Čechomor - Místečko

Před časem jsem tu v článku o singlu Koňaboje, který jsem moc nepochválil (celé album jsem ještě neslyšel, ale reakce na něj nejsou moc dobré), napsal „jsem zvědav, jestli nové album Čechomoru ukáže, že tenhle styl lidovek s elektrickými kytarami může ještě říci něco podstatného a nového“. Nové album je zde a jako singl slouží titulní skladba Místečko.



Stylově je to něco mezi posledním (možná i nedoceněným) řadovým albem Co sa stalo nové a albem Proměny, které obsahuje úpravy starých hitů pro filharmoniky. Zní to docela zajímavě, jen ta šeptaná fáze mě trochu irituje (znám příklady, kdy to funguje dobře, tady to tak, podle mě, není).

Podle tohoto singlu se tedy zdá, že Čechomor složitou situaci, kdy se pokouší navázat na své staré úspěchy, zvládá víceméně se ctí, ale něco podstatného a nového už od něj asi čekat nemůžeme.

Pár slov k tracklistu nového alba Trabandu Neslýchané

Zítra vychází nové album Trabandu Neslýchané a dnes byl konečně zveřejněn kompletní seznam písniček. Podobně jako loni k Domasa, i dnes to trochu okomentuju, další informace pak snad napíšu, až si album koupím.

Album obsahuje 12 písniček (nebo intro a 11 písniček) a tentokrát z nich znám menší část než loni, Traband s deskou více tajnůskařil. Je patrný trochu odklon od písniček o krajině a návrat do doby zhruba Road Movie, jak tematicky (písničky o různých lidech trochu „na kraji společnosti“), tak částečně i přístupem. Dechno se sice nevrací (i když Janina trumpeta a Robertova tuba jsou velmi patrné), ale jsou zde opět např. Jardovy samply zvuků pochytaných různě po venku nebo z rádia, podobně jako na Road Movie a mp3 bonusech k tomuto albu.

Pět písniček (Déjà vu, Taková ženská, Takovej pán, Vetřelec, Deža ví), pokud se nepletu, vůbec neznám.

To, že albu bude popěvek Moji učitelé, mě trošku překvapilo, ale ne nepříjemně. Písničku jsem slyšel v září a v říjnu 2009 spolu s novinkami, které pak vyšly na Domasa, kam ale tato písnička logicky moc nezapadala. Pak se po ní trochu slehla zem a do koncertního repertoáru se vrátila až letos na jaře (slyšel jsem ji 21. dubna ve Futuru).

Princezna Lada čekala na vydání deset let, nevešla se na Road Movie. Do povědomí se dostala ale až po návratu Trabandu na pódia v lednu 2007 (poprvé jsem ji slyšel 8. února 2007 v brněnském Desertu); verze na albu Neslýchané dost kopíruje starou verzi z dema z roku 2006, ze kterého se vybíraly písničky na Přítele člověka. Toto demo od Jardy mám a tak se nahrávka Princezny Lady objevila samozřejmě i na webu Evangelického Traband Funclubu www.traband.tk.

Paní z koloniálu je podle mě trošku slabší písnička, ale už taky stará známá. Spolu s Posluchačem z Prahy a písničkou Kámen v botě jsou to typičtí zástupci písniček, které Traband začal na koncertech hrát brzy po vydání Přítele člověka.

Nádherná je Romeo a Julie po deseti letech (mezi trabandofily dosud známá jako Romeo a Julie po dvaceti letech). Tu Jarda zahrál v únoru 2007 na jednom sólovém koncertě, který zaznamenal Vláďa von St. (z čehož vznikl velmi cenný bootleg), a od té doby ne. Naživo jsem ji slyšel poprvé až na zmíněném dubnovém koncertě. Na koncertě i na albu ji zpívá bubeník Václav, což mi přijde škoda. Jeho zpěv v „předehře“ písně Zlá/sky na Domasa mi přišel jako skvělý nápad, tady takový rozměr chybí a písničku bych rád slyšel od Jardy.

Podobně Muž, který sázel stromy zpívá teď Jana. Jana ale zpívá přece jen častěji, navíc to s velkou nadsázkou můžeme pokládat za dlouho očekávaný návrat populární zpěvačky známé díky hitům Cirkus Praha a Měla jsem já pejska. Písničku jsem slyšel poprvé 21. prosince 2009 ještě v Jardově podání, podruhé až zase teď v dubnu.

