Longital - Von von

Bratislavské Longital jsem naživo slyšel zatím dvakrát, nahrávky v podstatě neznám. Napoprvé (ještě jako Dlhé diely) mě moc nezaujali, přišli mi trochu namyšlení nebo co, napodruhé už to bylo mnohem lepší. Loni v říjnu vydali na svém vlastním už deset let starém labelu Slnko Records nové album Teraz. Písnička Von von z tohoto alba má teď čerstvý klip. A stojí to za to!



Zpěv Daniela Salontaye ke konci mi trochu připomněl i nedávno zde zmíněného Petra Linharta.

Mimochodem, taky vám přijde, že, co se týče nových alb, se na české scéně už víc než dva měsíce nic neděje? Nebo jsem jen namlsanej po loňském velmi plodném roce? Několik zářezů má snad jen Guerilla records... No, čekám na březen na Květy V čajové konvici.

Zajímavá alba roku 2010 - Radůza: Miluju vás

Možná to máte s Radůzou podobně. Všechno začalo v roce 2003, kdy vydala album Při mně stůj. A zároveň s ním jakoby se objevilo album Andělové z nebe, přestože je o dva roky starší. (Ano, samozřejmě vím, že Radůza koncertovala už od nějakého devadesátého třetího, ale to jsem byl ještě příliš malý na to, abych to zachytil, dneska by mi už pravděpodobně neunikla.) Podobně jako já to každopádně měla minimálně Akademie české populární hudby, která Radůze v roce 2004 udělila kromě Anděla pro zpěvačku roku a pro desku v kategorii folk & country také Anděla pro objev roku.

Po roce 2003 každopádně málokdo neznal čápy z komína od cihelny či studený nohy schovaný doma pod peřinou. Na tyto dvě desky navázala výborná V hoře (2005). Písničky jakoby z cestovního deníku (cesty po Evropě však občas jako prostředek k cestě do vlastního nitra – viz např. V hoře .. Nigardsbreen) doplňovala zvláštní a nelehká píseň Vše je jedním, která vypadala jako směr dalšího směřování Radůzy, zvlášť po té, když po ní bylo pojmenováno živé album z roku 2007, které obsahovalo novou, v něčem podobnou Celé noci. Na následujícím albu, které (když nepočítám dětské album s pohádkami, k jehož poslechu jsem se pořádně ještě nedostal) žel znám zdaleka nejméně, V salonu barokních dam pak skutečně došlo k určité proměně. Harmonika téměř vymizela, téma písniček se posunulo vytýčeným směrem (ne tak jejich hudební styl, ten se posunul ještě jinam) – do nitra a k věcem, které nás přesahují. Radůza tou dobou trochu zmizela z mých očí. Ta doba, když to zjednoduším, trvala od roku 2005 pět let (živá deska, V salonu barokních dam a dětská deska O Mourince a Lojzíkovi z roku 2008), což shodou okolností i odpovídá době, po kterou jsem se nedostal na žádný její koncert. Je to jistě dané taky zčásti tím, že Radůza v té době měla malé děti.

A loni vyšlo album Miluju vás a Radůza je najednou zpátky. To album je totiž možná úplně nejlepší, co kdy natočila. Vrátila se k harmonice, ale už to není úplně dominantní nástroj, nezní ve všech skladbách, album má promyšlené kapelní aranže (kapela zhruba ve složení Petr Binder – kytara, Jan Jakubec – baskytara, Miloš Dvořáček – bicí), lze slyšet i žestě a také Cimbálovou muziku Stanislava Gabriela. Témata textů jsou niterná a rodinná, texty jsou dost otevřené, přesto, jak to tak u Radůzy bývá, nejednoznačné. Písničky nezřídka mají tvar skoro až modlitby. Radůza asi často píše po nocích, některé písničky (Jako zázrakem spíš, Na Dříň) jsou dalšími variacemi na staré téma Teď když spíš (album V hoře). Album hýří množstvím skvělých textových a hudebních nápadů: budu stručný a za všechny jmenuji předposlední píseň Do mandorly s cimbálkou a chvilkovým zpěvem a capella.

Ještě bych se měl zastavit u bookletu. Ten je – dosti odvážně – naplněn fotkami z rodinného alba. Jinde by to asi vypadalo divně, Radůza tohle ustojí s přehledem. U každého textu je datum, kdy byl složen (nejčastěji přesný den, několikrát jen měsíc). Tato data jsou samozřejmě osobní věcí Radůzy a my za těmi čísly mnoho nevidíme, ale je např. zajímavé, že písničky alba byly složeny v rozmezí dvou let (říjen 2007 – prosinec 2009), přičemž z roku 2007 je pouze jedna – Prostři stůl. Další zajímavostí může být to, že závěrečná a jakoby od zbytku oddělená Miluju vás je písní vánoční.

Album bylo nominováno na Anděla v žánrové kategorii folk & country (jiné než žánrové kategorie nelze u Anděla brát vážně) a i když cenu Radůza tentokrát nezískala, rozhodně natočila jednu z nejzajímavějších českých desek loňského roku.

Tereza Mirovičová - Chikondi

Tereza Mirovičová, ředitelka neziskové organizace boNGO Worldwide, která podporuje venkovské školky v Malawi, nazpívala v jazyce chichewa píseň Chikondi (Láska). Píseň je na melodii De Nîmes od Radůzy.



Jde bezesporu o zajímavý a milý počin. Škoda, že postrádá drajv originálu, který je ještě umocněný střídáním češtiny s francouzštinou.

Zajímavá alba roku 2010 - Petr Linhart: Autobus do Podbořan

Petr Linhart, frontman skupiny Majerovy brzdové tabulky, rozvířil vody českého písničkářství v roce 2007, kdy vydal sólové album Sudéta. Tématické album mapující pozapomenuté příběhy ze Sudet, zbytky vesnic a opuštěné kostely doprovázely také fotografie z cest po těchto místech na Linhartově webu. Autor tomu říká „landscape folk“. Hlavní symbol alba z písně Maria Stock, polorozpadlý poutní kostel ve vysídlené obci Skoky u Žlutic na Karlovarsku, ke kterému ani nevede pořádná cesta, protože ta odvěká je teď pod hladinou přehrady, se dnes díky práci nadšenců zachraňuje a album i po těch několika letech zasahuje některými opravdu silnými písněmi (např. Agni).

Logickým pokračováním je loňské album Autobus do Podbořan přinášející 13 nových Linhartových autorských písní a jednu zhudebněnou báseň. Petr Linhart ho opět nahrál za výrazné asistence Marka Štuftera a dalších přátel, oproti Sudétě ještě více ustupuje do pozadí jeho role instrumentalisty (pouze mandocello v titulní skladbě). Dalším posunem od Sudéty je menší hračičkovství s různými samply a příklon k hutnějšímu kapelovému zvuku. Také zpěv je snímán nějak jinak (snad i lépe), Linhartovy řečové vady, až příliš vyzdvihované několika negativními kritikami obou alb, jsou zde méně patrné (nebo už jsem více zvyklý?). Texty jsou tematicky podobné Sudétě; jak již ukazuje název alba, při poslechu zavítáme do Podbořan a Lubence na Žatecku, pak také do Jizerských hor, píseň Annenruhe je převyprávěným tragickým příběhem z 19. století z Moravské Třebové, dostaneme se také do obce Krouna na Vysočině (přes kterou se jezdí na Jimramov). Nejzajímavějším a nejinspirativnějším místem pro Linharta ale patrně zůstává ten poloprázdný prostor na východ od Karlových Varů, který zde nazývám Žateckem či Karlovarskem. Sem se kromě titulní písně vrací ještě několikrát, v písní Helga Braun dokonce přímo do Skoků, příběh o lásce ztracené kvůli odsunu Němců po roce 1945 si o vyprávění a zapamatování přímo říká. Petr Linhart se ale nebojí zpívat ani o příběhu, který se „zatím nestal“ (Kapucínka).

Linhartův styl psaní textů písní je ale jiný, než bychom od vypravěče starých pověstí čekali. Zaprvé je vypráví spíš pocitově, častá je repetitivnost krátkých pasáží. Zadruhé je Linhart pojímá ze svého dnešního pohledu, tj. zpívá vlastně o svých cestách a ozvěny starých událostí v místech, kudy se ubírá, slyšíme vlastně „mezi řečí“. Tento styl je ve spojení s podkresy elektrických kytar (ve třech skladbách jsou silné melodie na pozadí hrané na harmonium), autentickými zvuky z míst a občasnými střídmými bicími a perkusemi v některých vrcholných okamžicích alba téměř opojný. Jindy to ale drobně kazí repetitivnost až přílišná (Annenruhe, Silvestr, Hello Rosemary) či zvláštní výstavba frází (Holub & Frič). K lepšímu pochopení textů dobře slouží krátké popisky v bookletu a webové stránky, které jsou opět jakousi nadstavbou alba. Za zmínku stojí také řazení jednotlivých skladeb: na začátku zasáhnou dvě hitovky (vedle titulní písně i singl Poloha D), na konci posluchače propouští jedna z nejhezčích, klidná Přicházejí nad ránem ke konci však vygradovaná. Nesmím opomenout také parádní grafické zpracování do podoby autobusového jízdního řádu.

Autobus do Podbořan si rozhodně zaslouží pozornost i v takovém písničkářsky silném roce, jakým byl ten loňský. A pokud vás něco odrazuje na zvuku alba či zpěvu, přece jen to ještě zkuste. Opravdu to stojí za to.

A malá douška na závěr, ač je mi už skoro žinantní, že v každém článku zmiňuji Traband. Ano, začátek písně Zatopené doly hraný na harmonium je téměř totožný se začátkem písně Nad Koločavou z loňského alba Trabandu Domasa. Doufám, že jde o náhodu (data vydání alb dělí od sebe 8 dní, ale na druhou stranu píseň Nad Koločavou byla na internetu už delší dobu známá z demonahrávky vystavené např. na webu Evangelického Traband Funclubu). Ať tak či tak, můžeme to brát jako důkaz, že páni Linhart a Svoboda nejsou na své cestě sami a že tedy snad jdou správným směrem. Nejsou pak sice takovými solitéry, jak by se možná náhodnému posluchači zdálo, a odpadá tento rozměr zajímavosti jejich děl, ale oba zpívají o něčem, co rezonuje. Vždyť hlavním tématem Domasa je také putování krajinou a také jsou tam písně o konkrétních místech. A že zrovna Zatopené doly jsou vlastně zhudebněnou básní příbramského básníka Quida Maria Vyskočila ze sbírky Pochodně vydané roku 1903? Důkaz nadčasovosti? Možná, minimálně však potvrzení, že i přes sto lety tu byli takoví lidé jako Linhart a Svoboda. A že jich je pořád třeba.

Zajímavá alba roku 2010 - výsledky ankety

Už potřetí jsem mezi přáteli uspořádal anketu o nejzajímavější album loňského roku. Sešlo se mi 10 odpovědí, nejvíce zmínek je o albu Domasa skupiny Traband.

Zde jsou jednotlivé hlasy:

Tomáš Lébr, básník
Traband: Domasa
Petr Linhart: Autobus do Podbořan
Vobezdud: K pláči i pobreku


Jan Žamboch, písničkář
Mnoho jsem toho letos neslyšel. Každopádně alespoň pár postřehů...
Moc mne potěšili Longital a jejich Teraz.
Radost mám z reedice Vladimíra Merty a jeho koncertu z roku 1988, je to stále aktuální a stále pro mne vrchol písničkaření.

Poctivá deska je Smutná euforie kapely My3avi, mohla mít lepší zvuk.
Dost jsem poslouchal John Butler Trio z Austrálie a jejich desky Sunrise over Sea (2004) a Grand National (2007).
Traband a album Domasa respektuju, skvělá práce.

Mám-li vybrat jedno jediné album, pak by to byl Autobus do Podbořan Petra Linharta. Do těch příběhů jsem se zamiloval. Aranže jsou skvělé a album má celkově výborný zvuk.


Jarda Svoboda, Trabandita
The Plastic People of the Universe: Maska za maskou


Marcel Kříž, písničkář
Tomáš Vtípil: Do Not Eat – Throw Away
Tomášův přístup ke komponování, natáčení a živé prezentaci hudby je pro mne naprosto uchvacující. Chladné zvuky neživého světa se lámou a následně hroutí a seskupují se - ožívají. Vše pulzuje či naopak ve správnou chvíli zmrzne... A většina těch zvuků je ve své podstatě ze skutečného světa. Skvostný počin mimo čas. Vydání na LP je zcela přirozený krok k této hudbě.

Vlastimil Třešňák: Němý suflér
Městské blues s naprosto uhrančivou poetikou textů. A jasný krok vpřed od splácení dluhů minulosti. Po Zeměměřiči snad nejcivilnější album jednoho z nejzásadnějších písničkářů v naší mateřštině. V době uhlazených nahrávek a "hodných písní" jsou podobné nahrávky závanem skutečného světa.

Youpi Youpi Yeah: Youpi Youpi Yeah
Joe Hell a jeho zaříkávání pod vlivem stylotvorného Warrena Ellise naprosto zásadně ovlivňujícího současnou tvorbu Nicka Cavea. Pomalu gradující písně s úžasným temných a energickým nádechem. Naprosto živočišné a uchvacující...


Jan Skála, písničkář
Traband: Domasa. Breathtaking!
Mišík atd.: Ztracený podzim. Wonderful!
Olin Nejezchleba: Noční lov. Groundbreaking!


Ondřej Široký, ředitel festivalu
Je to pro mě veliký oříšek, protože jsem v roce 2010 začal poslouchat hodně muziky staré a novou jsem skoro žádnou neslyšel.
1. Traband - Domasa - Skvělé album, není co vytknout.
2. Poletíme? - Skupina dobře vypadajících mužů - pařící písničky, které jde ale i poslouchat, to je velice dobré!
3. Už nic nového, ale zařadím sem reedice kapely Čechomor - na ně bych zasejc rád zašel.


Jáchym Hájek, trumpetista Poletíme?
Musím se přiznat, že letos jsem naprosto ztratil přehled a skoro nic jsem neslyšel, takže můj výběr asi není úplně spravedlivý.
1. Traband: Domasa
2. Už jsme doma: Jeskyně
3. Mňága a Žďorp: Takže dobrý


Tomáš Tupejž Vostrejž, výtvarník a výrazná postava kulturního života na Bystřicku
The National: High Violet
Traband: Domasa
Už jsme doma: Jeskyně

Ze zahraničních alb, která vyšla v roce 2010, dokážu jmenovat jediné – je to High Violet amerických The National. Od začátku do konce desky se toho děje mnoho a já jsem vděčný, že mě tahle muzika mohla provázet prakticky celou druhou polovinu loňského roku. Hodí se pro každou náladu, pro tu přemýšlecí především, a bubeník je genius. Z českých u mě s přehledem vyhrává Domasa Trabandu. Kdyby na něm byla třebas jen jedna píseň, a to Kalná řeka, už tak by to stačilo k absolutoriu, protože s textem Jardy Svobody se není těžké ztotožnit. Do třetice vyberu Už jsme doma s jejich Jeskyní, kterou jsem jeden čas poctivě sjížděl při cestování tam a zpátky v šalině nebo autobusem (především track číslo dvě) a bylo dobře.


Tomáš Lavický, ředitel festivalu
Proběhnul jsem si ty seznamy loni vydaných cédéček a mám z nich vlastně přesně tři. Všechny se mi líbí, i když je nepovažuju za vrchol tvorby jejich autorů:

Traband: Domasa
Vladimír Mišík a Etc...: Ztracený podzim
Caine: Nadosah

Z desek, z nichž jsem slyšel ukázky, se mi líbily ještě:
Petr Linhart: Autobus do Podbořan
Hadry z těla: Podivná úroda
Hromosvod: Zimní čas

Ze zahraničních loňských záležitostí mi do uší asi vědomě nic nezabloudilo.
Dylan měl pauzu.


Jakub Skála, herec a písničkář
‎1. Radůza: Miluju vás
2. Dan Bárta a Robert Balzar trio: Theyories
3. Hana Hegerová: Mlýnské kolo v srdci mém



Seznam českých alb roku 2010 jsem vytvořil zde, seznam zahraničních alb je např. zde.

Pro připomenutí: Výsledky prvního ročníku ankety - album roku 2008, výsledky druhého ročníku - album roku 2009.