Z Futura už se stala domácí scéna Trabandu a na jejich koncertě zde na Zelený čtvrtek jsem byl i já. S Trabandem podobně jako na koncertě ve Futuru před dvěma měsíci, který jsem žel vynechal, vystoupila i písničkářka Lucie Redlová. Ještě v době oficiálního zahájení koncertu v klubu skoro nikdo nebyl (nebo to tak aspoň vypadalo), jakmile ale Traband vystoupil na pódium, prostor se pěkně zaplnil. Na začátku Jarda oznámil, že za sebou právě mají oslavu ukončení nahrávání nového CD nebo co a koncert začal hitem Pálíš, doutnáš, nehoříš.
Byl to poměrně klasický koncert poslední doby, z nového alba moc písniček nezaznělo (Traband nehrál žádnou, kterou bych neznal), ten minulý koncert ve Futuru byl v tomto směru možná zajímavější. Traband ale samozřejmě hrál skvěle a koncert se dost povedl. Po delší době jsem si zas naživo vychutnal Ve zlatém kočáře a Zlá(sky). Před začátkem Tichého muže Jarda krátce vzpomenul Miroslava Tichého, který před časem „doplul do Tichého oceánu.“ Zajímavostí také je, že písničku Romeo a Julie po dvaceti letech, která by měla vyjít na novém albu, nezpíval Jarda (jak jsem to znal z jedné jeho sólové nahrávky), ale Václav. Podobně písničku O muži, který sázel stromy, kterou jsem poprvé a do této chvíle naposled slyšel 21. prosince 2009 v Jardově podání, zpívala teď Jana. Velký ohlas vzbudila písnička na přání z publika Moji učitelé, z čehož usuzuju, že také možná zazněla na tom koncertě ve Futuru před dvěma měsíci, já ji totiž slyšel dvakrát v roce 2009 (1. září a 28. října 2009) a od té doby ne. (Texty těchto písniček jsem vystavil na webu Evangelického Traband Funclubu www.traband.tk.)
Lucie Redlová s Trabandem hrála na mandolínu v několika starých písničkách (Leží dáma na kolejích, Orel a Panna, Krysy) a také v O muži, který sázel stromy a Romeo a Julie po dvaceti letech. Zatímco u Romea a Julie mám potvrzeno, že tato písnička vyjde na novém albu (a Lucie Redlová tedy pravděpodobně hostuje na studiové nahrávce), o písničce O muži, který sázel stromy se to můžeme zatím pouze dohadovat. Na novém albu bude také známá Princezna Lada, což Jarda na koncertě potvrdil.
Bohužel jsem spěchal domů a tak jsem odešel během Kalné řeky, co se dělo pak, nevím. I když jsem tedy přišel o několik posledních písniček, koncert jsem si skvěle užil a už se těším na nové album.
Seznam písniček (fragment): Orel a panna, Krysy, Přijíždí posel, Leží dáma na kolejích, Na širém moři, Viděl jsem člověka, Ve zlatém kočáře, Marie, V jejích šlépějích, Tichý muž, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Kantorovy varhany, Zasněžená, Obešel jsem horu, Krajina v obrazech, Zlá(sky), Kalná řeka, Princezna Lada, Moji učitelé, Romeo a Julie po dvaceti letech, O muži, který sázel stromy.
středa 27. dubna 2011
sobota 23. dubna 2011
Proč jsem demonstroval proti kácení v NP Šumava
Ve čtvrtek kolem poledne jsem se zúčastnil demonstrace před Ministerstvem životního prostředí proti kácení stromů v bezzásahové zóně národního parku Šumava. Proti kácení jsem podepsal i několik peticí, podobně jako různí vědci (někteří z nich byli mými profesory na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity), moji bývalí spolužáci, doktorandi a další. Za petice se postavily také různé skupiny a vědecké společnosti, např. Česká společnost ornitologická, jíž jsem členem. Pokusím se nyní svými slovy alespoň částečně vysvětlit proč. Nemám šanci obsáhnout (a obsáhnout zde) celou problematiku, takže jen pár bodů:
1. Lesy na Šumavě neumírají. Pod suchými stromy roste nový les. Je to trochu jiný les, než který známe z míst, kde se v lese hospodaří jako na poli (les je vlastně pole na dřevo), ale je to les zajímavější.
Když se, dejme tomu, vynoří čas od času z moře nějaký nový ostrůvek, okamžitě přiláká velký zájem vědců, protože na něm začíná probíhat tzv. sukcese, tedy postupné osidlování rostlinami a živočichy, které se na něj nějak dostanou (větrem, po moři). Pozorovat přírodu, jak si dělá, co chce, je zajímavé a dobrodružné až romantické a příroda je pak pestřejší (je zde větší biodiverzita), než kdyby tam člověk vysadil park. Proto také vědci bojují proti tzv. rekultivacím např. po těžbě - příroda se o sebe postará sama, mnohonásobně zajímavěji a levněji. Známe z mnoha míst uměle vysazené příměstské lesy kolem sídlišť, které jsou pochcané od lidí, podělané od psů a ve kterých nic nežije. Potkat tam veverku je zázrak. Na Šumavě, kam za totality skoro nikdo nesměl, se utvořil les nezávislý na člověku, málo jím porušený, jeden z mála takových lesů ve střední Evropě. Šumava je národní park celoevropsky významný, ověnčený světovými certifikáty, proto také i zahraniční odborníci protestují proti plánům nového vedení Správy NP. To jen my Češi (Klaus a spol.) si myslíme, že rozumíme všemu nejlíp. Jako ředitel Správy NP Šumava pak působí muž, který otevřeně prohlašuje: „Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat“. Proti tomu jsem demonstroval. Na demonstraci vystoupil i kazatel Církve bratrské a ornitolog Pavel Světlík, který prohlásil, že si podobnou rétoriku pamatuje z 50. let.
