Hamlet v Huse na provázku

Záměrně jsem nečetl žádné recenze před tím, než napíšu tento krátký článek shrnující pár mých neuspořádaných postřehů, ale všiml jsem si, že jich asi vyšlo docela dost, dokonce se na téma Hamleta v Huse na provázku píšou na Masarykově univerzitě už i bakalářské diplomové práce.

Méně slova, více hraní
Představení začíná až druhou scénou prvního dějství, první dějství, ve kterém se setkávají strážní a Horacio s Duchem, je úplně vynecháno. Hamlet tak nezačíná znepokojivou otázkou „Kdo je?“ vyřčenou na hradbách do mrazivé noci, scénou často inscenovanou jen střídmě, bodovým osvětlením Bernarda (se kterým se v Divadle na Provázku tak vůbec nesetkáme), ale počátkem je bezeslovný nástup téměř všech herců na začátku druhého dějství před Claudiovým úvodním monologem (nesmíme ale zapomenout na úplný začátek, tj. bezeslovnou a téměř nehybnou scénu zavraždění Hamletova otce). Už to jako by trochu ukazovalo, kam se inscenace bude ubírat. Slovo, tj. to, co se nám z Shakespearova génia dochovalo do dnešních dnů, je jakoby na vedlejší koleji. Hlavně v první části oddělují téměř každou „Shakespearovu scénu“ dlouhé „Mikuláškovy scény“, ve kterých často po jevišti přecházejí za doprovodu neklidné hudby (dvě populární písně úplně na začátku se ukázaly být výjimečné) tiché postavy, podobně během toho, kdy se v některé části jeviště posunuje děj kupředu, zbytek prostoru je rejdištěm ostatních herců, Rozencrantz a Guildernstern se procházejí po ochozech dávno před svým vstupem na scénu, Hamletova slova Ofelii „jdi do kláštera, nebo chceš rodit hříšníky“ [3,1] patří jakoby Gertrudě, která zrovna stojí opodál (a po vyslechnutí Hamleta svým odchodem na sebe až příliš upozorňuje) apod. Je to rozhodně zajímavé a není to samoúčelné, je na tom založená spousta dobrých režijních nápadů (Duchova slova při setkání s Hamletem [1,5] říkají na přeskáčku ostatní herci (ne)přítomní na scéně; členka herecké společnosti oblečená stejně jako Gertruda v ložnicové scéně [3,4] na chvilku zafunguje téměř hrůzostrašně jako její zrcadlový obraz apod.), někdy už je to ale trochu přehnané (zmíněná Gertruda v [3,1] aj.).
Ze začátku hry (s postupem času se to trochu uklidní, anebo si spíš divák zvykne?) to chvílemi vypadá, jakoby šlo o parodii: úchylně se svíjející Laertes při loučení s Ofelií [1,3], pitvořící se Hamlet při svém prvním dialogu a následném důležitém monologu „proč jenom toto poskvrněné tělo“ [1,2;129-158]... Jako by bylo třeba Shakespearův text aktualizovat a zpřístupňovat tak, že ho uděláme vtipným, přitom sám o sobě obsahuje vtipu více než dost. Oč zásadněji a opravdověji a zároveň i vtipněji pak po takovém začátku vyzní vážně a klidně pronesená Hamletova slova Horaciovi po rozhovoru s Duchem („od této chvíle budu se asi chovat podivně...“)!
Do kapitoly „Méně slova“ by také patřila absence „Být nebo nebýt“, kdyby... Už jsem si říkal, že se někdo odhodlal tento monolog vypustit, nakonec se ale ukázalo, že byl pouze přesunut z [3,1] na místo vyškrtnuté scény [4,4], hned po přestávce. Hamlet ho, rozvalený v křesle, deklamuje ještě ne zcela soustředěnému publiku, skutečně to vypadá jen jako ústupek divákům, kteří by protestovali, že šli na Hamleta a neslyšeli „být nebo nebýt“.
Menšímu důrazu na slovo paradoxně odpovídá i jeden velmi dlouhý monolog, což je téměř důkazem toho, že to je režijně promyšlený přístup. Je jím totiž Pyrrhův příběh [2,2;443-], slova související s dějem hry jen okrajově, navíc celý pronášený Hamletem (nikoliv Prvním hercem) a zahraný jak jedna z řady bezeslovných scén.

