Nádražky speciál - Praha

Po třech ročnících tour po nádražkách (předloni Brno-Kolín-Brno, loni Brno-Ostravsko-Brno, letos na jaře poprvé s mou účastí Brno-Břeclav-Přerov-Brno) dozrál čas na podzimní „nádražky speciál“ – důkladné seznámení s nádražkami na území našeho hlavního města. Sraz na brněnském hlavním nádraží byl stanoven na sobotu před první adventní nedělí (tj. 30. listopadu 2013) na 6:25. Mnozí z dobrodruhů těšících se na smysluplně strávený poslední volný den před tím, než nezadržitelně přikvapí čas vánoční, však ale z důvodů zdravotních či pracovních, nepochybně malicherných, svoji účast nakonec odřekli, a tak jsme se sešli pouze ve skromném počtu čtyř: Lucka, Fili, Honza (slovutný zakladatel nádražkové tradice si udělal po odmlce čas ve svém přeplněném programu) a já. Koupili jsme si dvě celosíťové celodenní jízdenky a vyrazili ku Praze. Nedočkavec Honza otevřel lahváč už někde u Adamova.

1. Praha hlavní nádraží
Brno 6:39 – Praha hlavní nádraží 9:21, Ex 572 Brněnský drak
Do Prahy přijíždíme s desetiminutovým předstihem, který vyplňujeme poslechem hry na klavír ve vestibulu nádraží. Pak se k nám již připojují ostatní dobrodruzi: hlavní organizátor Kurt, druhý ze zakladatelů nádražkové tradice a jediný účastník všech ročníků, s Františkou, kteří z pracovních důvodů museli jet do Prahy už o den dříve, a Eva, která dnes vážila cestu až z Jihlavy. Chvíli postojíme o pomníku Nicholase Wintona a pak již povzbuzeni šťastným shledáním a v absolutní důvěře v Kurtovu pravici třímající do detailu předem promyšlený itinerář cesty radostně nastupujeme do motorového osobního vlaku č. 9506 směr Mladá Boleslav. Fantova kavárna je žel zrovna v opravě a Burger King nejsme při nejlepší vůli sto považovat za nádražku hodnou zastavení.

2. Praha-Vysočany
Praha hlavní nádraží 9:48 – Praha-Vysočany 9:54, Os 9506
Ve Vysočanech se připojuje poslední dobrodruh, Lucka N., děvče z Prahy, které celou tour absolvuje na svůj Opencard. Nádražka je útulná se zajímavými prvky na stěnách, za všechny jmenujme např. naturalistický reliéf pašíka vařícího se v hrnci nad ohněm či vánoční světýlka u roury v rohu (pokud zde nejsou po celý rok). Z rádia hraje přesně padnoucí retro hudba – Neckář, Rottrová, Schelinger. U stolu obecně hovoříme o fenoménu nádražek, bavíme se také různými rodinnými historkami. Ve výpravní budově oceňujeme nápis na toaletách „štamgasti zdarma“ a na dámských také „jednotná cena“ (viz fotky).
Pivo: Pardál
Kurtovo hodnocení: **** 1/2 z 5

3. Praha Masarykovo nádraží
Praha-Vysočany 10:55 – Praha Masarykovo nádraží 11:01, Os 5816
Na Masaryčce je jedna nádražka úplně vybouraná, pak je tam jakési hnusné kasino v místech, kde dříve jistě byla nádherná restaurace, a pak ještě několik menších občerstvení. Zamířili jsme do jakéhosi bufetu, dokonce zde nabízejí i polévky, několik z nás si dává kafe.

4. Praha-Dejvice
Praha Masarykovo nádraží 11:30 – Praha-Dejvice 11:39, Os 9816
Dejvická nádražka je velmi příjemná a je tu celkem živo, ale spíš než nádražní restauraci připomíná nějaký punkerský klub. Vzadu je dokonce pódium s piánem, stěny jsou polepeny plakáty konkrétních lidí, místní celebrita Miloš Frýba je úplně všude. Věřím, že nějaké zdejší akce a koncerty mohou být dosti výživné. V létě dojem jistě také vylepšuje zahrádka. Kromě piva dáváme i utopence (dobré, ale malé), luxusní hermelín a bramboráčky.
Pivo: Staropramen
Kurtovo hodnocení: **** 1/2

5. Praha Masarykovo nádraží
Praha-Dejvice 13:08 – Praha Masarykovo nádraží 13:22, Os 9863
Vracíme na Masarykovo nádraží, tento „nejtrapnější moment celé tour“ přecházíme mlčením.

6. Praha-Bubeneč
Praha Masarykovo nádraží 13:40 – Praha-Bubeneč 13:48, Os 6916
Nejlepší nádražka celé tour a patrně nejlepší nádražka v Praze. Kurt, vrchní arbitr nádražkové estetiky, téměř ihned po dosednutí hlásí, že dává plný počet. U vedlejšího stolu sedí typický návštěvník nádražky, kterého patrně trochu rušíme od jeho každodenního sledování televize. Nutno uznat, že jsme mu tak trochu vlezli do obýváku. Zmíněná televize možná trochu brání našemu úplnému nadšení, ale na druhou stranu je třeba objektivně přiznat, že se nejedná o plazmu, ale o starý tlustý televizor, takže vlastně body k dobru. Trámy na stropě jsou patrně dřevěné, ale je to tak zamalováno, že to nelze říct s jistotou. Na dveřích visí cedule, že nádražka je oceněna cenou J. Vašaty za úspěšný gastronomický koncept.
Pivo: Staropramen
Kurtovo hodnocení: *****

7. Praha-Libeň
Praha-Bubeneč 14:31 – Praha-Libeň 14:43, Os 12129
Do Libně pěkně frčíme vlajkovou lodí Českých drah – motorákem řady 810. Nádražka s vchodem z haly je zavřená (ač cedule na dveřích dokonce inzeruje „restauraci s obsluhou“), ale stejně nevypadá moc vábně. Františka sice pohledem z venku objevuje ještě jakousi jinou nádražku se samostatným vchodem (taktéž ale nevábnou), ale staniční rozhlas nás upozorňuje, že motorák, kterým jsme přijeli a který míří do Hostivaře, ještě neodjel. Kašleme tedy na Libeň a sprintujeme na nástupiště. Dokonce i Honza, který volnou chvíli plánoval využít na záchodě, zázračně slyší hlas shůry zvěstující, že osobní vlak je připraven k odjezdu, a vybíhá také. Cestující čekající v hale asi nechápou. To nám je ale jedno, jedeme do Hostivaře!

8. Praha-Hostivař
Praha-Libeň 14:47 – Praha-Hostivař 14:56, Os 12129
(původní plán: Praha-Libeň 15:47 – Praha-Hostivař 15:56, Os 12133)
Další výborná nádražka. Sice není umístěna přímo ve výpravní budově, ale dřevo v kamnech hoří a nám je tu příjemně. Skoro zapomínáme, že máme jet ještě někam dál. Ještě že máme toho Kurta, který celý chod akce pečlivě hlídá. Jsme tu o hodinu dříve, tak vymýšlíme, co s naspořeným časem podniknout. V původním plánu totiž byl ještě Smíchov, který ale nestíháme, protože v sobotu jede poslední vlak do Brna (před půlnocí, aby nám ještě platily celosíťové jízdenky) už v 19:39, což nelze nazvat jinak než zradou. Spekulujeme, kdy je během tour po nádražkách přípustné použít jiný dopravní prostředek než vlak. Spekulujeme, jestli má k vlaku blíže metro (což prosazuju já) nebo tramvaj (což prosazuje, myslím, Eva). Vlakové spoje na území Prahy jsou ale hrozné, a tak nám ani uspořená hodina bohužel nepomůže Smíchov navštívit. Říkáme si „nu což“ a vychutnáváme Hostivař o hodinu déle a dále pokračujeme podle plánu.
Pivo: Staropramen
Kurtovo hodnocení: ****

9. Praha-Braník
Praha-Hostivař 16:21 – Praha-Vršovice 16:30, Os 2544
Praha-Vršovice 16:35 – Praha-Braník 16:45, Os 9065
Cestou přestupujeme ve Vršovicích a litujeme, že zde není žádná nádražka. Tour končíme v Braníku, který nešlo vynechat. Jednak zde Františka někdy v sedmi letech svého věku byla poprvé v životě v nádražce (dala si žlutou), jednak zde sídlí redakce webu Vágus.cz, v jejíž šlépějích kráčíme. V Braníku ale zrovna probíhají nějakési mikulášské jízdy s párou, takže je všude plno lidí i s dětmi, na nástupišti stojí stánky s klobásami a šotoušské fotoaparáty na stativech. Nejprve sedíme v zimní zahradě, později si přesedáme dovnitř nádražky ke stolu, kde osamocen sedí „autentický zjev“. Na záchodě chlápek rozmlouvá sám se sebou: „Já chčiju jak hovado.“ Po chvíli pokračuje: „Já jsem mladej kluk. Je mi 50. Jsem si myslel, že se toho nedožiju, ale já se dožiju i 70. Já jsem zvědavej.“ V 19:45 vstoupil do hospody čert. Loučí se s námi Eva a Lucka N., naopak přichází David, se kterým Honza s Fili zůstávají a patrně pro ně kalba teprve začíná. My ostatní (Kurt, Františka, Lucka a já) se loučíme a odjíždíme. Když ale vycházíme z nádražky, vidíme, že přijel nový vlak s parní lokomotivou a na nádraží panuje zmatek. Starými vagóny přelézáme k další koleji, odkud má odjet regionova (u nás v rodině známá spíše pod jménem „žlutá svině“), ale v čas odjezdu vidíme jen koncová světla nějakého vlaku a říkáme si, že vlak do Brna budeme asi muset stíhat tramvají. Kurt se jde přeptat na situaci do pokladny, tam ale vůbec nic nevědí. Nakonec se ukáže, že regionova má pár minut zpoždění, a tak šťastně nasedáme a jedeme domů.

Nádražka v Braníku má své nezpochybnitelné kouzlo a je jistě dobře, že přitahuje tolik lidí včetně mladých rodin s dětmi. Nemůžeme si ale pomoci, spíše oceňujeme ty nádražky, kde sedí místní štamgast s řádně uleženým pivem, či nádražky s překvapeními, jako např. knedle v Hodoníně na naší jarní tour.
Pivo: Braník
Kurtovo hodnocení: ****

10. Praha hlavní nádraží
Praha-Braník 18:54 – Praha hlavní nádraží 19:10, Os 19064
Na hlaváku kupujeme v Bille vodku s džusem, které ve vlaku smícháme v naprosto luxusním poměru a cestou upíjíme.

11. Brno hlavní nádraží
Praha hlavní nádraží 19:39 – Brno hlavní nádraží 22:19, EC 379 Carl Maria von Weber
Do Brna míří jen Kurt, Františka a Lucka, já se odpojuji v Pardubicích a do Brna se vracím až o den později. Cestou popíjíme vodku a hodnotíme tuto speciální tour. Dojmy jsou velmi kladné, všechny navštívené nádražky byly parádní. Trochu nás mrzí ten Smíchov (také kvůli legendárnímu muži s dlouhou rukou), ale je holt mimo ostatní cesty. V prapůvodním plánu byl také průjezd Pražským Semmeringem, ale to nešlo stihnout už vůbec, zaprvé tam skoro nic nejezdí, navíc by to bylo třeba stihnout za světla, aby to mělo vůbec nějakou cenu. Co se týče samotných pražských nádražek jako takových, je na nich vidět, že narozdíl od jiných nádražek neplní funkci restauračního zařízení při čekání na vlak, snad kamkoli po Praze je snažší se dostat pomocí MHD než vlakem. Jsou to spíš místní hospody, v tom případě je ale jistě příjemné, že pořád ještě sídlí ve výpravních budovách či v těsném sousedství nádraží, i když by vlastně nemusely. Také si pochvalujeme, že veškeré pivo bylo v pohodě pitelné.
Příští ročník nádražek předběžně stanovujeme na květen či červen příštího roku. Kolem Brna se ještě rýsuje několik slibných okruhů.

Více fotek zde.

