Nádražky, listopad 2015: Ostravsko II.

Stalo se to v dávných časech. I takoví se najdou, kteří v té době ještě nebyli na světě. Na konci letopočtu se nepsala pětka jako letos, ale řekněme jednička, když se dva pionýři Kurt s Honzou vydali na první putování po nádražkách. Vyjeli z Brna po kolejích, které znamenají svět, a přes Kolín a Českou Třebovou se vrátili zpátky občerstvení, polití živou vodou, v očích jim svítily jiskřičky. Tak to alespoň zaznamenávají očití svědci v dávných, prachem zapadaných a dnes již stěží dohledatelných facebookových statusech. Starší z dvojice pionýrů, Kurt, pak, osvícen touto vykonanou poutí, vyslovil převratnou myšlenku: „Poutě po nádražkách by měly být dostupné všem bez rozdílu.“ Tipuji, že srovnáváním této myšlenky s příběhem Petrova vidění v Joppe by se uživily dvě až tři bakalářky na teologických fakultách (srovnáním s Hasnerovým zákonem z roku 1869 by mohlo hrubým odhadem vzniknout až 20 diplomových prací na fakultách pedagogických). Kurt ale nejenže vyslovil myšlenku, on se rovnou dal do práce. Bylo zřejmé, že pro početnější výpravy je již potřeba vymyslet pořádný itinerář a že poutě by měly mít nějakou jasně danou pravidelnost. Obojí zvládnul mistrovsky a propracované itineráře dostupné zájemcům dokonce s velkým předstihem dodnes budí u Kurtových spolupoutníků úžas. Co se týče pravidelnosti poutí, z původní akce konané jednou ročně se stala zavedená tradice pořádaná dvakrát v roce! Mladší z pionýrů, Honza, se zatím stihl oženit, zplodit potomka a stát se profesionálním, tedy placeným umělcem, na nádražky si tedy může udělat čas jen zřídka, Kurt ale zůstává věrný a je všemi ctěn nejen jako nadzemský organizátor a znalec nádražkové problematiky, ale též jakožto jediný člověk na Zemi, který se účastnil všech poutí po nádražkách od jejich vzniku.

Proč se o tom nyní rozepisuji? Hned napřesrok po pionýrské výpravě se totiž konala první větší pouť a poutníky vedla na Ostravsko. Té jsem se ještě neúčastnil, neb jsem žel měl jakési povinnosti pracovní, všechny další jsem však již zažil na vlastní kůži a podal o nich zprávu (vše k snadnému dohledání zde na Bločku). Pro letošní podzim byla dlouho v plánu výprava na Náchodsko, bohužel ale byla zmařena tím, že byla během roku zavřena pro zdar výpravy zásadní nádražka v Náchodě. Kurt tedy vyrukoval s náhradním plánem, poutí na Ostravsko. Domníval jsem se tedy, že jde o jakousi znouzectnost a že nádražky na pouti se budou částečně překrývat s těmi již navštívenými na jaře 2012. Ach, jak jsem byl malověrný! Jistě, v určitém smyslu se pouť vrátila po letech na místo činu (ostatně do Ostravy jsme zavítali i během cesty na Jesenicko a Opavsko), ale Kurtova oněmi léty tříbená metoda sestavování itineráře schopná čelit rok co rok náročnějším výzvám nezklamala a Kurt geniálně vymyslel pouť po sedmi ještě nenavštívených nádražkách! Při letmém pohledu na seznam nádražních restaurací se zdá, že poutníky vlastně celou cestu plánuje vést po jediné trati, ale uvažme, jak náročné je do plánu zakomponovat pouze ty nádražky, které poutníci ještě nenavštívili (a završit tak, Kurtovými slovy, výzkumy ostravského nádražkového regionu), jak náročné je zahrnout Frýdlant stojící na vedlejší trati či Petrovice na trati slepé, nebo co nejvíce zjednodušit zpáteční cestu do Brna poznamenanou celodenním pitím piva. A to jsou zde ještě fígly pouhým přehledem nádražek stěží rozpoznatelné, např. úhybný manévr, kdy je návštěva nádražky v Bohumíně odložena až na druhé navštívení bohumínského nádraží, je Kurtovou odpovědí na bohumínskou otvírací dobu. Pokud bychom místo chlastání hráli šach, mluvili bychom zde o tzv. „mezitahu“, tj. „ztrátě tempa nutné k získání výhody“. Takovou výhodou byl pro nás pobyt v nádražce v Petrovicích, jedné z nejlepších celé tour (viz níže).


1. Frýdlant nad Ostravicí
Brno hl. n. 5:52 – Ostrava-Svinov 8:17, R 823
Ostrava-Svinov 8:26 – Frýdlant nad Ostravicí 9:11, Sp 1642
Rozjezd na brněnský hlavák přijížděl v sobotu 28. listopadu (tak jako v jiné soboty) poměrně krátce před odjezdem rychlíku na Ostravu, Kurt se tedy jako správný mučedník pro nádražky rozhodl jet o spoj dříve, aby stihl nakoupit sadu pozoruhodných jízdenek. Tentokrát snad nejlevněji vychází kombinace skupinové zpáteční jízdenky do Hranic na Moravě a víkendové jízdenky pro Moravskoslezský kraj (tento typ jízdenek klasicky využíváme). Opět nás je ale lichý počet, takže na poslední místo se skládáme (vozit zadarmo děti se nám ještě nepovedlo, ale během této tour vznikl zajímavý nápad vzít s sebou nějakou bandu a v každém městě jim, zatímco my bychom rozbili hlavní stan v nádražce, dávat nějaké úkoly povahy zeměpisné bojovky). S Kurtem ještě jela Franta a Lucka, která hrdinně přijela z Prahy již v pátek večer. V nádražní hale se pak scházíme i my ostatní: Lucie, Radek, Eva, Evin kamarád Vojta „střelická nádražka už není co bývala“ Novotný ze Střelic, Robert a já. Chvíli bloumáme nádražní budovou jak ovce bez pastýře, ale pak přichází esemeska od Kurta, že už sedí v kupé, a my radostně zaplouváme do podchodu. Tato tour byla výjimečná tím, že během ní nikdo neodjížděl ani nepřijížděl a celou jsme ji tedy zvládli ve stejné sestavě devíti dobrodruhů. Např. pro Evu, která nás vždy neuvěřitelným způsobem stíhala kdesi v terénu cestou kupř. z Německa, to byly první celé nádražky. Taky aby ne, když se výrazně zasadila o uskutečnění tour v tomto termínu, tedy těsně mezi jejím příjezdem z Mexika a plánovaným odjezdem do Íránu, kde dlí nyní, když píšu tyto řádky. Velmi se nám hodí do krámu i to, že snad těsně před nádražkami byla ukončena výluka traťové koleje z Brna do Hulína, protože by bylo velmi potupné začínat cestu v náhradní autobusové dopravě, nepředstavitelně tragické by pak bylo do onoho autobusu nastupovat u viaduktu Uhelná. Vlak ale ještě jede podle výlukového jízdního řádu, tedy s odjezdem o asi deset minut dříve z Brna, což se nám hodí, neboť i přes jeho značnou šouravost přijíždí do Ostravy včas a my stíháme přestoupit na vlak do Frýdlantu. Po odjezdu z Brna si dopřáváme doušek whisky. Průvodčí v rychlíku si doslova téměř sedá na zadek z našich jízdenek a pak nám bryskně spočítá, že pokud jedeme do Ostravy, měli bychom levnější si koupit skupinovou zpáteční Brno – Ostrava a nemuseli jsme si z Hranic kupovat ty regionální jízdenky. Ne, to by nás vskutku ani ve snu nenapadlo. Naštěstí pohotově zasahuje Kurt řka: „My pak jedeme ještě dál.“ „Aha, tak to si jezděte kam chcete,“ zní odpověď moudré a životem ostřílené příslušnice modré armády. Ještě zmíním, že v rychlíku se rozdělujeme do dvou kupéček. Jedno je vyhrazeno ke spaní, druhé, ve kterém sedím i já, pak různému tlachání. Jako vždy při podobných příležitostech, i teď se dostává na přetřes zásadní téma, jak se pomalu rozednívá a jaký dlouhý kus cesty za Brnem ještě jedeme tmou. Ve Vyškově Kurt z okna hrozí místní nádražce, na kterou má pifku, neboť ještě nikdy se nám ji nepodařilo zastihnout otevřenou.

Ve Frýdlantu nad Ostravicí nás čeká velmi slušná nádražka. Již v těchto ranních hodinách si zde dáváme dobrou bramboračku. Místního pingla Eva následně popisuje slovy „růžová košile se zlatým řetízkem na chlupaté hrudi“, ale faktem zůstává, že všechna naše přání vyřizuje bez mrknutí oka. Nádražka má i nekuřáckou část, sedíme ale v části s barem a štamgasty. Zatímco u našeho stolu řešíme problém palmového oleje, štamgasti rozebírají Halinu Pawlowskou. Nádražka má pěkné stropy a poctivý nábytek, dojem trochu kazí prodej loterie. Pijeme Radegast, kromě jedné výjimky snad jediné pivo dnešní tour, což je asi dobře, protože ona výjimka (Ostravar) nedopadla úplně slavně.
Kurtovo hodnocení: ****

2. Petrovice u Karviné
Frýdlant nad Ostravicí 10:15 – Ostrava hl. n. 11:05, Os 3129
Ostrava hl. n. 11:24 – Bohumín 11:31, R 827
Bohumín 11:41 – Dětmarovice 11:51, Os 2935
Dětmarovice 11:55 – Petrovice u Karviné 12:02, Os 3027
Cestou z Frýdlantu do Petrovic procházíme řečeno sportovní terminologií „přestupovým obdobím“, ale vedeni Kurtem vše v poklidu zvládáme. Delší čas strávený ve vlaku cestou z Brna a nyní je od této chvíle až do večera nahrazen velkou kadencí nádražek, mezi stanicemi přejíždíme někdy až s pouhou desetiminutovkou cestovního času (při které se ani nestihneme všichni vystřídat na záchodě), čas strávený v nádražkách je vcelku konstantní, kolem jedné hodiny.

Nádražka v Petrovicích je div světa. Na nádraží, kde není ani noha, kde nás vítá maximálně již léta zaniklý Market na peróně, je fungující nádražní restaurace. A nejen to. Jde o skvostnou nádražku, které Kurt dává absolutorium a i zpětně ji hodnotí jako nejlepší z celé tour! V nádražce jsme celou dobu sami, pouze za podezřelými dveřmi je jakási záhadná místnost, kde patrně někdo sedí a asi dvakrát během našeho pobytu za tím někým přichází host, který posléze zase odchází. Bavíme se představou tajného hráčského doupěte, jaké známe z filmů. Dáváme si česnečku, rádio Čas nám k tomu hraje největší hity. Skutečný čas měří stylové hodiny na stěně. Když se někdo z nás zeptá servírky, kde se tu dá jít na záchod, neubrání se ta dobrá duše smíchu. Dobrovolník pak ostatní od návštěvy onoho místa důrazně zrazuje. Nepopsatelný pocit z petrovické nádražky stupňuje ještě to, že jsme sem z Dětmarovic přijeli motorákem řady 810 sami pouze s jednou babkou (ani průvodčí není přítomen, spoj má samoobslužný způsob odbavování cestujících) a odjíždíme zpátky tím stejným vozem, a kdyby v Závadě (jediné zastávce na trati) nepřistoupil jeden pankáč, tak bychom byli ve vlaku už vážně sami.
Kurtovo hodnocení: *****

3. Bohumín
Petrovice u Karviné 12:55 – Dětmarovice 13:03, Os 3030
Dětmarovice 13:07 – Bohumín 13:15, Os 2936
Bohumínská nádražka se nakonec ukázala být nejslabší z celé tour. Ne, že by byla nějaká vysloveně odpudivá, to ne, i nějací štamgasti v ní seděli, ale všechny ostatní nádražky byly zkrátka lepší. Možná to souvisí s tím, že je zde na čepu Ostravar. Nádraží je ale zajímavé, úzké a vysoké tabule příjezdů mají svůj půvab, nepamatuji si, že bych takové někde viděl.
Kurtovo hodnocení: ** 1/2

4. Karviná
Bohumín 14:05 – Karviná 14:16, Ex 149 Hukvaldy
Nádražka v Karviné má dva prostory oddělené žaluzií. Sedíme v tom, který je dál od baru, a jsme tam sami (v druhém oddílu je vcelku živo). Na zdi se vyjímá kresba parní lokomotivy. Použité nádobí se stylově odkládá na pojízdné „servírovací stolky“. Jeden dobrodruh se vydává na výzvědy na WC a vrací se se zprávou: „Je tam napsaný, že máš platit, ale nikdo tam nesedí.“ Nádražní hala je vcelku pěkná, chladnými nás nenechává zjištění, že se zde nachází hodinářství.
Kurtovo hodnocení: ***

5. Třinec
Karviná 15:00 – Třinec 15:30, Os 2943
V Třinci nás vlak vysazuje v podstatě v areálu železáren. Nádraží je zrovna rozkopané, nádražka toho času zavřena. Chvíli nás to mrzí, ale hned si nadšeně nacházíme náhradní program: čumíme na komíny. Vydržíme to celou hodinu a když z jednoho začnou šlehat plameny, máme ambivalentní pocity naprostého zmaru i naprostého nadšení. Pro fascinující divadlo jsme si navíc našli parádní hlediště: mezi hlavní silnicí z Třince na Český Těšín a kolejemi, za kterými se bezprostředně zdvíhají vrcholky komínů, se v těsném sousedství krámku Ovoce a zelenina (!) nachází turistické odpočívadlo (!!!). V krámku, který navzdory svému názvu obsahuje hlavně regály s alkoholem (ale ovoce a zeleniny je tam více než je v obdobných zařízeních běžné, to se musí nechat), dokupujeme nějaké zásoby (já např. rohlíky) a na dřevěném stole turistického odpočívadla rozděláváme vysokohorskou svačinu (chleba, hořčice, špek, lahváče) a kocháme se výhledem. Máme štěstí, že je ještě vidět, vyšlo to akorát, Třinec už opouštíme za tmy. Další z geniálních fíglů Kurtova itineráře.
Kurtovo hodnocení: (*****)

6. Návsí
Třinec 16:31 – Návsí 16:46, Os 2945
Do Návsí již přijíždíme poněkud navátí, Radek dokonce ve vlaku nechává peněženku, kde mj. má i jednu z regionálních jízdenek. Díky ochotě vlakového personálu ale posléze v Bohumíně peněženku získává zpátky (i když tedy bez peněz, fuj), průvodčí si mezi sebou o nás i řeknou, a tak přivírají oči nad tím, že Radek + 1 (patrně Lucie, že) nemají v tuto chvíli jízdní doklady. V nádražce v Návsí jsou kamínka, což je jistý atribut kvalitní nádražky, ale bohužel se v nich v tuto chvíli netopí. Pijeme speciální „peprně horký“ Radegast za 26 korun. Chutná jak normální pivo. Klábosíme a Eva zničehonic říká: „Mně vedoucí diplomky rozbije držku“.
Kurtovo hodnocení: *** 1/2

7. Mosty u Jablunkova
Návsí 17:47 – Mosty u Jablunkova 17:55, Os 2947
Osm minut cesty mezi nádražkami se již téměř rovná dosavadnímu rekordu (šesti minutám mezi Bzencem a Moravským Pískem). Jednoho prvenství však přece dosahujeme: Vzhledem k tomu, že Mosty u Jablunkova jsou nejvýchodnější železniční stanicí v Česku, máme před sebou nejvýchodnější nádražku! Vcházíme do restaurace jménem Hospůdka na kolejích a jsme nadšeni. V krbu plápolá oheň, vedle něj je ve výklenku rafinovaně vyskládané dřevo. Okna jsou dvojitá, dřevěná. Na stěnách paroží a obrazy různých horkých chat, cítíme se tak trochu jako bychom byli v jedné z nich. Některé chaty i poznáváme, v Mostech totiž pár let zpátky začal jeden z našich velmi vydařených puťáků. Dojem trochu kazí televize. V nádražce jsou všeho všudy čtyři stolky, u každého někdo sedí. Stařík si čte noviny s lupou. Přisedáme ke štamgastovi, který se rozpovídá, je prý majitelem pneuservisu a v Mostech pronajímá chalupu. Štamgastovi dáváme ochutnat domácí jihomoravskou meruňkovici a slivovici, zdá se být velmi spokojen. Naši pozornost poutá vánoční svícen zhotovený ze skleničky na víno otočené nohou vzhůru. Dohadujeme se s Kurtem, jak zhodnotit tuto nádražku. Kurt zpočátku dává 4 a půl hvězdy a ač převelice ctím jeho jemnocit vrchního arbitra nádražkové estetiky, podle mého názoru si Hospůdka na kolejích zaslouží plnou palbu. Nakonec Kurt mhouří oko a je to tam!
Kurtovo hodnocení: *****

8. Brno
Mosty u Jablunkova 19:01 – Bohumín 20:15, Os 2950
Bohumín 20:35 – Brno hl. n. 23:07, R 820
V Bohumíně je podle itineráře ideální čas dokoupit zásoby (na zpátečních cestách již osvědčená vodka s džusem), ač nějaké pálenky by se v batozích dobrodruhů jistě ještě našly. Radek má též možnost vyzvednout si peněženku. A pak už valíme ku Brnu, v devíti lidech zabíráme desetimístné kupé ve voze typu Bee²⁷³, v jedné jeho části se shlukují ti, co už pospávají, v druhé se kalí a pokoušíme se též zpívat. Radek dělá bordel. V Hranicích navrhuji vystoupit a zaplout do nejbližšího nonstopu, neboť tím, že do Hranic máme z Brna zpáteční jízdenky, které platí i druhý den, odpadá nutnost vrátit se do půlnoci do Brna. Návrh není přijat. V Brně se odpojuje Radek veden Lucií bezpečně domů a my ostatní řešíme, co s načatým večerem. Samozřejmě klasicky voláme Pepině, která tou dobou má někde v Brně sedět a chlastat, ale bohužel se dozvídáme, že párty již skončila a Pepina už se z domu nehne. Míříme do Lamploty, ale podobně jako minule nás cosi zastavuje ve dveřích. Ale v Padowci je narváno (což nepochopím). Bloumáme romantickými zákoutími přednádražního prostoru a je čím dál jasnější, jak jsme v oblasti, pro kterou už naplatí Kurtův itinerář, naprosto bezradní a podobně jako ráno se bez svého vůdce motáme jak ovce bez pastýře. Nakonec převládnou sebezáchovné pudy, loučíme se a plni dojmů nastupujeme do půl-dvanáctkových rozjezdů, naše dojmy se vezou s námi a zůstávají.

Závěrečná bilance je úctyhodná. Ze sedmi plánovaných nádražek jsme navštívili šest, z toho dvě naprosto luxusní; Třinec nám zavřenou restauraci bohatě vynahradil svým geniem loci. Již nyní jsme zvědavi, co pro nás Kurt připraví na jaro, kolem Brna se samozřejmě ještě leccos nabízí, např. vynikající nádražky jsou na trati na Jihlavu, jet je možno i do Blanska atp. Otázkou je, jestli se raději nepřikloníme k nějaké exotičtější variantě, výpravě do míst, kde to moc neznáme. Zdá se ale, že už patrně brzy nastane situace, kdy bude třeba pouť plánovat i s přespáním. Padají také návrhy prozkoumat, jak se daří u sousedů, k tomto ohledu se nejvíce nabízí trať Bratislava – Žilina. Každopádně se moc těšíme.

Fotoreportáž zde.

P.S.: To o těch facebookových statusech v úvodu reportáže jsem si vymyslel. Myslím, že není větší marnost než je zkoušet hledat.

Traband v Brně, listopad 2015

Když nepočítám vystoupení na ObrFestu v Obřanech, navíc poznamenané bouřkou, hrál 4. listopadu 2015 Traband v Brně poprvé od křtu Vlnobeatu na Flédě, což je už skoro rok. Sám Jarda to během koncertu glosoval slovy: „Máme manažerku z Brna a v Brně skoro nehrajeme.“ Koncert se odehrál v Clubu Eleven na Dominikánské, kde jsem byl poprvé, a návštěva ve mně žel prohloubila skepsi v možnost existence normálního hudebního klubu v Brně. Relativně malý prostor byl slušně zaplněn, bylo skoro vyprodáno. A koncert to byl parádní. Traband hrál dvě a čtvrt hodiny bez přestávky a odehrál skoro 30 písní, dobře namíchaný průřez ze všech vydaných alb.

Na začátek nastoupili v již klasické čtyřčlenné sestavě a začali hitem Pálíš, doutnáš, nehoříš následovaný Na širém moři a Princeznou Ladou. Pak teprve přišel i banjista Radim Huml a spustili songy z aktuálního Vlnobeatu. Radim Huml pak kromě asi dvou písniček na pódiu vydržel celý koncert, takže hrál i v řadě starších věcí, pokud si dobře vzpomínám, např. výrazný part měl v Tak to mám rád. Skvělý Vlnobeat však koncertu dominoval, Traband z něho zahrál devět písniček! Začal pěkně postupně otvírákem Pokaždé, když přicházíš a Kabátem '66, pak již playlist mixoval z písní různého stáří. Ač je to od vydání Vlnobeatu už rok, nezazněla žádná novinka či nevydaná rarita. Před písní Tichý muž Jarda vzpomněl kauzu hry o Miroslavu Tichém v Huse na provázku s tím, že neví, jak dlouho bude moci písničku ještě zpívat. Zhruba v půlce se Jarda publika zeptal, jestli chce přestávku. Lidi samozřejmě řvali, že ne, a tak si Jarda jen odpočinul od zpěvu (Vašek zazpíval Romeo a Julie po deseti letech) a jelo se dál. Do playlistu se tak dostaly celé dvě písně z alba Neslýchané!, což se mi už dva roky nepoštěstilo. Alba Kolotoč a Road Movie byla zastoupena pouze jedním songem, ale zato byl značně připomínán debut O čem mluví muži, taková Sára se dokonce dočkala uvedení sice v druhé půli koncertu ale dlouho před koncem a přídavky. Jistý podíl na výrazné přítomnosti písniček z dřevních dob měl host Martin Kalenda z Mrakoplaše, který „jel zrovna kolem“, a tak ho Jarda vytáhnul ke konci koncertu na pódium na tři písničky, Martin Kalenda si vzal kytaru, Jarda se posadil za klávesy. Začali Černým pasažérem, který Jarda věnoval „všem lidem na cestě“ a v závěru místo „ze smíchovskýho nádraží“ zpíval právě „pro všechny lidi na cestě“. Písničku pak dokončil sólem na klávesy v duchu spirituálu Poor Wayfaring Stranger (Kdekdo to zná). Následoval Orel & panna a do třetice song Dva rychlý vlaky (!). Kalendova kytara se skvěle doplňovala s banjem a Traband jel jak banda kántrymenů. Zvlášť Dva rychlý vlaky, které jsem na živo neslyšel snad 10 let (i když podle mých trabandologických informací song zazněl 23. září 2010 na Flédě, kde jsem ale nebyl), si Jarda v této echt kántry verzi dost užíval, až za klávesami při zpívání hopsal.

To už se koncert chýlil ke konci. Jako přídavek Traband zahrál „jednu rychlou a jednu pomalou“: Jak to všechno pěkně roste zazněla v dechnoverzi s Robertovými odkazy na státní hymny, úplný závěr patřil Krasojezdkyni. Zkrátka, byl to zas velmi výživný koncert.

Traband, Club Eleven, Brno, 4. listopadu 2015: Orel & panna, Sáro!, Jak to všechno pěkně roste, Přijíždí posel, Dva rychlý vlaky, Na širém moři, Černý kafe, Marie!, Černej pasažér, Krasojezdkyně!, Tak to mám rád, Tichý muž, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Kantorovy varhany, Zasněžená, Princezna Lada, Romeo a Julie po deseti letech, Pokaždé, když přicházíš, Kabát '66, Trofeje, Mluv se mnou, miláčku, Do ticha, Tenhleten den, Píseň písní, Písmem klínovým, Vidím tě.

Nádražky, květen 2015: střední Čechy

V květnu tohoto roku se uskutečnilo již sedmé putování po nádražkách pod vedením Kurta a páté s mou účastí. Kurt, k oslavě jehož velikosti jsem použil už všech myslitelných přívlastků v minulých zápisech zde na tomto blogu (snadno k dohledání), nejenže opět dokázal vymyslet a uskutečnit celou cestu, během které jsme vystřídali téměř všechny typy vlaků, které mají České dráhy ve svém portfoliu, ale též opět strhnul další dobrodruhy k následování, vyslovil během dne několik platných obecných soudů o nádražkové kultuře a taktéž konkrétně zhodnotil jednotlivé nádražky a jejich blízkost platónskému ideálu dokonalé nádražky, ke kterému se (patrně nevědomky) vztahují, vyjádřil v hvězdičkové škále (kterou přikládám k jednotlivým nádražkám níže) a kromě toho se během dne ještě stihl opít. My ostatní jsme jeho příkladu neumětelsky, tak jak byl kdo schopen, následovali. Byl to opět velmi podnětný den a něco z toho, co jsme zažili, přináší následující reportáž.

Odjezd z Brna do Prahy byl naplánován na časnou hodinu 5:41 v sobotu 30. května. Pamatuji si z toho to, že jsem vlak málem nestihl a že mě zklamalo, jak řídká je dopravní obslužnost Brna městskou hromadnou dopravou oproti stejné denní době v pracovní den. Ve vlaku již seděl Kurt s Frantou a Lucie s Robertem. Radek se bohužel na poslední chvíli omluvil, neboť s antibiotiky by byl zážitek z nádražek asi desetinový. Aspoň nás ale zastoupil na Pouti smíření, kam jsme se my ostatní žel kvůli časovému souběhu nedostali. Stejně tak na Martina něco vlezlo, co mu nedovolilo se zúčastnit. Sice plánoval vstát později a pak nás hrdinskou stíhací jízdou někde dohnat, nakonec ale byl nucen i od tohoto plánu upustit. Byl nás tedy lichý počet, co je nemilé vzhledem k celosíťovým jízdenkám pro dva (+ tři děti), které při putování obvykle používáme; na toho lichého se pak ostatní skládají, aby cesta stála všechny stejně. V Praze se ještě plánovala připojit Lucka a Eva, která se již do dějin nádražkových tour nesmazatelně zapsala tím, že přijíždí z Německa, to tentokrát ještě vylepšila o to, že zhruba v době, kdy my startovali z Brna do Prahy, ona odjížděla z Prahy do Brna, kam si odskočila z Německa něco vyřídit s tím, že nás pak během dne ještě z Brna dožene! Jak to dopadlo, popisuje reportáž na dalších řádcích. Každopádně všechny tyto skutečnosti se promítly do uvažování o tom, jaká jízdenka se pro koho nejvíce vyplatí, což nám zabralo skoro celou cestu z Brna do Prahy. Poměrně hrdý jsem na některá mnou navrhovaná řešení, která zahrnovala různé elegantní předávky jízdenek různé platnosti mezi jednotlivými účastníky tour, nakonec ale pro velikou složitost něco takového domluvit žel žádný z nápadů nebyl přijat.

Někde u České Třebové Robert překonal svůj osobní rekord v nejčasnějším pivu, když z batohu vytáhnul plechovku Kozla a nadšeně ji zkonzumoval. Kdesi za Kolínem jsme si dopřáli první větší zážitek této tour: přesunuli jsme se hromadně do jídelního vozu a dali si kafe. Zde se opět musím pochlubit, že užitím holmesovských metod dedukce jsem po chvíli zírání do jídelního lístku pochopil, že „happy hours“, kdy je cena služeb v jídeláku výrazně nižší, se shodují s časem, kdy se konkrétní vlak nachází na území České republiky. Náhoda? Nemyslím si.

1. Praha Masarykovo nádraží
Brno 5:41 – Praha hl. n. 8:20, EC 176 Johannes Brahms
Z hlaváku se přesouváme pěšky na Masaryčku. Při pražských nádražkách jsme zde kvůli tomu, že má vchod z ulice, opomněli bistro Flip, na což jsme byli upozorněni samotným npyrinem, redaktorem Vágus.cz. Tentokrát neponecháváme nic náhodě a bez váhání vstupujeme dovnitř. Jsme nadšeni a Kurt hned na začátek dává absolutorium! Ve Flipu se k nám připojuje Lucka. Popíjíme lahváče na stojáka a jíme párky v rohlíku. Popis zařízení bistra by vydal na povídku až novelu menšího rozsahu, zde se pouze zastavím u obskurní vitríny hračkami a drogistickým zbožím, kde nakupujeme plyšáka jako dárek k zítřejšímu křtu dcery druhého zakladatele nádražek Honzy. Debatujeme o právě spatřené vitríně a nejvíc ohlasů získává Frantina teorie, že prodej hraček umožňuje místním štamgastům, kteří po celodenním popíjení zde cítí, že mírně zanedbávají rodinu, aby jejich zakoupení při odchodu z bistra (v době, kdy jsou trochu naměkko) umožnilo návrat domů se ctí.
Kurtovo hodnocení: ***** z 5

2. Kladno
Praha Masarykovo nádraží 9:02 – Kladno 9:41, R 1230
Cestou míjíme továrnu na Lego, což je vytoužená štace našeho kamaráda Malého vlka. Továrna má i svou vlastní lego zastávku, vlak tam ale nezastavil, asi že nebyl z lega. Nádražka na Kladně se nám líbí, je zde dokonce malý literární koutek s několika knihami včetně děl Aloise Jiráska. Dojem kazí automaty, ale jejich pozoruhodné rozestavění kolem dveří je tak vtipné, že je víceméně bereme na milost. Během naší návštěvy se nádražka solidně zaplnila, také štamgastský stůl vybavený cedulkou „Personální stůl. Nesedat!“ přijal své dnešní osazenstvo. Debatujeme o fotbalu. Na nádraží se shlukuje větší než malé množství „žlutých sviní“, jak přezdívám motorákům řady 814.
Kurtovo hodnocení: *** 1/2

3. Kralupy na Vltavou
Kladno 10:29 – Kralupy nad Vltavou 11:06, Os 9812
V Kralupech jsme v prvé řadě nadšeni nádražní budovou a různými detaily v interiéru, jinde už neviděnými. Do designu nádraží zapadá i nádražka. Je zde dost plno, zprvu ani nemůžeme najít místo. Po usednutí debatujeme o jejím stáří a jaká zařízení osobně navštívená či známá nám z filmů nám připomíná (kupř. jídelnu určitého typu horského hotelu). Kurt poznamenává: „Narazili jsme na starší historickou vrstvu, než na jakou obvykle v nádražkách narážíme.“ O víkendu se zde bohužel nevaří, ale je nám bez problémů dovoleno rozložit si po stole vlastní svačiny, takže se máme parádně. Jako bonus je zde neuvěřitelně levné pivo, desítka Rychtáře stojí celých dvanáct korun! Jistě, zažil jsem již hospody, kde desítka stála deset a dvanáctka dvanáct, ale to byly malé vesnické knajpy a už je tomu pár let, v plné nádražce kousek od Prahy je to vcelku šok. Osazenstvo nádražky je pozoruhodné, např. u vedlejšího stolu má rande starší pár, který nezměnil účes ani oděv od 80. let minulého století. Dáváme se do řeči s „paní vedoucí“, která je z nás úplně nadšena a lituje toho, že takových slušných lidí, jako jsme my, nechodí do její restaurace víc, místo toho má spousty problémů s ožralci. Jelikož na Kralupy máme skoro dvě a půl hodiny, na chvilku se jdeme ještě projít k řece.
Kurtovo hodnocení: **** 1/2

4. Všetaty
Kralupy nad Vltavou 13:32 – Neratovice 13:55, Os 19517
Neratovice 14:00 – Všetaty 14:06, R 1144
Z Kralup jedeme dobytčákem řady 809 a vyslechneme zde tento podnětný rozhovor:

A: „V sobotu kántry, v neděli fotbal.“
B: „Kdy bude nohejbal?“
C: „Jakže se jmenoval náš tým?“
B: „Vychlastaný játra.“
A: „To byl dobrej tým.“
B: „I když jsme nevyhrávali, tak jsme měli největší ohlas.“

V Neratovicích pouze přestupujeme, nádražka zde bohužel není. Ve Všetatech sedíme na zahrádce, která je chytře umístěna v zastřešené části perónu. Dáváme si oběd, řízek či smažmen, pingl je velmi přátelský. Dovnitř jdeme pouze cestou na záchod, takže vnitřní vybavení nemůžeme úplně zhodnotit, dojem kazí televize (i když v ní, pokud si dobře vzpomínám, běžel východoněmecký western), ale vylepšují jej pěkná kamínka.
Kurtovo hodnocení: **** 1/2

5. Lysá nad Labem
Všetaty 15:14 – Lysá nad Labem 15:37, Os 6413
V Lysé nám chvíli trvá, než se vymotáme z podchodu a nové výpravní budovy. Naštěstí nalézáme starou budovu a v ní nádražku. Zajímavostí a samozřejmě předností celé této tour je, že všechny navštívené nádražky jsou nádražkami první kategorie podle dělení Vágus.cz, tj. jsou umístěné ve výpravní budově. Ze samotné nádražky v Lysé ale moc nadšeni nejsme. Vypadá, jako kdyby se někdo snažil z ní udělat cukrárnu, ale jaksi se mu to nepovedlo a zůstalo to nádražkou. Klientela je vyloženě nádražkovská. Když o tom debatujeme druhý den s druhým ze zakladatelů tour po nádražkách Honzou, vzpomene při této příležitosti klasický filozoficko-sociologický problém „místa, které nevydrželo nebýt hospodou“ a v tomto konceptu shledáváme jisté styčné body s charakterem nádražky v Lysé. U stolu v nádražce řešíme Kurtovo hodnocení nádražek a též pofiderní označení „postřižinské pivo“. Když se zvedáme, Franta prorocky poznamená: „Když se tu nic nezmění, tak by to za deset let mohla být solidní nádražka.“ Geniální je nabídka jídel na okně nádražky (viz fotoreport).
Kurtovo hodnocení: ** 1/2

6. Nymburk
Lysá nad Labem 16:33 – Nymburk 16:50, Os 5833
Po slabší Lysé přichází asi nejhorší nádražka celé tour: Nymburk. Kurt hodnotí: „Je tu moc šméčka.“ Nádražka má velmi zvláštně oddělené prostory. Jedna místnost (nekuřácká) je úplně oddělená a vchod do ní je z chodby cestou na záchod. Při vstupu z perónu je malý prostor s barem, větší prostor vedle baru je od toho malého prostoru při vstupu oddělen podivnou zdí. Muž u vedlejšího stolu asi 40 minut nepřetržitě telefonuje (vypadá u toho jak Tonda Blaník), načež telefonát ukončuje slovy „nemám čas se s tebou vybavovat“. Eva, která nás dohání z Prahy přes Brno v jednu chvíli Nymburkem projede, ale protože takhle projelo předtím několik nákladních vlaků, nestíháme na to reagovat. Stalo se totiž toto: Eva poprvé v životě neplánovaně usnula ve vlaku a cestou z Brna projela Kolínem a dojela do Prahy. Při návratu pak do Kolína jel vlak odklonem přes Nymburk, ale nestavil tam. Eva nás tedy čeká v kolínské nádražce. Hurá za Evou!
Kurtovo hodnocení: **

7. Kolín
Nymburk 17:49 – Kolín 18:10, R 1109
Původní Kurtův plán počítá s hodinou v kolínské nádražce a pak při návratu do Brna ještě se zastávkou v České Třebové. Lucka, která ale bydlí v Praze, by se od nás v Kolíně už stejně odpojila a tak měníme plán a zůstáváme v Kolíně déle s tím, že Česká Třebová je snadno dostupná např. během tour na Náchodsko, jejíž plán se již rodí v Kurtově hlavě. Nádražku v Kolíně navštívili pionýři Kurt s Honzou během první cesty po nádražkách a vzpomínají na ni v superlativech. Podle jejich líčení šlo o bazilikální stavbu se třemi loděmi a se zvýšeným stropem v hlavní lodi. Po přestavbě v minulých letech ale z této koncepce nezůstal kámen na kameni a dnes jde o tuctovou nádražku, v dnešní tour určitě podprůměrnou. Chlastáme a v blízkém obchodě nakupujeme pro zpáteční cestu do Brna již ověřenou kombinaci vodky s džusem. Loučíme se s Luckou plni nadějí v brzké shledání při podobně výtečné příležitosti.
Kurtovo hodnocení: ***

8. Brno
Kolín 20:23 – Brno 22:19, IC 575 Leoš Janáček
Do Brna dorážíme ve znamenité náladě. Lucie spěchá na rozjezd, my ostatní spřádáme ještě myšlenky na výlet do nádražky ve Střelicích, neboť jízdenky nám propadnou až o půlnoci. Nakonec vyhrává záchranná brzda upozorňující, že bychom se patrně už nedostali zpět do Brna a možná nestihli zítřejší křest. Jdeme na pivo do Lamploty, ale cosi nás zastavuje ve dveřích a otáčíme kormidlo směr Padowetz. LOL, to jsme si tedy pomohli. Voláme Pepině, která sice není nádražkový typ, ale dnes večer se vrátila po měsíci z Finska (úplně původně jsme si všichni zahrávali i s myšlenkou, že by se k nám cestou z Ruzyně do Brna připojila v některé z nádražek). K překvapení všech Pepina asi 10 minut po příjezdu domů kašle na vybalování a přijíždí za námi. Pijeme pivo a veselíme se. Rachejtle praskají. Lidé provolávají slávu. Kurtovo jméno jde od úst k ústům. Autobusy rozjezdů nám troubí na pozdrav. Z okna své vily se dívá pan Alfred Stiassni a usmívá se. Hvězdy jsou jak sedmikrásky.

Fotoreportáž zde.

Traband na ObrFestu

Na Trabandech jsem nebyl od loňského listopadového křtu Vlnobeatu na Flédě, což je na mě docela dlouhá doba. Takže když jsem zjistil, že Traband hraje na sousedském festiválku u fotbalového hřiště okrajové brněnské části, v Obřanech, tak jsem nemohl chybět. Dojel jsem až těsně před začátkem setu Trabandu, takže k předchozímu programu festivalu se nemohu vyjadřovat, hrály patrně nějaké místní kapely, žánrově dost odlišné, probíhala gastronomická soutěž a tak podobně, co zhruba dle našich představ patří k malému festivalu organizovanému radnicí malé městské části, či minimálně s její podporou. Když jsem zaplatil na vstupu a vešel jsem, tak jsem kromě Trabandu právě se dorozumívajícímu se zvukařem a nafukovacího hradu plného dovádějících dětí hned potkal jednoho známého, který se na organizaci festivalu podílel tím, že točil zmrzlinu; hned jsem jednu dostal, za což děkuji.

Brzy poté již začal hrát Traband (i zde v plné sestavě s banjem). Zahájil písní Vidím tě, singlem z aktuálního alba, další na řadě byli Indiáni ve městě na přání potomků organizátora festivalu. Polovinu písní tvořily novinky z Vlnobeatu, Jarda zařadil také Bez tíže jako reakci na kozu procházející se pod pódiem, kupř. z nejstarších písniček nezaznělo nic, těžko říct, jak by se koncert dál vyvíjel, bohužel zhruba v půlce jej překazila docela velká bouřka. Když Jarda viděl, že se patrně dešti nevyhneme, pozval na pódium místní bubenické těleso Spálený sušenky, se kterými měli domluvené, že zahrají v několika písních. Nakonec stihli zahrát jen Černý kafe, pak musel být koncert přerušen. Původně bylo plánováno, že Spálený sušenky zahrají s Trabandem až na konci, naštěstí si Jarda včas uvědomil hrozící nebezpečí. Jak mi pak říkal, stejně mu bylo dost líto, že nedošlo na další naplánované písničky.

Bouřka byla vydatná a po jejím odeznění už nešlo hrát na pódiu, stála tam voda. Během čekání v zázemí pro kapely si ale Robert zahrál s Mojmírem Bártkem, jehož The Young Pekáč byl na programu po Trabandech, a solidně to tam dechovkářsky rozjeli.

Když přestalo pršet, tak vyšli na trávník a tam pokračovali v jamování, přidala se i Jana s trumpetou. Kolem nich se utvořil hlouček a nadšeně je sledoval. Bártek Roberta i Janu slušně péroval. Hlouček hlasitých fanoušků Trabandu začal halekat známé songy, přidal se i Jarda a Robert s Janou a bylo z toho velké békání.



Pak pořadatelé přeci jen dali prostor Young Pekáči a ti zahráli unplugged uprostřed hloučku na trávě. Jestli poté do noci pokračovala nějaká afterpárty bohužel už nevím, během setu The Young Pekáče jsem už spěchal domů.

Takže koncert Trabandu byl bohužel sotva poloviční, ale zas tak mrzet to návštěvníky festivalu nemusí, večírek se vydařil.

Pár fotek zde.

Traband, ObrFest, Brno-Obřany 13. června 2015: Černý kafe, Indiáni ve městě, Bez tíže, Kantorovy varhany, Kabát '66, Mluv se mnou, miláčku, Písmem klínovým, Pokaždé když přicházíš, Vidím tě.

Jarní Zbytov 2015

Nějak nestíhám a se zápiskem ze Zbytova mám rekordní zpoždění. Bude to tedy stručné a výstižné. Zbytov byl, bylo krásně, přijelo dost lidí, nějakou práci jsme udělali a těšíme se na příště.
První v pátek přijel Malý vlk, kterého dovezl jeho otec br.fr.Š. (a při té příležitosti též navštívil Zbytov a pohovořil s Kellerovými), a Šárka, která sice Zbytov zná jak své boty, ale akce „Zbytov jak sviňa“ se zúčastnila poprvé.
Z Brna přijela Jáchymem objednaná CK Pan Kostelník Tour, neboť p. Kostelník se rozhodl ten stejný víkend strávit s dcerou u známých v Jimramově. Páně Kostelníkovým vozem přijeli Ondřej s Klárkou, Bára P., Lucie s Radkem a Ben. Původně měl jet také Jáchym, ale nakonec kvůli tomu, že v neděli potřeboval přejet ještě jinam, jel po své ose, a tak byla zajištěna místa v autech pro všechny, kteří cestovali z Brna. S Jáchymem přijeli Terezka, Františka s Kurtem a Honza Dědič, který se, ač téměř místní, na tuto akci dostal poprvé. Poslední auto z Brna řídil Michal Doležel a vezl Klárku, Domču a Pepinu. Ačkoli vezl také nákup, na poslední chvíli nabral i Anežku Konečnou a auto bylo naplněno k prasknutí a vše se do něj vešlo jen zázrakem. Od Prahy přijela Lenka s Hašlerkou přes Sázavu, s Kadym přijel Vojta Máca (Pavla bohužel na poslední chvíli onemocněla), Jana V. a Hugo s Ditou. Úplně poslední dorazil Jony se Štěpánem a Helčou. Bylo to způsobeno tím, že Jony se cestou stavil v Havlíčkově Brodě a v jakési tamní hospodě začal opravovat housle pro Támar, což údajně upoutalo pozornost místních výpitků a Jony byl snad i chvíli nucen housle opravovat pod stolem. Přenos zpráv z brodské hospody na Zbytov zajišťoval Štěpán, který poté lakonicky poznamenal, že útrata v hospodě byla vyšší než peníze získané z opravy houslí. Přišla řeč také na to, že s Jonym přijeli v autě „pouze“ dva lidé. Jony k tomu poznamenal: „Dřív jsem jen řekl ‚Jedu‘ a měl auto plný holek, od té doby, co jsem se oženil, to nějak nefunguje.“
Jak již bylo dopředu avizováno, Marta tentokráte už skutečně zatrhla naše roztahování se v kuchyni a byli jsme degradováni do myšárny. Malý vlk, který byl na Zbytově první a kterého jsem pověřil, aby Martu obměkčil, skutečně ještě před naším odjezdem z Brna telefonicky referoval, že pokus o obměkčení se nezdařil. Když jsme pak přijeli na Zbytov, nastala zvláštní situace, že dost lidí raději sedělo venku po tmě u kamenného stolu, protože se jim do studené myšárny prostě nechtělo. Nakonec jsme ale samozřejmě vzali s povděkem tento azyl, povečeřeli zde (včetně výborné polévky od Marty) a vytáhli víno, které tentokrát přivezl Jáchym. Když přijel už i Jony, proběhlo klasické přivítání a oficiální začátek, tentokrát jsem ale také vzpomenul to, že na podzim uběhne 10 let od prvního „našeho“ Zbytova, tj. tento Zbytov je jubilejním dvacátým. Při té příležitosti jsem vytasil sekt a počal jej rozlévat mezi lid za společného zpěvu písně „V sjití tomto pravme sobě jaká radost na Zbytově“. Honzovi se píseň zalíbila a navrhl, abychom ji šli zazpívat i Martě do ložnice. Po počátečním zdráhání jsme si uvědomili, že to Honza myslí vážně, a tak jsme skutečně vyšli po schodech a zazpívali píseň znovu (Malý vlk to tentokrát natočil). Poté, co jsme celou dvanáctislokou píseň Martě přezpívali, Jáchym případně poznamenal: „Honzo, já bejt Martou, tak bych tě zabil. Ona nás vyhodí z kuchyně do myšárny, abychom ji v noci nerušili, a ty vezmeš všech 30 lidí a přivedeš jí je do ložnice.“ Potom se pilo, že. Hrály se piškvorky. Poslední skupinka vytrvalců zůstala až někdy do půl páté, účastni byli Honza Keller, Jony, Franta s Kurtem, já a Malý vlk, který šel spát o trochu dříve, protože k hlavnímu probíranému tématu, tj. vzpomínkám na různé vodácké akce, neměl moc co přidat. Jáchym s Terezkou spali klasicky za kuchyní, Jony šel na pec, moje místo na půdě bylo obsazeno.

Po snídani byla rozdělena práce. Tentokrát se neštípalo dřevo a také k hrabání toho bylo málo, takže nakonec té práce nebylo pro takový dav lidí tak moc, nebo byla složitější a málokdo si na ni troufnul. Což ve spolupráci s krásným počasím způsobilo v pozdějších hodinách znatelnou zahálku u velké části zbytovníků. Poměrně velká parta brzy po snídani vyrazila dvěma auty (Honzův žigul a Kadyho audina) kamsi do lesa, aby odvětvila a odvezla odtud soušky. (Honza tvrdil, že je to domluvené s majitelem lesa, tak mu budeme věřit.) V této partě jsem byl také, takže moc nevím, co se mezitím dělo na Zbytově. Parta se skládala z těchto úderníků: Kady, Honza D., Michal D., Máca, Kurt, Ondřej, Hugo. Honza Keller se mezitím vrátil na chvíli na Zbytov. Holky (Lucie, Anežka, Helča, Janča, Šárka, Pepina, Domča, Dita) hrabaly kdekoli, ale jak jsem již naznačil, na moc dlouho jim to nevydrželo. Další parta holek (Klárky, Bára, Terezka) se přihlásila na mytí oken ve stodole, ale nakonec z toho spíš byl úklid stodoly. Malý vlk čistil okapy. Radek s Hašlerkou snad elektrifikovali stodolu. Jáchym s Jonym se pustili do ryze odborné práce: výměny dveří z chodby do kuchyně. Lenka, Franta či Dita a Helča ryly záhony, Štěpán vykopával pařez a poté i jeden strom (který Jony minule tak prořezal, že se z toho nevzpamatoval). Lucie s Jančou vázaly proutí. Jáchym vozil hnůj od koní. Hašlerka s Malým vlkem vybourali okno do stodoly (také kvůli této práci snad byl projekt mytí oken ve stodole pozastaven), naštěstí přijel Filip Keller, aby na to dohlédnul. Filip s Honzou se pak jako dva zkušení praktici také zhostili prací kolem výměny dveří, když si už teoretici Jony s Jáchymem nevěděli úplně rady (ale buďme féroví: oba u práce na dveřích zůstali snad až do konce a výrazně přispěli k hladkému dokončení výměny). U již zmíněného kácení stromu Štěpánovi výrazně pomohl Radek, v závěru jsem se přidal i já a Pepina s Luckou jako pohádkové myšky z příběhu o velké řepě. Anežka s Terezkou čistily potůček. Ondřej, Klárka, Šárka, Honza Dědič a další, co se zde střídali, odkorňovali soušky přivezené z lesa, brzy po Zbytově byly použity k jakési výstavbě v Bělči. Anežka s Klárkou P. vyprášily koberce. Ale to se již blížil oběd a práce, jak jsem naznačil výše, ustávaly. Kromě odborných prací (nové okno do stodoly, výměna dveří) a nekončícího odkorňování (těch soušek se dovezlo fakt hodně) už pomalu začínalo být problém do něčeho píchnout, což způsobilo zvýšený výskyt polehávajících lidí v okolí kamenného stolu.

Po obědě přijela na chvilku Debora s Agnes a Míša dnes již Kotěrová s malým Ondrou. Parta Radek, Kurt, Hugo a Štěpán přesadili modřín (později jsme byli svědky výměny názorů mezi Honzou a Martou: podle Honzova mínění by jehličnaté stromy měly být v lese a kolem chalupy by měly růst pouze stromy listnaté, Marta mu oponovala, že listnatých stromů je kolem chalupy dost a z jednoho malého modřínu se Honza nemusí potentovat), jinak už pokračovaly spíše jen práce výše kvalifikované jako odborné. K práci na novém okně se připojil dorazivší Honza Skála, který přijel i se svou ženou Martinou. Během dne přišlo na přetřes také to, že Jony má u sebe stále kytaru Malého vlka. Jony Malému vlku zaslíbil: „Já tu tvou kytaru, Vlčku, už brzy opravím. Já jsem si na to teď koupil takovou speciální svorku, takže to teď půjde snadno. I když, já teď vlastně nevím, kde ta kytara je. … No, buď je v Bejkovci nebo je u mě pod postelí.“ S malým zpožděním přijela během dne také Ráchel původně ohlášená již na ráno. Kolem čtvrté hodiny přijel náš host, Ráchelčina kamarádka Iva Sodomková. I když práce na výměně okna ještě neustala, začal kolem šesté program. Paní Sodomková mluvila o vývojové psychologii a o různých etapách v životě podle Erika Eriksona. Ze začátku programu přišla první jarní bouře a vypadla elektřina. Nakonec bylo zjištěno, že jsou jen vyhozené pojistky, a program pokračoval normálně za světla (umělého tedy). Paní Sodomková z nás byla patrně jaksi nervózní, ale vývojové etapy vysvětlila pěkně. Po programu a po večeři začala klasická večerní zábava, chvilku se zdržela i paní Sodomková, zakladatelé Zbytovů, tj. Kellerovi, Jony, Honza s Martinou a já, v kuchyni pohovořili o budoucnosti. Budoucnost bude! Vtipné bylo, že nově zasazené dveře do kuchyně tvořil zatím pouze rám, takže bylo skrz dveře vidět, kočka jimi bez problémů procházela. V kontrastu se „zákazem vstupu“ do kuchyně to vedlo k řadě drobných vtípků. Hovor o budoucnosti se samozřejmě časem obrátil ke vzpomínkám (např. na Humpolce) a k aktuálním otázkám, např. Jony vtipně pohovořil o domu v Pečkách. Pak Jony odjel. No a pak už se popíjelo, Honza zahrát několik známých hitů, když se odebral na lože, hrál chvíli dokonce i Jáchym a střihnul za podpory Ondřeje s Klárkou několik semaforských šlágrů. Poslední vytrvalci šli spát někdy kolem půl čtvrté, již se projevovala únava po pátečním ponocování. Po zkušenosti se svým místem z předešlé noci jsem se odebral na kvůli Jonyho odjezdu uprázdněnou pec.

V neděli jsme jeli do Jimramova. Já jel s Jáchymem, který někde za Strachujovem zahlásil: „Víte, jaká je nejčastější věta evangelíků v neděli ráno? ‚Přijdeme o introitus!‘“ Kázal překvapivě Honza Keřkovský (ač místní farář byl přítomen), dokonce se také jakožto hostující basák zapojil do jimramovské kapely, která doprovodila dvě písně. Pak jsme šli do Bistra. Zde je třeba smeknout před Kurtem, který vida, že si všichni kolem dávají jakési laskominy, neomylně objednal sobě, jak je u něj již tradicí, pivo a tlačenku. Někteří odjížděli rovnou z Bistra, jiní se vraceli na Zbytov. Odjezd s panem Kostelníkem byl naplánován na druhou hodinu odpolední od Bistra, tentokrát jeli tito: Ondřej s Klárkou, Bára, Franta s Kurtem a já. Původní plán byl, že před odjezdem ještě jednou chvilku posedíme v Bistru, nakonec jsme se ale klasicky zakecali na Zbytově a museli si poněkud pohnout, abychom to pěšky stihli. Franta navrhla, abychom nešli po silnici, ale vzali to přes „horolávku“ (ke které jsme se přes mokřady s obtížemi dobelhali) a pak po turistické cestě na druhém břehu Svratky. Při přelézání „horolávky“ ještě ke všemu mírně zkomplikovaném drobnou kocovinou, jsme se ale jaksepatří zdrželi a k Bistru došli v podstatě na minutu přesně. Bára, která prohlásila „horolávku“ za života nebezpečnou a odmítla ji přelézt, šla do Jimramova sama po silnici a byla tam o dost dříve. Tímto dobrodružstvím skončil pro nás první letošní Zbytov a už se těšíme na ten druhý!

Silvestr v Bejkovci 2014

Bylo nás tam tolik, že jsem to raději sepsal.

sobota 27. prosince 2014
Františka
Kurt
Ben
Ježour
Eliška

a byl večer a bylo jitro, den druhý: neděle 28. prosince 2014
procházka: do Klatovce a kolem rybníků zpátky
přijeli: Eva, Klárka s Michalem, Klárka s Ondřejem
odjel: nikdo

Františka
Kurt
Ben
Ježour
Eliška
Eva
Klárka H.
Michal
Klárka P.
Ondřej

a byl večer a bylo jitro, den třetí: pondělí 29. prosince 2014
procházka: Studená
přijeli: Pepina, Lucka, Radek, Anička, Martin, Bára, Julča
odjeli: nikdo

Františka
Kurt
Ben
Ježour
Eliška
Eva
Klárka H.
Michal
Klárka P.
Ondřej
Pepina
Lucka
Radek
Anička
Martin
Bára
Julča

a byl večer a bylo jitro, den čtvrtý: úterý 30. prosince
procházka: za trať
přijeli: Jáchym, Domča, Jendič, Jirka, Bětka Michal., Bětka Michn., Jitka
odjeli: Ježour, Eliška, Klárka, Michal

Františka
Kurt
Ben
Eva
Klárka P.
Ondřej
Pepina
Lucka
Radek
Anička
Martin
Bára
Julča
Jáchym
Domča
Jendič
Jirka
Bětka Michal.
Bětka Michn.
Jitka

a byl večer a bylo jitro, den pátý: středa 31. prosince
procházka: Horní Dubenky
přijeli: Honza, Fili, Anežka
odjeli: Eva, Klárka, Ondřej, Anička, Martin, Bára, Julča

Františka
Kurt
Ben
Pepina
Lucka
Radek
Jáchym
Domča
Jendič
Jirka
Bětka Michal.
Bětka Michn.
Jitka
Honza
Fili
Anežka

a byl večer a bylo jitro, den šestý: čtvrtek 1. ledna
odjeli: všichni
přijeli: nikdo

Celkem: 27 lidí