Fru Fru - Pánské Freak Show

Třebíčská skupina Fru Fru je tu se svým čtvrtým albem Freak Show. Singlem je otvírák Pánské Freak Show, ke kterému vznikl i videoklip s účastí známých herců, např. Petra Čtvrtníčka či Oldřicha Navrátila.



Zpočátku to zní dobře, je to nakopnuté a čekáme, co se dál bude dít. Ještě pak se to celé dvakrát zopakuje s novými prvky akorát na konci každé sloky, které ale nejsou příliš zajímavé a to výrazné zpomalení úplně na konci mi přijde až rušivé. Takže vlastně nuda a aby to od nudy zachraňoval vtip celé té taškařice, na to není dostatečně silný.

Hodnocení:

Docuku - Holubí

Valašskomeziříčská kapela Docuku vznikla v roce 2002 a už má svoji kapitolu v jedné úsměvné diplomové práci. Před týdnem vydala třetí album Kdybych já věděl... u Indies Happy Trails. Singlem je píseň Holubí s hostující Markétou Irglovou, ke které vznikl i klip. Kromě Irglové na albu v jiných písních hostuje i Ida Kelarová a Deziderius Dužda.



Líbí se mi zpěv, ten vedoucí hlas Jiřího Buksy má skutečně cosi do sebe. Střídání rytmu sloky:refrén ocení hlavně asi diváci na koncertech, dovedně to ale zakrývá fakt (zvláště pak před další slokou), že refrén je vlastně hudebně dost jednoduchý. Rým „slzy jí kapaly / od velkého žalu“ není vpravdě z nejlepších, takže písnička končí v pravý čas, aby nezmařila svůj hitový potenciál.

Klip je vskutku vymazlený, oceňuji i ten nápad s instrumentálkou během titulků.

Hodnocení:

Psychedelic Morning - Julie

S potěšením sleduji, jak se nám poslední dobrou rozrůstá freak folková scéna. Dalším příspěvkem na tomto poli je „jednočlenná kapela“ Gregoryho Dimanche – Čecha s argentinskými a francouzskými předky – Psychedelic Morning. U Indies Scope mu teď v půlce ledna vyšlo album Cigareta ve dvou. Desce již na konci loňského roku předcházel singl Julie.


Narozdíl od vcelku sympatických Kieslowski, o kterých jsem tu před časem psal a daří se mi je mírně z odstupu stále sledovat, se mi Psychedelic Morning bohužel příliš nelíbí, chvílemi mě to až prudí.

Už jen ty začátky slok „U těch popelnic...“ a „Že jsem idiot...“ mi přijdou dost slabé, v celém textu pak převažují špatné verše se špatnými rýmy, které zazdí pár trochu podařených („destruktivní emoce jsou blíž“). Nadužívání (až vyžívání se) slova „schizofrenie“ v trapných spojeních jako „schizofrenie je tu pořád dál“ tomu taky moc nepřidává, zvlášť když se vyloženě nepovedl refrén „Jůlie / kde ta dýka je / říkáš schizofrenie“. Při takové písni mi pak žel začne vadit i zpěv, i když trochu připomíná Petra Fialu, ale jinde bych mu snad naslouchal s potěšením. Je to škoda, hudebně je to vcelku pohoda.

Videoklip je zbytečně popisný s obrázky postahovanými kdoví odkud, ale zřejmě je to jen fanouškovské amatérské video, takže to samozřejmě nijak neberu v potaz.

Hodnocení:

Hana Robinson - Brouk v hlavě

Českou šansoniérku Hanu Robinson jsem zaznamenal jako skladatelku a zpěvačku několika písní na albu Michala Horáčka Ohrožený druh z roku 2008. Loni na přelomu listopadu a prosince vydala vlastním nákladem autorské album Brouk v hlavě, které jsem zaznamenal až teď s menším zpožděním. Jako singl slouží titulní skladba a zároveň otvírák.



Má to odpich, dobrou melodii suveréně zahranou i zazpívanou bez zbytečných manýrů. Sloky skvěle přecházejí do refrénu, ten zas do saxofonového sóla... Škoda, že - což může být chyba na mé straně - mi téma „brouka v hlavě“ evokuje juvenilie sedmnáctiletých písničkářek. Problematicky působí také snaha nacpat do jedné písně Růži z Texasu, No name, Edith Piaf či Pradu a verše typu „já to nechci zkoušet / nechci víru pokoušet“. Celkově ale skladba zaujala a do budoucna se Hanu Robinson snad vyplatí sledovat.

P.S.: Album Brouk v hlavě Hana Robinson křtila v Podnebi, takže body v dobru. :)

Václav Neckář a Umakart - Půlnoční

Kdo by to byl čekal, že se v září 2011 stane hitem vánoční písnička nazpívaná Václavem Neckářem. Jde o song z filmu Alois Nebel, i když tam prý zazní jen na chvilku.



Píseň je to dost chytlavá, až návyková; pěkné obrazy („Ježíš na kříží ztrápený občas se usměje“ a „stojím v prázdném kostele, hvězdy nade mnou“) vcelku vyvažují i za uši tahající snahu zrýmovat „ve městě / v kostele“.

Na celé písni je zásadní ta nostalgická atmosféra: zpěvák vlastně, pokud to dobře chápu, stojí na místě, kde stával kostel, možná je to někde v Sudetech, a vidí (asi podobně jako hrdina filmu) lidi, kteří do něj chodívali. (Jelikož to je písnička přímo z filmu, který jsem navíc ještě neviděl, je dost možné, že s ním bude korespondovat v dalších drobnostech.) V tomto smyslu je také velmi šťastné angažování Václava Neckáře, zpěváka zlatých 60. let, herce hlavní role v oscarovém filmu o vlacích, postavy z plakátu paní Květy z filmu Alois Nebel (viz 2:46)... Jen to až moc připomíná Leonarda Cohena.

Je to až trochu kýčové, ale na druhou stranu, jinak než přes nostalgickou a vánoční atmosféru verš „Beránku náš, na nebesích, stůj při nás“ do české popové písničky asi nenacpete.

Klip je velmi stylový s několika výbornými nápady.

Čechomor - Místečko

Před časem jsem tu v článku o singlu Koňaboje, který jsem moc nepochválil (celé album jsem ještě neslyšel, ale reakce na něj nejsou moc dobré), napsal „jsem zvědav, jestli nové album Čechomoru ukáže, že tenhle styl lidovek s elektrickými kytarami může ještě říci něco podstatného a nového“. Nové album je zde a jako singl slouží titulní skladba Místečko.



Stylově je to něco mezi posledním (možná i nedoceněným) řadovým albem Co sa stalo nové a albem Proměny, které obsahuje úpravy starých hitů pro filharmoniky. Zní to docela zajímavě, jen ta šeptaná fáze mě trochu irituje (znám příklady, kdy to funguje dobře, tady to tak, podle mě, není).

Podle tohoto singlu se tedy zdá, že Čechomor složitou situaci, kdy se pokouší navázat na své staré úspěchy, zvládá víceméně se ctí, ale něco podstatného a nového už od něj asi čekat nemůžeme.

Oboroh - Žalm 22 (Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?)

Už je to skoro 20 let, co Oboroh vydal Spatřujeme světlo, druhou desku zhudebněných žalmů v ekumenickém překladu, dosud svoje asi nejrockovější a nejznámější album. Do prvních dvou alb Oborohu (plus tři žalmy na třetím albu Kámen), pokud se nepletu, vměstnal Slávek Klecandr snad všechno, co zhudebnil pro bezejmennou undergroundovou kapelu, která působila v okolí Třebechovic pod Orebem v druhé půli 80. let. Pak následovaly čtyři studiové desky převážně s autorskými písněmi a nyní vychází album Žalmy III., album s novými melodiemi na biblické žalmy, album, které nevychází z repertoáru „třebechovické skupiny“. Vydavatelství Indies Happy Trails uvolnilo ke stažení singl Žalm 22, osmou skladbu z celkových jedenácti.



Přiznám se, že při prvním poslechu se mi to moc nezamlouvalo. Už při druhém jsem si ale víc všímal přítomnosti klasických značek, které dělaly z žalmů na starých deskách hudebně zajímavé hity: basová předehra a pokračování její linky i dál, zpěv Slávka Klecandra... Přesto se ale mírně unylý refrén opakuje možná více než je zdrávo (pokud je však cílem alba nějaká forma meditace, pak je to asi záměr, který holt nedocením) a není mi jasný klíč, podle kterého byly vybrány verše. Kromě asi dvou výjimek bylo před lety vždy zvykem, že Oboroh přezpíval žalm celý; teď jsou obsahem písně jen verše 2 (2a je refén), 3, 10, 11, 19 a 20. Možná že Klecandr vybíral podle aluzí na život Ježíšův, ale co tam pak dělá to „Ty jsi mě vyvedl z života matky...“? Melodie Klecandrova zpěvu se mi docela líbí, možná kdyby měla větší čas se rozvinout, bylo by to ještě lepší. Je škoda, že občas není úplně rozumět slovům.

Doporučuji zkrátka neskuhrat hned, že už to není ten „klasický starý Oboroh“ a dát té nahrávce šanci. Uvidíme také, jaké budou další písničky.

Mário Bihári a Bachtale Apsa - Šukar jakha (Krásné oči)

Nevidomého původem slovenského Roma Mária Biháriho, hráče na klavír, akordeon, klarinet i bonga, známe z jeho působení ve skupině Koa se Zuzanou Navarovou. Po odchodu Ivána Gutiérreze v roce 2000 se Bihári postupně dostával do popředí interpretačně (zpěvem možná trochu Gutiérrezem ovlivněný) i autorsky. Zatímco na slavném albu Barvy všecky (2001) doplňuje Navarovou třemi svými písněmi, na následujícím Jako Šántidéví (2003) má už téměř třetinu repertoáru skupiny. Po smrti Zuzany Navarové se stal hlavním autorem skupiny Koa, ta po dvou albech ale ukončila činnost. Kromě sólových vystoupení pak Mário Bihári někdy v roce 2009 založil novou skupinu Bachtale Apsa, nyní už čistě zaměřenou na romskou hudbu. Ve skupině zpívá mladá Sára Kaliášová a na basu hraje Biháriho spoluhráč z kapely Koa František Raba. Na konci března vydali vlastním nákladem první, eponymní album nahrané živě loni v říjnu. Šukar jakha je otvírák, na desce ale také najdeme např. písničku Kamínek známou již z alba Barvy všecky.



Sára Kaliášová se, ač je to k ní trochu nespravedlivé, asi nevyhne srovnání se Zuzanou Navarovou. Její hlas asi nebude tak univerzální, tak výborný ve všech možných polohách, ale to od 17-18leté zpěvačky skupiny zaměřené na romskou hudbu ani čekat nemusíme. Zpívá ale s velkou samozřejmostí, cítím tam velkou radost a obrovský tah, který spolu s výbornými instrumentálními výkony (i když je trošku znát, že jde jen o krátý efektně energický otvírák) dává dohromady zajímavé uskupení. Takže, zapamatujme si ta jména!

Sylvie Krobová - Hej

Šansoniérka Sylvie Krobová se rozhodla svoji třetí desku (po deskách Stín a Svět podivínů) nahrát živě a dokonce s malou kapelou, kterou tvoří Tomáš Alferi (piano, akordeon), se kterým spolupracovala už na předchozím albu, a Petr Tichý (kontrabas). Deska se jmenuje Chvilka co se chytí a na webu Sylvie Krobové je ke stažení singl Hej.



Živá nahrávka a ještě s kapelou: niterný šanson, srovnatelnými s předchozími opusy Krobové, dostává najednou obrovské grády. Text je zajímavý, s „pointou“ vyzrazenou v průvodním slově, což ho ale samozřejmě neoslabuje (jsem radši, když ho během poslechu můžu i číst, takže hodnocení ode mne dnes nečekejte). Nakonec jediným potenciálně diskutabilním místem je poznávací znamení Sylvie Krobové - její charakteristický zpěv (ve kterém se odráží, že Krobová je vystudovaná operní pěvkyně). Mj. v tom je ale Krobová výrazným zpestřením české písničkářské scény, kterou se tak rád zabývám právě kvůli takovýmto osobnostem. Osobnostem, které mají potřebu něco sdělovat a neřeší, jestli to bude nebo nebude líbivé. A jejichž způsob projevu se posluchačům buď líbí hned, ale častěji se k němu musí nějak dopracovat a nutí je vůči němu zaujmout nějaké stanovisko.

Průvodní slovo je roztomilé a tím, že je vlastně vloženo do předehry, stává se součástí písně, a snad tedy nebude moc vadit při opětovných posleších alba, jak to tak u živých desek někdy bývá. Druhým aspektem pak je potlesk, zde až frenetický, což je pochopitelné na místě, nahráno na desku to zní trochu nepatřičně.

Květy - Nejtišší kapela a Kpt. Lžičko

Už jsem to někde psal a musím to napsat znovu. Brněnská kapela Květy je obdivuhodná nejen pro své skvělé písničky a alba, ale i pro rychlost, v jaké je bez kolísání kvality zvládá skládat a nahrávat. Řadová alba od sebe dělí půl druhého roku, mezitím Květy stíhají účast na různých samplerech a členové kapely ještě mají svoje sólové projekty! Když jsem se dozvěděl, že má v dubnu 2011 zase vyjít nové album (vyšlo včera), čekal jsem další řadovku, na které by byla třeba loňská písnička Kámoši, další z velmi silných písní Květ(ů) zatím známá jen z koncertů a z živé nahrávky v České televizi. Místo toho ale album V čajové konvici nabízí patnáctku spíše lehčích a úsměvných písniček z divadelního projektu Svět podle Fagi. Znamená to snad, že nové řadové album už je za dveřmi?

Výbornou hříčku Medvídek s hostující Janou Kaplanovou známe už ze sampleru Bongo BonBoniéra z loňského podzimu, další čtyři písničky z alba kapela publikovala na svém profilu na Bandzone. Vydavatel Indies Scope jako singl nabídl ke stažení otvírák Nejtišší kapela, první videoklip k albu vznikl k písni Kpt. Lžičko.





Tohle se mi prostě líbí. Jsou to jednoduché popěvky, takže s největšími hity kapely to moc srovnávat nelze, ale skvělé nápady se nezapřou. Navíc jsou tyto nápady i přes malou plochu dostatečně vytěžené. Nečeká nás, jak to tak bývá, opakování základního dvojverší, na které bývá jeho autor tak hrdý, ale postupné rozvíjení tématu. Mírné repetitivnosti hudební i textové se přesto ale Květy neubránily, i když té využívají i ve svých největších hitech.

Textu písničky Kpt. Lžičko jsem, přiznám se, při prvním poslechu moc nerozuměl, tak jsem byl na vážkách, jestli to s tím svým hračičkovstvím s perkusemi a zvuky Květy už nepřehánějí, ale ne. Stačí si to párkrát poslechnout a člověk je chycen.

Zrní - Jabloně

Poslední dobou čím dál častěji narážím na kapelu Zrní. Ač existují už 10 let, výrazně se začínají prosazovat až zhruba od roku 2009, kdy vydali první regulérní desku Voní. Nyní právě dokončili nové album Hrdina počítačový hry jde do světa, ze které také pochází píseň Jabloně, ke které nedávno vyšel videoklip.



Jistě to není špatné a text je i přes svou malou plochu vcelku zajímavý. Obejde se dokonce i bez refrénů či nějakého jiného výrazného členění. Schopnost takto zachytit a vměstnat určitou náladu do těchto čtyř prostých dvojverší rozhodně oceňuji.

Jen to zpracování mi přijde přehnaně historizující, až kýčovité (zvlášť pak závěrečné Kyrie eleison a prvky v klipu - oheň, vlk apod.).

V září je snad potkám na Křídlech, tak uvidím.

Taylor Swift - Mean

Sedmého března oficiálně vyšel nový singl Taylor Swiftové Mean, třetí singl z loňského alba Speak Now. Taylor je jednadvacetiletá americká country písničkářka, která zatím vydala tři studiová alba, za to druhé, Fearless, získala dokonce cenu Grammy pro nejlepší album roku.

Jejím dosud asi největšími hity jsou písničky You Belong With Me a Love Story. K oběma natočila videoklipy, ten k You Belong With Me mám rád jako čtyřminutovou verzi klasické klišovité americké romantické komedie ze středoškolského prostředí vrcholící na (maturitním) plese, trochu úsměvný klip k Love Story zase těží z odkazů na film Pýcha a předsudek.



Je to samozřejmě nic neřešící zábavná muzika pro čtrnáctileté holky, kterou nelze srovnávat s náročnějšími zpěvačkami a textařkami typu Norah Jones nebo Regina Spektor. Ale písnička podle mě funguje velmi dobře a to díky:
1. jasně rozpoznatelnému nadhledu nad písničkou, textem a vlastně i celou country, ze které vychází, a až nakažlivé radosti.
2. výborné gradaci. U nás o žádné takové hudbě, která nemá úplně hloupý text, nevím a ty písničky, které se vyskytnou (tj. ty s hloupým textem), by končili s gradací při prvním nástupu refrénu v čase 0:38 a pak už by se jen opakovali. Ne tak Mean, ta graduje ještě minimálně dvakrát, ve 3:16 a pak ještě jednou před závěrem, do kterého dospěje tak našláplá, že hned chci zjistit, jak se vlastně od toho klidného začátku k tomu finále dopracovala (tj. pustím to znovu).

Tohle u nás dost citelně chybí. A to je ještě třeba vyzdvihnout, že si to celé ta mladá holka složila sama. K písničce má snad vzniknout nový klip, tak se těším.

Kieslowski - Dva pokoje

Hudebník vystupující pod jménem DKP známý např. ze zajímavé kapely Houpací koně utvořil duo s pianistkou Marií Kieslowski (dohromady si říkají „Kieslowski“) a vlastním nákladem před několika dny vydali CD Tiché lásky. Singl Dva pokoje je čtvrtá skladba z deseti.



Písnička vypadá velice sympaticky. O to víc mrzí, že jde i při délce 2:22 vlastně o trochu natahovanou miniaturku s příliš často opakovanými hlavními slogany. I když nepočítám repetice, je refrén stejně dlouhý jako sloky a na konci se ještě zopakuje. Možná by pomohl nějaký dramaturg či producent, který by přiměl DKP k většímu promyšlení textů slok, a pak by písnička měla skoro hitový poteciál.

Zpěv a střídmý doprovod se mi líbí, pomlky zpočátku vypadají trochu neústrojně, ale s větším počtem poslechů jim už rozumím. Takže vcelku spokojenost.

Koňaboj - Slavíček zpívá

Nejvíc nás ten folklóreček dojímal, odhaduji, mezi lety 2000 až 2004. Na počátku tohoto období stálo patrně nejznámější album Čechomoru nazvané jednoduše Čechomor, na konci pak první album Koňaboje Já sa koňa bojím a první album Docuku Meziřečí. Zatímco Čechomor si v tomto období užíval své největší slávy a nahrával a vydával svoje hity stále dokola studiově, živě, symfonicky, živě symfonicky i jako soundtrack, pak přišel s novým albem Co sa stalo nové a zapadl (jeho nahrávky z trilogie pověstí hradů a zámků (2008-2009, dvakrát recyklované v roce 2010), mám pocit, skoro nikdo nezdá; uvidíme, co s upadajícím povědomím o Čechomoru udělá právě nahrávaná nová řadovka), Koňaboj a Docuku přišli v roce 2004 jako určitá opozice proti stylu Čechomoru. Ano, jsou to stále lidovky s elektrickými kytarami, ale aranže nejsou tak nabušené a je kladen větší důraz na ženský prvek (který v ryze pánském Čechomoru zastávala Lenka Dusilová, při vší úctě k ní, stále jen jako hostující zpěvačka). V Docuku na sebe upozornila Lucie Redlová, která má dnes za sebou již sólové písničkářské album a občas vystupuje se svou vlastní doprovodnou kapelou Garde, v Koňaboji Jiřka Šánová, tehdy ještě pod jménem Šmukařová.

Já sa koňa bojím jsem si koupil na originálním nosiči, ale o dva roky novější druhé album Koňaboje Omalovánky už neznám, slyšel jsem z něj jen několik písniček, které byly na webu kapely volně ke stažení. Nějak toho folklorečku bylo po tom roce 2004 na mě už hodně. Třetí album Koňaboje Zdálo sa ně, zdálo... vychází právě dnes, tj. 15. března 2011, a jako singl je ke stažení desátá skladba Slavíček zpívá.



Věřím tomu, že někdo si to může naposlouchat a pak si to náležitě užívat na koncertě (koncert Koňaboje jsem nikdy nezažil, takže nevím, jak probíhá), ale na mě už to nepůsobí, jak by asi mělo. Opakované rify v mezihrách, vokální vícehlasý vstup bez nějakého většího kontextu, trochu nuda. Jsem zvědav, jestli nové album Čechomoru ukáže, že tenhle styl lidovek s elektrickými kytarami může ještě říci něco podstatného a nového. Anebo Koňaboj bude za pár let jak Asonance, jejíž první dvě alba jsou téměř legendární a další alba už zajímají podstatně méně lidí (soudím, že ne proto, že by byla nějak horší, ale proto, že jsou naopak stejná, což zpětně devalvuje i ta první dvě alba) nemluvě o nezáživných koncertech.

Longital - Von von

Bratislavské Longital jsem naživo slyšel zatím dvakrát, nahrávky v podstatě neznám. Napoprvé (ještě jako Dlhé diely) mě moc nezaujali, přišli mi trochu namyšlení nebo co, napodruhé už to bylo mnohem lepší. Loni v říjnu vydali na svém vlastním už deset let starém labelu Slnko Records nové album Teraz. Písnička Von von z tohoto alba má teď čerstvý klip. A stojí to za to!



Zpěv Daniela Salontaye ke konci mi trochu připomněl i nedávno zde zmíněného Petra Linharta.

Mimochodem, taky vám přijde, že, co se týče nových alb, se na české scéně už víc než dva měsíce nic neděje? Nebo jsem jen namlsanej po loňském velmi plodném roce? Několik zářezů má snad jen Guerilla records... No, čekám na březen na Květy V čajové konvici.

Tereza Mirovičová - Chikondi

Tereza Mirovičová, ředitelka neziskové organizace boNGO Worldwide, která podporuje venkovské školky v Malawi, nazpívala v jazyce chichewa píseň Chikondi (Láska). Píseň je na melodii De Nîmes od Radůzy.



Jde bezesporu o zajímavý a milý počin. Škoda, že postrádá drajv originálu, který je ještě umocněný střídáním češtiny s francouzštinou.

Tereza Kerndlová - Schody z nebe

S obrovským zpožděním několika měsíců jsem objevil nový singl Terezky Kerndlové Schody z nebe. Zatímco většinu českého "popu" nemám rád a nevyhledávám to, protože mi přijde buď úplně hloupý nebo (a to je horší) hloupý vydávající se za velmi chytrý (např. Kryštof), u Terezky Kerndlové se zaručeně pobavím.