Podzimní Zbytov 2013

Podobně jako minule, i tentokrát jsem zorganizoval setkání poutníků od východu s automobilisty od západu, pro změnu na nádraží v Novém Městě na Moravě. Osobně jsem se přidal k automobilistům, jel jsem totiž z Chrudimi. Ponejprv do Vilji v Chotěboři, kde mě naložili Klára s Malým vlkem k nákupu a vínu, pak jsme zamířili do Nového Města, kam mířil i Kolib s prázdným vozem a Hašlerka s Lenkou. Zde před sedmou hodinou večerní vystoupili z vlaku Františka, Kurt, Lucka P., Pepina, Domča a Radek a naskákali do aut. Na Zbytov jsme tak dorazili v podstatě zároveň. Asi hodinu po nás přijel Kady, který v Jimramově nabral Janu V. u přímého autobusu z Prahy. Večeřeli jsme, povídali a popíjeli. Marta raději pro dnešek zůstala ve svém apartmá. Před jedenáctou jako poslední dorazilo auto z Prahy řízené Jonym (šlo o Hůlkovic zelenou Fabii, správně jsem předpokládal, že Jonyho kočár už bude zazimován) se Zdenou, Luckou N., Jeseterem a Štěpánem na palubě. Většinu zavazadlového prostoru zabíral pytel se semínky pro ptactvo. Diskutovalo se o politice (zvláště o nedávných sněmovních volbách), velký zájem vyvolal IQ Twist Lenky a Hašlerky, který koloval z ruky do ruky. Na legendární fyzikální diskuse navázalo krátké zamyšlení, jaký je asi časový posun mezi nejzápadnějším a nejvýchodnějším cípem republiky. Kolib se chopil dovezené elektrické kytary (to tu ještě nebylo!) a po chvíli hraní (vzpomínám si kupř. na Historku z podsvětí či Knockin' on Heaven's Door) došlo také na některé jeho songy. Pak ale Hašlerka zavadil nohou o combo, překlopil jej tím na zem a zlomil jack, takže bylo po ptákách. Jony prohlásil, že akustické nástroje mají své nesporné výhody. První šla spát asi Zdena, po ní Lenka. Rozdělal jsem páteční Tullamorku. Něco po třetí hodině jsem již v kuchyni osaměl, dohrával jsem svoji partii IQ Twistu. Protože jsem už neměl sílu vylézt na půdu a zjišťovat, kde je volno, ustlal jsem si na peci a spokojeně usnul.

Brzy ráno, dříve než jsme vstali, musela odjet Klára, jela do Moravetzovy hudební akademie. Nejdříve z nás ostatních vstala Zdena a připravovala kuchyň na snídani. Marta si jí ale všimla až později, což Jony pak hrdě zdůvodnil tím, že má tichou ženu. Během snídaně Honza Keller rozdělil práci, tentokráte bez papíru. Nejvíc pozornosti bylo upřeno na klasické práce (dřevo a listí; kupodivu tentokrát ne včelín), ale fajnšmekři si své rozinky mohli také vychytat. Zpočátku to bylo rozděleno takto: Malý vlk shazoval listí se střechy a z okapů (k našemu překvapení ale potřeboval žebřík), Zdena, Janča, Hašlerka a Štěpán uklízeli ve stodole, Radek, Jeseter a Pepina (!) vyrovnávali pomocí vodováhy, ručního bucharu a lopat hliněný povrch v jedné místnosti pod stodolou, Kady vyvážel listí ze dvora, Lucka s Domčou přehazovaly hromadu listí, Kolib a Jony štípali dřevo, Lenka, Lucka N. a Františka rovnaly polínka, já a Kurt jsme přikulovali Honzovi Kellerovi u cirkulárky a s pomocí holek vozili nařezané dřevo k Jonymu a Kolibovi na speciálním vozíku. Kolem party štípačů dřeva se pohybovalo nejvíc lidí (často se i zastavovali pracovníci z jiných part, Malý vlk sem dospěl s vybíráním okapů apod.), takže zde vládla skvělá nálada, kterou rozdmychával Jony svým ustavičným teoretizováním. Např. drahnou dobu držel přednášku o tom, že mu příliš nevyhovuje ani jedna ze dvou sekyr na place, má totiž „na sekyrky jiný vkus“. Dobrá je prý sekyrka, kterou chová v Bejkovci. I podivil jsem se, že ji nevzal s sebou, či že ji nemá trvale přítomnu v kufru auta. Poté, co podrobil zevrubné analýze všechny možné vlastnosti sekyr (délka topůrka – Jonymu, jak jsem vyrozuměl, vyhovuje spíše kratší topůrko, mj. proto, že může snáze sekyrou zasáhnout kus polínka padající ze špalku; tvar ostří; hmotnost; materiál), přece vždy po chvilce sekání přišel na další aspekt teorie sekyr, se kterým musel seznámit veřejnost. Před jedenáctou přijel z Brna Honza Cimr s Honzou Hanušem a Terezou a hned se připojili k dřevařům. Honza Cimr dotáhl odkudsi z hloubi Zbytova štípačku, kterou v létě rozbili ortopfanni, nyní však byla naštěstí již spravená, a dřevozpracující průmysl byl rozdělen na dvě části. Kolib a Jony pokračovali v sekání velké hromady navezených polen dřeva do kuchyňských kamen, Honza Cimr s palicí a klíny a Kurt na štípačce půlili březová polena určená do krbových kamen v patře. Honza Keller se na cirkulárce přeorientoval také na břízu, kterou jsem mu podával z rázu. Pak ale přišla ještě jedna zásilka dřeva do kuchyňských kamen a zaskočený Jony to glosoval slovy: „Moje teorie vycházela z toho, že tato hromada je konečná a již se nebude zvětšovat.“ Přijel také Jáchym a se Zdenou vyváželi popel z ohniště u dřevařů. Lucka s Jančou se daly na klasické hrabání kdekoli. Po poledni přijela Ráchel s Terezou a Vojtěchem, Ráchel se s Pepinou a dalšími daly hned do vaření, Tereza s Vojtou se zapojili do práce v okrsku březových polen. Po obědě se nikomu moc nechtělo vstávat, káva stále nebyla vypita, ale nakonec se přece pokračovalo v dřevařství. Jeseter s Radkem také prokopávali potůček a diskutovali o fyzikálním pozadí hudby, Lucka P. s Jančou pokračovaly v hrabání, Františka s Luckou N. dobývaly rákos z rozsáhlých mokřadních ploch u rybníčku. Po čtvrté hodině přijeli rodiče Hájkovi s ornitologem Karlem Hudcem. Poté, co jsme pana Hudce pohostili sobotní Tullamorkou, svačinou a pokud se nepletu i kávou, začalo těsně před pátou jeho povídání. Začátek bohužel nestihli Malý vlk, který se tradičně zdekoval ke kamarádovi do Unčína, a Lenka s Hašlerkou, kteří se jeli podívat do Nového Města do nemocnice za dědím. Program uvedl Jony a poslal kolovat několik Hudcových publikací. Karel Hudec zpočátku – patrně protože ptáci jsou takovou samozřejmostí, že není třeba o nich příliš hovořit – mluvil krátce o svém životě (na žádost Jonyho) a obecně o vědě. Skončil asi po čtvrthodině s tím, že řekl vše důležité a tedy může jet. Nyní již předpokládám, že to nemyslel úplně vážně, protože mi pak Jony řekl, že viděl, že měl připravené nějaké knihy dokonce i zcela neornitologické, kdyby nás diskuse o ptácích nebavila, ale jen čekal, jak se večer vyvine. V tu chvíli jsme ale trochu strnuli, naštěstí se ale rozproudila diskuse a různé dotazy padaly ze všech stran. Velmi fundované měl Vojtěch, zajímavé i Jony či Kolib, i když leckdy Karel Hudec pojal odpověď tak zeširoka, že na dotaz vlastně ne zcela odpověděl, ale to nevadilo. Pepina se zeptala, jakou rychlostí ptáci létají. Program skončil asi po dvou hodinách a myslím, že se snad všem líbil, i pan Hudec vypadal spokojeně. Zůstal s námi ještě na večeři (klasika: brambory s tvarohem, ovšem opět ve vylepšené verzi; před večeří třetí sloka písně EZ 177), pak se spolu s Hájkovými s námi rozloučil a vracel se do Brna.

Z Věcova přijela Marky (proč nebyla s námi na Zbytově od začátku jako Kady nejsem patrně nikdy úplně sto pochopit; údajně v pátek stříhala ve Věcově ovečky a v sobotu jela na otočku do Brna), přivezla Kadyho kytaru a náhradní šňůru do comba. Nastal večer. Probíhaly různé diskuse, bohužel (pokud mě někdo nedoplní) zde o nich nemůžu přinést žádnou zprávu, neboť jsem se celou dobu držel v blízkosti kytaristů. Zprvu hráli Kolib a Hašlerka některé hity Suchého a Šlitra, Svítákovky a další fláky (např. legendární Stín katedrál). Po pauze se kytar chopili Vojtové a přehráli pěknou řádku semaforských songů. Poté s Jeseterem chvíli hrál Honza Cimr, toho pak ale opět vystřídal Kolib a kromě písně Voda se neutopí jsme přezpívali celé Ebenovské album Tichá domácnost (tedy včetně Slávy dcery, kterou jsem ovšem kazil, neb jsem byl stále napřed). Na zpěvy z EZ tentokrát nedošlo vůbec, pokud nepočítám zbytovskou hymnu („V sjití tomto pravme sobě jaká radost na Zbytově“) a dvě hokejové coververze mě s Kurtem („Hrad přepevný jest Trvaj náš“ a „Pod ochranou rozhodčího rozvesel se duše má / strážné oko podplacené / často spí a nevnímá / často spí a nevnímá“). Pak jsme s Kolibem ještě dali Mám jednu ruku dlouhou a Ameriku a Kolib šel na kutě. Během večera také odjeli domů Hašlerka s Lenkou. Když odešel i Vojtěch s Terezou, zůstal v kuchyni s kytarou jen Jeseter, ale zpívali jsme dál. Občas něco a capella, něco s kytarou (kupř. Nohavicovu Jdou po mně jdou). Jeseter se celý večer pokoušel vzpomenout si na nějakou písničku od Mišíka, nakonec se mu jich z paměti pár vylouplo. V jednu chvíli jsem na něco zareagoval úslovím „blik cvak příjem!“, což odstartovalo předhánění se v hláškách, co „se říkaly“ („řekni koleje, bába tě poleje“ apod.). Franta si vychutnávala svoje „Lucko. Nečum.“ Ve 4 ráno jsme zazpívali Ve 4 ráno. Po půl páté jsme osaměli s Malým vlkem a Františkou. Já jsem do nich trochu hučel, že je třeba jít spát, ale Františka byla rozjetá a ještě jsme kecali do šesti (hlavně o evangelických akcích z dob našeho mládí – horácké poutě z přelomu století, první farářský Blažkov apod.), kdy vstával Jáchym, který musel být v osm v Brně. Malý vlk už skoro spal na stole, když jsme se pozdravili s Jáchymem a šli spát; já si opět lehnul na pec. Je to letos, pokud se nepletu, poprvé, co jsem tam spal, a musím říct, že je to příjemné spaní.

Ráno jsme jeli po delší době do Veselí, jednak jsme tam dlouho nebyli, navíc v Jimramově měly být dětské bohoslužby. Ve Veselí byly nakonec čtené a pak jsme se dozvěděli, že kdyby byl jáhen Litomiský zdráv, tak zde budou také dětské. Po bohoslužbách někteří šli na kávu, čaj a buchetky na faru, jiní (např. Jony, který chtěl odjet dříve, protože se se Zdenou a Jeseterem ještě museli v Brně připravit na večerní nešpory v Červeňáku, na kterých vystupovala Musica Malincolica) jeli na Zbytov. Honza Hanuš byl domluven s Jonym, že se s ním sveze do Brna, a poté, co jsme mu s Kurtem ve dveřích veselské fary oznámili, že Jony už odjel, vzkřikl s naprosto nenapodobitelnou intonací, ve které se zároveň zračilo překvapení, úlek, úděs, pocit zrady a bezradnost nad životem se všemi jeho neuchopitelnými zákruty: „Jony už odjel?!?“ Tři auta těch, co zůstali na faře (řídili Marky, Honza Keller a Honza Cimr), vyrazila zpět na Zbytov současně, Jony zde samozřejmě ještě byl a nijak zvlášť se k odjezdu nezvedal, dokonce živě teoretizoval s Martou; ve chvíli, kdy jsem vešel do kuchyně, zrovna pronášel větu: „Teď jsem viděl inzerát, že někdo prodává přestrárlej ořechovej sad na jižní Moravě, koupit to a pořezat a máš parádní dřevo...“ Pak nastal všeobecný rozjezd: Jony, Zdena, Jeseter, Honza Hanuš a Tereza do Brna, Ráchel, Štěpán, Tereza a Vojta, Kady, Marky, Lucka N. a Janča do Prahy. Kolib do Brodu s Malým vlkem do Chotěboře. Františku s Kurtem a Radka vzal Honza Keller do Bystřice na vlak do Brna, odjížděli žel dost narychlo, ale nakonec to vcelku těsně stihli. Poslední jsme odjížděli Honza Cimr, Lucka P., Domča, Pepina a já a stavovali jsme se ještě do Čtyřech Dvorů pro Honzův divadelní žebřiňák, který jsme zázračně vměstnali do auta. Na Elgartku jsem dorazil v podstatě zároveň s Františkou a Kurtem.

