Odpověď pražské šramlové scény (zavádím tento podivný novotvar jako označení pro pražskou scénu Stejnejch ksichtů, Trabandu, Původního Bureše apod.) brněnským Čokovoko. I tak bych mohl označit první album sedm let staré téměř výlučně ženské kapely Vobezdud. Na menší ploše 30 minut (dvanáct písniček, z nichž jen dvě překročí tříminutovou stopáž) se vyzpívávají z reálných a snadno uvěřitelných a pochopitelných problémů a traumat (často mnohohlasně jako Zuby nehty). Za stěžejní píseň považuju otvírák Emo, ve verších "chci tě mít napořád / ale nechci si tě nechat", "chci abys mě utěšoval / ale chci zůstat smutná", "nechci tě najít / ale chci tě hledat" či závěrečném "chci aby ses nezměnil / ale chci tě převychovat!" by se mohl snadno i někdo najít. I muži. A podobnost s Čokovoko? Zkuste tvorbu Vobezdud srovnat třeba s tracky Mám ráda a Nemám ráda. Styl hudby a tvorby textů je samozřejmě odlišný, ale ta sebeironie je, troufám si říct, trošku podobná.V podstatě celé album je k poslechu na profilu skupiny na Bandzone.
Žádné komentáře:
Okomentovat