Na Elsinor nepatří politika
Hamlet Husy na provázku je rodinné drama. Politika se sem vůbec netahá, stráže na hradě jsou škrtnuté, jméno Fortinbras ve hře vůbec nezazní, natož aby tam vystoupil on nebo vyslanci k němu. Z Hamleta je třeba téměř vždy něco vyškrtnout a tento politický kontext bývá na řadě jako první. Rodinnému dramatu odpovídá i velmi zajímavě řešená scéna. Jedná se vlastně o pokoj, snad černobílé fotky na zdi mi ho pocitově zařadili na začátek 20. století, na okraji jeviště je ale modernější koutek s malou černobílou televizí. Není ale nijak útulný, je to zneklidňující pokoj.
Herci jsou všichni výborní a typově přesní, jen mi přijde, že skvělé individuální výkony neslouží občas dobře celku, ten je trochu roztříštěný. Úchvatný je zejména Claudius, předkloněný a s jednou rukou v bok, Gertruda je proti němu méně výrazná. Skvělé jsou vtipné (ve smyslu, že jsou jim obecně napsány a „povoleny“ komické scény) postavy: Rozencrantz a Guildernstern, Polonius. O to více zamrzí, že jsou téměř vypuštěny scény Hamletovy interakce s nimi, hlavně s Poloniem (zmizely celé dialogy „slova slova slova“ [2,2;170-215] a „vidíte tamten mrak?“ [3,2;368], vlastně zůstala jen Hamletova otázka „vy jste, zdá se mi, říkal, že jste kdysi na univerzitě hrál divadlo“ před hrou ve hře [3,2;96]; chybí i kouzelná scéna s flétnou [3,2;338-364]). Hamlet se tak s Poloniem významně setkává až když ho zabíjí (po Poloniově komicky potichém „pomoc“ [3,4;23]), což je zahráno nikoliv jako rychlý neuvážený čin (i když se tím nijak nezpochybňuje, že to skutečně je rychlý neuvážený čin!, vida, co vše je možné na divadle), ale trošku jako parodie na kouzelnická vystoupení se zabodáváním mečů do truhly, scéna je pak několikrát zopakována v jakýchsi flashbackích.
Drobný problém vidím v tom, že směšné se snaží být i postavy vážné: už zmíněný Laertes, ale hlavně Horacio, který by měl být vzdělancem a který je zahraný jako totální blb. Občas je to docela vtipné, např. když při hře ve hře sleduje Claudia až příliš z blízka, jinak ale po celý čas nemá moc co hrát (některé scény, kde má důležitější slovo, jsou i vypuštěné), ke konci se uplatní jako ten, kdo chodí po scéně a vyhazuje rekvizity do velkého odpadkového pytle. Jako umírající Hamlet bych mu osud své pověsti do rukou nevložil.

