někdo jiný), frontman Květ, hraje na kytaru, zpívá a sekunduje herci Jiřímu Jelínkovi.

Album bylo, pokud se nepletu, inzerováno jako trochu odlišné o klasické tvorby skupiny, s písničkami jakožto krátkými vtipnými popěvky. To se v první, větší části alba podařilo výborně. Prvních 11 písniček složil Kyšperský (jen hudba dvou písniček, Kpt. Nemo a Kpt. Lžičko, je dílem jeho spoluhráče, bubeníka Aleše Pilgra, Kpt. Lžičko navíc spolu s Kyšperským). Texty na malé ploše přetékají důvtipem a rozvíjejí nápady z prvních veršů nebo dokonce z názvu nečekanými směry. Kdo by čekal, že písnička s názvem Osnova začne trojverším „ve školních osnovách / je málo o sovách / musíte vzít děti do lesa“? Kyšperský si s posluchačem dělá do chce, přes nečekané asociace či slova podobně znějící ho vláčí všude možně a má ho v hrsti. Cesta je to navíc velmi rozmanitá díky různým hostům. V Medvídkovi, kterého už známe z desky Bongo BonBoniéra, zpívá Jana Kaplanová z Trabandu, Šnek je parádním sólem Lenky Dusilové. Ženský sbor složený z Doroty Barové, Lucie Redlové, Johanky Švarcové a Jany Vébrové, čili z osobností s vlastními zajímavými hudebními projekty, vstupuje na album třikrát a zanechává výraznou stopu, jimi zpívané refrény povyšují písničky Osnova, O cestování a Malá přítelkyně ještě o kus výš. Právě písnička O cestování se ale z první části alba nejvíce vymyká. Se stopáží přes 4 minuty je jednoznačně nejdelší písničkou alba a text za sebe vrší slovní hříčky se jmény různých míst („v berlíně ber líně chodník / za kopcem je lublaň nezahub laň…“). Jindy bych asi takovéto hříčky označil za příliš chtěné a moc by se mi to nelíbilo. Ne tak ale tady! Nevím, jestli za to může víc mrazivá „recitace“ Karla Heřmánka, herce Divadla Bez zábradlí, skromný basový podkres, či již zmiňovaný ženský sbor, který v refrénu zpívá, že „je důležitý u sebe mít hodně pití“. Pravděpodobně všechno jmenované a navíc to, že nejde jen o nějaké hříčky naházené za sebe, nýbrž o komplexní promyšlenou písničku s některými opravdu kouzelnými verši. Je to tedy skutečně „chtěné“, ale tak, že víme proč. Hned následující písnička po O cestování je o vesmíru, psaná ovšem Oves míru a pojednávající o vesmírném sekáči, který „na černé louce shrabuje hvězdokupy“. Asociace působí i napříč písničkami…

Texty poslední čtyř písniček alba složil Jiří Jelínek a Martin Evžen Kyšperský je zhudebnil a všechny je zpívá. Rozmanitost a šílené nápady najednou ustupují, probouzí se skutečná melancholie (oproti písničce Malá přítelkyně, která je tak smutná, až to lze považovat za humor). Texty mají některé silné momenty a výborné verše, ale po těch jedenácti písničkách mi to najednou úplně nestačí. Za nejlepší z této čtveřice považuji Zdají se androidům sny o elektrických varhanách (revival), ale možná jen proto, že je nejpodobnější písničkám z první části. Ale třeba je to záměr trochu zneklidnit posluchače.

Hudebně jsou to pořád Květy, takže výborné, možná bych i řekl, že se tentokrát hodně povedly melodie, jsou zpěvné, což se k typu těch písniček hodí.

Album vyšlo v pěkném digipacku, který vypadá sice uzounce, ale pěkný booklet se do něj překvapivě vejde. Akorát se těžce vytahuje. A taky mi trochu vadí nálepka, že Květy hrají na Rádiu 1.

Jak to ty Květy dělají, že vše, na co sáhnou, je tak dobré?