2. Kůrovec je součást přírody.
Prvním národním parkem světa je americký Yellowstone. Tamní lesy občas zachvátí menší požár. Požáry lidé vždy uhasili, aby neničily cennou přírodu. Pak ale najednou po několika menších a snadno uhašených požárech přišel jeden obrovský, na který už lidská síla nestačila (ano, přiznejme si, lidská síla na přírodu občas nestačí) a shořela velká část národního parku. Ochranáři si pak uvědomili, že tím, že hasili ty menší pravidelné požáry, v podstatě umožnili, že se pak jeden požár zcela vymknul kontrole a měl velmi ničivé následky. Požáry jsou prostě (v některých místech častěji, někde méně) součást přírodních procesů. Zničí starý les, aby uvolnil místo novému. Rostliny, které rostou v místech častých přirozených požárů, jsou na to adaptované, mají např. semena, kterým požár nevadí. Spáleniště je vlastně plné živin a semen, která hned raší. Hašení menších požárů způsobuje, že v yellowstonském lese je pak větší hustota stromů a větší množství suchého dřeva, což vede k ničivějším požárům. Podobně jako požáry jsou součástí přírody povodně (i když v lidských sídlech je logicky vidíme neradi), větrné kalamity, přemnožený hmyz apod. Když už se rozhodneme, že někde stojí za to nechat si přírodu, ať si dělá, co chce (a to za to opravdu stojí), nechme ji být. Tím, že se nehasí každý požár, se, mimochodem, ušetří také dost peněz.
3. Viděl jsem na vlastní oči, co umí harvestor.
Takovéhle paseky nemají na les dobrý vliv. Nejenže způsobují erozi půdy a podobně, ale způsobují i věci na první pohled neviditelné, např. větrné víry, které poškozují i živé stromy v blízkosti takovýchto pasek. (A to nemluvím o negativních jevech např. postřiku, který Jan Stráský prosazuje.) Navíc si povšimněte, že když se na pasece vysází nové stromky a pomalu tam vyroste nový les, je to opět stejněvěký les, les od počátku náchylnější k nejrůznějším katastrofám.
Martin Bursík píše: „Když v roce 2007 zasáhl Šumavu orkán Kyrill, ukázalo se na leteckých snímcích, že největší škody napáchal orkán tam, kde se předtím plošně kácelo v důsledku tzv. kůrovcové kalamity. Kácením oslabené a rozvolněné porosty popadly jako sirky. Tím se potvrdilo, že bylo zásadní chybou předchozího vedení parku chovat se v národním parku stejně jako v hospodářském lese. Proto jsem zrušil rozhodnutí o tom, že Správa parku je povinna podle lesního zákona zasahovat při výskytu kalamity a rozhodl, že vybrané území nejcennějších ekosystémů horských smrčin ponecháme přirozenému vývoji. Toto rozhodnutí jsem opřel o stanovisko vědecké rady parku. O odborné a věcné správnosti tohoto rozhodnutí jsem nadále přesvědčen a trvám si na něm.“
Šumava je domovem mj. dnes už dost vzácných ptáků tetřeva hlušce či datlíka tříprstého. Právě tetřev ke svému rozmnožování potřebuje, pokud se nepletu, soušky, části lesa méně husté než zbytek apod., prostě to, co v hospodářském lese nenajde a co si třeba ani my nepředstavíme, když se řekne „les“. V tom je asi jádro sporu s např. místními lidmi: les, který vzniká sám, vypadá trochu jinak, než jsme zvyklí. Ale je to les zajímavější (stromy nerostou v řadách) a na údržbě se ušetří hodně peněz.
4. Smrdí to prachama.
V lese je uloženo obrovské bohatství. Jen část z něho lze získat prodejem dřeva (ten zbytek se tím vypaří), ale i to je dost na to, aby na tom mohl někdo solidně zbohatnout. Zvláště pak v naší společnosti, kde jsou korupční skandály na denním pořádku, bychom se měli mít na pozoru.
Když jdeme k lékaři, když užíváme elektronické přístroje, když žijeme ve vícepodlažních budovách, když přecházíme řeku po mostě, spoléháme na moderní vědu, fyzikální výpočty apod. Ekologie a příbuzné biologické disciplíny jsou velmi složité, zatím jsme do nich úplně nepronikli. Ale - a to je důležité - je to regulérní věda, založená na teoriích, jejich potvrzování a vyvracení, pokusech dělaných podle přesných návodů, tak, jak to funguje v naší západní civilizaci už po staletí jako jedna z věcí, na kterých vlastně naše civilizace vyrostla. A já těmto vědcům věřím víc, než zaslepeným ideologům, kteří si myslí, že bojují proti ideologiím a přitom jim sami nejvíc podléhají (typicky Václav Klaus).
Tak proto jsem demonstroval. S postupem Jana Stráského prostě nesouhlasím. Možná jsem chtěl ještě něco napsat, ale teď si momentálně na nic nevzpomínám, tak to asi hodím na Bloček v této podobě. Možná časem ještě něco doplním. Snad jsem nenapsal nějaké bludy a rozhodně se nebráním diskusi.
1. Lesy na Šumavě neumírají. Pod suchými stromy roste nový les. Je to trochu jiný les, než který známe z míst, kde se v lese hospodaří jako na poli (les je vlastně pole na dřevo), ale je to les zajímavější.
Když se, dejme tomu, vynoří čas od času z moře nějaký nový ostrůvek, okamžitě přiláká velký zájem vědců, protože na něm začíná probíhat tzv. sukcese, tedy postupné osidlování rostlinami a živočichy, které se na něj nějak dostanou (větrem, po moři). Pozorovat přírodu, jak si dělá, co chce, je zajímavé a dobrodružné až romantické a příroda je pak pestřejší (je zde větší biodiverzita), než kdyby tam člověk vysadil park. Proto také vědci bojují proti tzv. rekultivacím např. po těžbě - příroda se o sebe postará sama, mnohonásobně zajímavěji a levněji. Známe z mnoha míst uměle vysazené příměstské lesy kolem sídlišť, které jsou pochcané od lidí, podělané od psů a ve kterých nic nežije. Potkat tam veverku je zázrak. Na Šumavě, kam za totality skoro nikdo nesměl, se utvořil les nezávislý na člověku, málo jím porušený, jeden z mála takových lesů ve střední Evropě. Šumava je národní park celoevropsky významný, ověnčený světovými certifikáty, proto také i zahraniční odborníci protestují proti plánům nového vedení Správy NP. To jen my Češi (Klaus a spol.) si myslíme, že rozumíme všemu nejlíp. Jako ředitel Správy NP Šumava pak působí muž, který otevřeně prohlašuje: „Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat“. Proti tomu jsem demonstroval. Na demonstraci vystoupil i kazatel Církve bratrské a ornitolog Pavel Světlík, který prohlásil, že si podobnou rétoriku pamatuje z 50. let.
2. Kůrovec je součást přírody.
Prvním národním parkem světa je americký Yellowstone. Tamní lesy občas zachvátí menší požár. Požáry lidé vždy uhasili, aby neničily cennou přírodu. Pak ale najednou po několika menších a snadno uhašených požárech přišel jeden obrovský, na který už lidská síla nestačila (ano, přiznejme si, lidská síla na přírodu občas nestačí) a shořela velká část národního parku. Ochranáři si pak uvědomili, že tím, že hasili ty menší pravidelné požáry, v podstatě umožnili, že se pak jeden požár zcela vymknul kontrole a měl velmi ničivé následky. Požáry jsou prostě (v některých místech častěji, někde méně) součást přírodních procesů. Zničí starý les, aby uvolnil místo novému. Rostliny, které rostou v místech častých přirozených požárů, jsou na to adaptované, mají např. semena, kterým požár nevadí. Spáleniště je vlastně plné živin a semen, která hned raší. Hašení menších požárů způsobuje, že v yellowstonském lese je pak větší hustota stromů a větší množství suchého dřeva, což vede k ničivějším požárům. Podobně jako požáry jsou součástí přírody povodně (i když v lidských sídlech je logicky vidíme neradi), větrné kalamity, přemnožený hmyz apod. Když už se rozhodneme, že někde stojí za to nechat si přírodu, ať si dělá, co chce (a to za to opravdu stojí), nechme ji být. Tím, že se nehasí každý požár, se, mimochodem, ušetří také dost peněz.
3. Viděl jsem na vlastní oči, co umí harvestor.
Takovéhle paseky nemají na les dobrý vliv. Nejenže způsobují erozi půdy a podobně, ale způsobují i věci na první pohled neviditelné, např. větrné víry, které poškozují i živé stromy v blízkosti takovýchto pasek. (A to nemluvím o negativních jevech např. postřiku, který Jan Stráský prosazuje.) Navíc si povšimněte, že když se na pasece vysází nové stromky a pomalu tam vyroste nový les, je to opět stejněvěký les, les od počátku náchylnější k nejrůznějším katastrofám.
Martin Bursík píše: „Když v roce 2007 zasáhl Šumavu orkán Kyrill, ukázalo se na leteckých snímcích, že největší škody napáchal orkán tam, kde se předtím plošně kácelo v důsledku tzv. kůrovcové kalamity. Kácením oslabené a rozvolněné porosty popadly jako sirky. Tím se potvrdilo, že bylo zásadní chybou předchozího vedení parku chovat se v národním parku stejně jako v hospodářském lese. Proto jsem zrušil rozhodnutí o tom, že Správa parku je povinna podle lesního zákona zasahovat při výskytu kalamity a rozhodl, že vybrané území nejcennějších ekosystémů horských smrčin ponecháme přirozenému vývoji. Toto rozhodnutí jsem opřel o stanovisko vědecké rady parku. O odborné a věcné správnosti tohoto rozhodnutí jsem nadále přesvědčen a trvám si na něm.“
Šumava je domovem mj. dnes už dost vzácných ptáků tetřeva hlušce či datlíka tříprstého. Právě tetřev ke svému rozmnožování potřebuje, pokud se nepletu, soušky, části lesa méně husté než zbytek apod., prostě to, co v hospodářském lese nenajde a co si třeba ani my nepředstavíme, když se řekne „les“. V tom je asi jádro sporu s např. místními lidmi: les, který vzniká sám, vypadá trochu jinak, než jsme zvyklí. Ale je to les zajímavější (stromy nerostou v řadách) a na údržbě se ušetří hodně peněz.
4. Smrdí to prachama.
V lese je uloženo obrovské bohatství. Jen část z něho lze získat prodejem dřeva (ten zbytek se tím vypaří), ale i to je dost na to, aby na tom mohl někdo solidně zbohatnout. Zvláště pak v naší společnosti, kde jsou korupční skandály na denním pořádku, bychom se měli mít na pozoru.
Když jdeme k lékaři, když užíváme elektronické přístroje, když žijeme ve vícepodlažních budovách, když přecházíme řeku po mostě, spoléháme na moderní vědu, fyzikální výpočty apod. Ekologie a příbuzné biologické disciplíny jsou velmi složité, zatím jsme do nich úplně nepronikli. Ale - a to je důležité - je to regulérní věda, založená na teoriích, jejich potvrzování a vyvracení, pokusech dělaných podle přesných návodů, tak, jak to funguje v naší západní civilizaci už po staletí jako jedna z věcí, na kterých vlastně naše civilizace vyrostla. A já těmto vědcům věřím víc, než zaslepeným ideologům, kteří si myslí, že bojují proti ideologiím a přitom jim sami nejvíc podléhají (typicky Václav Klaus).
Tak proto jsem demonstroval. S postupem Jana Stráského prostě nesouhlasím. Možná jsem chtěl ještě něco napsat, ale teď si momentálně na nic nevzpomínám, tak to asi hodím na Bloček v této podobě. Možná časem ještě něco doplním. Snad jsem nenapsal nějaké bludy a rozhodně se nebráním diskusi.
středa 6. dubna 2011
Jarní Zbytov 2011
První na Zbytov v pátek na apríla dorazil Malý vlk, kterého dovezl br.fr.Š. Po něm pak holky Mičkovy se Štěpánem Esterlem, Jana Humlíčková přišla pěšky. Pak přijela Kolibova Fabie s ním, mnou, Jeníkem a jídlem. Na Zbytově už byli také tři zástupci rodiny Ondrových. Povídali jsme a když už jsme plánovali začít s večeří, přijela najednou dvě auta s Brna (Jony a Michal s Haničkou, Ráchel, Frantou, Pepinou, Luckou Prejzovou, Klárkou, Kurtem a Honzou Hanušem) a byli jsme skoro všichni. Trochu komornější to tentokrát bylo. Když už to vypadalo, že snad ani nepřijede nikdo z E.I.S. (Kady nemohl, byl v Bělči), objevil se najednou s růží v ruce ve dveřích Vojta Máca, kterého už léta nikdo neviděl, natož na Zbytově. Od pražského autobusu také došli/dostopovali Rebeka s Ondrou. Po večeři pokračovala družná zábava, jen Františka na chvilku usnula za pecí. Taky jsme trošku zpívali, hlavně písničky z českých hudebních pohádek. Také jsme rozebírali některé filmy a postesklo se nám, že si nemůžeme zazpívat vontskou píseň. Napsal jsem Jeseterovi, ať ji kouká složit a on odpověděl, že „hudba má u Foglara nadpřirozené účinky a byla by to svatokrádež“. (Smsku uvozovala dlouhá citace z úvodní kapitoly Tajemství Velkého Vonta.) Malý vlk vzpomíná: „Příliš se nezpívalo, poněvadž nebyl později vzhůru žádný kytarista kromě Mácy, který svým hraním uspal i Lucii Prejzovou.“ Ve čtyři jsme zazpívali hymnu těchto ranních hodin Ve čtyři ráno a šli s Malým vlkem a Kurtem spát. Spát ale nešel rozjetý Máca a Jeník, kteří dál kecali v kuchyni asi do čtvrt na sedm. Jony, který se pokoušel spát na peci, ráno dosvědčil, že ti dva si snad ani nepovídali, nýbrž mluvili zároveň a každý vedl dlouhý monolog. Já jsem nemohl usnout a tak jsem slyšel, jak vyšli ven a Máca Jeníkovi ukazoval svůj oblíbený strom. Marta ráno hořekovala, že chodili ven velmi často a vždycky už to vypadalo, že jdou spát, ale zase se vrátili.
Snídani ráno na půl devátou připravovala Lucka. Dostavili se všichni kromě dvou nočních ptáků. Rozdělili jsme si práci. Jony otálel, čekal, jak se situace vyvine, a vyfasoval tak tu nejhorší práci, o tom ale později. Vezměme si z toho ponaučení. Kolib šel kálet dřevo a zprvu byl udiven, že se s ním na tuto práci přihlásily i Karolina s Klárou Ondrovy. Pak se ale ukázalo, že Honza Keller dostal k narozeninám elektrickou štípačku, jejíž obsluhu hravě zvládne i dítě. Klára s maminkou Magdou a Karolinou štípali dřevo za pomoci mechanizace, Kolib jel ve starých kolejích s klíny a palicí. Holky Mičkovy s Janou se vrhly na úklid větví, které snášely k ohništi, řezaly a pálily. Úderná trojka Malý vlk - Honza Hanuš - Štěpán vytrhávala kůly od ohrady. Já zprvu myslel, že jde o tu malou ohradu na koně, při jejíž realizaci jsem osobně kdysi přispěl, ale Honza Keller se jen smál. Ráchel, Františka, Pepina a Lucka hrabaly kdekoli. Hanička s Klárkou přerovnávaly nějaké dřevo na dvorku a Jony kopal základy u zazděného vjezdu do stodoly a byl z toho nešťastný, protože narazil na nějaký obrovitý pařez. Odvážná skupina, do které se jako první přihlásili Ondra s Rebekou, kopala díru za novými kadiboudami; podle plánů se pak měla spojit s již stávající dírou. Do této skupiny dále patřili Michal Doležel, který si tam spolu s Ondrou máknul nejvíc, Kurt a já. Vzbudil se také Máca a byl k nám přiřazen. Úrodnou hlínu jsme napřed odváželi k hřišti, jak jsme se ale dostávali hlouběji a naráželi na jíl, již nebylo mnoho práce pro kolečkáře a Rebeku jakožto tu, která navezenou hlínu rozhrabávala. Rebeka tak trochu přišla o členství v naší skupině, ale vynahradila si to třeba prací u koní, ke kterým mj. také přijel pán na manikúru a pedikúru (seřezání kopyt apod.), a k nám i nadále docházela. Z práce naší kadibudkové skupiny se stalo to, co jsem již ráno předpokládal a na co jsem lákal pracanty: jeden z nás (hlavně ti dva, které jsem jmenoval) kopal v jámě, ostatní přihlíželi. Práce to byla natolik zajímavá, že se pravidelně tvořily hloučky i z ostatních. Samozřejmě na místě také vznikalo množství fórů, jak to u takových prací bývá, zvláště po té, co jsme dospěli k potřebné hloubce a už jen ukrajovali hlínu, která nás dělila od přeplněné jámy pod kadiboudou, se řešili různé podtlaky, náhlé erupce apod. Zapamatováníhodnou se stala hlavně tzv. „Jonyho výduť“, která spočívala v tom vytvořit ve stěně odvrácené od kadiboudy výduť, která bude za pár let „příjemným“ překvapením pro toho, kdo bude hloubit další jámu. Dalším snad Jonyho nápadem bylo, když už se jáma kope, tak proč ji nevykopat až k silnici a na druhé straně její obsah vypouštět na louku. Ještě před obědem přišli z Poličky od autobusu Lucka Náhunková s Kubištou, Lucka ihned začala pomáhat Ráchel s vařením, Kubišta se spolu s Jeníkem přidal k partě větvařů. Trojice Malý vlk - Štěpán - Honza byla velmi rychlá a tak Malý vlk se Štěpánem začali pracovat na úpravě terénu u hřiště (odkopávali svah). Malého vlka tato práce ale příliš nenaplňovala a tak zběhl k natírání střechy, což byla naopak práce pro něj. K němu se přidaly i Hanička s Klárkou, později po obědě i Martina. Malého vlka napadlo na střechu napsat nápis Zbytov, což vedlo k diskusím o leteckém mapování krajiny, kterých se účastnil hlavně Kubišta. Samotný nápis po obědě zhotovila Hanička.
