V tradiční anketě o album roku mi přišlo sedm odpovědí. Děkuji vám za ně. Zde jsou:
Jan Skála, úředník a písničkář
Zlatý kolibřík za album roku: Robben Ford – Bringing It Back Home
Cena sympatie: Gregory Porter – Liquid Spirit
Rád bych také mimo soutěž vyzdvihl jistě geniální desku kvartetu Wayna Shortera Without a Net, kterou jsem ovšem schopen ocenit jen ve chvílích naprostého soustředění. Mimo soutěž je tedy vlivem mé roztěkanosti – dostal jsem se k ní zatím pouze jednou.
Jan Zahradníček, znalec z Národního filmového archivu
Poslouchám starý pecky a jen velmi výjimečně se mi dostane do spárů něco novějšího, a to obvykle ještě s velkým zpožděním... Z českých věcí jsem tak letos zaznamenal jen album Kořeny od Jiřího Smrže.
Malý vlk, manažer kina a bývalý ředitel hudebního festivalu
Tak začněme třeba českou scénou. Letos mi nepřišlo nic, co bych mohl nadřadit ostatním albům, která jsem slyšel. Tedy napíšu tři alba, která se mi líbila a která mě zaujala.
Vobezdud – Wo bist du?
Mucha – Slovácká epopej (tohle album je jsem vůbec nepochopil, ale je geniální!)
Nightwork – Čauki Mňauki
(mrzí mě, že nemohu napsat čtvrté album, tím by byly Yellow Sisters se svým 2013 Remixed, což je opravdu zajímavý počin)
No a ze zahraniční tvorby: Tady mám rozhodně finalistu. Na prvním místě se u mě umístil Robbie Williams.
1. Robbie Williams – Swings Both Ways, velice příjemný poslech snad k čemukoli čemu se zrovna věnujete.
2. Placebo – Loud Like Love je opravdu klasický Placebo, se vším co má mít. Prima!
3. Elton John – The Diving Board je poklidné a melancholické? Proč ne!
Jarda Svoboda, písničkář, Trabandita
Já jsem letos nejvíc poslouchal Fru Fru: Freak show („Kdybys to chtěl, tak bys to měl“!!!) a taky mě velice potěšila kapela Hm...: Lovu zdar.
Ze zahraničních Arctic Monkeys – AM.
Štěpán Hájek, evangelický farář a bývalý undergroundový písničkář
Z cédéček roku 2013 jsem slyšel jenom dvě, takže albem roku jsou pro mě Hrochansony – Žena na pouti a Zelené koule – Řetězem k stromu.
Jan Keřkovský, evangelický farář a vydavatel
Mě teda nejvíc berou dvě:
1. Sting – The Last Ship
2. Dan Bárta a Illustratosphere – Maratonika
Marcel Kříž, písničkář
Děti kapitána Morgana – S rozkoší vylizuji omáčku – úžasná plavba pod mírně zavádějící nálepkou „underground“ – s přesahem do všech světových stran i hudebních zákoutí – zmutované banjo, bluesový cit, elektronická mlhovina temnoty.
Tomáš Vtípil – syntax error – svět, který neznáte a kde se můžete cítit buď šťastně, nebo ztraceně, tápajíce mezi nemožností uchopení a hnusem. Velké, silné, jedno z nejpunkovějších alb současnosti. Čirá anarchie – nadžánrově, nadčasově nelokální.
Jan Žamboch – Guitar & Forest – kdyby nic jiného po podivuhodném Janovi nezbylo na tomto světě (ale ono zbude), stačí to k důkazu jeho citu, zápalu, talentu a umu. Velký koncepční nenápadný tichý počin ve světě neklidu, nahodilostí, kup odpadu a stromů.
Zobrazují se příspěvky se štítkemsvětová hudba. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsvětová hudba. Zobrazit všechny příspěvky
neděle 16. března 2014
pátek 8. března 2013
Album roku 2012
V tradiční anketě o album roku mi přišlo devět odpovědí. Děkuji vám za ně. Zde jsou:
Jan Skála, úředník a písničkář
Zlatého kolibříka za desku roku ode mě získávají jeden domácí a jeden zahraniční počin: Michal Prokop a Framus 5: Sto roků na cestě a Leonard Cohen: Old Ideas. Cenu sympatie získává deska Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny a Cenu za objev roku Eric Bibb a Habib Koité: Brothers in Bamako.