Na konec tradičně poznámka o počasí. Ne že by bylo nějak vysloveně pěkně, ale během soboty bylo vcelku teplo a spadlo jen pár kapek, popř. od odpoledne chvílemi velmi drobně mžilo. Po těch čtrnácti nádherných dnech, kdy snad i padaly teplotní rekordy, je to trošku škoda, ale podle předpovědí mělo pršet, což se nakonec splnilo až v neděli během cesty domů. Po dlouhé době tak bylo porušeno pravidlo, že v neděli je počasí nejlepší (i když mlžné výhledy ráno cestou do Veselí tuto zákonitost předjímaly). Každopádně to byl ale další velmi povedený Zbytov a myslím, že už se můžeme těšit na jaro.

Fotky zde.

Křídla 2013 - sbírka logií

Bohužel není v mých silách popsat, co všechno pěkného se stalo letos na Křídlech. Bylo toho mnoho. Něco napoví fotky, já se nyní omezím pouze na jakousi Sbírku logií Q a koho jiného než našeho spíkra Štěpíka. Kdybyste měl někdo něco k doplnění, pište!

1Na značky!

2Ták, kroužíme botou. Teď ponožkou. A teď nohavicí.

3...Oba dva zasaženi padají k zemi. A najednou vojín – který je opravdu veliký sportovec – vyskočí, zatne své namakané prsní svalstvo a kulka vylítává zpátky a zasahuje proradného německého vojína. V tu chvíli náš vojín nelení. Podívá se na svého mrtvého koně a zapláče.

4Kryptonit – to je horší než dostat vařečkou, protože vařečkou to bolí, zatímco kryptonit vás zničí.

5Ještě jednu od Karáska: „Ó, sestro, vy jste tak krásně krásná!“

6Teď zazpívám písničku, kterou celou složil Dan Šimek a zpíval ji se svou skupinou Leninova pleš. „Mou duši svírá, mou duši dusí...“

Poletíme? - rekapitulace písniček

Někdy v těchto dnech začínají Poletíme? nahrávat své v pořadí již čtvrté album Turbošansón. Fanoušci již možná spekulují, jaké hity nás na albu čekají, a tak pojďme krátce zavzpomínat a zapátrat v archivech a trošku si zrekapitulovat písničky, které nám tahle parta samozřejmě v čele s tvůrcem Rudolfem za těch šest let, co nás zhruba dělí od jejich prvního koncertu, stihla nadělit.

Oficiálně vydaných písniček na třech řadových deskách je 41 (15+12+15, Když dva se opijí vyšla dvakrát). Dalšími oficiálně vydanými jsou dětské písničky Drápy a Bubák z kolekcí sponzorovaných zábavním parkem Bongo.



Pak tu ještě máme dva dá se říci singly (puštěné do světa rovnou s vtipnými klipy) vyjadřující se k aktuálním společenským kauzám Klaus ukradl propisku a Brněnský orloj, z nichž minimálně ten první, vymyšlený a nahraný obdivuhodně rychle, zaznamenal velký úspěch, a tak je video, ve kterém si Rudolf strká do zadku okurku linkováno i z článku Chilský incident Václava Klause na Wikipedii.



Ale teď už se pouštíme (s výjimkou singlu Flašinety, na který dojde později) na pole rarit a bootlegů. V prvním repertoáru Poletíme? byly, pokud nepočítáme později vydané písničky a nějaké písničky převzaté ještě z Veselé Zubaté (Není to jednoduchý či V moři plavou ryby, jak dokazuje např. závěr videa ze „křtu“ prvního alba), písničky Ahoj, Je mi pět let a V noci jsou písničky potišejší. Všechny tři jsou zaznamenané na jednom z prvních koncertů a nahrávka asi šesti písniček z tohoto koncertu visela na webu jakožto první demo začínající kapely. Ahoj dokládá počáteční Rudolfovu fascinaci banjem („Tak řídím si svůj náklaďák, / zpívám o tom, že přijíždí vlak, / jsem tulák, hobou, countryboy, / ahoj, ahoj, ahoj!“), kterou vydatně zúročil na třetím albu Kroskántry. V noci jsou písničky potišejší byl vcelku hit, ale nevešel se na první album, počítalo se s ním zprvu sice na to další, ale časem zapadl. Na Youtube je k nalezení nahrávka z 22. května 2008 z pražského Vagónu.



Mezi prvním a druhým albem, tj. v letech 2008–2009, Poletíme? párkrát hráli vtipnou písničku Troufám si říct, že jsem jinej, kde si mohl každý v publiku dosadit slova do vět jako „Některý holky ... na na na na na / A jiný zase ... na na na na na“. Nevím o žádné nahrávce této písničky. Ve stejné době také na několika koncertech zazněla Žila kdysi dívka, delší vyprávění s kouzelnou pointou, ve které hrál Ondřej na akordeon. Pokud se nepletu, Poletíme? ji hráli i ve Vagóně, kde se snad všechny koncerty nahrávají (a přenášejí online) takže nějaká nahrávka by snad měla existovat.

Pak tu máme dvě úspěšné písně z roku 2011, ale ani ty, jak předpokládám, na novém albu nenajdeme. První z nich, Vyměním všechno co mám jsem poprvé slyšel 11. ledna 2011 (kdy snad měla premiéru a odkud také pochází následující nahrávka), dokonce na píseň vznikl i klip v divácké soutěži. Přesto písničku skupina už nehraje a skvělé hlášky „píchni mě nožem do srdce / ať zjistíme, jestli tam je“ či „přejeď mi sekačkou přes prdel (...) chci důkaz o tom, že jsem“ znají jen ti nejvěrnější fanoušci. Druhou je Černá Hana s parádním refrénem „Je to postrach města Brna / jmenuje se Černá Hana / v sekundě se opije / a přistane ti pěstí rána / nádherná baba, která obří silou mlátí chlapy ...“ a dobrou pointou, snad premiérově hraná na obou koncertech dvojkoncertu v Desertu 20. – 21. září 2011. V obou případech ji Rudolf zazpíval úplně na konci pouze za doprovodu Ondřeje, trochu to vypadalo, že jde o první představení repertoáru samostatného hraní Rudolfa s Ondřejem (jak o tom mluví Rudolf na konci tohoto rozhovoru), k němu došlo ale zatím snad jen dvakrát a Černou Hanu (níže v nahrávce z 21. září 2011) nehrají vůbec.



Tak a teď konečně přicházíme k novějším písničkám, u kterých už je pravděpodobné, že se na novém, napjatě očekávaném albu objeví. Snažil jsem se vyčíslit i pravděpodobnost, ale jsou to hausnumera.

Veverka 70 %
Tuhle moc pěknou písničku jsem poprvé slyšel 4. října 2012 na Musilce, ale asi ji hráli i dříve. Nahrávka níže je z 27. března 2013.

Flašinety 99 %
Flašinety jsem poprvé slyšel na sólovém koncertu Rudolfa s Ondřejem na OpenMicu 5. března 2013. V dubnu pak vyšla jako singl a úspěšný klip. Dokonce i trailer k novému albu je podbarven hudbou z tohoto hitu, takže uvedení na albu je téměř jisté.



Postel 90 %
Tenhle supervtipný příběh pravděpodobně z právě žel rušené pivnice U Poutníka jsem také poprvé slyšel letos 5. března. Následující koncertní nahrávka je z 16. června. Výrazným plusem písničky je kompozice jejího textu, jako příklad uveďme variovaný druhý verš jednotlivých slok (po stále stejném prvním verši) a z toho odvíjející se další vývoj: „Mára musí do úterý sehnat novou postel / ta stará je hrozná // ta stará strašně smrdí // povlečení nikdy nepral // ta stará sotva drží“.



Ty jsi má 85 %
Další vtipná písnička, opět jsem ji poprvé slyšel 5. března. Přikládám nekvalitní záznam z Metra z 27. března tohoto roku, kdy na činely hostoval Michal Jež, dnes bubeník Poletíme?

Běž dál 85 %
Poslední z novinek, které jsem poprvé slyšel 5. března. Záznam na Youtube je z letošního festivalu v Trutnově (přímo z Rudolfova kanálu). Z textu bych vyzdvihl sloku „když se to táhne tak jako smaženej sýr / a když to smrdí tak jako zkaženej sýr / a když to má díry tak jako má sýr / je to jenom sýr je to sýr je to sýr je to jen sýr“. Přesně pro takové postřehy máme Rudolfa rádi.



Strach 90 %
Tuto písničku jsem poprvé slyšel na koncertě 27. března 2013. Podle mých informací je pravděpodobnost, že se objeví na novém albu, hodně vysoká.

Já to vím 60 %
Písničku zahráli Poletíme? jako přídavek na koncertě 27. března 2013, odkud také je následující záznam. Od té doby jsem o ní neslyšel, takže jsem velmi zvědav, jak to s ní dopadne.



Celkově tedy znám, pokud jsem na něco nezapomněl, 59 písniček Poletíme?, což je úctyhodných 10 písniček ročně. Kdyby z posledních sedmi zmíněných písniček na novém albu vyšly všechny, pořád chybí zhruba půlka alba, máme se tedy skutečně na co těšit a dost mě zajímá, jaká překvapení pro nás Rudolf a spol. chystají. Také jsem zvědavý, s čím přijdou během kratšího festivalového hracího času tento víkend na Křídlech!

Traband v Hlinsku, 6. září 2013

V pátek 6. září jsem se s Malým vlkem vypravil do Hlinska na koncert Trabandu. Konal se v pěkném prostředí náměstíčka v Betlémě a já si tím pádem připsal do svého pomyslného seznamu, kde všude jsem byl na Trabandech (namátkou Mladá Boleslav, Modletín, Kuřim, Kopřivnice), další místo. Přišlo docela dost lidí, většina seděla na lavičkách (které ihned po koncertě hroznou rychlostí zmizely, ani jsem se nestačil ohlédnout, takže organizace koncertu byla asi zvládnuta dobře), ale na krajích pár lidí pařilo. Koncert mírně komplikovaly nějaké technické problémy (hlavně s Robertovým odposlechem), ale jinak šlo opět o velmi vydařený koncert.

První písní, jakýmsi „loučením s létem“, jak to nazval Jarda, byla Krajina v obrazech. Koncert byl rozdělen do poměrně jasných bloků, počátečním byl blok písní z Domasa + Princezna Lada. Následující blok „klidných písní“ vyplňovaly kousky z alba Přítel člověka, ze kterého zazněla skoro půlka skladeb. Došlo samozřejmě i na nejstarší hity a koncert tak byl opět průřezem ze všech alb. Z nevydaných písní opět zahráli Do ticha, za poslední rok jsem ji tak slyšel už potřetí. Novinku tentokrát žádnou nezařadili, Pokaždé když přicházíš (viz text na webu ETF) hráli jenom během zvukové zkoušky. Ke konci zahráli na přání publika Mraky či Lano, co k nebi nás poutá. Narozdíl od koncertu v Kuřimi v červnu letošního roku jsem si nijak nepovšiml, že by Vašek používal svoje nové elektronické bicí, i když namontované v soupravě je měl. Ale možná jsem jen hluchej.

