Album roku 2012

V tradiční anketě o album roku mi přišlo devět odpovědí. Děkuji vám za ně. Zde jsou:

Jan Skála, úředník a písničkář
Zlatého kolibříka za desku roku ode mě získávají jeden domácí a jeden zahraniční počin: Michal Prokop a Framus 5: Sto roků na cestě a Leonard Cohen: Old Ideas. Cenu sympatie získává deska Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny a Cenu za objev roku Eric Bibb a Habib Koité: Brothers in Bamako.

Štěpán Hájek, evangelický farář a bývalý undergroundový písničkář
1. Poletíme?: Kroskántry
2. Nico v Brně – historický unikát

Petr Vizina, publicista a bubeník
Podle mě tři desky roku natočili Kieslowski, Masters Hammer a Umakart.

Jarda Svoboda, písničkář, Trabandita
Z toho, co jsem letos slyšel, mě nejvíc zaujala Beata Bocek (CD Ja tutaj mieszkam). Ta je pro mě vysoko na 1. místě, daleko za ní pak všechno ostatní. Sice mě i u dalších leccos zaujalo, ale nikde jsem nenašel takovou radost z hudby, takový talent, takové propojení muzikanta s Bohem (abych teda naplno řekl, co mě na hudbě vůbec zajímá). Takže někde hodně daleko za Beatou na jedné hromadě: Cermaque, Poletíme, Kieslowski, Umakart, Listolet, Redlová, Zrní, Květy...

Václav Španihel, bubeník, organizátor
Rok 2012 přinesl celou řadu vydařených desek, část z nich jsem měl možnost vstřebat přes Rádio 1 (desky kapel Alvik, Luno, Dva, Iva Bittová ...), spoustu kvalitních počinů na split LP či singlech, pro mne je hitem roku 2012 píseň Srdce od OTK (vydáno na LP split Somos tú), dále je celá řada desek, které tuším zaslouží pozornost, ale já jim ji zatím nevěnoval (zmíním interprety Ventolin, Odeur de Violletes, Umbrtka a další). Dále pak vyšly v reedici desky Kuře v hodinkách od Flamenga a Straka v hrsti od Pražského Výběru – to jsou skvosty, které nepočítám, právě proto, že jsou to reedice. No ještě vyřadím Ležatou osmičku od Tatáčů, pro mne tak kvalitní, že je jaksi nadanketní.
Čili mi to dopadlo takhle:
1. Umakart: Vlci u dveří – mlhy z Jeseníků dopadly na Jižní město, hutná atmosféra, dynamická pomalost
2. Květy: Bílé Včely – Květy zůstávají neotřelé, melancholická deska, která hravě vypráví příběhy a ve výsledku je za tou mollovou náladou i naděje
3. Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme – počin těchto pražských post undergroundových bardů je ryzí a syrový tak jak to mám rád, nová deska, nové písně, žádné kompromisy, zkrátka až na dřeň!

Marcel Kříž, písničkář
Tady jsou moji favorité a pro dokreslení výběru úryvky z recenzí, co jsem k těmto albům psal:
John Zorn – Rimbaud (Tzadik Records, 2012) ...tohle album si rozhodně nepouštějte při práci s drtičem větví, ve šťastných okamžicích ani při náběru náhodných stopařů. Je to sezóna v pekle a jeden z temných vrcholů ve stále vzrůstajícím Zornově monumentu.
Those Poor Bastards – Behold The Abyss (Tribulation Recording Company, 2012) ...Those Poor Bastards až po okraj naplňují slova parťáka Hanka III. o nejgotičtější country partě široko daleko. Smrtelně blízko kořenům, více než kdo jiný. A stejně jako hrdina Lonesome Wyatta, Edgar Alan Poe a celého jeho dílo, i oni přetáhli jazýček vah z bahna romanticko-bulvárních bubáckých hrátek a mělkého kýče do grandiózního, do detailů vystavěného vlastního světa...
Ute Lemper – Paris Days, Berlin Nights (Steinway & Sons, 2012) ...Ne, tentokrát nečekejte jasně podané písně, nečekejte povědomé popěvky a melodie, známé pocity a atmosféru. Ač mnohé songy budete již léta znát, zde jsou přetaveny v temnotu a depresi. Kořeny sahají od Výmarské republiky skrze rozličná zákoutí frivolní Paříže až k širokým a bídačeným polským duším.