Štěpán Hájek, evangelický farář a bývalý undergroundový písničkář
1. Poletíme?: Kroskántry
2. Nico v Brně – historický unikát
Petr Vizina, publicista a bubeník
Podle mě tři desky roku natočili Kieslowski, Masters Hammer a Umakart.
Jarda Svoboda, písničkář, Trabandita
Z toho, co jsem letos slyšel, mě nejvíc zaujala Beata Bocek (CD Ja tutaj mieszkam). Ta je pro mě vysoko na 1. místě, daleko za ní pak všechno ostatní. Sice mě i u dalších leccos zaujalo, ale nikde jsem nenašel takovou radost z hudby, takový talent, takové propojení muzikanta s Bohem (abych teda naplno řekl, co mě na hudbě vůbec zajímá). Takže někde hodně daleko za Beatou na jedné hromadě: Cermaque, Poletíme, Kieslowski, Umakart, Listolet, Redlová, Zrní, Květy...
Václav Španihel, bubeník, organizátor
Rok 2012 přinesl celou řadu vydařených desek, část z nich jsem měl možnost vstřebat přes Rádio 1 (desky kapel Alvik, Luno, Dva, Iva Bittová ...), spoustu kvalitních počinů na split LP či singlech, pro mne je hitem roku 2012 píseň Srdce od OTK (vydáno na LP split Somos tú), dále je celá řada desek, které tuším zaslouží pozornost, ale já jim ji zatím nevěnoval (zmíním interprety Ventolin, Odeur de Violletes, Umbrtka a další). Dále pak vyšly v reedici desky Kuře v hodinkách od Flamenga a Straka v hrsti od Pražského Výběru – to jsou skvosty, které nepočítám, právě proto, že jsou to reedice. No ještě vyřadím Ležatou osmičku od Tatáčů, pro mne tak kvalitní, že je jaksi nadanketní.
Čili mi to dopadlo takhle:
1. Umakart: Vlci u dveří – mlhy z Jeseníků dopadly na Jižní město, hutná atmosféra, dynamická pomalost
2. Květy: Bílé Včely – Květy zůstávají neotřelé, melancholická deska, která hravě vypráví příběhy a ve výsledku je za tou mollovou náladou i naděje
3. Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme – počin těchto pražských post undergroundových bardů je ryzí a syrový tak jak to mám rád, nová deska, nové písně, žádné kompromisy, zkrátka až na dřeň!
Marcel Kříž, písničkář
Tady jsou moji favorité a pro dokreslení výběru úryvky z recenzí, co jsem k těmto albům psal:
John Zorn – Rimbaud (Tzadik Records, 2012) ...tohle album si rozhodně nepouštějte při práci s drtičem větví, ve šťastných okamžicích ani při náběru náhodných stopařů. Je to sezóna v pekle a jeden z temných vrcholů ve stále vzrůstajícím Zornově monumentu.
Those Poor Bastards – Behold The Abyss (Tribulation Recording Company, 2012) ...Those Poor Bastards až po okraj naplňují slova parťáka Hanka III. o nejgotičtější country partě široko daleko. Smrtelně blízko kořenům, více než kdo jiný. A stejně jako hrdina Lonesome Wyatta, Edgar Alan Poe a celého jeho dílo, i oni přetáhli jazýček vah z bahna romanticko-bulvárních bubáckých hrátek a mělkého kýče do grandiózního, do detailů vystavěného vlastního světa...
Ute Lemper – Paris Days, Berlin Nights (Steinway & Sons, 2012) ...Ne, tentokrát nečekejte jasně podané písně, nečekejte povědomé popěvky a melodie, známé pocity a atmosféru. Ač mnohé songy budete již léta znát, zde jsou přetaveny v temnotu a depresi. Kořeny sahají od Výmarské republiky skrze rozličná zákoutí frivolní Paříže až k širokým a bídačeným polským duším.
Františka Švandová, jazyková korektorka
1. Poletíme? – Kroskántry
2. Jaromír Nohavica – Tak mě tu máš
Tomáš Lavický, ředitel festivalu
1. Když vydá novou desku Bob Dylan, nemůžu jí nezačít, zvláště když Tempest patří po dvou minulých spíše průměrných kouscích opět k tomu lepšímu (byť ne výjimečnému). Pay In Blood bych si troufal nominovat do své Top 50 BD Songs a ještě dvě tři další by se do stovky vešly. Těm, kdo neoblibují vrzání dveří rozpadajících se sídel amerického jihu, se Dylanův zpěv ani tentokrát nezalíbí, ale ostatní najdou v Bouři mnohá potěšení.
2. Žádný z těch asi dvaceti koncertů Mertovy Dobré úrody jsem koncem osmdesátých let nestihnul, tak jsem si nechal čerstvé cédé Nikdo v zemi nikoho naložit k Vánocům a jsem hodně potěšen. Jednak výběrem repertoáru (konečně Mistr Jin a Mistr Jang, ale i zbytek patří k výšinám – obešel bych se možná bez Bývaly časy, ani ta však nenabádá k hledání tlačítka Next) a hlavně hudbou valící se a přelévající od nejlepších časů Dobrohoště k Čundrgroundu a zase zpátky. Jo, jo, to bývaly časy.
Tak to máme jednu desku nového autorského repertoáru, jedny nově nahrané vykopávky a co do třetice? Remaster Kuřete v hodinkách je sice zásadním počinem, ale přináší vcelku očekávatelné. Archivním zjevením uplynulého roku se mi stalo dvojalbum V mýdlových bublinách, nabízející v krásném digipacku živé nahrávky klasické sestavy Marsyas. Stejně jako za Dobrou úrodu a řadu dalších počinů patří dík vydavatelství Galén.
3. Úplně největším překvapením se pro mne ale loni stala sólová deska Romana Dragouna Piano. Až na jeden omyl či úlitbu (Čortova Že Tvých vlasů v ní se dotýkám z dob Progres 2 trčí z desky jak televizní anténa ze zpovědnice) a dvou tří diskutabilních momentů (refrén zobyčejňující jinak skvělý Zdroj a především jeho polopaticko až vlezlý anglo-latinský dozpěv) je to perla vedle perly. Od wakemanovského patosu dob Progresu a mnou tehdy nesnášeného Futura se přes dobré a zajímavé, ne však úplně uhranující sólové počiny Dragoun dopracoval až k výpovědi razance Leonarda Cohena. I když není autorem jediného textu, souzní s nimi jako Jan Hus se svou obhajobou před koncilem kostnickým. Točím Piano v autě kolem dokola a nemůžu se nabažit.
Malý vlk, profesionální promítač, bývalý ředitel festivalu
Letos je to teda opravdu velký oříšek. Už dlouho nevyšlo tolik nových alb tolika kapelám, které znám. Vybrat tři nejzajímavější a ještě je srovnat je pro mě skoro nemožné. Začnu tedy pro mě jednodušší zahraniční tvorbou. U té totiž můžu hodnotit jen podle poslechu alba. Naživo jsem z nich nikoho neslyšel.
Tak tedy, asi největší potěšení pro mě je nové album staré kapely Offspring, ti totiž přišli se svojí klasickou muzikou, silně rytmickou a povědomou.. Prostě jakoby se člověk vrátil do dřívějších let. Bravo! Chvílema dokonce Offsprinzi hrají jako Korísz! Muhehe
1. The OffSping – Days Go By
2. P.O.D. – Murdered LOVE, to je opravdu příjemné překvapení. Poslední album byla vykrádačka jejich nejlepšího alba Satelite, to se teď změnilo a nové album je krása poslouchat.
3. Green Day / The Cranberries - ti patří určitě až na třetí příčku a kdyby jich bylo víc, tak ještě níž. Green Day vydali tři nová alba z nichž to prostřední je nejpunkověší a zároveň nejoriginálnější. Brusinky byly vždycky moje srdcovka.. Co album to skvělé melodie a zpěv a alba plná pecek. To je pryč.. Nové album je nudné.
No a teď česká alba. Tady teda.. hmmm, těžké, těžké. Na první příčku nejspíš posadím Marcela Kříže, protože on mě svým elektronický albem Buskers Burlesquers chytil za.. všechno co ve mě je. To byl elektronický nářez. Myslím tím samozřejmě živý koncert. Na albu to tolik nevyzní, protože nemáme doma adekvátní zvukový systém a nestojí tu v pokoji Marcel s prsty rozedranými do krve, kterou třísní svoji modrou kytáru.
1. Marcel Kříž a Tomáš Vtípil Noisechestra – Buskers Burlesquers
2. Photolab – Hollywood and Snuff, druhá elektronická pecka, kterým jsem propadl při živých koncertech
3. tady se zase řadí více umělců, které stojí za zmínku, ať jde o BraAgas – Fuerte (album středověkých písní, které se velice dobře poslouchá!), o Noční hlídku od Dick O'Brass hodící se k ohni a loutně, pařící Poletíme? s Kroskántry s některými super texty, reggae nových 100 zvířat „hrajících v bordelu“ anebo Radůza!
Jan Skála, úředník a písničkář
Zlatého kolibříka za desku roku ode mě získávají jeden domácí a jeden zahraniční počin: Michal Prokop a Framus 5: Sto roků na cestě a Leonard Cohen: Old Ideas. Cenu sympatie získává deska Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny a Cenu za objev roku Eric Bibb a Habib Koité: Brothers in Bamako.
Štěpán Hájek, evangelický farář a bývalý undergroundový písničkář
1. Poletíme?: Kroskántry
2. Nico v Brně – historický unikát
Petr Vizina, publicista a bubeník
Podle mě tři desky roku natočili Kieslowski, Masters Hammer a Umakart.
Jarda Svoboda, písničkář, Trabandita
Z toho, co jsem letos slyšel, mě nejvíc zaujala Beata Bocek (CD Ja tutaj mieszkam). Ta je pro mě vysoko na 1. místě, daleko za ní pak všechno ostatní. Sice mě i u dalších leccos zaujalo, ale nikde jsem nenašel takovou radost z hudby, takový talent, takové propojení muzikanta s Bohem (abych teda naplno řekl, co mě na hudbě vůbec zajímá). Takže někde hodně daleko za Beatou na jedné hromadě: Cermaque, Poletíme, Kieslowski, Umakart, Listolet, Redlová, Zrní, Květy...
Václav Španihel, bubeník, organizátor
Rok 2012 přinesl celou řadu vydařených desek, část z nich jsem měl možnost vstřebat přes Rádio 1 (desky kapel Alvik, Luno, Dva, Iva Bittová ...), spoustu kvalitních počinů na split LP či singlech, pro mne je hitem roku 2012 píseň Srdce od OTK (vydáno na LP split Somos tú), dále je celá řada desek, které tuším zaslouží pozornost, ale já jim ji zatím nevěnoval (zmíním interprety Ventolin, Odeur de Violletes, Umbrtka a další). Dále pak vyšly v reedici desky Kuře v hodinkách od Flamenga a Straka v hrsti od Pražského Výběru – to jsou skvosty, které nepočítám, právě proto, že jsou to reedice. No ještě vyřadím Ležatou osmičku od Tatáčů, pro mne tak kvalitní, že je jaksi nadanketní.
Čili mi to dopadlo takhle:
1. Umakart: Vlci u dveří – mlhy z Jeseníků dopadly na Jižní město, hutná atmosféra, dynamická pomalost
2. Květy: Bílé Včely – Květy zůstávají neotřelé, melancholická deska, která hravě vypráví příběhy a ve výsledku je za tou mollovou náladou i naděje
3. Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme – počin těchto pražských post undergroundových bardů je ryzí a syrový tak jak to mám rád, nová deska, nové písně, žádné kompromisy, zkrátka až na dřeň!
Marcel Kříž, písničkář
Tady jsou moji favorité a pro dokreslení výběru úryvky z recenzí, co jsem k těmto albům psal:
John Zorn – Rimbaud (Tzadik Records, 2012) ...tohle album si rozhodně nepouštějte při práci s drtičem větví, ve šťastných okamžicích ani při náběru náhodných stopařů. Je to sezóna v pekle a jeden z temných vrcholů ve stále vzrůstajícím Zornově monumentu.
Those Poor Bastards – Behold The Abyss (Tribulation Recording Company, 2012) ...Those Poor Bastards až po okraj naplňují slova parťáka Hanka III. o nejgotičtější country partě široko daleko. Smrtelně blízko kořenům, více než kdo jiný. A stejně jako hrdina Lonesome Wyatta, Edgar Alan Poe a celého jeho dílo, i oni přetáhli jazýček vah z bahna romanticko-bulvárních bubáckých hrátek a mělkého kýče do grandiózního, do detailů vystavěného vlastního světa...
Ute Lemper – Paris Days, Berlin Nights (Steinway & Sons, 2012) ...Ne, tentokrát nečekejte jasně podané písně, nečekejte povědomé popěvky a melodie, známé pocity a atmosféru. Ač mnohé songy budete již léta znát, zde jsou přetaveny v temnotu a depresi. Kořeny sahají od Výmarské republiky skrze rozličná zákoutí frivolní Paříže až k širokým a bídačeným polským duším.
Františka Švandová, jazyková korektorka
1. Poletíme? – Kroskántry
2. Jaromír Nohavica – Tak mě tu máš
Tomáš Lavický, ředitel festivalu
1. Když vydá novou desku Bob Dylan, nemůžu jí nezačít, zvláště když Tempest patří po dvou minulých spíše průměrných kouscích opět k tomu lepšímu (byť ne výjimečnému). Pay In Blood bych si troufal nominovat do své Top 50 BD Songs a ještě dvě tři další by se do stovky vešly. Těm, kdo neoblibují vrzání dveří rozpadajících se sídel amerického jihu, se Dylanův zpěv ani tentokrát nezalíbí, ale ostatní najdou v Bouři mnohá potěšení.
2. Žádný z těch asi dvaceti koncertů Mertovy Dobré úrody jsem koncem osmdesátých let nestihnul, tak jsem si nechal čerstvé cédé Nikdo v zemi nikoho naložit k Vánocům a jsem hodně potěšen. Jednak výběrem repertoáru (konečně Mistr Jin a Mistr Jang, ale i zbytek patří k výšinám – obešel bych se možná bez Bývaly časy, ani ta však nenabádá k hledání tlačítka Next) a hlavně hudbou valící se a přelévající od nejlepších časů Dobrohoště k Čundrgroundu a zase zpátky. Jo, jo, to bývaly časy.
Tak to máme jednu desku nového autorského repertoáru, jedny nově nahrané vykopávky a co do třetice? Remaster Kuřete v hodinkách je sice zásadním počinem, ale přináší vcelku očekávatelné. Archivním zjevením uplynulého roku se mi stalo dvojalbum V mýdlových bublinách, nabízející v krásném digipacku živé nahrávky klasické sestavy Marsyas. Stejně jako za Dobrou úrodu a řadu dalších počinů patří dík vydavatelství Galén.
3. Úplně největším překvapením se pro mne ale loni stala sólová deska Romana Dragouna Piano. Až na jeden omyl či úlitbu (Čortova Že Tvých vlasů v ní se dotýkám z dob Progres 2 trčí z desky jak televizní anténa ze zpovědnice) a dvou tří diskutabilních momentů (refrén zobyčejňující jinak skvělý Zdroj a především jeho polopaticko až vlezlý anglo-latinský dozpěv) je to perla vedle perly. Od wakemanovského patosu dob Progresu a mnou tehdy nesnášeného Futura se přes dobré a zajímavé, ne však úplně uhranující sólové počiny Dragoun dopracoval až k výpovědi razance Leonarda Cohena. I když není autorem jediného textu, souzní s nimi jako Jan Hus se svou obhajobou před koncilem kostnickým. Točím Piano v autě kolem dokola a nemůžu se nabažit.
Malý vlk, profesionální promítač, bývalý ředitel festivalu
Letos je to teda opravdu velký oříšek. Už dlouho nevyšlo tolik nových alb tolika kapelám, které znám. Vybrat tři nejzajímavější a ještě je srovnat je pro mě skoro nemožné. Začnu tedy pro mě jednodušší zahraniční tvorbou. U té totiž můžu hodnotit jen podle poslechu alba. Naživo jsem z nich nikoho neslyšel.
Tak tedy, asi největší potěšení pro mě je nové album staré kapely Offspring, ti totiž přišli se svojí klasickou muzikou, silně rytmickou a povědomou.. Prostě jakoby se člověk vrátil do dřívějších let. Bravo! Chvílema dokonce Offsprinzi hrají jako Korísz! Muhehe
1. The OffSping – Days Go By
2. P.O.D. – Murdered LOVE, to je opravdu příjemné překvapení. Poslední album byla vykrádačka jejich nejlepšího alba Satelite, to se teď změnilo a nové album je krása poslouchat.
3. Green Day / The Cranberries - ti patří určitě až na třetí příčku a kdyby jich bylo víc, tak ještě níž. Green Day vydali tři nová alba z nichž to prostřední je nejpunkověší a zároveň nejoriginálnější. Brusinky byly vždycky moje srdcovka.. Co album to skvělé melodie a zpěv a alba plná pecek. To je pryč.. Nové album je nudné.
No a teď česká alba. Tady teda.. hmmm, těžké, těžké. Na první příčku nejspíš posadím Marcela Kříže, protože on mě svým elektronický albem Buskers Burlesquers chytil za.. všechno co ve mě je. To byl elektronický nářez. Myslím tím samozřejmě živý koncert. Na albu to tolik nevyzní, protože nemáme doma adekvátní zvukový systém a nestojí tu v pokoji Marcel s prsty rozedranými do krve, kterou třísní svoji modrou kytáru.
1. Marcel Kříž a Tomáš Vtípil Noisechestra – Buskers Burlesquers
2. Photolab – Hollywood and Snuff, druhá elektronická pecka, kterým jsem propadl při živých koncertech
3. tady se zase řadí více umělců, které stojí za zmínku, ať jde o BraAgas – Fuerte (album středověkých písní, které se velice dobře poslouchá!), o Noční hlídku od Dick O'Brass hodící se k ohni a loutně, pařící Poletíme? s Kroskántry s některými super texty, reggae nových 100 zvířat „hrajících v bordelu“ anebo Radůza!
středa 22. února 2012
Album roku 2011
Předkládám výsledky mohu snad říci už tradiční ankety o album roku.
Několika svým přátelům jsem poslal tento dopis:
Přišlo mi 13 odpovědí. Děkuji za ně. Jsou velmi různorodé, žádné album není zmíněno třikrát, dvakát jsou zmíněna alba Bonus - Náměstí míru, Vladimír Merta a Etc... - Ponorná řeka a Primus - Green Naugahyde. Viz níže.
Štěpán Zikmund, organizátor festivalů
1. Floex - Zorya
2. Bonus - Náměstí míru
3. Zrní - Hrdina počítačový hry jde do světa
Zdeňka Boháčová
Cynic - Carbon-based Anatomy
Ačkoliv na tomhle EP jsou vlastně jen tři plnohodnotné skladby, tak si na základě eponymní skladby místo v tomhle žebříčku rozhodě zaslouží. Je to přepracovaný materiál z vedlejšího projektu kytaristy Paula Masvidala a bubeníka Seana Reinerta Æon Spoke, který se ale v této úpravě stal opravdu uhrančivým.
Mr. Big - What If...
Poslední deska téhle legendy 80' rocku nemá ani jedno slabé místo. Skvělé kytarové party v podání Paula Gilberta, rychlá basová linka Billyho Sheehana a jako bonus všichni umí velice dobře zpívat.
Primus - Green Naugahyde
Tak tohle bylo dlouho očekávané album (od roku 2003 nepočítáme-li jednu best-of a EP). Je zatraceně dobré a divné, přesně tak jak to má být.
Ondřej Chvála
1. Opeth - Heritage - progrese ze Švédska. Pro mě album roku. Oproti ostatní tvorbě je album Opeth jiné, není tak agresivní.
2. Primus - Green Naugahyde - Claypolův další bláznivý výtvor
3. Animals As Leaders - Weightiess - spolu s Periphery zakladatelé stylu djent. Dráždění osmistrunných kytar, stojí to za to!
Michal Jež, bubeník Homoguru
Behind the door - Keynotes
Vynikající jazz-fusion kapela z Frýdku. Šlape jim to fakt nehorázně.
Jan Škrob, zpěvák Lipless Lincoln and the Sinners
1. Bonus - Náměstí Míru
2. Prodavač - Duchové
3. Komunisti - Dlouhá zima
Je docela legrační, že všechny ty tři desky pochází ze stejnýho okruhu lidí, ale vyšlo mi to tak.
Jarda Svoboda, Trabandita
Já jsem loni nejvíc poslouchal Avé od Vaška Koubka (ale to vyšlo už dřív, tak to se asi nepočítá).
Takže Hana Hegerová: Mlýnské kolo v srdci mém a Ladě: Kalná. A soundtrack k Nebelovi.
Marian Hochel, kastelán zámku Duchcov
Loňský rok byl pro mne hudebně velmi úrodný a přiznám se, že vybírat z toho množství novinek od autorů, které poslouchám, nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem vybral dvě třešničky - jednu za českou a jednu za zahraniční produkci, které tu loňskou hudební nadílku v něčem převyšují. A v čem? To je otázka, na kterou se pokusím záhy najít odpověď...
Lenka Dusilová - Baromantika
Album roku 2011, ne-li album desetiletí. Nejbarvitější album naší nejosobitější zpěvačky, které se zatřpytilo jako další klenot na Lenčiném hudebním nebi. Dusilenka znovu potvrdila své výjimečné pěvecké kvality a dokázala všem, že oprávněně patří do triumvirátu Hegerová-Dusilová-Langerová, který stojí na vrcholu české populární hudby. Étos Baromantiky, který je namíchán z Lenčiných vzpomínek na minulost, poetických textů a hrátek se zvuky, od začátku do konce formuje svůj barokní tvar, který má však v hloubi romantickou duši. Již první skladba na albu Baromantická uvádí posluchače do krajiny světelných bouří Lenčiny milované Aljašky, kam se ráda vrací, kde Mrazy skutečně zamrazí a Luna temnotu prozáří. A hudba plyne... Tisíce barev se zrcadlí v nápaditých aranžích. Drsná výrazovost Valerie, která až na kost odhalí touhu zpěvačky po experimentu, s jistotou potvrzuje, že Dusilenka zcela s přehledem ovládla svět elektroniky a směle kráčí dál Mezi světy, kde se cítí nejlépe, obklopena těmi, se kterými hudebně souzní. I v tom koneckonců spočívá kouzlo této nepřehlédnutelné zpěvačky, skladatelky, producentky a textařky. Zbývá jen Lence popřát, ať během své kariéry ujde co nejvíc kilometrů. Svými výlety za hledáním tajů hudebního výrazu zvedá laťku hudebního vkusu.
Bjork - Biophilia
Islandská dáma se znovu předvedla... Jak jinak lze začít komentář k jejímu novinkovému albu, které zahltilo všechny hudební portály světa. Ne každé oko či ucho je schopno ustát další elektrogeniální precedens, se kterým severská experimentátorka přichází, a možná i v tom spočívá její genialita. Biophilia se nijak nevymyká z řady kvalitních nahrávek, kterých má Bjork na kontě již bezpočet, přesto je však (stejně jako její předešlá alba) jiná. Má svůj ojedinělý kosmos a sofistikovanou logiku, kterou ji vtiskla její stvořitelka, jež ani v tomto případě nešetřila svou taktickou či tektonickou originalitou. K tomu si dokonce nechala sestrojit speciální hudební nástroje, které mají svými postmoderními zvuky uvést do pohybu tuto novou galaxii hudebních struktur. Crystalline, Cosmogony či Virus jsou jako střiženy na míru rádiím, ve kterých by jistě působily jako meteor vůči skomírajícím popovým produkcím stále více klesající úrovně. Biophilia však skrývá i jiné kalibry. