Podzimní Zbytov 2012

Na Zbytov jsem dorazil – tažen lanem – v sobotu po třetí hodině. Jony se pro mě totiž otočil k vlaku do Bystřice jejich rodinnou felicií, ze které po cestě zpět upadl jakýsi šroub alternátoru, v důsledku čehož spadl řemen, tak to Jony zapíchnul na kraji Unčína, aby nezadřel motor, a zavolal Honzovi Kellerovi, aby pro nás někoho poslal. Přijel Kady a dotáhnul nás na Zbytov. Bylo již po obědě a práce pomalu ustávaly, z Myšárny se ještě vyvážela suť a prach, v který se obrátil velký krb, který Honza naplánoval zbourat. Moji nepřítomnost v pátek večer údajně Malý vlk, který měl kvůli nákupu a výběru peněz důležité slovo, nějak spojil s nepřítomností Ráchel. Tuto spojitost nebudu nijak vyvracet.

Podle toho, co vím, přijel v pátek večer Kady s Dominikou, té se ale žel neudělalo dobře, tak odjela zpátky do Věcova. Z Brna vyrazil Jony Hájkovic autem s Františkou, Kurtem, Pepinou a Luckou, spočítal si totiž, ten lišák, že jízdenka na vlak Praha-Brno mu v akci vyjde levněji než autobus Praha-Jimramov, kterým původně plánoval jet a kterým nakonec dorazila pouze Lucka Náhunková. Tu zas cestou z Jimramova minul Kolibovůz s Martinou a Štěpánem Esterlem jedoucím z Jihlavy. Další Esterlovi – Vojta, Tereza a také Anička – přijeli kombinovaně vlakem z Prahy do Pardubic, kde přesedli do svého auta, v Chrudimi pak naložili bratry Lavické. Z Brna vyrazilo ještě jedno auto: Filip Ženatý s Terezou, Jáchymem a Honzou Hanušem vezli také víno. Těmito dvěma auty měly přijet také Ráchel, resp. Terezka Chlubnová, obě ale bohužel na poslední chvíly nemohly. Jak dorazil Hašlerka, nevím. V neposlední řadě je třeba zmínit zásobovací vůz, Multiplu řízenou Malým vlkem, která kromě jídla přivezla Kubištu, Dana Pleskače a také ve Žďáru nad Sázavou u vlaku nabrala Radka Féra s Evou Nejezchlebovou. První večer se prý hodně zpívalo, i na nějaké vícehlasy snad došlo, Malý vlk machroval se svým tabletem a snažil se zorganizovat výběr peněz od účastníků. Honza Hanuš zacitoval ze vznikající sbírky hlášek.

Hlavní sobotní prací bylo již zmíněné bourání krbu, které vedl Honza Skála. Dále zde kus práce odvedli Jeník, Jeseter (který hlavně vyvážel suť), Hašlerka, trochu i Kady. Štěpán prý utekl z důvodu prevence před astmatickým záchvatem a pak s Pleskačem drtil suť na příjezdové cestě a pracoval s Kadym na svůdnici. Jony zasadil novou rohož. Kurt s Radkem pracovali na další etapě terénních úprav kolem včelína, tentokrát na odvodnění. Františka s Malým vlkem a Jáchymem čistili potok, Jáchym vedle toho ještě přesadil růži, přesadil topol, spravil Honzovu trumpetu, spravil rýč, který předtím zničil, a řídil nákladní vozík. Pomocným řidičem byl Jeroným, který jinak odkorňoval a rovnal dřevo. Na odkorňování se podíleli také Pepina, Kubišta, Dan Pleskač, Honza Hanuš a krátce i Tereza E. (10 minut) s Aničkou. Lucie P., Tereza H., Lucka N., Honza Hanuš a 35 minut také Tereza E. hrabali kdekoli a Františka odvážela listí, zatímco Pepina a Evka hrabaly na dvorku a upravovaly hřiště. Pepina a obě Lucie s Františkou také vařily, za což jim patří velký dík, protože až do čtvrtka jsem počítal na vaření s Ráchel. Martina s Filipem Ž. a chvilku i s Jeronýmem rovnali dřevo, Filip také údajně sešlapával listí na hromadě. Hašlerka na prvním místě uvedl, že jel pro pivo, údajně ale vstával už na sedmou a cirkuloval. Nesmíme také zapomenout na to, že Honza Hanuš s Kurtem rozebírali rouru.