Plyšoví delfíni a hlína
Ofelie je jen pasivní, buď nastrčená Poloniem a Claudiem v [3,1] nebo smýkaná Hamletem, který se k ní chová téměř stejně jako ke Gertrudě, rozdíl ve vztahu k oběma ženám tu ale samozřejmě je, není bez zajímavosti, že Hamlet dostane od Gertrudy po hře ve hře facku (mimochodem, pokud se nepletu, není v představení nijak zmíněno, že by Hamlet část hry ve hře sám napsal [2,2;531-533], vše nechává na hercích). Vlastně jediný, kdo s Hamletem nějak víc interaguje, je Claudius, dokonce scéna jeho modlitby [3,3] je zajímavě režijně ozvláštněna: Claudiův monolog se stává dialogem mezi ním a Hamletem, některé verše říká Hamlet, a podobně ale naopak je řešen i Hamletův následný monolog s mečem v ruce nad Claudiem. Z čistě „komparativně-badatelského“ hlediska je Hamlet v Huse jedinečný scénou Ofeliina utopení, tj. jednou z již zmíněných „Mikuláškových scén“, kdy se z otvorů ve zdech vyvalí pára, zamlží celé jeviště a kolem Ofelie plavou plyšoví delfíni, „dárky“, které Ofelie vrátila Hamletovi v [3,1;94].
Vedle delfínů je důležitou rekvizitou také červený trychtýř, který se objevuje nejen ve scéně vraždy Hamleta staršího, či Hamletův digitální foťák, kterým si vyfotí nastoupené herce hned na začátku při Claudiově proslovu [1,2;1-] a pak Claudia při jeho předčasném opuštění hry ve hře. Největší pozornost ale po zásluze získává geniální nápad s hlínou. Hlína, kterou po představení posoudila Marta Kellerová jako vysoce kvalitní zeminu, kterou by si s chutí odvezla na Zbytov, se během hry objevuje znovu a znovu v nových konotacích. Hamlet v běsu hodí na zeď dva květináče plné hlíny, hlína slouží i jako jed sypaný do ucha, sype se z kufrů Rozencrantze a Guildernsterna (ano, kufry se staly už široce přijímanými atributy, téměř ve smyslu atributů světců, těchto dvou Hamletových bývalých spolužáků), šílená Ofelie hlínou obdarovává okolostojící místo květin, mlčící postavy stojící na krajích jeviště hází hrsti hlíny na Ofelii při jejím posledním blouznění... Hlína je zásadní rekvizitou ve dvou scénách hry, které v tomto nastudování patří k nejsilnějším. Za prvé, děj první části (tj. těsně před přestávkou, která je zařazena po scéně [4,3]) končí tím, jak Claudius vše zasypává hlínou z kanystru na benzín a pak scénu „zapaluje“. Za druhé pak na hřbitově (kde mimochodem úplně chybí hrobníci a jejich dialog je zcela vyškrtnutý), kam opět Claudius při pohřbu Ofelie přijíždí s kolečkem plným hlíny a mechanicky ji rozhazuje lopatou po jevišti. Jeho poznámka Laertovi k Hamletovi „je šílený“ [5,1;268], je pak v tomto kontextu vůbec jedním z vrcholů hry.
Samotný závěr je řešen také nově a zajímavě, při souboji Hamleta s Laertem herci jenom stojí s rapíry v rukou na jevišti kus od sebe, odříkávají repliky („Zásah.“ „Ne.“ „Další kolo.“ „Bod.“ apod.) a kácí se jak zasažení bleskem. Drobným problémem pak ale je, že vlastně není moc jasné, kdo koho zabil, výměna rapírů je téměř neznatelná. Zajímavostí je také, že Gertruda vypije pohár s vědomím, že je v něm jed.
Zatímco první půle hry je doprovázena zneklidňující hudbou, po přestávce se hudba mění až do polohy neuvěřitelně smutné a teskné, což velmi dobře přispívá houstnoucí atmosféře.
Hamlet v Huse na provázku je velmi zdařilá, provokující, částečně experimentální (chvílemi naopak překvapivě konzervativní) inscenace s několika výbornými nápady, jako celek ale, zdá se mi, úplně nedrží při sobě a potenciál textu (i toho, co z něho při zákonitém škrtání zbylo) zůstává ne zcela využit.

William Shakespeare: Hamlet, Divadlo Husa na provázku, 8. prosince 2011

překlad: Zdeněk Urbánek, režie: Jan Mikulášek, premiéra 17. ledna 2009
Hamlet – Jiří Vyorálek, Ofelie – Anežka Kubátová, Claudius – Pavel Zatloukal, Gertruda – Ivana Hloužková, Polonius – Vladimír Hauser, Laertes – Robert Mikluš, Horacio – Tomáš Sýkora, Rozencrantz – Michal Dalecký, Guildernstern – Jiří Hajdyla, herecká skupina – Andrea Buršová, Michal Bumbálek, Gabriela Štefanová