Nejzajímavější ale na koncertě bylo to, že Jana Kaplanová čeká dalšího potomka už tak hodně, že už patrně nemůže hrát na trubku. Kromě několika písní z Přítele člověka, při kterých hrála na svou černou kytaru, a Vlaštovek, kde jenom zpívala, seděla celý koncert za klávesami (dokonce i při Lanu, když za nimi seděl i Jarda) a nevídaně na ně válela, některé písně tím dostaly další grády. Někde přesto trubka chyběla dost citelně (Černej pasažér či Na širém moři: představte si part trubky v této písni hraný na klávesy, hlavně v závěrečném hou, hou, tadadadadá, hou, hou, tadadadadá, hou, hou, tadadadadá pádadatapa!).

Po dvou letech jsem zase slyšel Kámen v botě, dokonce poslední dobou i slýchám dříve dost vzácnou Co se v mládí naučíš. Koncert se, jak jsem již psal, velmi vydařil a nadšením zářil i Malý vlk, který na Trabandech už dlouho nebyl.

Pár fotek zde.

Traband, Hlinsko, Betlém, 6. září 2013: Orel a panna, Sáro!, Jak to všechno pěkně roste, Přijíždí posel, Na širém moři, Černý kafe, Marie!, Lano, co k nebi nás poutá, Mraky, Černej pasažér, Ve stejném okamžiku, Dej mi, Bože, dobrou ženu, Adam & Luna, Jdu krajinou, Tichý muž, Vlaštovky, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Co se v mládí naučíš, Bez tíže, Kantorovy varhany, Krajina v obrazech, Kalná řeka, Princezna Lada, Muž, který sázel stromy, Kámen v botě, Do ticha.

Fotbalový mač na svatbě Lenky a Hašlerky

rekonstruováno z útržků vzpomínek jednotlivých protagonistů

Krátce poté, co Hašlerka po delším loučení a za významných pohledů své ženy, která na něj čekala na půlce cesty od pódia, kde se Hašlerka zrovna producíroval, ke dveřím sálu, odešel na kutě, se rozhodl se svatebčany rozloučit i jeho švagr Pavel Hanych. Protože zrovna obsluhoval džubox, nechal zahrát píseň Modrá je dobrá – u které si autor těchto řádků uvědomil, že na její existenci zapomněl jak na smrt (i když během produkce si pak už samozřejmě vybavoval jednotlivá slova, jak jdou zhruba po sobě) – zřejmě kvůli verši „jako nálada, když zahrajou poslední kus“. Pak to ale Pavel prostě a jednoduše nevydržel a pustil ještě hymnu FC Barcelona. Během toho, co dojatě naslouchal tónům jemu tak důvěrně známým a milým, mu však autor těchto řádků poradil, ať ještě pustí hymnu Champions League, neboť věděl, že ji jistě bude mít v počítači, což se vzápětí i stalo, podle některých dokonce i předčasným utnutím hymny barcelonské. Když zněl mocný chorál jedné z nejčastěji hraných skladeb na českých televizích, kterému celý sál ve zbožné úctě naslouchal, najednou odkudsi zpoza pódia přiletěl na parket modrý míč.
Vraťme se nyní o kousek zpátky v čase. Již během odpoledne, kdy se čekalo na příjezd novomanželů z rodinného oběda a oficiální zahájení svatebního veselí, napadlo Koliba, že by bylo možné si zahrát na svatbě fotbálek. Abychom byli snad ještě přesnější, napadlo ho to již když odjížděl z domu na svatbu a uvažoval, jestli nemá vzít Šimonův černý kopačák, který u něj od Pobytu dočasně přebývá. Kopačák nevzal, fotbal během odpoledne nezorganizoval, bylo by to asi dosti náročné. Ve volné chvíli si ale povšimnul, že kdesi v backstagei či zákulisí sálu, kde se mělo konat svatební veselí, jsou uloženy asi tři zčásti vyfouklé míče, snad nějaký basketbalový, kopačák a právě i onen již zmíněný modrý, nyní dodejme gumový, míč. Onen míč, který vletěl na parket během toho, co celý sál, jak jsme již ráčili zmínit, naslouchal hymně Ligy mistrů, byl vyslán, jak je možná již bystřejším z vás zřejmé, z Kolibových rukou. Bylo kolem druhé hodiny ranní.
Co pak následovalo je nepopsatelné, přesto se pokusme i za cenu zcela jistého zkreslení způsobeného tím, že máme k zachycení této události pouze onen tak nedokonalý nástroj, jakým je lidský jazyk, zde konkrétně čeština, neboť tou autor těchto řádků vládne shodou okolností nejlépe ze všech světových i jiných jazyků včetně umělých a mrtvých, navíc okleštěná pouze na svou psanou formu, vtělenou do těch několika málo písmen latinky, která přežila staletí dělící nás od pádu Říma. Na parketu, kde se až do nedávné chvíle tancovalo a poskakovalo v rytmu hudby, se najednou utvořil shluk těl, bojujících o onen míč. Na obou koncích sálu vmžiku vznikly fotbalové brány z židlí, dnes již anonymníma rukama přinesenýma a počaly se počítat první vteřiny svatebního fotbalového mače. Je zcela k neuvěření, jak neorganicky a přesto funkčně vznikaly např. mantinely, které oddělovaly hodovní stoly od hřiště: jakmile někam zalétl míč, okamžitě k němu běželi nadšení fotbalisté a během urputného boje o míč zároveň jejich ruce přemisťovaly židle, kam bylo třeba. Naprostou kapitolou samou pro sebe, po skončení mače hojně v zasvěcených kruzích diskutovanou, bylo vytvoření dvou týmů proti sobě o míč bojujících! Někteří (např. Malý vlk či úplně v prvních vteřinách i autor těchto řádků) hráli zpočátku na obě strany, naprosto samovolně ale z tohoto počátečního chaosu začala vznikat dvě zcela zřejmá a jasně oddělená fotbalová družstva. Proces vzniku není zcela jasný a je dodnes záhadou, ale z útržků vzpomínek vyplývá jeho neuvěřitelná samovolnost a přirozenost. Např. autor těchto řádků věděl od počátku, že hraje s Pavlem Hanychem, neboť si spolu přihrávali a útočili stejným směrem. Zase např. Jeseter věděl s těžko uvěřitelnou určitostí, že hraje proti Kadymu. Dvojčata Širokých hrála spolu. A tak dále a tak podobně. Každý z počátku věděl jen něco a s přibývajícími minutami hry se jeho obzor, jak vlastně situace na hřišti vypadá, stále rozšiřoval. Co je na tom ale to nejzásadnější, je, že takto samovolně vznikly dva v podstatě vyrovnané týmy. Autor těchto řádků přiznává, že se ještě tak v polovině zápasu domníval, že tým, ve kterém je on, je nespravedlivě silnější než soupeř. Když pak ale v klidu odpočíval v bráně během závaru jeho družstva před brankou soupeře, teprve si spočítal, kdo přesně s kým hraje a kolik se vlastně po hřišti pohybuje hráčů. S překvapením zjistil, že se hraje šest proti pěti, což jistě je mírná převaha, na tomto prazvláštním hřišti možná i patrnější, než by byla jinde, z těch šesti hráčů ale dvě byly křehkými dívkami. Týmy tedy byly následující: Pavel Hanych, Hugo, Jeseter, Veronika a Šárka Pelikánovy, které se musely vyzout ze své společenské obuvi opatřené – jak to tak u křehkých dívek bývá – podpatkem a hrály na boso, a autor těchto řádků. Proti nim se utvořilo nebezpečné komando Kubišta, Malý vlk, Kady, Štěpán a pan Konvalinka. Kolib se hry neúčastnil, jen se bavil, stejně jako ostatní diváci. Ještě připojme doušku, že gumový míč, se kterým se hrálo, se zcela nemožně odrážel a vést jej chvíli na noze bylo téměř proti fyzikálním zákonům (nehledě na zahuštění hřiště těly fotbalistů), přesto se občas dařily i velmi pěkné nahrávky. K tomu je třeba dodat, že míč byl výborný v tom, že téměř nešlo jím cokoliv rozbít, různé skleničky z cesty mizely stejně rychle, jako vznikaly již zmíněné mantinely. Po chvilce hry, kdy tým Pavla Hanycha vstřelil gól, Kolib ze zákulisí také přinesl malé, až miniaturní branky, kterými nahradil stávající židlové; možná to tak někteří necítili, ale podle autora těchto řádků tím bylo vynulováno skóre a hrálo se odznovu. To vše stále za zvuků hymny Ligy mistrů, která jela několik minut ve smyčce. Potom se džuboxu ujal Kolib a našel v počítači adresář nazvaný příhodně „Fotbalové songy“. Adresář obsahoval různé sparťanské hymny, což samozřejmě Kolib do éteru nepustil, takový nápor už by divoce bijící fotbalové srdce Pavla Hanycha, který mezitím zakládal jeden útok za druhým, nemuselo vydržet, hymnu Ligy mistrů ale vystřídal song Zelená je tráva, potom We Will Rock You, We Are the Champions a nakonec Volare cantare. To už Pavlův tým vedl (počítáno od vynulování skóre) 2:0 dvěma góly z lakýrky Pavla Hanycha, ač při pohledu na velikost branek by nikdo nevěřil, že tam lze s úspěchem propasovat balón. Ke konci Kolibova dýdžejského setu ale tým kolem Kubišty vyrovnal, když podvakrát prostřelil autora těchto řádků. Pak Kolib odešel spát a i dalších fanoušků ubylo. Na hřišti ale trval urputný boj, útok střídal protiútok, nahrávky, brejky, přečíslení, pokusy o narážečky, samostatné úniky, individuální souboje, Pavel se po vpravdě skvělé nahrávce autora těchto řádků ocitl sám před brankou a minul! Džuboxu se ujal syn pana Konvalinky, který zatím čaroval v bráně jak Dominátor v nejlepších letech. Občas musel někdo na chvilku odejít, např. Hugo či Verča, to se pak hra okamžitě přelévala před bránu oslabeného družstva a tým kolem Kubišty pak povedenou akcí otočil skóre a vedl 3:2. Nikdo neví, jak dlouho se hrálo, ale dejme tomu, že právě probíhala plus minus třicátá minuta nervy drásajícího utkání, když Pavel šalamounsky prohlásil: „Kdo dá gól vyhrál 3:3.“ Boje zesílily. Jeseter se Štěpánem sváděli souboje vprostřed pole, Hugo unikal po křídle, Kubišta se několikrát dostal sám před bránu, někdy dokonce ještě podporován Kadym, výborně bránily holky Pelikánovy a okamžitě zakládaly protiakce. A ano, pak to přišlo. Pavel dokončil hattrick. Ovšem hrálo se dál, nyní už skutečně na to, kdo dá gól, vyhrál. Připomeňme ovšem všem čtenářům skutečnost zmíněnou ze začátku reportáže: Pavel Hanych už se chystal k odjezdu a tak pustil písničku Modrá je dobrá. Ptáte se, jak to souvisí s probíhajícím zápasem? Odpověď je zřejmá: Nasraný výraz v tváři Pavlovy dobré ženy Běty a nervozní poťukávání hůlky jeho tchána, Boba Hašlerky. Pavel sice do míst, kde tušil svoji ženu, směřoval prosebně znějící výkřiky typu „už jen jeden gól, opravdu už jen jeden“ (zde bych rád čtenáře vybídl, aby se rozpomněli, jaké přívlastky použil autor těchto řádků při popisu branek, na které se hrálo), ale když už poněkolikáté zaznělo varování, že Bob s Bětou odjedou bez něj, Pavel se přeci se všemi rychle rozloučil a odešel si pro věci. Jeho tým tak byl rázem oslaben, přesto se stále snažil útočit, aby se mohl z vítězství radovat spolu s autorem všech gólů týmu. Pavel to instinktem zkušeného fotbalového matadora vycítil a ještě ohlásil krátký come back. Ovšem obtěžkán batohem a s houslemi v rukou nebyl bohužel sto rozhodnout zápas, i když chvílemi bral veškerou odpovědnost do svých nohou, jindy zase výtečně rozehrával. Po Pavlově odjezdu pokračoval lítý boj (Pavel ještě jednou odběhl od auta a nakouknul do sálu, jak se daří jeho sirotkům), ale už byl krátký. Tým Sirotků (jak jej nazval autor těchto řádků až během psaní těchto řádků) udělal obrovský závar před bránou, autor těchto řádků už se těšil, že budou s Pavlem oslavovat vítězství alespoň přes telefon, bohužel ale tým trochu opomněl na zadní vrátka a tým kolem Kubišty se dostal do přečíslení dva neb tři proti brankáři a bohužel to nedopadlo dobře. Rozdílem skóre 4:3 pak skutečně už zápas skončil a počalo se o něm debatovat. Debaty pokračovaly i po nedělních bohoslužbách, kdy se k účastníkům zápasu připojil i tehdy už spící Kolib. Výsledkem těchto debat je tento článek, který právě dočítáte. V sále už zbyli jen fotbalisté a pomalu se ukládali ke spánku. Ovšem kromě Kadyho, který nešel spát, protože čekal na svou ženu, až vstane a odveze sebe i jeho do Prahy, kde měla být před devátou, a Malého vlka, Šárky a autora těchto řádků, kteří mu v bdění dělali společnost. Po Kadyho odjezdu (kdy i po probuzení Marky ještě chvilku společně s ostatními čekali na světlo, neboť jejich auto má problém s reflektory) tři zbývající ještě chvilku kecali a spát šli v půl sedmé s plánem vstával ve čtvrt na deset, otravné mouchy je ale žel vzbudily dříve.
Doufám, že jsem udělal co bylo mou povinností v záznamu tohoto neuvěřitelného mače pro příští generace. Závěrem bych chtěl poděkovat Správě železniční dopravní cesty České republiky, že v jejích stanicích v Havlíčkově Brodě a v Jihlavě jsou čekárny vybaveny elektrickou zásuvkou a tak jsem si tam mohl otevřít notebook a tento neuvěřitelný příběh zapsat.