Po obědě, ke kterému byly špagety (což prý není tak dobré jako jakési trubky; budu se snažit si to do příště zapamatovat), práce pokračovaly. Natírání střechy, kálení, kopání a další. Honza Keller odjel na nějaký pohřeb. Odjely také holky Mičkovy. Michal po jedné krumpací šichtě najednou zmizel něco vyřídit do Brna s tím, že se večer vrátí. Což se stalo námětem Kolibova fóru, že Michal tady dře a pak radši odjede, abychom ho neviděli odpočívat. Část obsahu díry se provalila, když byl vevnitř snad po druhé Vojta Máca, on se ale zrovna díval jinam. Závěrečné proražení pak zbylo na Ondru, Honza Keller to pak po svém návratu schválil. Jony odvezl Ráchel do Poličky a počkal tam na Lukáše Ondru. Čas trávil tím, že se mobilem fotil u hrobu Bohuslava Martinů. Před svačinou na chvíli odešel Malý vlk ke svému kamarádovi a bývalému spolužákovi do Unčína.
Po svačině dorazil Lukáš Ondra a do začátku jeho programu byla chvíli pauza. Vojtomír šel spát. Lukáš pak pod dojmem, že jsme intelektuálové, vyprávěl o Francouzské nové vlně ve filmu, hlavně o Truffautovi a Godardovi. Vyprávění doplňoval ukázkami z jejich filmů. Během programu se vrátil Michal a přivezl s sebou Rudolfa Brančovského s Konstantinem. Předěl mezi první s druhou částí programu (promítání filmu U konce s dechem) tvořila klasická zbytovská bramborovo-tvarohová večeře. Film skončil kolem půl jedenácté a my pokračovali v pití vína načnutého už k filmu. Dost jsme zpívali, Kolib hrál na kytaru největší hity od Suchého & Šlitra, vzpomínání na kunvaldské Brigády završil i zpěv několika brigádnických songů, došlo také na Ještě jedno kafe Roberta Křesťana a další. Zpíval s námi i Honza s Martou (hlavně tedy ty semaforské), Lukáš Ondra se smál. Pak jsme dali blok Trabandu, zvlášť písnička Historka z podsvětí dobře korespondovala s právě zhlédnutým snímkem. Já jsem vyhlásil, že nám zbylo nějak hodně mléka, že je možno pít s čajem, kávou, samotné apod. Jony zareagoval, že ráno uvaří kakao a odebral se spát na pec. Kolib pak šel spát, já s Kurtem jsme se chopili Evangelických zpěvníků a Lukáši Ondrovi ztuhl úsměv na rtech. Dali jsme několik zásadních fláků (367, 200, 311, na Vlčkovo přání dokonce i vánoční 278, 198, 189, 165, 580 apod.) a pak jsme se písní Beskyde, Beskyde vrhli na tzv. „lidovkový mainstream“, hlavně tedy já s Kurtem. Dávali jsme si to s takovou chutí, že nás dokonce napadlo natočil album a prodávat ho v supermarketech u pokladny za 30 korun. Po čase už to Jony nevydržel a slezl z pece. U stolu jsme pak seděli v tomto složení: Jony, Kurt, Malý vlk, Jeník, já a u pece v křesle Karolina. Debatovali jsme o všem možném, dokonce i na úděl farářských dětí trošku došlo (v této debatě se jediný Kurt nemohl příliš chytit). Zazpívali jsme Ve čtyři ráno, Malý vlk šel spát a brzy po něm i ostatní.
Ráno jsme jeli do Veselí. Bohoslužby žel nebyly v kostele, nýbrž v sále na faře (který je ale lepší než Karafiátova síň). Kázání Martina Litomiského na téma očí jakožto světel bylo i po těch několika setkáních s ním opět velmi překvapivé. Takové Godardovské, jak na konkrétních příkladech doložil Kolib. Po návratu jsme se už pomalu rozjížděli domů. Jonymu ale nějak špatně startovalo auto a tak ho napojil na svůj notebook a spolu s Ondrou se pokoušeli přijít na nějakou závadu. Jony se obával, že nedojede do Prahy, ale nakonec se auto samo od sebe umoudřilo. Malý vlk s Kubištou a s nimi Štěpán, Lucka Náhunková a Máca šli pěšky do Jimramova, kde je čekal odvoz Multiplou (Vojta do Nového Města, Štěpán do Ždírce, ostatní do Chotěboře, Lucka navštívila i Vilju a pak odjela do Prahy). Většina z nás, tj. Brňáci, po chvíli vyrazili směr Bistro, prošli se ale cestou podél řeky. Batohy jim vzal Michalovým autem Rudolf. Nakonec jsme (kromě místních, Ondrů (Ondrů a Ondry) a Rebeky) vyrazili Kolib, já, Jeník a Jana a Jony. Dojeli jsme k Bistru, sedli si na zahrádku a brzy po nás přišli i ostatní. Všimli jsme si, že naproti Bistru je dům na prodej. Jony odhadl jeho cenu na 2,7 milionů, pokud je prý nějak luxusně zařízen a má velkou zahradu, pak se může vyšplhat i na 5. V mobilu na internetu pak Kolib zjistil, že stojí pouhých 2 a čtvrt milionu a začali jsme se řešit jeho koupi. Bezvýsledně. Ještě jedna pěkná věc nás čekala - Kurt v Bistru oslavil narozeniny (jaký sen každého správného váguse!). Pak jsme se vyfotili na samospoušť a rozloučili. Jony jel sám na Prahu, my do Chrudimi. Ostatní ještě poseděli a měli v plánu se dopravit na nějaký vlak do Brna. Janu jsme dovezli do Sněžného, kde jsme se na sebe ještě zamávali s Jonym, který mířil na Malochýn.
Po pošmourném sobotním dopoledni, během kterého padlo i pár kapek, se vyčasilo a v neděli už bylo úplně nádherně. Takže z toho hlediska další povedený Zbytov. Z ostatních hledisek také, jen snad chybělo několik zásadních lidí, ale tak je to žel vždycky. S Honzou a Martou jsme v sobotu večer chvíli probírali, koho pozvat příště, trochu bezvýsledně, ale snad ještě na něco přijdeme. Počítám, že příště bychom se mohli sejít klasicky někdy koncem října, snad to vyjde, už teď se těším!
Snídani ráno na půl devátou připravovala Lucka. Dostavili se všichni kromě dvou nočních ptáků. Rozdělili jsme si práci. Jony otálel, čekal, jak se situace vyvine, a vyfasoval tak tu nejhorší práci, o tom ale později. Vezměme si z toho ponaučení. Kolib šel kálet dřevo a zprvu byl udiven, že se s ním na tuto práci přihlásily i Karolina s Klárou Ondrovy. Pak se ale ukázalo, že Honza Keller dostal k narozeninám elektrickou štípačku, jejíž obsluhu hravě zvládne i dítě. Klára s maminkou Magdou a Karolinou štípali dřevo za pomoci mechanizace, Kolib jel ve starých kolejích s klíny a palicí. Holky Mičkovy s Janou se vrhly na úklid větví, které snášely k ohništi, řezaly a pálily. Úderná trojka Malý vlk - Honza Hanuš - Štěpán vytrhávala kůly od ohrady. Já zprvu myslel, že jde o tu malou ohradu na koně, při jejíž realizaci jsem osobně kdysi přispěl, ale Honza Keller se jen smál. Ráchel, Františka, Pepina a Lucka hrabaly kdekoli. Hanička s Klárkou přerovnávaly nějaké dřevo na dvorku a Jony kopal základy u zazděného vjezdu do stodoly a byl z toho nešťastný, protože narazil na nějaký obrovitý pařez. Odvážná skupina, do které se jako první přihlásili Ondra s Rebekou, kopala díru za novými kadiboudami; podle plánů se pak měla spojit s již stávající dírou. Do této skupiny dále patřili Michal Doležel, který si tam spolu s Ondrou máknul nejvíc, Kurt a já. Vzbudil se také Máca a byl k nám přiřazen. Úrodnou hlínu jsme napřed odváželi k hřišti, jak jsme se ale dostávali hlouběji a naráželi na jíl, již nebylo mnoho práce pro kolečkáře a Rebeku jakožto tu, která navezenou hlínu rozhrabávala. Rebeka tak trochu přišla o členství v naší skupině, ale vynahradila si to třeba prací u koní, ke kterým mj. také přijel pán na manikúru a pedikúru (seřezání kopyt apod.), a k nám i nadále docházela. Z práce naší kadibudkové skupiny se stalo to, co jsem již ráno předpokládal a na co jsem lákal pracanty: jeden z nás (hlavně ti dva, které jsem jmenoval) kopal v jámě, ostatní přihlíželi. Práce to byla natolik zajímavá, že se pravidelně tvořily hloučky i z ostatních. Samozřejmě na místě také vznikalo množství fórů, jak to u takových prací bývá, zvláště po té, co jsme dospěli k potřebné hloubce a už jen ukrajovali hlínu, která nás dělila od přeplněné jámy pod kadiboudou, se řešili různé podtlaky, náhlé erupce apod. Zapamatováníhodnou se stala hlavně tzv. „Jonyho výduť“, která spočívala v tom vytvořit ve stěně odvrácené od kadiboudy výduť, která bude za pár let „příjemným“ překvapením pro toho, kdo bude hloubit další jámu. Dalším snad Jonyho nápadem bylo, když už se jáma kope, tak proč ji nevykopat až k silnici a na druhé straně její obsah vypouštět na louku. Ještě před obědem přišli z Poličky od autobusu Lucka Náhunková s Kubištou, Lucka ihned začala pomáhat Ráchel s vařením, Kubišta se spolu s Jeníkem přidal k partě větvařů. Trojice Malý vlk - Štěpán - Honza byla velmi rychlá a tak Malý vlk se Štěpánem začali pracovat na úpravě terénu u hřiště (odkopávali svah). Malého vlka tato práce ale příliš nenaplňovala a tak zběhl k natírání střechy, což byla naopak práce pro něj. K němu se přidaly i Hanička s Klárkou, později po obědě i Martina. Malého vlka napadlo na střechu napsat nápis Zbytov, což vedlo k diskusím o leteckém mapování krajiny, kterých se účastnil hlavně Kubišta. Samotný nápis po obědě zhotovila Hanička.
Po obědě, ke kterému byly špagety (což prý není tak dobré jako jakési trubky; budu se snažit si to do příště zapamatovat), práce pokračovaly. Natírání střechy, kálení, kopání a další. Honza Keller odjel na nějaký pohřeb. Odjely také holky Mičkovy. Michal po jedné krumpací šichtě najednou zmizel něco vyřídit do Brna s tím, že se večer vrátí. Což se stalo námětem Kolibova fóru, že Michal tady dře a pak radši odjede, abychom ho neviděli odpočívat. Část obsahu díry se provalila, když byl vevnitř snad po druhé Vojta Máca, on se ale zrovna díval jinam. Závěrečné proražení pak zbylo na Ondru, Honza Keller to pak po svém návratu schválil. Jony odvezl Ráchel do Poličky a počkal tam na Lukáše Ondru. Čas trávil tím, že se mobilem fotil u hrobu Bohuslava Martinů. Před svačinou na chvíli odešel Malý vlk ke svému kamarádovi a bývalému spolužákovi do Unčína.