Františka Švandová, jazyková korektorka
1. Poletíme? – Kroskántry
2. Jaromír Nohavica – Tak mě tu máš

Tomáš Lavický, ředitel festivalu
1. Když vydá novou desku Bob Dylan, nemůžu jí nezačít, zvláště když Tempest patří po dvou minulých spíše průměrných kouscích opět k tomu lepšímu (byť ne výjimečnému). Pay In Blood bych si troufal nominovat do své Top 50 BD Songs a ještě dvě tři další by se do stovky vešly. Těm, kdo neoblibují vrzání dveří rozpadajících se sídel amerického jihu, se Dylanův zpěv ani tentokrát nezalíbí, ale ostatní najdou v Bouři mnohá potěšení.
2. Žádný z těch asi dvaceti koncertů Mertovy Dobré úrody jsem koncem osmdesátých let nestihnul, tak jsem si nechal čerstvé cédé Nikdo v zemi nikoho naložit k Vánocům a jsem hodně potěšen. Jednak výběrem repertoáru (konečně Mistr Jin a Mistr Jang, ale i zbytek patří k výšinám – obešel bych se možná bez Bývaly časy, ani ta však nenabádá k hledání tlačítka Next) a hlavně hudbou valící se a přelévající od nejlepších časů Dobrohoště k Čundrgroundu a zase zpátky. Jo, jo, to bývaly časy.
Tak to máme jednu desku nového autorského repertoáru, jedny nově nahrané vykopávky a co do třetice? Remaster Kuřete v hodinkách je sice zásadním počinem, ale přináší vcelku očekávatelné. Archivním zjevením uplynulého roku se mi stalo dvojalbum V mýdlových bublinách, nabízející v krásném digipacku živé nahrávky klasické sestavy Marsyas. Stejně jako za Dobrou úrodu a řadu dalších počinů patří dík vydavatelství Galén.
3. Úplně největším překvapením se pro mne ale loni stala sólová deska Romana Dragouna Piano. Až na jeden omyl či úlitbu (Čortova Že Tvých vlasů v ní se dotýkám z dob Progres 2 trčí z desky jak televizní anténa ze zpovědnice) a dvou tří diskutabilních momentů (refrén zobyčejňující jinak skvělý Zdroj a především jeho polopaticko až vlezlý anglo-latinský dozpěv) je to perla vedle perly. Od wakemanovského patosu dob Progresu a mnou tehdy nesnášeného Futura se přes dobré a zajímavé, ne však úplně uhranující sólové počiny Dragoun dopracoval až k výpovědi razance Leonarda Cohena. I když není autorem jediného textu, souzní s nimi jako Jan Hus se svou obhajobou před koncilem kostnickým. Točím Piano v autě kolem dokola a nemůžu se nabažit.

Malý vlk, profesionální promítač, bývalý ředitel festivalu
Letos je to teda opravdu velký oříšek. Už dlouho nevyšlo tolik nových alb tolika kapelám, které znám. Vybrat tři nejzajímavější a ještě je srovnat je pro mě skoro nemožné. Začnu tedy pro mě jednodušší zahraniční tvorbou. U té totiž můžu hodnotit jen podle poslechu alba. Naživo jsem z nich nikoho neslyšel.
Tak tedy, asi největší potěšení pro mě je nové album staré kapely Offspring, ti totiž přišli se svojí klasickou muzikou, silně rytmickou a povědomou.. Prostě jakoby se člověk vrátil do dřívějších let. Bravo! Chvílema dokonce Offsprinzi hrají jako Korísz! Muhehe
1. The OffSping – Days Go By
2. P.O.D. – Murdered LOVE, to je opravdu příjemné překvapení. Poslední album byla vykrádačka jejich nejlepšího alba Satelite, to se teď změnilo a nové album je krása poslouchat.
3. Green Day / The Cranberries - ti patří určitě až na třetí příčku a kdyby jich bylo víc, tak ještě níž. Green Day vydali tři nová alba z nichž to prostřední je nejpunkověší a zároveň nejoriginálnější. Brusinky byly vždycky moje srdcovka.. Co album to skvělé melodie a zpěv a alba plná pecek. To je pryč.. Nové album je nudné.
No a teď česká alba. Tady teda.. hmmm, těžké, těžké. Na první příčku nejspíš posadím Marcela Kříže, protože on mě svým elektronický albem Buskers Burlesquers chytil za.. všechno co ve mě je. To byl elektronický nářez. Myslím tím samozřejmě živý koncert. Na albu to tolik nevyzní, protože nemáme doma adekvátní zvukový systém a nestojí tu v pokoji Marcel s prsty rozedranými do krve, kterou třísní svoji modrou kytáru.
1. Marcel Kříž a Tomáš Vtípil Noisechestra – Buskers Burlesquers
2. Photolab – Hollywood and Snuff, druhá elektronická pecka, kterým jsem propadl při živých koncertech
3. tady se zase řadí více umělců, které stojí za zmínku, ať jde o BraAgas – Fuerte (album středověkých písní, které se velice dobře poslouchá!), o Noční hlídku od Dick O'Brass hodící se k ohni a loutně, pařící Poletíme? s Kroskántry s některými super texty, reggae nových 100 zvířat „hrajících v bordelu“ anebo Radůza!