Text je samozřejmě otřesný a nedává žádný smysl. Ale zkusme se chvíli tvářit, že ano. Patrně máme co dělat s jakýmsi zástupem andělů-strážců, kteří když vidí dva, co se chtějí sblížit, tak po nich střílí (patrně nějaký sofistikovaný odkaz na boha Amora). Zároveň tito andělé "rozstřílí omšelý (!) svět". Andělem ale asi bude i sama zpěvačka, která v opojení schází po schodech z nebe. Každopádně ti dva si daj' prsten a zůstanou spolu až navěky a to je dobře.

Škoda, že se textař René Mayer, mj. také Terezin přítel a manažer, neubránil wtf momentům při opakování slov ("střílí, hroty svý střílí" a "jak plamen svíčky, plameny svíčky") a písničku končí trapným a nijak nápaditým opakováním refrénu stále dokola až do zblbnutí podobně jako u jejich staršího hitu Anděl. Měli by se přiučit třeba u držitelky několika Grammy Taylor Swift, která své hity Love Story nebo You Belong With Me aspoň nějak graduje.

Klip je opět jako předchozí dva Anděl a Holka jako já precizně natočen a sestříhán, i když je zřejmé, že byl značně levnější než Holka jako já, který se odehrává na letecké základně během Druhé světové války. Jen by tam mohlo být možná méně opírání o kostel apoštola Pavla a víc ježdění na skútru (míjení cisterny rulez). Závěrečný pohled na Ústí nad Labem při západu slunce je už jak z nějakého béčkového filmu. Ale nevím, jestli bych ho chtěl vidět.

Jananas - singl Raut

Tak je tu rok 2011 - že bych už konečně začal trochu víc psát o hudbě, jak mám už několik let v plánu?

Kapelu Jananas jsem poprvé, myslím, zaregistroval v červnu 2009 v Událostech v kultuře, kde doprovodila rozhovor o chystaném největším folkovém festivalu Zahrada, který probíhá pravidelně na začátku prázdnin. Moc jsem si na ně nepamatoval, ale trochu utkvěli jako mladá, snad i docela zajímavá partička. Na Zahradě Jananas vyhrál jednu z festivalových cen a od té doby jsem o nich pořádně neslyšel. Až teď. Jananas vydal u Indies Scope první studiové eponymní album se singlem Raut.



Ta písnička žel není dobrá. Naplňuje představy folkáčů o dobrém textu, ve kterém musí být plno slovních hříček a neotřelých rýmů (mojito / mohl i to; indický bufet / i na záchodě fet), text musí mít druhý až třetí plán a úplně dole musí být skryto "vážnější téma", v tomto případě povrchnost večírků vyšší společnosti ("je to producent"; "ženy neurčitých profesí"), které navíc hltavě sledujeme ve zprávách. Taky je záhodno přidat laskavý a humorný vzkaz předchozím generacím folkařů ("nohama stírám rosu na kolejích"). Bohužel tyto už v zárodku spíš problematické přestavy píseň navíc naplňuje takovým spíše xindlovským způsobem, který ale u folkáčů poslední dobou hodně zabírá (Xindl X vyhrál obdobnou diváckou cenu na Zahradě o rok dříve). Ještě k tomu přidejme stupidní refrén a je vymalováno. Škoda. Zpěvačka i hudba je vcelku zajímavá.

Na album vyšlo už několik pozitivních recenzí, ale po tomhle singlu nějak nemám chuť se jím víc prokousávat. Trochu mi to připomíná i tvorbu Žambochů, jejichž druhé album bylo uvedeno singlem S_p_a_m_p_a_p_a_m o "velkém problému dnešní společnosti" - nevyžádané e-mailové poště. Taky jsem se k tomu albu pak už nedostal, i když mu folkaři nadělili Anděla.