Po svačině dorazil Lukáš Ondra a do začátku jeho programu byla chvíli pauza. Vojtomír šel spát. Lukáš pak pod dojmem, že jsme intelektuálové, vyprávěl o Francouzské nové vlně ve filmu, hlavně o Truffautovi a Godardovi. Vyprávění doplňoval ukázkami z jejich filmů. Během programu se vrátil Michal a přivezl s sebou Rudolfa Brančovského s Konstantinem. Předěl mezi první s druhou částí programu (promítání filmu U konce s dechem) tvořila klasická zbytovská bramborovo-tvarohová večeře. Film skončil kolem půl jedenácté a my pokračovali v pití vína načnutého už k filmu. Dost jsme zpívali, Kolib hrál na kytaru největší hity od Suchého & Šlitra, vzpomínání na kunvaldské Brigády završil i zpěv několika brigádnických songů, došlo také na Ještě jedno kafe Roberta Křesťana a další. Zpíval s námi i Honza s Martou (hlavně tedy ty semaforské), Lukáš Ondra se smál. Pak jsme dali blok Trabandu, zvlášť písnička Historka z podsvětí dobře korespondovala s právě zhlédnutým snímkem. Já jsem vyhlásil, že nám zbylo nějak hodně mléka, že je možno pít s čajem, kávou, samotné apod. Jony zareagoval, že ráno uvaří kakao a odebral se spát na pec. Kolib pak šel spát, já s Kurtem jsme se chopili Evangelických zpěvníků a Lukáši Ondrovi ztuhl úsměv na rtech. Dali jsme několik zásadních fláků (367, 200, 311, na Vlčkovo přání dokonce i vánoční 278, 198, 189, 165, 580 apod.) a pak jsme se písní Beskyde, Beskyde vrhli na tzv. „lidovkový mainstream“, hlavně tedy já s Kurtem. Dávali jsme si to s takovou chutí, že nás dokonce napadlo natočil album a prodávat ho v supermarketech u pokladny za 30 korun. Po čase už to Jony nevydržel a slezl z pece. U stolu jsme pak seděli v tomto složení: Jony, Kurt, Malý vlk, Jeník, já a u pece v křesle Karolina. Debatovali jsme o všem možném, dokonce i na úděl farářských dětí trošku došlo (v této debatě se jediný Kurt nemohl příliš chytit). Zazpívali jsme Ve čtyři ráno, Malý vlk šel spát a brzy po něm i ostatní.
Ráno jsme jeli do Veselí. Bohoslužby žel nebyly v kostele, nýbrž v sále na faře (který je ale lepší než Karafiátova síň). Kázání Martina Litomiského na téma očí jakožto světel bylo i po těch několika setkáních s ním opět velmi překvapivé. Takové Godardovské, jak na konkrétních příkladech doložil Kolib. Po návratu jsme se už pomalu rozjížděli domů. Jonymu ale nějak špatně startovalo auto a tak ho napojil na svůj notebook a spolu s Ondrou se pokoušeli přijít na nějakou závadu. Jony se obával, že nedojede do Prahy, ale nakonec se auto samo od sebe umoudřilo. Malý vlk s Kubištou a s nimi Štěpán, Lucka Náhunková a Máca šli pěšky do Jimramova, kde je čekal odvoz Multiplou (Vojta do Nového Města, Štěpán do Ždírce, ostatní do Chotěboře, Lucka navštívila i Vilju a pak odjela do Prahy). Většina z nás, tj. Brňáci, po chvíli vyrazili směr Bistro, prošli se ale cestou podél řeky. Batohy jim vzal Michalovým autem Rudolf. Nakonec jsme (kromě místních, Ondrů (Ondrů a Ondry) a Rebeky) vyrazili Kolib, já, Jeník a Jana a Jony. Dojeli jsme k Bistru, sedli si na zahrádku a brzy po nás přišli i ostatní. Všimli jsme si, že naproti Bistru je dům na prodej. Jony odhadl jeho cenu na 2,7 milionů, pokud je prý nějak luxusně zařízen a má velkou zahradu, pak se může vyšplhat i na 5. V mobilu na internetu pak Kolib zjistil, že stojí pouhých 2 a čtvrt milionu a začali jsme se řešit jeho koupi. Bezvýsledně. Ještě jedna pěkná věc nás čekala - Kurt v Bistru oslavil narozeniny (jaký sen každého správného váguse!). Pak jsme se vyfotili na samospoušť a rozloučili. Jony jel sám na Prahu, my do Chrudimi. Ostatní ještě poseděli a měli v plánu se dopravit na nějaký vlak do Brna. Janu jsme dovezli do Sněžného, kde jsme se na sebe ještě zamávali s Jonym, který mířil na Malochýn.
Po pošmourném sobotním dopoledni, během kterého padlo i pár kapek, se vyčasilo a v neděli už bylo úplně nádherně. Takže z toho hlediska další povedený Zbytov. Z ostatních hledisek také, jen snad chybělo několik zásadních lidí, ale tak je to žel vždycky. S Honzou a Martou jsme v sobotu večer chvíli probírali, koho pozvat příště, trochu bezvýsledně, ale snad ještě na něco přijdeme. Počítám, že příště bychom se mohli sejít klasicky někdy koncem října, snad to vyjde, už teď se těším!
Sylvie Krobová - Hej
Šansoniérka Sylvie Krobová se rozhodla svoji třetí desku (po deskách Stín a Svět podivínů) nahrát živě a dokonce s malou kapelou, kterou tvoří Tomáš Alferi (piano, akordeon), se kterým spolupracovala už na předchozím albu, a Petr Tichý (kontrabas). Deska se jmenuje Chvilka co se chytí a na webu Sylvie Krobové je ke stažení singl Hej.
Živá nahrávka a ještě s kapelou: niterný šanson, srovnatelnými s předchozími opusy Krobové, dostává najednou obrovské grády. Text je zajímavý, s „pointou“ vyzrazenou v průvodním slově, což ho ale samozřejmě neoslabuje (jsem radši, když ho během poslechu můžu i číst, takže hodnocení ode mne dnes nečekejte). Nakonec jediným potenciálně diskutabilním místem je poznávací znamení Sylvie Krobové - její charakteristický zpěv (ve kterém se odráží, že Krobová je vystudovaná operní pěvkyně). Mj. v tom je ale Krobová výrazným zpestřením české písničkářské scény, kterou se tak rád zabývám právě kvůli takovýmto osobnostem. Osobnostem, které mají potřebu něco sdělovat a neřeší, jestli to bude nebo nebude líbivé. A jejichž způsob projevu se posluchačům buď líbí hned, ale častěji se k němu musí nějak dopracovat a nutí je vůči němu zaujmout nějaké stanovisko.
Průvodní slovo je roztomilé a tím, že je vlastně vloženo do předehry, stává se součástí písně, a snad tedy nebude moc vadit při opětovných posleších alba, jak to tak u živých desek někdy bývá. Druhým aspektem pak je potlesk, zde až frenetický, což je pochopitelné na místě, nahráno na desku to zní trochu nepatřičně.
Živá nahrávka a ještě s kapelou: niterný šanson, srovnatelnými s předchozími opusy Krobové, dostává najednou obrovské grády. Text je zajímavý, s „pointou“ vyzrazenou v průvodním slově, což ho ale samozřejmě neoslabuje (jsem radši, když ho během poslechu můžu i číst, takže hodnocení ode mne dnes nečekejte). Nakonec jediným potenciálně diskutabilním místem je poznávací znamení Sylvie Krobové - její charakteristický zpěv (ve kterém se odráží, že Krobová je vystudovaná operní pěvkyně). Mj. v tom je ale Krobová výrazným zpestřením české písničkářské scény, kterou se tak rád zabývám právě kvůli takovýmto osobnostem. Osobnostem, které mají potřebu něco sdělovat a neřeší, jestli to bude nebo nebude líbivé. A jejichž způsob projevu se posluchačům buď líbí hned, ale častěji se k němu musí nějak dopracovat a nutí je vůči němu zaujmout nějaké stanovisko.
Průvodní slovo je roztomilé a tím, že je vlastně vloženo do předehry, stává se součástí písně, a snad tedy nebude moc vadit při opětovných posleších alba, jak to tak u živých desek někdy bývá. Druhým aspektem pak je potlesk, zde až frenetický, což je pochopitelné na místě, nahráno na desku to zní trochu nepatřičně.
úterý 5. dubna 2011
Květy - Nejtišší kapela a Kpt. Lžičko
Už jsem to někde psal a musím to napsat znovu. Brněnská kapela Květy je obdivuhodná nejen pro své skvělé písničky a alba, ale i pro rychlost, v jaké je bez kolísání kvality zvládá skládat a nahrávat. Řadová alba od sebe dělí půl druhého roku, mezitím Květy stíhají účast na různých samplerech a členové kapely ještě mají svoje sólové projekty! Když jsem se dozvěděl, že má v dubnu 2011 zase vyjít nové album (vyšlo včera), čekal jsem další řadovku, na které by byla třeba loňská písnička Kámoši, další z velmi silných písní Květ(ů) zatím známá jen z koncertů a z živé nahrávky v České televizi. Místo toho ale album V čajové konvici nabízí patnáctku spíše lehčích a úsměvných písniček z divadelního projektu Svět podle Fagi. Znamená to snad, že nové řadové album už je za dveřmi?
Výbornou hříčku Medvídek s hostující Janou Kaplanovou známe už ze sampleru Bongo BonBoniéra z loňského podzimu, další čtyři písničky z alba kapela publikovala na svém profilu na Bandzone. Vydavatel Indies Scope jako singl nabídl ke stažení otvírák Nejtišší kapela, první videoklip k albu vznikl k písni Kpt. Lžičko.
Tohle se mi prostě líbí. Jsou to jednoduché popěvky, takže s největšími hity kapely to moc srovnávat nelze, ale skvělé nápady se nezapřou. Navíc jsou tyto nápady i přes malou plochu dostatečně vytěžené. Nečeká nás, jak to tak bývá, opakování základního dvojverší, na které bývá jeho autor tak hrdý, ale postupné rozvíjení tématu. Mírné repetitivnosti hudební i textové se přesto ale Květy neubránily, i když té využívají i ve svých největších hitech.
Textu písničky Kpt. Lžičko jsem, přiznám se, při prvním poslechu moc nerozuměl, tak jsem byl na vážkách, jestli to s tím svým hračičkovstvím s perkusemi a zvuky Květy už nepřehánějí, ale ne. Stačí si to párkrát poslechnout a člověk je chycen.
Výbornou hříčku Medvídek s hostující Janou Kaplanovou známe už ze sampleru Bongo BonBoniéra z loňského podzimu, další čtyři písničky z alba kapela publikovala na svém profilu na Bandzone. Vydavatel Indies Scope jako singl nabídl ke stažení otvírák Nejtišší kapela, první videoklip k albu vznikl k písni Kpt. Lžičko.
Tohle se mi prostě líbí. Jsou to jednoduché popěvky, takže s největšími hity kapely to moc srovnávat nelze, ale skvělé nápady se nezapřou. Navíc jsou tyto nápady i přes malou plochu dostatečně vytěžené. Nečeká nás, jak to tak bývá, opakování základního dvojverší, na které bývá jeho autor tak hrdý, ale postupné rozvíjení tématu. Mírné repetitivnosti hudební i textové se přesto ale Květy neubránily, i když té využívají i ve svých největších hitech.
Textu písničky Kpt. Lžičko jsem, přiznám se, při prvním poslechu moc nerozuměl, tak jsem byl na vážkách, jestli to s tím svým hračičkovstvím s perkusemi a zvuky Květy už nepřehánějí, ale ne. Stačí si to párkrát poslechnout a člověk je chycen.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)