V sobotu už jsem se minul s Malým vlkem a Závišem, Malý vlk jel promítat operu a museli odjet dříve. Velký zájem budila kniha fotografií, kterou před půlrokem vytvořil Jony Honzovi k narozeninám, ale nemohl ji dodat, protože ochořel. Na internetu jsme také našli zbytky Jáchymových webových stránek se starými fotkami. Před pátou byla svačina, které se nemohl dočkat Štěpán a mezi zuby nadával, že jsem se ujal vedení. Před svačinou jsme zpívali první sloku písně 177. Pak přijeli rodiče Hůlkovi a dovezli hořické trubičky. Povídání Jiřího Hůlky na radoaktivní témata zabralo bezmála tři hodiny bez přestávky, přesto byla pozornost myslím dost na výši, během přednášky se i diskutovalo. Z diskuse mj. vyplynulo, že čerstvě zasnoubený Hašlerka plánuje stavět barák. Po klasické bramborové večeři odjeli Kolib s Martinou a Filip s Terezou. Dohodli jsme se, že zítra pojedeme do Jimramova, protože tam má kázat Zdeněk Šorm, a Marta šla spát. Moc jsme ji snad nebudili, zpívali jsme sice písně S&Š (hrál Jeseter), ale ne moc dlouho, pak chvilku něco zpívali ještě zástupci E.I.S. V části stolu u stěny hrála skupina Pepina, Františka, Jáchym, Evka a Radek Faráře v lahvi, skládání básniček po verších aj. Jeník Lavický, Tereza E. aj. diskutovali o církevních restitucích. Pilo se víno (Hašlerka pivo) a tullamorka, já „překvapoval játra čajem“ a Jeník si posteskl, že tentokrát neuslyší větu „Vítězslav Vrba se ožral“.

Pak někdy před druhou hodinou přišel Honza se svým starým foťákem (Leica z 20. let) a ukazoval nám, jak s ním fotil a ukazoval i nějaké fotky, např. ze starých brigád. Jony prohlásil, že ten foťák může mít cenu sto tisíc a Honza odpověděl: „Jo, tak nějakou cenu to asi má.“ Rozeběhla se také diskuse o fotografování a fotografické technice, kterou spustil Jony svým prohlášením: „Na tohle se fotilo, ještě když jsem studoval fotografickou školu.“ Lucie P. seznala, že už se asi nebude zpívat, a šla spát. Před třetí odešel Jeseter a zůstali jsme v kuchyni Honza, Jony, Jáchym, Franta, Kurt, Radek, Jeník a já. Před půl čtvrtou šli spát Radek a Jeník. Marta druhý den pak poznamenala, že nepojedou večer na bohoslužby v Desertu, protože Honza obě noci ponocoval do čtyř a přece jen „už je to starý pán“. Já s Jáchymem jsme šli spát jako poslední v půl páté, Jáchym na pec, já na svoje místo. Jak jsem ale zjistil, na mém místě spal Honza Hanuš a ještě celé jedno místo vedle něho zabíraly jeho vyskládané hadry.

Ráno jsme před snídaní zpívali první sloku hitu číslo 308 a pak jsme jeli do Jimramova, pouze Jony a Jáchym s Hůlkovými jeli do Veselí, protože museli zkontrolovat stav dědova hrobu. Po kostele jsme šli do Bistra a po společné fotografii samospouští se účastníci začali pomalu rozjíždět. Napřed odjel Hašlerka s Kadym, později také Esterlovi s Aničkou, kteří vezli také bratry Lavické. Brňáci se vrátili ještě na Zbytov, kde se chvilku zdrželi i Hůlkovi. Jáchym, Jony a Dan Pleskač s nimi odjeli, Jáchym a Pleskač na vlak do Borové, Jony s nimi mířil za rodinou do Luže. Honzu Hanuše, Evu a Radka vzal Kurt do Bystřice na vlak, cestou se ale dohodli, že ten vlak nestíhají, zapadli do hospody a skoro nestihli ani ten následující. Nakonec odjelo Hájkovic auto, které řídil Kurt, a s ním Františka, Pepina, Lucka a já. Cestou jsme se ještě krátce stavili na Pernštejně, jak nám Jony výrazně doporučoval. Jak je již tradicí, v neděli při odjezdu se udělalo fakt pěkně. Asi abychom odjížděli ještě neraději. Ale neuplyne ani půlrok a jedeme tam snad znovu!

P.S.: Veškeré dostupné dokumenty o proběhlých Zbytovech samozřejmě ukládám zde.

Karel Plíhal - Vzduchoprázdniny

Karel Plíhal v září vydal po dlouhých dvanácti letech studiovou desku se svými písničkami. Vzhledem k tomu ale, že na Kluzišti (2000) velkou část tvoří starší, do té doby nevydané písně z 80. let, můžeme dokonce říct, že máme před sebou sadu nových písniček poprvé od alba Králíci, ptáci a hvězdy (1996). Jak dokládá mj. náhled do historie mého Bločku, na koncertech je hraje minimálně čtyři roky, s vydáním desky ale klasicky otálel. Přes to, co jsem napsal, jsou na albu vedle dvacítky novinek dva starší kousky. Písnička Napadl sníh vyšla už v roce 2000 na reklamním singlu a zde na Vzduchoprázdninách bych ji oželel. Mám ji rád, ale „sníh o Vánocích“ už hraničí s kýčem. Naopak Můj vesmír známý už z koncertního dvojalba Karel Plíhal v Olomouci (2005) mě potěšil. Zbylých 20 tracků novinek obsahuje 3 básničky a 18 písniček. Možná bych se obešel ještě bez básničky Kopeček, ale jinak je album úplně parádní. Skoro se nechce věřit, jak dokáže být Plíhal stále stejný, stále ale zajímavý a inspirativní a bez nějakých kvalitativních výkyvů. Co se písniček týče, většinou jde opět o miniatury do dvou minut délky zabydlené zvířaty a originálními rýmy a asociacemi. Třeba závěrečná V antikvariátu by klidně mohla být na jakékoli jeho předchozí desce a to myslím v tom nejlepším smyslu. Album je i dobře vystavěné. Od titulních, mírně repetitivních Vzduchoprázdnin, přes jasné hity Každé ráno a Jednou prý se pomalu dostáváme do střední části, kde je nachystáno i pár fórků, a pak se blížíme ke konci s nádhernými melancholickými Můj vesmír, Generační výpověď či Nezestárlas. Poslední verš písně V antikvariátu je pak skvělou tečkou.

Určitý vývoj tu ale samozřejmě patrný je. Plíhal se o něco více zabývá (i když samozřejmě stále se svým lišáckým úsměvem) duchovními tématy (Temná skrytá hmota aj.) nebo stárnutím (Nezestárlas). Ve verších „chtěl bych umět lidi milovat / prej stačí jen pár věcí dopilovat“ ze zmíněné Temné skryté hmoty úplně slyším Plíhalova kamaráda Marka Ebena. Skvělá je Plíhalova kytara, přestože hraje svoje vlastní melodie, připomíná poslední studiovku, kainarovskou desku Nebe počká (2004). Nádherným kusem je např. Kuře s podmanivou melodií a textem melancholickým, ale rámovaným humorem.

U písničky Každé ráno mě trochu mrzí, že jednotlivé sloky na sebe nenavazují, co sloka to imaginace popuštěná úplně jiným směrem. Pořád ale platí, že Plíhalovy rýmy (občas téměř absolutní) a nápady jsou originální, neokoukané a přesto znějí přirozeně. Všechny mladé veršotepce, co se pořád tak snaží o dokonalé rýmy (např. Jan Žamboch, o Jananasu, Xindlovi či Klusovi nemluvě), tak stále nechává daleko za sebou. Stejně tak tentokrát i Jaromíra Nohavicu, o jehož nejnovějším albu snad napíšu někdy příště.

Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny. Inspiracek, 2012.

Marie Michlová - Smrt Múz

Jejda, už jsem půl roku nic nenapsal, to je hrozný. Omlouvám se těm, kteří by si tu rádi občas něco přečetli, pokud někdo takový existuje.

Právě jsem dočetl debutový román Marie Michlové (*1989 !) Smrt Múz. Pěti set stránkový tlustospis vypráví o životě Johna Smithe, narozeného roku 1789 v Anglii, jehož dědeček z něho chtěl mít slavného spisovatele, on však je mírně natvrdlý a literaturou vlastně pohrdá a pranic se o ni nezajímá, přesto se z něj nakonec stane nejslavnější spisovatel své doby. Vypravěč John Smith je samozřejmě vymyšlená postava, což je i v románu samotném několikrát vtipně naznačeno, ale působí v dané době a setkává se s reálnými spisovateli, hlavně se svým vrstevníkem Georgem Byronem, Walterem Scottem, Johnem Lockhartem a Jamesem Hoggem. Reálných postav v románu vystupujících je ale mnohem více, jejich výčet (včetně psů) zabírá 6 stran.

Kniha je skutečně pozoru hodná. Předně je třeba říct, že za ní stojí velmi rozsáhlé studium doby a reálných hrdinů. Autorka na ní pracovala v letech 2004 až 2012, tj. od svých patnácti, a během této doby nashromáždila mnoho poznatků a životopisných faktů o hlavních hrdinech románu. Román pak je napsaný jako zvláštní sled historek, často žel jakoby nedopovězených, z nichž občas, myslím, až okatě trčí, že jde o nějakou historku, která se skutečně stala a kterou chtěla autorka do románu protlačit. To je ale má jediná větší výtka.

Zatímco v jiném tlustospise, románu Baudolino Umberta Eka, se ukazuje, že hlavní hrdina, vymyšlený Baudolino, je hybatelem skutečných historických událostí v době vlády císaře Fridricha I. Barbarossy (2. polovina 12. století), zde je John Smith spíše glosátorem (s vlastním názorem, který by se dal shrnout do výroku „všichni básníci jsou potrhlí blázni“) a svědkem všedních dní velikánů své doby. Ač nemá rád literaturu a nic nečte a svým kolegům a přátelům klidně řekne, že jejich díla jsou nudná a nezajímavá (např. na straně 76 se vyjádří ke Scottovu románu Waverley mj. slovy „příběh je opravdu poněkud plytký“), sám vydává své romány, psané snad na jeden zátah (kniha se o nich moc nezmiňuje), díky nimž se postupně stává věhlasným a velmi uznávaným spisovatelem (je také možné, že jeho díla jsou tak špatná, že jsou ostatními považována za skvělou satiru). Pořídí si dokonce psa, protože každý velký spisovatel má přece psa, velmi touží po literární ceně Geoffreyho z Monmouthu a obává se mocných lidí z nakladatelství na Albemarle Street, kteří svou přízní či nepřízní mohou rozhodnout, jestli se spisovatel stane úspěšným či nikoliv...

„Patnáct let v literární branži na mně zanechalo následky.“
John Smith.

Téměř všechny své přátele z literárních kruhů Smith přežije (otázku „proč dobří básníci umírají mladí“ má román Smrt Múz dokonce v podtitulu) a na závěr po vtipné dějové zkratce se vrací do jiné doby - kočáry nahrazují vlaky, v městech se zavádí hromadná doprava a Smith je oslavován jako poslední romantik a setkává se se spisovatelem nové generace Charlesem Dickensem.

Román je na první pohled, jak jsem již napsal, z větší části sled historek a řečí (často autentických) slavných spisovatelů, které nejsou sami o sobě nijak moc humorné (přesto z textu jemný humor čiší a čtenář je čas od času odměněn nějakým literárním fórkem, např. tím o románu Rozum a cit na straně 95), zároveň se ale méně nápadně, až podprahově, zabývá otázkami, co po nás zbyde, jak budou po čase interpretovány naše činy apod. Ve Smrti Múz se nejprve svádí zápas o interpretaci života předchůdce našich hrdinů, skotského básníka Roberta Burnse, jehož životopis sepisuje Lockhart, na konci, již v jiné - viktoriánské a v jistých věcech více sešněrované - době jde o odkaz romantismu příštím generacím.

Zajímavé jsou i některé literární postupy, např. zakončení jednotlivých „kapitol“, či používání současných slov, např. když Smith hodnotí Scottův román slovy „je to ujetý a trapný“. Několikrát jsem se při četbě přistihnul, že jsem uvažoval, jak je to přeložené a jestli nejde o nějakou slovní hříčku převedenou z angličtiny, než jsem si znovu uvědomil, že román je český. V kontextu současné české literatury je román zajímavý i tím, že mladá autorka popisuje vlastně mužský svět a popisuje jej s laskavou ironií a s citem pro mužské postavy. Tím se liší od jiných debutů českých spisovatelek posledních let, např. Paměť mojí babičce Petry Hůlové, Hruškadóttir Jany Šrámkové (či Zvuk slunečních hodin Hany Andronikove) i od knih o vztazích Petry Soukupové či o silných ženách Kateřiny Tučkové.

To jen pár nesouvislých poznámek. K dalšímu čtení se nabízí nadšená recenze na Aktuálně.cz zde a recenze na iLiteratura.cz zde.

Marie Michlová: Smrt Múz. Torst, 2012