Jak vidno, album Neslýchané je trochu kompilátem písniček, které podle hraní na koncertech vypadaly, že vyjdou hned na dalším albu po Příteli člověka (na Domasa, když to zjednoduším, z tohoto pohledu vyšly s výjimkou Pálíš, doutnáš, nehoříš a Krajiny v obrazech v podstatě samé novinky představené jednorázově půl roku před vydáním alba), a nových zcela neznámých písniček. Trochu výjimečné a do jedné z těchto dvou skupin nezařaditelné písně jsou Muž, který sázel stromy a Moji učitelé. Rád bych ale připomněl, že k písničkám z širšího okruhu Přítele člověka patří třeba zapadlá Moje volba („Říkali mi když přiložíš ruku k dílu“), zcela neznámá Jsi a další (např. hodně písniček z již zmíněného bootlegu Vládi von St.), na které se opět nedostalo, zapomnělo, či už je Jarda vyhodil. A pak samozřejmě ještě existují písničky z okruhu Domasa (které by se ale na Neslýchané asi nehodily tematicky): Blaník či Vyloveno, o novinkách typu Mám kabát z roku šestašedesát nemluvě. Věřme, že se Trabandům povedlo album namíchat dobře a že bude zase skvělé, jak jsme na to u nich zvyklí.

Pozn.: Spolu s novým studiovým albem vychází v jednom obalu i DVD, které obsahuje 12 písniček z posledních čtyř studiových alb Trabandu tlumočených do znakového jazyka. Album Neslýchané zastupuje písnička Moji učitelé. O DVD tento článek nepojednává, některé klipy jsou ke zhlédnutí na Youtube nebo iDnesu, až album koupím, budu vědět víc.

Oboroh - Žalm 22 (Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?)

Už je to skoro 20 let, co Oboroh vydal Spatřujeme světlo, druhou desku zhudebněných žalmů v ekumenickém překladu, dosud svoje asi nejrockovější a nejznámější album. Do prvních dvou alb Oborohu (plus tři žalmy na třetím albu Kámen), pokud se nepletu, vměstnal Slávek Klecandr snad všechno, co zhudebnil pro bezejmennou undergroundovou kapelu, která působila v okolí Třebechovic pod Orebem v druhé půli 80. let. Pak následovaly čtyři studiové desky převážně s autorskými písněmi a nyní vychází album Žalmy III., album s novými melodiemi na biblické žalmy, album, které nevychází z repertoáru „třebechovické skupiny“. Vydavatelství Indies Happy Trails uvolnilo ke stažení singl Žalm 22, osmou skladbu z celkových jedenácti.



Přiznám se, že při prvním poslechu se mi to moc nezamlouvalo. Už při druhém jsem si ale víc všímal přítomnosti klasických značek, které dělaly z žalmů na starých deskách hudebně zajímavé hity: basová předehra a pokračování její linky i dál, zpěv Slávka Klecandra... Přesto se ale mírně unylý refrén opakuje možná více než je zdrávo (pokud je však cílem alba nějaká forma meditace, pak je to asi záměr, který holt nedocením) a není mi jasný klíč, podle kterého byly vybrány verše. Kromě asi dvou výjimek bylo před lety vždy zvykem, že Oboroh přezpíval žalm celý; teď jsou obsahem písně jen verše 2 (2a je refén), 3, 10, 11, 19 a 20. Možná že Klecandr vybíral podle aluzí na život Ježíšův, ale co tam pak dělá to „Ty jsi mě vyvedl z života matky...“? Melodie Klecandrova zpěvu se mi docela líbí, možná kdyby měla větší čas se rozvinout, bylo by to ještě lepší. Je škoda, že občas není úplně rozumět slovům.

Doporučuji zkrátka neskuhrat hned, že už to není ten „klasický starý Oboroh“ a dát té nahrávce šanci. Uvidíme také, jaké budou další písničky.

Květy - V čajové konvici

Kapela Květy vydala album V čajové konvici s písničkami „z projektu Svět podle Fagi“, což je představení divadla DNO, kde Martin Evžen Kyšperský (občas alternuje někdo jiný), frontman Květ, hraje na kytaru, zpívá a sekunduje herci Jiřímu Jelínkovi.