Poletíme? a Traband v Kuřimi, 7. června 2013

V Kuřimi na zámku se v rámci letních koncertů organizovaných Jiřím moravským Brabcem v pátek 7. června opět sešly na jednom pódiu kapely Poletíme? a Traband. Borci z Brna hráli první a bohužel se jim moc nepovedlo rozvášnit převážně sedící publikum, přestože pár dětí s transparentem od Ženevy Dubské se vydatně snažilo. Je to trochu mrzuté, taková atmosféra 10 km od Brna, radši se ani neptám, jak to vypadá jinde. Ale zase na druhou stranu, lidi přišli a tleskali, což je úspěch. Poletíme? odehráli standardně dobrý koncert i se záskokem za Vojtu, Rudolf vytáhnul pár vtipných komentářů. Z nevydaných písniček zazněly Běž dál a jako poslední přídavek také Ty jsi má.

Na Traband už se šeřilo a přece jen pár lidí pod pódiem tancovalo. Zahráli velmi vyvážený průřez všemi alby, hráli hodně na přání (např. Krysy pro kluka s plyšovou krysou, Černej pasažér, ale také Úhel pohledu s Rudolfem, který si pro tentokrát s Jardou vyměnil roli).



Svůj set začali Černým kafem. Ze začátku mi přišlo, že zvuk je nějaký divný, ale možná je to tím, že jsem Traband už dlouho neslyšel hrát pod širým nebem. Václav si do bicí soupravy namontoval elektronické bicí, jejímiž zvuky zpestřoval různé známé písničky (např. Černýho pasažéra nebo O malém rytíři, kde po „nekončí má pouť“ dokonce rozesmál zbytek kapely tak, že chvilku nebyli schopni pokračovat), výrazně se také podílely na změněném zvuku závěrečné písně Tak to mám rád.



Během koncertu zazněly dvě nové písničky: Kde zůstal ten čas? a Pokaždé když přicházíš; Traband, zdá se, konečně začal hrát novinky, které by mohly vyjít na příštím albu. Minimálně prvně jmenovanou, jak jsem pochopil z Jardových slov, zahráli už den před tímto koncertem v Brně v Podobrazech. Text jsem samozřejmě zveřejnil na webu Evangelického Traband Funclubu.



Pár fotek zde.

Traband, Kuřim, zámek, 7. června 2013: Krysy, Sáro!, Přijíždí posel, Na širém moři, Černý kafe, Marie!, Černej pasažér, O malém rytíři, Tak to mám rád, Dej mi, Bože, dobrou ženu, Tichý muž (pouze fragment při zvukovce), Indiáni ve městě, Co se v mládí naučíš, Kantorovy varhany, Princezna Lada, Takovej pán, Romeo a Julie po deseti letech, Úhel pohledu, Kde zůstal ten čas, Pokaždé když přicházíš + Poletíme?.

Traband v Havlíčkově Brodě 19. dubna 2013

Traband bohužel zastihla 17. dubna v Liberci velká nepříjemnost – bylo jim ukradeno auto plné hudebních nástrojů. Jarda to sice na oficiálním webu vtipně glosuje Óóókradenííí tááám stóójííí, okradenííí...., ale faktem je, že zmizely výborné červené klávesy NORD Electro 3, do kterých byly nasamplovány autentické tóny Jardova harmonia, dvě trubky, nějaké součásti Václavova bubenického setu a jedna z Jardových černobílých kytar (alespoň že ne barytonka, ale ta druhá). Liberecký koncert prý byl hodně improvizovaný a zajímavý, do Havlíčkova Brodu o dva dny později už Traband dorazil připraven na novou situaci, Jana měla jakési vypůjčené klávesy, Jarda vytáhnul nějakou starou žlutou kytaru (domníval jsem se, že to bude ta, se kterou hrával ještě v countrypunk verzi Trabandu v druhé půli devadesátých let, ale podle fotek koukám, že se trošku liší) a hlavně oprášil klarinet (!), i když na něj nakonec zahrál jen dvě písničky. Koncert se konal v klubu Oko, kde jsem kdysi byl na Monty Pythonech a koncertě Zuzany Navarové a kapely Koa (když ten prostor ještě byl kinosálem), od přestavby jsem zde byl poprvé, stejně jako na koncertě Trabandu v Brodě. Jednalo se vlastně o teprve druhý koncert Trabandu v Brodě, ten první se odehrál v Oku v listopadu 2010. Pódium je zde netypicky vysoko, ale zase se o tu zeď, která před vámi – pokud jste v první řadě – stojí, lze dobře opírat.

V březnu Jarda napsal na webu, že už zkouší nové písničky a nové album by mohlo vyjít už na konci letošního roku, ale na koncertě žádná novinka nezazněla a kromě změny v nástrojích se nejednalo o nijak zásadně odlišný koncert od těch, které známe z posledních let. Začalo se Princeznou Ladou, následovali Indiáni ve městě a pak Do ticha. Do ticha Traband zahrál i v prosinci v Praze, že by snad uvažovali o vydání této pecky na novém albu?

Kolib, člen Klubu přátel ETF, to tam řádně rozpařil, zvlášť když Jarda vzal starou kytaru a došlo na hity z alba O čem mluví muži, největší překvapení v tomto směru byla Baletka aneb Duchové zemřelých. Uprostřed koncertu byla krátká pauza, během které vystoupil plachý básník z Petrkova se svými básněmi, a pak znovu pokračoval Traband. Na klarinet Jarda zahrál Pět prstů a Evangelium podle Jarouše a my marně vzpomínali, jak jsme to tenkrát mohli zvládnout udýchat. Nejvíce songů (6) zahráli z Domasa, ale i 5 z Kolotoče je velmi příjemných. Zaujala také píseň Dej mi, Bože, dobrou ženu (v klasické, nerozšířené verzi). Z nejnovějšího alba klasicky nezaznělo nic kromě Princezny Lady. Škoda.

Užil jsem si skvělý koncert, rozšířil počet míst, kde jsem byl na Trabandech, a zapařil s Kolibem (což Jarda dokonce z pódia nějak vtipně glosoval). Takže dobrá akce.

Moje fotky zde.

Traband, Havlíčkův Brod, Oko, 19. dubna 2013: Orel & panna, Krysy, Sáro!, Duchové zemřelých, Pět prstů, Na širém moři, Ponorná řeka, Historka z podsvětí, Evangelium podle Jarouše, Černý kafe, Viděl jsem člověka, Road Movie, Marie!, Černej pasažér, O malém rytíři, Lovci lebek, Krasojezdkyně!, Dej mi, Bože, dobrou ženu, Tichý muž, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Bez tíže, Kantorovy varhany, Obešel jsem horu, Krajina v obrazech, Princezna Lada, Do ticha.

Jarní Zbytov 2013

První na Zbytov dorazila Ráchel. Pěkně na vlastní pěst (žádné centrální plánování od Vrba & Co.–Zbytovský dispečink) s procházkou z Jimramova a docela to vychytala. Pokecala s Kellerovými, nějaký panáky padly a tak. Pak ale téměř v jednu chvíli přijela čtyři auta a Marta radši utekla. Ta čtyři auta (v jednom Kolib s Martinou a nákupem, v druhém Lenka s Hašlerkou, ve třetím Klára Šimková a ve čtvrtém Krokodýl dandí s Luckou) vyzvedla na nádraží ve Žďáru nad Sázavou početnou skupinu jedoucí z Brna (Františka, Kurt, Domča, Pepina, Zdena, Radek, Ondra Souček, já a Lucka s Evkou, které přistoupily v Králově Poli; Honza Hanuš cestu na poslední chvíli odřekl). Rázem se zbytovská kuchyň zaplnila. Když si vezmeme, že pak v průběhu večera ještě dorazil Kady s Hugem, Luckou N. a Štěpánem, Jony s Malým vlkem, Máří a Danem Pleskačem (kterého nabral v Chrudimi; během cesty na Zbytov totiž objížděl kraje české a rozvážel smyčce, o televizi pro Koliba s Martinou nemluvě, natož o notebooku, který nabral v Chrudimi společně s Pleskačem, a už vůbec se raději nezmiňujme o futrálu pro Támar a jako hrob pomlčme o zpěvnících na zadním sedadle) a nakonec Anička s Jeseterem, je zřejmé, že by kuchyň začala pomalu praskat ve švech, kdyby ovšem nějaké měla. Po vlastní ose dorazil také Kubišta a Máca. Během průběžné večeře a povídání (Lucka P. honemhonem otevřela i víno) jsem představil svůj plánek zbytovské noclehárny s vyznačeným svým místem, na což Kubišta zpočátku reagoval „proč nám tady pořád říkáš, co už všichni dávno víme?“, aby posléze překvapeně vykřikl „cože? já myslel, že tvoje místo je někde úplně jinde“. Takovéto reakce mě utvrzují v přesvědčení, že jest tohoto stále i na šestnáctém Zbytově žel potřebí. To, že se pak stanu obětí kanady známé značky Pepina a v pět ráno najdu svůj spacák přiskřípnutý v okně, je holt už trpký úděl nás, kteří se jen chceme v klidu vyspat, abychom ráno byli čilí do práce.

Krokodýl pak přinesl z kufru svého auta heligonku (předpokládám, že u něj patří k povinnému vybavení) a přezpívali jsme v podstatě celý náš repertoár. Máca vytáhnul svůj foťák ze začátku minulého století a zase ho schoval. Kolib odešel spát brzy, ale ještě jsme přemluvili Kláru Š., i když už také zvažovala spánek, aby se chopila kytary. Zazpívali jsme pár hitů (Jednou mi fotr povídá a Táhněte do háje), pak kytara na chvíli putovala ke Kadymu. Později v noci, po třetí hodině, hrál na kytaru ještě Jeseter, ve čtyři jsme zazpívali Ve čtyři ráno a pomalu se chystali zalehnout na matrace, ale pak se ještě rozproudila debata o čtení. V kuchyni jsme tou dobou už byli jen ve složení Jeseter, Malý vlk, Dan Pleskač, Máca, Domča, Kurt a já. V souvislosti s tím, že Malý vlk si na Zbytov s sebou přivezl komiks kačera Donalda, jsem se ho zeptal, jestli kromě dobrodružných knih, fantasy a detektivek čte i něco jiného. Prohlásil, že četl dvě povídky od Kundery, které byly úplně strašné, nějaké povídky od Hrabala, které nešly číst, a také Mistra a Markétku, což byla hrůza. Následná diskuse byla utnutá možná trochu násilně, přece jen jsme už potřebovali jít spát.

Snídaně byla až v devět, během ní jsme si tradičně rozdělili práci. Hlavní téma bylo jasné: dřevo. Na zpracování čekal pokácený kaštan (ten nejvíc vlevo, už byl asi trochu nebezpečný) a jedna menší hrušeň. V 9:30 měli do Bystřice dorazit Jáchym s Terezkou, tak jsem říkal Jonymu, jestli pro ně nechce dojet. Jony jim napřed logicky chtěl zavolat a vyhlásil: „Nemá tady někdo volný volání na O₂? Ajo, vlastně já.“ Napřed se nedovolal, když to zkusit později už během práce, tak vyšlo najevo, že Poletíme? se z pátečního pražského koncertu vrátili až v pět ráno a tudíž Jáchym zaspal; ani později během dne už nedorazil. Na dřevozpracujícím průmyslu se podíleli: Honza Sk. (kálení), Kurt (štípání), Pepina (uklízení naštípaného dřeva na zápraží), Anička, Vojta, Martina, Zdena, chvilku Ráchel, později i Máří, Pepina, Lucka (zpracování roští do hromad k ohništi), Evka, Kubišta, Radek, Filip (rovnání do rázu), Hugo a Kurt (štípání větších kulánů na štípačce), já (nošení kulatiny na kálení a poté do rázu), přijel také Filip Keller a s motorovkou nám dosti vypomohl. Honza Keller se chvílemi zapomínal a mluvil o něm jako o bráchovi. Domča, Klára Š. a Lucka hrabaly kdekoli (mj. i krtince; Lucka během toho stihla i zasypat hlínou koňské šlápoty z jejich nedávné krátkodobě nabyté svobody Martě k zlosti), potom přeházely hromadu listí z loňska. Františka a Máří zastřihávaly vrby u potůčku, Jony vykopal uschlou jabloň a pak se Zdenčinou pomocí prořezával živé stromy, Hugo s Martinou a Zdenou stromky sázeli, Máca vyvážel hnůj od ovcí, Ondra a Štěpán pod vedením Krokodýla s Luckou Š. opravovali ohradu pro koně, Malý vlk s Kubištou čistili škarpu mezi Zbytovem a silnicí, Kubišta a další pak šli pomoct Mácovi s hnojem, já jsem rozvážel hnůj od koní na záhonky. Kubišta s Danem Pleskačem odklidili jakýsi betonový blok, který ležel na louce pod lesem. V jednu byl oběd, který tradičně připravila Ráchel, pak se ještě někteří vrátili do práce. Filip Keller musel odjet na svými povinnostmi do Svitav.

Marta se otočila v Bystřici pro Karolínu a Davida. Malý vlk šel na návštěvu ke svému kamarádovi do Unčína; stihnul se sice vrátit těsně před začátkem přednášky, ale pak stejně usnul. Na půl třetí jsme s Kolibem jeli do Poličky pro našeho hosta, profesora Jana Sokola – přijel vlakem z Prahy. Cestou na Zbytov jsme si velmi mírně ujasňovali, o čem bude řeč, a při průjezdu Jimramovem nás Sokol požádal, jestli bychom mohli zastavit, že si to tady chce projít. Podnikli jsme tak asi čtvrthodinovou procházku kolem zámku a obou kostelů, Sokol si vytáhnul foťáček a něco si zdokumentoval a také nás seznamoval se svými postřehy, např. že domy na náměstí jsou sice honosné, ale všechny mají velkou bránu, takže jejich majitelé byli pořád zemědělci. Během procházky po Jimramově nás míjel Krokodýl s Luckou, kteří už museli ze Zbytova odjet, tak jsme se aspoň krátce rozloučili. Krátce po příjezdu byla svačina venku u kamenného stolu. Jan Sokol svačil suchý chleba, až mu Pepina musela nabídnout paštiku. Také je zdokumentováno, že si mu na čelo sedla moucha a dost dlouho tam seděla. Pak již, tedy docela brzy, začal program, jehož základním tématem byla svoboda. Zahájil jej Kolib přednesením několika tezí; v hrubých rysech visí pro případné zájemce na Databenu. Jan Sokol mu oponoval a rozproudila se debata mezi Honzou Skálou a Honzou Sokolem, do které občas zasáhnul i někdo jiný. Nějaké dotazy vznesl Máca, Honza Keller jakožto pán domu Sokolovi suverénně tykal, ale nejvíc se proslavil Kubišta, když mířil otázkou na Koliba, ale na oslovení „Honzo“ zareagoval Jan Sokol. Štěpán byl v otázce anonymity internetových diskusí neúspěšným diskutujícím. Během programu přijeli Filip Ženatý s Terezkou a Michal Doležel s Klárkou, bohužel to nestihli od začátku. Před šestou byla krátká přestávka a pak jsme se ještě vrátili k diskusi, tématem např. bylo, jestli není něco dobrého, co nám tu zbylo po komunistech, a Jan Sokol zmínil sjednocené zemědělství, což vedlo k obecné diskusi o zemědělských dotacích apod. Dalším zásadním okamžikem diskuse bylo, když Sokol pojídaje naše těstoviny konstatoval, že s Klausem před deseti lety prohrál o nějakých 14 hlasů. Celkově se diskuse, myslím, dost povedla a i Jan Sokol vypadal snad spokojeně, že podnikl tento výlet. V sedm jsme ho zavezli zpátky na vlak do Poličky, během cesty ještě daroval Kolibovi krátký spis Proč chodíme do kostela? Hned po programu museli zase odjet Filip s Terkou.

Po večeři, která se tentokrát povedla snad ještě víc než normálně, musela už odjet Klára Š. Začínal večer a vypukla volná zábava. V rámci ní jsme ale ještě někteří přezpívali Jesus Christ Superstar s Vojtovým klávesovým doprovodem. Pak se chopil kytary Honza a bylo vidět, že šel v pátek spát dřív, protože dal i některé songy, které před tím hrála Klára. Došlo i na něco z repertoáru Johnnyho oveček, na ty nejstarší věci si pamatovala i Máří. Na chvíli mezi nás dokonce sestoupila Marta. Kouzelným momentem byl společný zpěv písně Ach synku, synku, byla snad jediná, kdy ve všech koutech ustalo povídání a všichni zpívali. Pak jsme zpívali z EZ (mj. 510, 198, 219, 367...), i když se to Anička snažila bojkotovat. Jeseter využil rozložených kláves a doprovázel nás. Ondra s Aničkou pak zorganizovali anketu o nejhezčí holku, ale nebudu psát, kdo vyhrál ani jak kdo hlasoval, holky jsou schopné si to ještě nějak blbě přebrat. Jen je třeba říct, že Honza Keller hlasoval zcela zkušeně. Pak jsme zpívali všechno možné, Součkovi a Jeseter nás např. seznámili s hitem z Hosanny Betlém na kredenci, Vojta pak na klávesy zahrál i další švihlé songy, namátkou Mein Gorilla (která kdysi zazněla i na jeho absolvenťáku) a Sladké mámení. Během večera padly tři tullamorky, dvě klasicky ode mě, třetí dovezla Anča, protože slavila v sobotu narozeniny. Kurt šel vyprovodit Frantu spát, ale v noclehárně usnul a už se tedy nevrátil. Ráno si pak sypal popel na hlavu, ale aspoň mu to umožnilo dát si v Bistru pivo, v Brně v Tunsgramu další dvě a po večerních bohoslužbách v Desertu dát dalších asi pět a řádně zakalit s Jáchymem. Zhruba v 3:15 přišel Malý vlk, který si nařídil budík, rozhlédl se a šel zase spát, i když jsem ho lákal, že už za tři čtvrtě hodiny si bude moci zazpívat Ve 4 ráno. Dosti dlouho ponocovaly také Lucie P. a Klárka H. S Jeseterem jsem se krátce vrátil k páteční diskusi s Malým vlkem o literatuře a dozvěděl jsem se, že Jeseter čte Hledání ztraceného času. Nakonec jsme v kuchyni zůstali zhruba ve složení Vojta Esterle, Hugo, Radek a já a řešili jsme např. jak nejlépe hrát Funkenschlag, k čemuž Radek neměl co říct a tak šel spát. Zvažovali jsme, že spát nepůjdeme, ale zcela správně jsem poznamenal, že každá hodina je dobrá a zhruba v šest jsme se odebrali spat (abych taky použil s Lucií diskutované supinum).

Na snídani upekla Ráchel koláč. Pak jsme jeli zase do Jimramova, protože tam zase kázal Zdeněk Šorm. Jony se sice cukal, že prý musí obhlédnout hrob, ale nakonec jel taky. Během odjezdu do kostela ještě odjel do Brna Michal s Klárkou a Pepinou a pokud se nepletu, hodili do Jimramova Honzu Kellera, na kterého nezbylo místo v autě. Po bohoslužbách jsme šli do Bistra. Pak už jsme se začali pomalu rozjíždět, Kubišta čekal v Jimramově na odvoz br. fr. Širokým. Ze Zbytova za ním došel i Malý vlk, který se ještě otočil pro zapomenutou peněženku; cestou do Jimramova ho doprovázela Karolína s Davidem a ve Strachujově byli svědky závodů Kadyho a Hašlerky na trase Bistro – Zbytov. Jeseter s Ančou vzali Dana Pleskače. Jony odjel autem do Brna, já, Kurt a Franta jsme jeli vlakem z Bystřice, kam nás hodil Honza svým prvotřídním žigulem. Poslední na Zbytově tak zůstal klasicky Máca.

V prvních letech, co jsme jezdili na Zbytov, bylo vždycky nádherně, až jsem začal prohlašovat, že tomu ani nemůže být jinak. V posledních asi třech letech se to s počasím výrazně zhoršilo a vypadalo to bledě i tentokrát, i když se tento jarní Zbytov konal v rekordně nejpozdějším termínu. Letošní dlouhá zima už nás všechny pěkně štvala, nakonec jako zázrakem zhruba čtyři dny před Zbytovem roztál sníh a o dva dny později se zem vysušila, že bylo možno použít např. parkoviště. Takže bylo zase jednou nádherně, přesto se ale dodržela konstanta, že v neděli při odjezdu je počasí nejlepší. Bylo nás tentokrát i opravdu hodně, prostě to zas jednou všechno vyšlo, jak mělo. Už se těším na podzim.

Moje fotky jsou zde.

Nádražky

V sobotu 9. března se konal již třetí ročník tour po nádražkách. Kurt, zakladatel této skvělé tradice, guru, ideový vůdce, vrchní arbitr nádražkové estetiky a jediný účastník všech tří ročníků (předloni Brno-Kolín-Brno, loni Brno-Ostravsko-Brno), tentokráte naplánoval trasu Brno-Břeclav-Přerov-Brno vyznačující se krátkými přesuny mezi nádražkami a slibující hodně plodných zastávek. Já se zúčastnil letos poprvé. Sraz byl naplánován na sedmou hodinu ranní na brněnský naštěstí stále ještě nepřesunutý hlavák; dostavili se tito dobrodruzi: Kurt, Františka, Martin a já. Koupili jsme dvě celodenní jízdenky na tratě jihomoravského kraje (ještě by s námi mohlo jet šest dětí), na tratě mimo kraj jsme pak dokupovali jízdenky samostatně.

1. Břeclav
Brno 7:22 – Břeclav 7:54, EC 71 Gustav Mahler
Zde podle internetových databází žádná nádražka být neměla, ale čekalo nás příjemné překvapení. Slibně vypadající budova s nápisem „Náš čas šetří váš čas“ v těsném sousedství nádraží sice byla zavřená, ale přímo na nádraží dostupná jak z perónu, z budovy i zvenku se vyjímala zřejmě čerstvě otevřená nádražka Lokálka. Pravděpodobně jde o nějaký řetězec nadrážek, vnitřek trochu připomínal fast food, ale zaznamenali jsme sympatické retroprvky (např. pult z kovových trubek sloužící k posunování tácu). Dáváme kafe (já colu) a diskutujeme o Homérovi a Dantovi.
Pivo: Starobrno
Kurtovo hodnocení: ** 1/2 z 5


2. Hodonín
Břeclav 8:35 – Hodonín 8:54 Os 4215
Velice příjemná prosluněná nádražka s několika štamgasty. K pití velmi dobrý Braník (což by jistě ocenili redaktoři z webu Vágus.cz, v jejichž šlépějích kráčíme). Přímo v nádražce se vaří „knedle“ (houskové knedlíky), což je velkým písmem inzerováno i na panelu před dveřmi. Zatímco sedíme a pijeme pivo, přišlo několik místních žen nakoupit knedle, v jednu chvíli se tvoří i fronta. Také jsme neodolali a za 14 korun si s sebou odvezli půlku šišky.
Pivo: Braník
Kurtovo hodnocení: ****


3. Rohatec
Hodonín 10:19 – Rohatec 10:27 Os 2711
„Pivnice na nádraží“ byla asi vůbec nejlepší nádražkou letošní tour. Jde spíše o vesnickou hospodu shodou okolností umístěnou v nádražní budově. U vedlejšího stolu parta borců v montérkách laškuje s mladou servírkou. Na zdi mapa Československa, vedle kamínka. Dva ničím rozdílné prostory oddělené od sebe žbrdlením. Vynikající zelňačka i dršťková.
Pivo: Staropramen
Kurtovo hodnocení: **** 1/2


4. Veselí nad Moravou
Rohatec 12:27 – Veselí nad Moravou 12:54 Os 2713
Pěkné nádraží s dnes již téměř vymýcenými prvky (např. klasická odjezdová tabule). Žel na dveřích Restaurace Na peróně čerstvě vypadající nápis „provoz ukončen“ a vedlejší bar je zavřen na visací zámek. Nezdržujeme se tedy a pokračujeme do Bzence.


5. Bzenec
Veselí nad Moravou 13:01 – Bzenec 13:10 Sp 1728 Cimburk
původní plán: Veselí nad Moravou 13:55 – Bzenec 14:04 Os 4116
Před nádražím stojí na pohled podivná Hospůdka u Lokálky. Vevnitř je to lepší, i když nevíme, co si máme myslet o některých interiérových prvcích, např. ze stropu visící výpravčí. Hlavní ale je, že zde točí místní bzenecké, dnes zrovna polotmavé s karamelovou příchutí. Paní za barem se ptá, odkud jsme. Odpověď ji nepřekvapuje, prý je běžné, když sem přijede parta z Brna či Zlína, dají osm kousků a jedou zpátky. U našeho stolu zuří diskuse o fikčním světě Rychlých šípů.
Pivo: Bzenec
Kurtovo hodnocení: **


6. Moravský Písek
Bzenec 15:06 – Moravský Písek 15:12 Os 24139
Nejkratší, šestiminutový přesun, navíc v dobytčáku řady 810 ČD. V Moravském Písku ale zavřeno, vnitřek bez jakéhokoliv zařízení. Jedeme dál. (Zpětně si pak pochvalujeme, že jsme nikde netrčeli kvůli zavřené nádražce, vždy jsme chytli dřívější spoj a o to déle pak seděli v té následující.)


7. Staré Město
Moravský Písek 15:16 – Staré Město 15:29 Os 4223
původní plán: Moravský Písek 15:54 – Staré Město 16:02 R 811
Designově vymazlená nádražka. Nad dlouhým pultem z vlněného plechu visí ze stropu další pruh vlněného plechu s vyznačením jednotlivých úseků (nápoje; poháry-zákusky; studená kuchyně; teplé nápoje; teplá kuchyně). Na stolech umělé květiny, na zdech velmi zajímavé a dle mého soudu zdařilé obrazy. Vanutí zašlých dob si je vědom i posmutnělý starší vrchní, který říká, že o víkendu otevřeno nemívá, ale dnes má, aby alespoň něco vydělal. Je na nás hodný, úslužně děkuje za každé dýško a dokonce pro nás někde schrastí výbornou zeleninovou polévku za 15 korun. U druhého obsazeného stolu živě diskutují místní štamgasti, zaslechl jsem mj. hlášku hodnou rozhovorů na webu Prigl.cz:

A: „To víš, to se nezlepší ze dne na den.“
B: „Ne, to se zhorší.“

Na hodném pánovi je vidět, že by rád v pět zavřel, tak s díky odcházíme. Vlaky tady mění lokomotivu, chvíli se ve stanici zdrží, takže brzy po našem odchodu už usedáme do kupé.
Pivo: Staropramen
Kurtovo hodnocení: ****


8. Otrokovice
Staré Město 17:12 – Otrokovice 17:23 R 710 Velehrad
V Otrokovicích jsou nádražky dvě. Přímo ve výpravní budově je bufet na stojáka, pár metrů chůze po peróně nás vede do hospody U Mašinky. Ta je dosti zaplněná (nejvíc z celé tour), ale ne moc sympatická. Je zde více druhů piv, dáváme Zubr a Radegast. Připojuje se k nám Eva, která ráno vyrazila z Německa. Respekt. U vedlejšího stolu sedí neuvěřitelný tlusťoch.
Pivo: Zubr, Radegast
Kurtovo hodnocení: *


9. Přerov
Otrokovice 18:15 – Přerov 18:35 R 813
Cestou v Hulíně máváme na Bistro Mašinka, jeden z nejlepších objevů loňské tour. V Přerově se opravuje první nástupiště a nádraží je rozkopané, takže jsme chvilku bloudili. Ale vyplatilo se to. V zapadlém koutě nádraží se skrývá stylová nádražka; „hospoda plná příběhů,“ jak poznamenal Martin. Evu očumuje štamgast v maskáčích.
Pivo: Zubr
Kurtovo hodnocení: ****


10. Vyškov
Přerov 19:39 – Vyškov 20:17 R 744
Při loňské tour měla nádražka ve Vyškově ještě zavřeno (Kurt a spol. cestou na Ostravsko tudy jeli brzy ráno), teď ale měla zavřeno taky. Jsme naštvaní na vyškovské, že nás opět vyšplouchli. Kurt se naštěstí vyzná a tak jdeme do pivovaru. Je tu dobré pivo, ale hospoda je spíš takový pajzl. Trochu nás mrzí, že tour nekončíme stylově v nádražce. Voláme Pepině, která se tu k nám měla připojit, ale nepřijela. Pepina je popleta.

11. Brno
Vyškov 22:18 – Brno 22:55 R 746
Podle plánu se stíháme vrátit do půlnoci, takže z Vyškova do Brna jedeme opět na celodenní jízdenky JMK. Pepina nás čeká na nádraží, s Kurtem a Františkou ještě jdeme na jedno do Poutníka. Závěrečná bilance je úctyhodná. Z devíti plánovaných nádražek jsme navštívili šest, k tomu neplánovaně tu břeclavskou. I když jsme nenarazili na žádný pětihvězdičkový zázrak, nádražky v Rohatci, Hodoníně, Starém Městě a Přerově se tomu výrazně blížily. Jsme překvapení, že jsme za celý den neochutnali obávaný produkt starobrněnské chemičky, starobahno. Odnáším si nový poznatek, že kvůli stálým přesunům od nádražky k nádražce den ubíhá hroznou rychlostí. Děkujeme Kurtovi za skvělou organizaci a už přemýšlíme, kam pojedeme příští rok. Do té doby nás ale snad ještě čekají Nádražky speciál, tj. tour po pražských nádražkách. Máme se na co těšit!

Více fotek zde.

Album roku 2012

V tradiční anketě o album roku mi přišlo devět odpovědí. Děkuji vám za ně. Zde jsou:

Jan Skála, úředník a písničkář
Zlatého kolibříka za desku roku ode mě získávají jeden domácí a jeden zahraniční počin: Michal Prokop a Framus 5: Sto roků na cestě a Leonard Cohen: Old Ideas. Cenu sympatie získává deska Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny a Cenu za objev roku Eric Bibb a Habib Koité: Brothers in Bamako.

Štěpán Hájek, evangelický farář a bývalý undergroundový písničkář
1. Poletíme?: Kroskántry
2. Nico v Brně – historický unikát

Petr Vizina, publicista a bubeník
Podle mě tři desky roku natočili Kieslowski, Masters Hammer a Umakart.

Jarda Svoboda, písničkář, Trabandita
Z toho, co jsem letos slyšel, mě nejvíc zaujala Beata Bocek (CD Ja tutaj mieszkam). Ta je pro mě vysoko na 1. místě, daleko za ní pak všechno ostatní. Sice mě i u dalších leccos zaujalo, ale nikde jsem nenašel takovou radost z hudby, takový talent, takové propojení muzikanta s Bohem (abych teda naplno řekl, co mě na hudbě vůbec zajímá). Takže někde hodně daleko za Beatou na jedné hromadě: Cermaque, Poletíme, Kieslowski, Umakart, Listolet, Redlová, Zrní, Květy...

Václav Španihel, bubeník, organizátor
Rok 2012 přinesl celou řadu vydařených desek, část z nich jsem měl možnost vstřebat přes Rádio 1 (desky kapel Alvik, Luno, Dva, Iva Bittová ...), spoustu kvalitních počinů na split LP či singlech, pro mne je hitem roku 2012 píseň Srdce od OTK (vydáno na LP split Somos tú), dále je celá řada desek, které tuším zaslouží pozornost, ale já jim ji zatím nevěnoval (zmíním interprety Ventolin, Odeur de Violletes, Umbrtka a další). Dále pak vyšly v reedici desky Kuře v hodinkách od Flamenga a Straka v hrsti od Pražského Výběru – to jsou skvosty, které nepočítám, právě proto, že jsou to reedice. No ještě vyřadím Ležatou osmičku od Tatáčů, pro mne tak kvalitní, že je jaksi nadanketní.
Čili mi to dopadlo takhle:
1. Umakart: Vlci u dveří – mlhy z Jeseníků dopadly na Jižní město, hutná atmosféra, dynamická pomalost
2. Květy: Bílé Včely – Květy zůstávají neotřelé, melancholická deska, která hravě vypráví příběhy a ve výsledku je za tou mollovou náladou i naděje
3. Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme – počin těchto pražských post undergroundových bardů je ryzí a syrový tak jak to mám rád, nová deska, nové písně, žádné kompromisy, zkrátka až na dřeň!

Marcel Kříž, písničkář
Tady jsou moji favorité a pro dokreslení výběru úryvky z recenzí, co jsem k těmto albům psal:
John Zorn – Rimbaud (Tzadik Records, 2012) ...tohle album si rozhodně nepouštějte při práci s drtičem větví, ve šťastných okamžicích ani při náběru náhodných stopařů. Je to sezóna v pekle a jeden z temných vrcholů ve stále vzrůstajícím Zornově monumentu.
Those Poor Bastards – Behold The Abyss (Tribulation Recording Company, 2012) ...Those Poor Bastards až po okraj naplňují slova parťáka Hanka III. o nejgotičtější country partě široko daleko. Smrtelně blízko kořenům, více než kdo jiný. A stejně jako hrdina Lonesome Wyatta, Edgar Alan Poe a celého jeho dílo, i oni přetáhli jazýček vah z bahna romanticko-bulvárních bubáckých hrátek a mělkého kýče do grandiózního, do detailů vystavěného vlastního světa...
Ute Lemper – Paris Days, Berlin Nights (Steinway & Sons, 2012) ...Ne, tentokrát nečekejte jasně podané písně, nečekejte povědomé popěvky a melodie, známé pocity a atmosféru. Ač mnohé songy budete již léta znát, zde jsou přetaveny v temnotu a depresi. Kořeny sahají od Výmarské republiky skrze rozličná zákoutí frivolní Paříže až k širokým a bídačeným polským duším.

Františka Švandová, jazyková korektorka
1. Poletíme? – Kroskántry
2. Jaromír Nohavica – Tak mě tu máš

Tomáš Lavický, ředitel festivalu
1. Když vydá novou desku Bob Dylan, nemůžu jí nezačít, zvláště když Tempest patří po dvou minulých spíše průměrných kouscích opět k tomu lepšímu (byť ne výjimečnému). Pay In Blood bych si troufal nominovat do své Top 50 BD Songs a ještě dvě tři další by se do stovky vešly. Těm, kdo neoblibují vrzání dveří rozpadajících se sídel amerického jihu, se Dylanův zpěv ani tentokrát nezalíbí, ale ostatní najdou v Bouři mnohá potěšení.
2. Žádný z těch asi dvaceti koncertů Mertovy Dobré úrody jsem koncem osmdesátých let nestihnul, tak jsem si nechal čerstvé cédé Nikdo v zemi nikoho naložit k Vánocům a jsem hodně potěšen. Jednak výběrem repertoáru (konečně Mistr Jin a Mistr Jang, ale i zbytek patří k výšinám – obešel bych se možná bez Bývaly časy, ani ta však nenabádá k hledání tlačítka Next) a hlavně hudbou valící se a přelévající od nejlepších časů Dobrohoště k Čundrgroundu a zase zpátky. Jo, jo, to bývaly časy.
Tak to máme jednu desku nového autorského repertoáru, jedny nově nahrané vykopávky a co do třetice? Remaster Kuřete v hodinkách je sice zásadním počinem, ale přináší vcelku očekávatelné. Archivním zjevením uplynulého roku se mi stalo dvojalbum V mýdlových bublinách, nabízející v krásném digipacku živé nahrávky klasické sestavy Marsyas. Stejně jako za Dobrou úrodu a řadu dalších počinů patří dík vydavatelství Galén.
3. Úplně největším překvapením se pro mne ale loni stala sólová deska Romana Dragouna Piano. Až na jeden omyl či úlitbu (Čortova Že Tvých vlasů v ní se dotýkám z dob Progres 2 trčí z desky jak televizní anténa ze zpovědnice) a dvou tří diskutabilních momentů (refrén zobyčejňující jinak skvělý Zdroj a především jeho polopaticko až vlezlý anglo-latinský dozpěv) je to perla vedle perly. Od wakemanovského patosu dob Progresu a mnou tehdy nesnášeného Futura se přes dobré a zajímavé, ne však úplně uhranující sólové počiny Dragoun dopracoval až k výpovědi razance Leonarda Cohena. I když není autorem jediného textu, souzní s nimi jako Jan Hus se svou obhajobou před koncilem kostnickým. Točím Piano v autě kolem dokola a nemůžu se nabažit.

Malý vlk, profesionální promítač, bývalý ředitel festivalu
Letos je to teda opravdu velký oříšek. Už dlouho nevyšlo tolik nových alb tolika kapelám, které znám. Vybrat tři nejzajímavější a ještě je srovnat je pro mě skoro nemožné. Začnu tedy pro mě jednodušší zahraniční tvorbou. U té totiž můžu hodnotit jen podle poslechu alba. Naživo jsem z nich nikoho neslyšel.
Tak tedy, asi největší potěšení pro mě je nové album staré kapely Offspring, ti totiž přišli se svojí klasickou muzikou, silně rytmickou a povědomou.. Prostě jakoby se člověk vrátil do dřívějších let. Bravo! Chvílema dokonce Offsprinzi hrají jako Korísz! Muhehe
1. The OffSping – Days Go By
2. P.O.D. – Murdered LOVE, to je opravdu příjemné překvapení. Poslední album byla vykrádačka jejich nejlepšího alba Satelite, to se teď změnilo a nové album je krása poslouchat.
3. Green Day / The Cranberries - ti patří určitě až na třetí příčku a kdyby jich bylo víc, tak ještě níž. Green Day vydali tři nová alba z nichž to prostřední je nejpunkověší a zároveň nejoriginálnější. Brusinky byly vždycky moje srdcovka.. Co album to skvělé melodie a zpěv a alba plná pecek. To je pryč.. Nové album je nudné.
No a teď česká alba. Tady teda.. hmmm, těžké, těžké. Na první příčku nejspíš posadím Marcela Kříže, protože on mě svým elektronický albem Buskers Burlesquers chytil za.. všechno co ve mě je. To byl elektronický nářez. Myslím tím samozřejmě živý koncert. Na albu to tolik nevyzní, protože nemáme doma adekvátní zvukový systém a nestojí tu v pokoji Marcel s prsty rozedranými do krve, kterou třísní svoji modrou kytáru.
1. Marcel Kříž a Tomáš Vtípil Noisechestra – Buskers Burlesquers
2. Photolab – Hollywood and Snuff, druhá elektronická pecka, kterým jsem propadl při živých koncertech
3. tady se zase řadí více umělců, které stojí za zmínku, ať jde o BraAgas – Fuerte (album středověkých písní, které se velice dobře poslouchá!), o Noční hlídku od Dick O'Brass hodící se k ohni a loutně, pařící Poletíme? s Kroskántry s některými super texty, reggae nových 100 zvířat „hrajících v bordelu“ anebo Radůza!

Open Mic s Rudolfem Brančovským

Open Mic je svým charakterem v našich krajích neobvyklý pořad, koncert či minifestiválek, který založil Honza Řepka s Michalem Bystrovem v roce 2007 v Praze. Od té doby se uskutečnilo 62 pražských koncertů s měsíční pravidelností, nějaké speciální koncerty a vznikla také brněnská odnož, u které v úterý zdárně proběhlo již patnácté pokračování v příjemně zaplněném Café Práh ve Vaňkovce. Tvorbu a další aktivity Honzy Řepky sleduji tu zpovzdálí, tu blížeji od ledna 2004, kdy jsem poprvé slyšel naživo jeho kapelu Nestíháme (dnes již nekoncertující), na Open Mic jsem se ale ještě nikdy nedostal, konečně jsem to tedy napravil. Článek píšu podle koncertu, nikoliv podle nahrávek na netu, ty jsem si většinou zatím ani neposlechl.

Jedná se o koncertní pásmo začínajících písničkářů, kteří se přihlásí předem organizátorům a oni jim bez jakéhokoliv výběru poskytnou prostor na pódiu k tomu, aby zahráli tři, maximálně čtyři písničky (12 minut). Navíc se může kdokoliv přihlásit i během večera a vystoupit se svou tvorbou, zde už je to omezeno na jednu dvě písničky (max 5 minut). Jediným zásahem organizátorů je dramaturgie, tj. poskládání jednotlivých setů předem přihlášených písničkářů, a pak vyvrcholení večera – koncert jednoho nebo dvou pozvaných hostů z již etablovaných hudebníků. (Pravidla, historii a spousty dalších informací si můžete vyhledat na webu Open Micu.) Je to chytře vymyšleno, protože i kdyby nějaký vystupující diváka až otravoval (což se v úterý nestalo), tak za chvilku ho už vystřídá někdo jiný. Program má spád a člověku ani nepřijde, že se dvěma krátkými přestávkami trvá tři hodiny. Vstupné je dobrovolné.

Prvním úterním vystupujícím byl Petr Klimeš, mladík s kytarou, který vystupoval veřejně vůbec poprvé v životě. Byl asi trochu nervózní, protože mu občas vypadávaly texty, ale jinak zanechal vcelku sympatický dojem. Měl docela zajímavý hlas, s hrou na kytaru mi to přišlo horší, zvláště pak jeho dlouhé a často žel nenápadité mezihry. Texty písniček (až na tu první, nejzajímavější) se točily kolem lásek atd., nic moc zajímavého, což je škoda, protože občas se tam mihnul zajímavý obrat či byla zřejmá i nějaká snaha o kompozici písně jako celku. Po něm vystoupila Jana Štěpánková z Hradce Králové, v porovnání s Petrem Klimešem vystupovala o poznání zkušeněji (prý také pořádá v Hradci obdobná setkání písničkářů), ale její písničky mě zas tak nezaujaly, nejvíc si z jejího vystoupení pamatuji, jak až překvapivě zvládla v jedné písničce vyzpívat výšky, i když jinak zpívala dost hluboko. Před krátkou přestávkou pak vystoupil ještě Dalibor Pšenička z Pardubic, který si publikum získal svým energickým projevem (který akusticky zní asi líp, než z „rockových“ nahrávek na Bandzone) a vcelku zajímavými, ač jednoduchými texty s názorem.

Po pauze došlo na Open Mic v tom užším smyslu slova; s jednou vtipnou písničkou o tom, jak trávíme dny na netu vystoupil „kluk od počítačů“, s krátkou básničkou týpek jménem Garfield a nakonec kluk hrající na didgeridoo.
Pak před druhou pauzou došlo na poslední krátký čtyřpísničkový set – vystoupil Zdenek Barták. Jeho písničky se poslouchaly velmi příjemně, i přes zřetelný patos z nich vyvěrající. Mírně přes čáru mi ale pak přišlo, když přesvědčoval publikum, aby se k němu připojilo v refrénu „k dvacátejm narozeninám ó-ó-ó“.

Celým večerem slovem provázel Honza Řepka. Moc tenhle kotlíkářskej zvyk jakýkoliv prostoj vyplňovat slovem nechápu, ale v podání Honzy Řepky to bylo chytré a dobře naplánované. Uváděl jednotlivé interprety, vysvětloval pravidla Open Micu, mluvil o minulých koncertech a zval na ty nadcházející.

Jako vyvrcholení večera pak vystoupil Rudolf Brančovský doprovázen pianistou Ondřejem Hájkem, svým spoluhráčem z kapely Poletíme? Ačkoliv v kapele hraje na banjo, zde pouze zpíval. Jak jsem vyrozuměl, bylo to jejich první sólové vystoupení, i když v plánu to měli už delší dobu. Publikum, kde pravděpodobně nesedělo moc fanoušků Poletíme?, si svými vtípky Rudolf brzy získal. Zahráli asi deset písniček, z nichž zhruba polovinu jsem nikdy neslyšel. Z repertoáru Poletíme? zazněly tyto: Když se dva opijí, Fousy, Písnička pro Makrelu, Holky pitomý a poslední Soutěž; jednou na koncertě (Musilka, 4. října 2012) jsem také slyšel Veverku. Hned první písnička koncertu o tom, že Rudolfův praprapraděda vyráběl flašinety, naznačovala, že se dostáváme do neprobádaných vod. A skutečně. Jedním z největších zápichů se stal patrně další příběh z Pivnice U Poutníka (po songu Pepův happyend z posledního alba) „Mára musí do úterý sehnat novou postel / z Anglie sem míří holka, co nemá na hostel“, skvělými fórky oplývá také Ty jsi má vyšperkovaná Ondřejem hranou Smetanovou Vltavou (nikoliv bezúčelně, nýbrž s oporou v textu!). K vážnějšímu pólu Rudolfovy tvorby patří novinka Běž dál.

Celkově to byl příjemný večer a snad se mi brzy poštěstí na Open Mic zase zajít. Nejbližší brněnský je naplánován na 2. dubna a hostem by měla být slovenská písničkářka Horana a polská kapela Poprzytula.

Pár fotek zde.

Fru Fru - Pánské Freak Show

Třebíčská skupina Fru Fru je tu se svým čtvrtým albem Freak Show. Singlem je otvírák Pánské Freak Show, ke kterému vznikl i videoklip s účastí známých herců, např. Petra Čtvrtníčka či Oldřicha Navrátila.



Zpočátku to zní dobře, je to nakopnuté a čekáme, co se dál bude dít. Ještě pak se to celé dvakrát zopakuje s novými prvky akorát na konci každé sloky, které ale nejsou příliš zajímavé a to výrazné zpomalení úplně na konci mi přijde až rušivé. Takže vlastně nuda a aby to od nudy zachraňoval vtip celé té taškařice, na to není dostatečně silný.

Hodnocení:

Docuku - Holubí

Valašskomeziříčská kapela Docuku vznikla v roce 2002 a už má svoji kapitolu v jedné úsměvné diplomové práci. Před týdnem vydala třetí album Kdybych já věděl... u Indies Happy Trails. Singlem je píseň Holubí s hostující Markétou Irglovou, ke které vznikl i klip. Kromě Irglové na albu v jiných písních hostuje i Ida Kelarová a Deziderius Dužda.



Líbí se mi zpěv, ten vedoucí hlas Jiřího Buksy má skutečně cosi do sebe. Střídání rytmu sloky:refrén ocení hlavně asi diváci na koncertech, dovedně to ale zakrývá fakt (zvláště pak před další slokou), že refrén je vlastně hudebně dost jednoduchý. Rým „slzy jí kapaly / od velkého žalu“ není vpravdě z nejlepších, takže písnička končí v pravý čas, aby nezmařila svůj hitový potenciál.

Klip je vskutku vymazlený, oceňuji i ten nápad s instrumentálkou během titulků.

Hodnocení: