Nádražky, květen 2015: střední Čechy

V květnu tohoto roku se uskutečnilo již sedmé putování po nádražkách pod vedením Kurta a páté s mou účastí. Kurt, k oslavě jehož velikosti jsem použil už všech myslitelných přívlastků v minulých zápisech zde na tomto blogu (snadno k dohledání), nejenže opět dokázal vymyslet a uskutečnit celou cestu, během které jsme vystřídali téměř všechny typy vlaků, které mají České dráhy ve svém portfoliu, ale též opět strhnul další dobrodruhy k následování, vyslovil během dne několik platných obecných soudů o nádražkové kultuře a taktéž konkrétně zhodnotil jednotlivé nádražky a jejich blízkost platónskému ideálu dokonalé nádražky, ke kterému se (patrně nevědomky) vztahují, vyjádřil v hvězdičkové škále (kterou přikládám k jednotlivým nádražkám níže) a kromě toho se během dne ještě stihl opít. My ostatní jsme jeho příkladu neumětelsky, tak jak byl kdo schopen, následovali. Byl to opět velmi podnětný den a něco z toho, co jsme zažili, přináší následující reportáž.

Odjezd z Brna do Prahy byl naplánován na časnou hodinu 5:41 v sobotu 30. května. Pamatuji si z toho to, že jsem vlak málem nestihl a že mě zklamalo, jak řídká je dopravní obslužnost Brna městskou hromadnou dopravou oproti stejné denní době v pracovní den. Ve vlaku již seděl Kurt s Frantou a Lucie s Robertem. Radek se bohužel na poslední chvíli omluvil, neboť s antibiotiky by byl zážitek z nádražek asi desetinový. Aspoň nás ale zastoupil na Pouti smíření, kam jsme se my ostatní žel kvůli časovému souběhu nedostali. Stejně tak na Martina něco vlezlo, co mu nedovolilo se zúčastnit. Sice plánoval vstát později a pak nás hrdinskou stíhací jízdou někde dohnat, nakonec ale byl nucen i od tohoto plánu upustit. Byl nás tedy lichý počet, co je nemilé vzhledem k celosíťovým jízdenkám pro dva (+ tři děti), které při putování obvykle používáme; na toho lichého se pak ostatní skládají, aby cesta stála všechny stejně. V Praze se ještě plánovala připojit Lucka a Eva, která se již do dějin nádražkových tour nesmazatelně zapsala tím, že přijíždí z Německa, to tentokrát ještě vylepšila o to, že zhruba v době, kdy my startovali z Brna do Prahy, ona odjížděla z Prahy do Brna, kam si odskočila z Německa něco vyřídit s tím, že nás pak během dne ještě z Brna dožene! Jak to dopadlo, popisuje reportáž na dalších řádcích. Každopádně všechny tyto skutečnosti se promítly do uvažování o tom, jaká jízdenka se pro koho nejvíce vyplatí, což nám zabralo skoro celou cestu z Brna do Prahy. Poměrně hrdý jsem na některá mnou navrhovaná řešení, která zahrnovala různé elegantní předávky jízdenek různé platnosti mezi jednotlivými účastníky tour, nakonec ale pro velikou složitost něco takového domluvit žel žádný z nápadů nebyl přijat.

Někde u České Třebové Robert překonal svůj osobní rekord v nejčasnějším pivu, když z batohu vytáhnul plechovku Kozla a nadšeně ji zkonzumoval. Kdesi za Kolínem jsme si dopřáli první větší zážitek této tour: přesunuli jsme se hromadně do jídelního vozu a dali si kafe. Zde se opět musím pochlubit, že užitím holmesovských metod dedukce jsem po chvíli zírání do jídelního lístku pochopil, že „happy hours“, kdy je cena služeb v jídeláku výrazně nižší, se shodují s časem, kdy se konkrétní vlak nachází na území České republiky. Náhoda? Nemyslím si.

1. Praha Masarykovo nádraží
Brno 5:41 – Praha hl. n. 8:20, EC 176 Johannes Brahms
Z hlaváku se přesouváme pěšky na Masaryčku. Při pražských nádražkách jsme zde kvůli tomu, že má vchod z ulice, opomněli bistro Flip, na což jsme byli upozorněni samotným npyrinem, redaktorem Vágus.cz. Tentokrát neponecháváme nic náhodě a bez váhání vstupujeme dovnitř. Jsme nadšeni a Kurt hned na začátek dává absolutorium! Ve Flipu se k nám připojuje Lucka. Popíjíme lahváče na stojáka a jíme párky v rohlíku. Popis zařízení bistra by vydal na povídku až novelu menšího rozsahu, zde se pouze zastavím u obskurní vitríny hračkami a drogistickým zbožím, kde nakupujeme plyšáka jako dárek k zítřejšímu křtu dcery druhého zakladatele nádražek Honzy. Debatujeme o právě spatřené vitríně a nejvíc ohlasů získává Frantina teorie, že prodej hraček umožňuje místním štamgastům, kteří po celodenním popíjení zde cítí, že mírně zanedbávají rodinu, aby jejich zakoupení při odchodu z bistra (v době, kdy jsou trochu naměkko) umožnilo návrat domů se ctí.
Kurtovo hodnocení: ***** z 5

2. Kladno
Praha Masarykovo nádraží 9:02 – Kladno 9:41, R 1230
Cestou míjíme továrnu na Lego, což je vytoužená štace našeho kamaráda Malého vlka. Továrna má i svou vlastní lego zastávku, vlak tam ale nezastavil, asi že nebyl z lega. Nádražka na Kladně se nám líbí, je zde dokonce malý literární koutek s několika knihami včetně děl Aloise Jiráska. Dojem kazí automaty, ale jejich pozoruhodné rozestavění kolem dveří je tak vtipné, že je víceméně bereme na milost. Během naší návštěvy se nádražka solidně zaplnila, také štamgastský stůl vybavený cedulkou „Personální stůl. Nesedat!“ přijal své dnešní osazenstvo. Debatujeme o fotbalu. Na nádraží se shlukuje větší než malé množství „žlutých sviní“, jak přezdívám motorákům řady 814.
Kurtovo hodnocení: *** 1/2

3. Kralupy na Vltavou
Kladno 10:29 – Kralupy nad Vltavou 11:06, Os 9812
V Kralupech jsme v prvé řadě nadšeni nádražní budovou a různými detaily v interiéru, jinde už neviděnými. Do designu nádraží zapadá i nádražka. Je zde dost plno, zprvu ani nemůžeme najít místo. Po usednutí debatujeme o jejím stáří a jaká zařízení osobně navštívená či známá nám z filmů nám připomíná (kupř. jídelnu určitého typu horského hotelu). Kurt poznamenává: „Narazili jsme na starší historickou vrstvu, než na jakou obvykle v nádražkách narážíme.“ O víkendu se zde bohužel nevaří, ale je nám bez problémů dovoleno rozložit si po stole vlastní svačiny, takže se máme parádně. Jako bonus je zde neuvěřitelně levné pivo, desítka Rychtáře stojí celých dvanáct korun! Jistě, zažil jsem již hospody, kde desítka stála deset a dvanáctka dvanáct, ale to byly malé vesnické knajpy a už je tomu pár let, v plné nádražce kousek od Prahy je to vcelku šok. Osazenstvo nádražky je pozoruhodné, např. u vedlejšího stolu má rande starší pár, který nezměnil účes ani oděv od 80. let minulého století. Dáváme se do řeči s „paní vedoucí“, která je z nás úplně nadšena a lituje toho, že takových slušných lidí, jako jsme my, nechodí do její restaurace víc, místo toho má spousty problémů s ožralci. Jelikož na Kralupy máme skoro dvě a půl hodiny, na chvilku se jdeme ještě projít k řece.
Kurtovo hodnocení: **** 1/2

4. Všetaty
Kralupy nad Vltavou 13:32 – Neratovice 13:55, Os 19517
Neratovice 14:00 – Všetaty 14:06, R 1144
Z Kralup jedeme dobytčákem řady 809 a vyslechneme zde tento podnětný rozhovor:

A: „V sobotu kántry, v neděli fotbal.“
B: „Kdy bude nohejbal?“
C: „Jakže se jmenoval náš tým?“
B: „Vychlastaný játra.“
A: „To byl dobrej tým.“
B: „I když jsme nevyhrávali, tak jsme měli největší ohlas.“

V Neratovicích pouze přestupujeme, nádražka zde bohužel není. Ve Všetatech sedíme na zahrádce, která je chytře umístěna v zastřešené části perónu. Dáváme si oběd, řízek či smažmen, pingl je velmi přátelský. Dovnitř jdeme pouze cestou na záchod, takže vnitřní vybavení nemůžeme úplně zhodnotit, dojem kazí televize (i když v ní, pokud si dobře vzpomínám, běžel východoněmecký western), ale vylepšují jej pěkná kamínka.
Kurtovo hodnocení: **** 1/2

5. Lysá nad Labem
Všetaty 15:14 – Lysá nad Labem 15:37, Os 6413
V Lysé nám chvíli trvá, než se vymotáme z podchodu a nové výpravní budovy. Naštěstí nalézáme starou budovu a v ní nádražku. Zajímavostí a samozřejmě předností celé této tour je, že všechny navštívené nádražky jsou nádražkami první kategorie podle dělení Vágus.cz, tj. jsou umístěné ve výpravní budově. Ze samotné nádražky v Lysé ale moc nadšeni nejsme. Vypadá, jako kdyby se někdo snažil z ní udělat cukrárnu, ale jaksi se mu to nepovedlo a zůstalo to nádražkou. Klientela je vyloženě nádražkovská. Když o tom debatujeme druhý den s druhým ze zakladatelů tour po nádražkách Honzou, vzpomene při této příležitosti klasický filozoficko-sociologický problém „místa, které nevydrželo nebýt hospodou“ a v tomto konceptu shledáváme jisté styčné body s charakterem nádražky v Lysé. U stolu v nádražce řešíme Kurtovo hodnocení nádražek a též pofiderní označení „postřižinské pivo“. Když se zvedáme, Franta prorocky poznamená: „Když se tu nic nezmění, tak by to za deset let mohla být solidní nádražka.“ Geniální je nabídka jídel na okně nádražky (viz fotoreport).
Kurtovo hodnocení: ** 1/2

6. Nymburk
Lysá nad Labem 16:33 – Nymburk 16:50, Os 5833
Po slabší Lysé přichází asi nejhorší nádražka celé tour: Nymburk. Kurt hodnotí: „Je tu moc šméčka.“ Nádražka má velmi zvláštně oddělené prostory. Jedna místnost (nekuřácká) je úplně oddělená a vchod do ní je z chodby cestou na záchod. Při vstupu z perónu je malý prostor s barem, větší prostor vedle baru je od toho malého prostoru při vstupu oddělen podivnou zdí. Muž u vedlejšího stolu asi 40 minut nepřetržitě telefonuje (vypadá u toho jak Tonda Blaník), načež telefonát ukončuje slovy „nemám čas se s tebou vybavovat“. Eva, která nás dohání z Prahy přes Brno v jednu chvíli Nymburkem projede, ale protože takhle projelo předtím několik nákladních vlaků, nestíháme na to reagovat. Stalo se totiž toto: Eva poprvé v životě neplánovaně usnula ve vlaku a cestou z Brna projela Kolínem a dojela do Prahy. Při návratu pak do Kolína jel vlak odklonem přes Nymburk, ale nestavil tam. Eva nás tedy čeká v kolínské nádražce. Hurá za Evou!
Kurtovo hodnocení: **

7. Kolín
Nymburk 17:49 – Kolín 18:10, R 1109
Původní Kurtův plán počítá s hodinou v kolínské nádražce a pak při návratu do Brna ještě se zastávkou v České Třebové. Lucka, která ale bydlí v Praze, by se od nás v Kolíně už stejně odpojila a tak měníme plán a zůstáváme v Kolíně déle s tím, že Česká Třebová je snadno dostupná např. během tour na Náchodsko, jejíž plán se již rodí v Kurtově hlavě. Nádražku v Kolíně navštívili pionýři Kurt s Honzou během první cesty po nádražkách a vzpomínají na ni v superlativech. Podle jejich líčení šlo o bazilikální stavbu se třemi loděmi a se zvýšeným stropem v hlavní lodi. Po přestavbě v minulých letech ale z této koncepce nezůstal kámen na kameni a dnes jde o tuctovou nádražku, v dnešní tour určitě podprůměrnou. Chlastáme a v blízkém obchodě nakupujeme pro zpáteční cestu do Brna již ověřenou kombinaci vodky s džusem. Loučíme se s Luckou plni nadějí v brzké shledání při podobně výtečné příležitosti.
Kurtovo hodnocení: ***

8. Brno
Kolín 20:23 – Brno 22:19, IC 575 Leoš Janáček
Do Brna dorážíme ve znamenité náladě. Lucie spěchá na rozjezd, my ostatní spřádáme ještě myšlenky na výlet do nádražky ve Střelicích, neboť jízdenky nám propadnou až o půlnoci. Nakonec vyhrává záchranná brzda upozorňující, že bychom se patrně už nedostali zpět do Brna a možná nestihli zítřejší křest. Jdeme na pivo do Lamploty, ale cosi nás zastavuje ve dveřích a otáčíme kormidlo směr Padowetz. LOL, to jsme si tedy pomohli. Voláme Pepině, která sice není nádražkový typ, ale dnes večer se vrátila po měsíci z Finska (úplně původně jsme si všichni zahrávali i s myšlenkou, že by se k nám cestou z Ruzyně do Brna připojila v některé z nádražek). K překvapení všech Pepina asi 10 minut po příjezdu domů kašle na vybalování a přijíždí za námi. Pijeme pivo a veselíme se. Rachejtle praskají. Lidé provolávají slávu. Kurtovo jméno jde od úst k ústům. Autobusy rozjezdů nám troubí na pozdrav. Z okna své vily se dívá pan Alfred Stiassni a usmívá se. Hvězdy jsou jak sedmikrásky.

Fotoreportáž zde.

Traband na ObrFestu

Na Trabandech jsem nebyl od loňského listopadového křtu Vlnobeatu na Flédě, což je na mě docela dlouhá doba. Takže když jsem zjistil, že Traband hraje na sousedském festiválku u fotbalového hřiště okrajové brněnské části, v Obřanech, tak jsem nemohl chybět. Dojel jsem až těsně před začátkem setu Trabandu, takže k předchozímu programu festivalu se nemohu vyjadřovat, hrály patrně nějaké místní kapely, žánrově dost odlišné, probíhala gastronomická soutěž a tak podobně, co zhruba dle našich představ patří k malému festivalu organizovanému radnicí malé městské části, či minimálně s její podporou. Když jsem zaplatil na vstupu a vešel jsem, tak jsem kromě Trabandu právě se dorozumívajícímu se zvukařem a nafukovacího hradu plného dovádějících dětí hned potkal jednoho známého, který se na organizaci festivalu podílel tím, že točil zmrzlinu; hned jsem jednu dostal, za což děkuji.

Brzy poté již začal hrát Traband (i zde v plné sestavě s banjem). Zahájil písní Vidím tě, singlem z aktuálního alba, další na řadě byli Indiáni ve městě na přání potomků organizátora festivalu. Polovinu písní tvořily novinky z Vlnobeatu, Jarda zařadil také Bez tíže jako reakci na kozu procházející se pod pódiem, kupř. z nejstarších písniček nezaznělo nic, těžko říct, jak by se koncert dál vyvíjel, bohužel zhruba v půlce jej překazila docela velká bouřka. Když Jarda viděl, že se patrně dešti nevyhneme, pozval na pódium místní bubenické těleso Spálený sušenky, se kterými měli domluvené, že zahrají v několika písních. Nakonec stihli zahrát jen Černý kafe, pak musel být koncert přerušen. Původně bylo plánováno, že Spálený sušenky zahrají s Trabandem až na konci, naštěstí si Jarda včas uvědomil hrozící nebezpečí. Jak mi pak říkal, stejně mu bylo dost líto, že nedošlo na další naplánované písničky.

Bouřka byla vydatná a po jejím odeznění už nešlo hrát na pódiu, stála tam voda. Během čekání v zázemí pro kapely si ale Robert zahrál s Mojmírem Bártkem, jehož The Young Pekáč byl na programu po Trabandech, a solidně to tam dechovkářsky rozjeli.

Když přestalo pršet, tak vyšli na trávník a tam pokračovali v jamování, přidala se i Jana s trumpetou. Kolem nich se utvořil hlouček a nadšeně je sledoval. Bártek Roberta i Janu slušně péroval. Hlouček hlasitých fanoušků Trabandu začal halekat známé songy, přidal se i Jarda a Robert s Janou a bylo z toho velké békání.



Pak pořadatelé přeci jen dali prostor Young Pekáči a ti zahráli unplugged uprostřed hloučku na trávě. Jestli poté do noci pokračovala nějaká afterpárty bohužel už nevím, během setu The Young Pekáče jsem už spěchal domů.

Takže koncert Trabandu byl bohužel sotva poloviční, ale zas tak mrzet to návštěvníky festivalu nemusí, večírek se vydařil.

Pár fotek zde.

Traband, ObrFest, Brno-Obřany 13. června 2015: Černý kafe, Indiáni ve městě, Bez tíže, Kantorovy varhany, Kabát '66, Mluv se mnou, miláčku, Písmem klínovým, Pokaždé když přicházíš, Vidím tě.

Jarní Zbytov 2015

Nějak nestíhám a se zápiskem ze Zbytova mám rekordní zpoždění. Bude to tedy stručné a výstižné. Zbytov byl, bylo krásně, přijelo dost lidí, nějakou práci jsme udělali a těšíme se na příště.
První v pátek přijel Malý vlk, kterého dovezl jeho otec br.fr.Š. (a při té příležitosti též navštívil Zbytov a pohovořil s Kellerovými), a Šárka, která sice Zbytov zná jak své boty, ale akce „Zbytov jak sviňa“ se zúčastnila poprvé.
Z Brna přijela Jáchymem objednaná CK Pan Kostelník Tour, neboť p. Kostelník se rozhodl ten stejný víkend strávit s dcerou u známých v Jimramově. Páně Kostelníkovým vozem přijeli Ondřej s Klárkou, Bára P., Lucie s Radkem a Ben. Původně měl jet také Jáchym, ale nakonec kvůli tomu, že v neděli potřeboval přejet ještě jinam, jel po své ose, a tak byla zajištěna místa v autech pro všechny, kteří cestovali z Brna. S Jáchymem přijeli Terezka, Františka s Kurtem a Honza Dědič, který se, ač téměř místní, na tuto akci dostal poprvé. Poslední auto z Brna řídil Michal Doležel a vezl Klárku, Domču a Pepinu. Ačkoli vezl také nákup, na poslední chvíli nabral i Anežku Konečnou a auto bylo naplněno k prasknutí a vše se do něj vešlo jen zázrakem. Od Prahy přijela Lenka s Hašlerkou přes Sázavu, s Kadym přijel Vojta Máca (Pavla bohužel na poslední chvíli onemocněla), Jana V. a Hugo s Ditou. Úplně poslední dorazil Jony se Štěpánem a Helčou. Bylo to způsobeno tím, že Jony se cestou stavil v Havlíčkově Brodě a v jakési tamní hospodě začal opravovat housle pro Támar, což údajně upoutalo pozornost místních výpitků a Jony byl snad i chvíli nucen housle opravovat pod stolem. Přenos zpráv z brodské hospody na Zbytov zajišťoval Štěpán, který poté lakonicky poznamenal, že útrata v hospodě byla vyšší než peníze získané z opravy houslí. Přišla řeč také na to, že s Jonym přijeli v autě „pouze“ dva lidé. Jony k tomu poznamenal: „Dřív jsem jen řekl ‚Jedu‘ a měl auto plný holek, od té doby, co jsem se oženil, to nějak nefunguje.“
Jak již bylo dopředu avizováno, Marta tentokráte už skutečně zatrhla naše roztahování se v kuchyni a byli jsme degradováni do myšárny. Malý vlk, který byl na Zbytově první a kterého jsem pověřil, aby Martu obměkčil, skutečně ještě před naším odjezdem z Brna telefonicky referoval, že pokus o obměkčení se nezdařil. Když jsme pak přijeli na Zbytov, nastala zvláštní situace, že dost lidí raději sedělo venku po tmě u kamenného stolu, protože se jim do studené myšárny prostě nechtělo. Nakonec jsme ale samozřejmě vzali s povděkem tento azyl, povečeřeli zde (včetně výborné polévky od Marty) a vytáhli víno, které tentokrát přivezl Jáchym. Když přijel už i Jony, proběhlo klasické přivítání a oficiální začátek, tentokrát jsem ale také vzpomenul to, že na podzim uběhne 10 let od prvního „našeho“ Zbytova, tj. tento Zbytov je jubilejním dvacátým. Při té příležitosti jsem vytasil sekt a počal jej rozlévat mezi lid za společného zpěvu písně „V sjití tomto pravme sobě jaká radost na Zbytově“. Honzovi se píseň zalíbila a navrhl, abychom ji šli zazpívat i Martě do ložnice. Po počátečním zdráhání jsme si uvědomili, že to Honza myslí vážně, a tak jsme skutečně vyšli po schodech a zazpívali píseň znovu (Malý vlk to tentokrát natočil). Poté, co jsme celou dvanáctislokou píseň Martě přezpívali, Jáchym případně poznamenal: „Honzo, já bejt Martou, tak bych tě zabil. Ona nás vyhodí z kuchyně do myšárny, abychom ji v noci nerušili, a ty vezmeš všech 30 lidí a přivedeš jí je do ložnice.“ Potom se pilo, že. Hrály se piškvorky. Poslední skupinka vytrvalců zůstala až někdy do půl páté, účastni byli Honza Keller, Jony, Franta s Kurtem, já a Malý vlk, který šel spát o trochu dříve, protože k hlavnímu probíranému tématu, tj. vzpomínkám na různé vodácké akce, neměl moc co přidat. Jáchym s Terezkou spali klasicky za kuchyní, Jony šel na pec, moje místo na půdě bylo obsazeno.

Po snídani byla rozdělena práce. Tentokrát se neštípalo dřevo a také k hrabání toho bylo málo, takže nakonec té práce nebylo pro takový dav lidí tak moc, nebo byla složitější a málokdo si na ni troufnul. Což ve spolupráci s krásným počasím způsobilo v pozdějších hodinách znatelnou zahálku u velké části zbytovníků. Poměrně velká parta brzy po snídani vyrazila dvěma auty (Honzův žigul a Kadyho audina) kamsi do lesa, aby odvětvila a odvezla odtud soušky. (Honza tvrdil, že je to domluvené s majitelem lesa, tak mu budeme věřit.) V této partě jsem byl také, takže moc nevím, co se mezitím dělo na Zbytově. Parta se skládala z těchto úderníků: Kady, Honza D., Michal D., Máca, Kurt, Ondřej, Hugo. Honza Keller se mezitím vrátil na chvíli na Zbytov. Holky (Lucie, Anežka, Helča, Janča, Šárka, Pepina, Domča, Dita) hrabaly kdekoli, ale jak jsem již naznačil, na moc dlouho jim to nevydrželo. Další parta holek (Klárky, Bára, Terezka) se přihlásila na mytí oken ve stodole, ale nakonec z toho spíš byl úklid stodoly. Malý vlk čistil okapy. Radek s Hašlerkou snad elektrifikovali stodolu. Jáchym s Jonym se pustili do ryze odborné práce: výměny dveří z chodby do kuchyně. Lenka, Franta či Dita a Helča ryly záhony, Štěpán vykopával pařez a poté i jeden strom (který Jony minule tak prořezal, že se z toho nevzpamatoval). Lucie s Jančou vázaly proutí. Jáchym vozil hnůj od koní. Hašlerka s Malým vlkem vybourali okno do stodoly (také kvůli této práci snad byl projekt mytí oken ve stodole pozastaven), naštěstí přijel Filip Keller, aby na to dohlédnul. Filip s Honzou se pak jako dva zkušení praktici také zhostili prací kolem výměny dveří, když si už teoretici Jony s Jáchymem nevěděli úplně rady (ale buďme féroví: oba u práce na dveřích zůstali snad až do konce a výrazně přispěli k hladkému dokončení výměny). U již zmíněného kácení stromu Štěpánovi výrazně pomohl Radek, v závěru jsem se přidal i já a Pepina s Luckou jako pohádkové myšky z příběhu o velké řepě. Anežka s Terezkou čistily potůček. Ondřej, Klárka, Šárka, Honza Dědič a další, co se zde střídali, odkorňovali soušky přivezené z lesa, brzy po Zbytově byly použity k jakési výstavbě v Bělči. Anežka s Klárkou P. vyprášily koberce. Ale to se již blížil oběd a práce, jak jsem naznačil výše, ustávaly. Kromě odborných prací (nové okno do stodoly, výměna dveří) a nekončícího odkorňování (těch soušek se dovezlo fakt hodně) už pomalu začínalo být problém do něčeho píchnout, což způsobilo zvýšený výskyt polehávajících lidí v okolí kamenného stolu.