Album bylo, pokud se nepletu, inzerováno jako trochu odlišné o klasické tvorby skupiny, s písničkami jakožto krátkými vtipnými popěvky. To se v první, větší části alba podařilo výborně. Prvních 11 písniček složil Kyšperský (jen hudba dvou písniček, Kpt. Nemo a Kpt. Lžičko, je dílem jeho spoluhráče, bubeníka Aleše Pilgra, Kpt. Lžičko navíc spolu s Kyšperským). Texty na malé ploše přetékají důvtipem a rozvíjejí nápady z prvních veršů nebo dokonce z názvu nečekanými směry. Kdo by čekal, že písnička s názvem Osnova začne trojverším „ve školních osnovách / je málo o sovách / musíte vzít děti do lesa“? Kyšperský si s posluchačem dělá do chce, přes nečekané asociace či slova podobně znějící ho vláčí všude možně a má ho v hrsti. Cesta je to navíc velmi rozmanitá díky různým hostům. V Medvídkovi, kterého už známe z desky Bongo BonBoniéra, zpívá Jana Kaplanová z Trabandu, Šnek je parádním sólem Lenky Dusilové. Ženský sbor složený z Doroty Barové, Lucie Redlové, Johanky Švarcové a Jany Vébrové, čili z osobností s vlastními zajímavými hudebními projekty, vstupuje na album třikrát a zanechává výraznou stopu, jimi zpívané refrény povyšují písničky Osnova, O cestování a Malá přítelkyně ještě o kus výš. Právě písnička O cestování se ale z první části alba nejvíce vymyká. Se stopáží přes 4 minuty je jednoznačně nejdelší písničkou alba a text za sebe vrší slovní hříčky se jmény různých míst („v berlíně ber líně chodník / za kopcem je lublaň nezahub laň…“). Jindy bych asi takovéto hříčky označil za příliš chtěné a moc by se mi to nelíbilo. Ne tak ale tady! Nevím, jestli za to může víc mrazivá „recitace“ Karla Heřmánka, herce Divadla Bez zábradlí, skromný basový podkres, či již zmiňovaný ženský sbor, který v refrénu zpívá, že „je důležitý u sebe mít hodně pití“. Pravděpodobně všechno jmenované a navíc to, že nejde jen o nějaké hříčky naházené za sebe, nýbrž o komplexní promyšlenou písničku s některými opravdu kouzelnými verši. Je to tedy skutečně „chtěné“, ale tak, že víme proč. Hned následující písnička po O cestování je o vesmíru, psaná ovšem Oves míru a pojednávající o vesmírném sekáči, který „na černé louce shrabuje hvězdokupy“. Asociace působí i napříč písničkami…

Texty poslední čtyř písniček alba složil Jiří Jelínek a Martin Evžen Kyšperský je zhudebnil a všechny je zpívá. Rozmanitost a šílené nápady najednou ustupují, probouzí se skutečná melancholie (oproti písničce Malá přítelkyně, která je tak smutná, až to lze považovat za humor). Texty mají některé silné momenty a výborné verše, ale po těch jedenácti písničkách mi to najednou úplně nestačí. Za nejlepší z této čtveřice považuji Zdají se androidům sny o elektrických varhanách (revival), ale možná jen proto, že je nejpodobnější písničkám z první části. Ale třeba je to záměr trochu zneklidnit posluchače.

Hudebně jsou to pořád Květy, takže výborné, možná bych i řekl, že se tentokrát hodně povedly melodie, jsou zpěvné, což se k typu těch písniček hodí.

Album vyšlo v pěkném digipacku, který vypadá sice uzounce, ale pěkný booklet se do něj překvapivě vejde. Akorát se těžce vytahuje. A taky mi trochu vadí nálepka, že Květy hrají na Rádiu 1.

Jak to ty Květy dělají, že vše, na co sáhnou, je tak dobré?

Mário Bihári a Bachtale Apsa - Šukar jakha (Krásné oči)

Nevidomého původem slovenského Roma Mária Biháriho, hráče na klavír, akordeon, klarinet i bonga, známe z jeho působení ve skupině Koa se Zuzanou Navarovou. Po odchodu Ivána Gutiérreze v roce 2000 se Bihári postupně dostával do popředí interpretačně (zpěvem možná trochu Gutiérrezem ovlivněný) i autorsky. Zatímco na slavném albu Barvy všecky (2001) doplňuje Navarovou třemi svými písněmi, na následujícím Jako Šántidéví (2003) má už téměř třetinu repertoáru skupiny. Po smrti Zuzany Navarové se stal hlavním autorem skupiny Koa, ta po dvou albech ale ukončila činnost. Kromě sólových vystoupení pak Mário Bihári někdy v roce 2009 založil novou skupinu Bachtale Apsa, nyní už čistě zaměřenou na romskou hudbu. Ve skupině zpívá mladá Sára Kaliášová a na basu hraje Biháriho spoluhráč z kapely Koa František Raba. Na konci března vydali vlastním nákladem první, eponymní album nahrané živě loni v říjnu. Šukar jakha je otvírák, na desce ale také najdeme např. písničku Kamínek známou již z alba Barvy všecky.



Sára Kaliášová se, ač je to k ní trochu nespravedlivé, asi nevyhne srovnání se Zuzanou Navarovou. Její hlas asi nebude tak univerzální, tak výborný ve všech možných polohách, ale to od 17-18leté zpěvačky skupiny zaměřené na romskou hudbu ani čekat nemusíme. Zpívá ale s velkou samozřejmostí, cítím tam velkou radost a obrovský tah, který spolu s výbornými instrumentálními výkony (i když je trošku znát, že jde jen o krátý efektně energický otvírák) dává dohromady zajímavé uskupení. Takže, zapamatujme si ta jména!