Po obědě přijela na chvilku Debora s Agnes a Míša dnes již Kotěrová s malým Ondrou. Parta Radek, Kurt, Hugo a Štěpán přesadili modřín (později jsme byli svědky výměny názorů mezi Honzou a Martou: podle Honzova mínění by jehličnaté stromy měly být v lese a kolem chalupy by měly růst pouze stromy listnaté, Marta mu oponovala, že listnatých stromů je kolem chalupy dost a z jednoho malého modřínu se Honza nemusí potentovat), jinak už pokračovaly spíše jen práce výše kvalifikované jako odborné. K práci na novém okně se připojil dorazivší Honza Skála, který přijel i se svou ženou Martinou. Během dne přišlo na přetřes také to, že Jony má u sebe stále kytaru Malého vlka. Jony Malému vlku zaslíbil: „Já tu tvou kytaru, Vlčku, už brzy opravím. Já jsem si na to teď koupil takovou speciální svorku, takže to teď půjde snadno. I když, já teď vlastně nevím, kde ta kytara je. … No, buď je v Bejkovci nebo je u mě pod postelí.“ S malým zpožděním přijela během dne také Ráchel původně ohlášená již na ráno. Kolem čtvrté hodiny přijel náš host, Ráchelčina kamarádka Iva Sodomková. I když práce na výměně okna ještě neustala, začal kolem šesté program. Paní Sodomková mluvila o vývojové psychologii a o různých etapách v životě podle Erika Eriksona. Ze začátku programu přišla první jarní bouře a vypadla elektřina. Nakonec bylo zjištěno, že jsou jen vyhozené pojistky, a program pokračoval normálně za světla (umělého tedy). Paní Sodomková z nás byla patrně jaksi nervózní, ale vývojové etapy vysvětlila pěkně. Po programu a po večeři začala klasická večerní zábava, chvilku se zdržela i paní Sodomková, zakladatelé Zbytovů, tj. Kellerovi, Jony, Honza s Martinou a já, v kuchyni pohovořili o budoucnosti. Budoucnost bude! Vtipné bylo, že nově zasazené dveře do kuchyně tvořil zatím pouze rám, takže bylo skrz dveře vidět, kočka jimi bez problémů procházela. V kontrastu se „zákazem vstupu“ do kuchyně to vedlo k řadě drobných vtípků. Hovor o budoucnosti se samozřejmě časem obrátil ke vzpomínkám (např. na Humpolce) a k aktuálním otázkám, např. Jony vtipně pohovořil o domu v Pečkách. Pak Jony odjel. No a pak už se popíjelo, Honza zahrát několik známých hitů, když se odebral na lože, hrál chvíli dokonce i Jáchym a střihnul za podpory Ondřeje s Klárkou několik semaforských šlágrů. Poslední vytrvalci šli spát někdy kolem půl čtvrté, již se projevovala únava po pátečním ponocování. Po zkušenosti se svým místem z předešlé noci jsem se odebral na kvůli Jonyho odjezdu uprázdněnou pec.

V neděli jsme jeli do Jimramova. Já jel s Jáchymem, který někde za Strachujovem zahlásil: „Víte, jaká je nejčastější věta evangelíků v neděli ráno? ‚Přijdeme o introitus!‘“ Kázal překvapivě Honza Keřkovský (ač místní farář byl přítomen), dokonce se také jakožto hostující basák zapojil do jimramovské kapely, která doprovodila dvě písně. Pak jsme šli do Bistra. Zde je třeba smeknout před Kurtem, který vida, že si všichni kolem dávají jakési laskominy, neomylně objednal sobě, jak je u něj již tradicí, pivo a tlačenku. Někteří odjížděli rovnou z Bistra, jiní se vraceli na Zbytov. Odjezd s panem Kostelníkem byl naplánován na druhou hodinu odpolední od Bistra, tentokrát jeli tito: Ondřej s Klárkou, Bára, Franta s Kurtem a já. Původní plán byl, že před odjezdem ještě jednou chvilku posedíme v Bistru, nakonec jsme se ale klasicky zakecali na Zbytově a museli si poněkud pohnout, abychom to pěšky stihli. Franta navrhla, abychom nešli po silnici, ale vzali to přes „horolávku“ (ke které jsme se přes mokřady s obtížemi dobelhali) a pak po turistické cestě na druhém břehu Svratky. Při přelézání „horolávky“ ještě ke všemu mírně zkomplikovaném drobnou kocovinou, jsme se ale jaksepatří zdrželi a k Bistru došli v podstatě na minutu přesně. Bára, která prohlásila „horolávku“ za života nebezpečnou a odmítla ji přelézt, šla do Jimramova sama po silnici a byla tam o dost dříve. Tímto dobrodružstvím skončil pro nás první letošní Zbytov a už se těšíme na ten druhý!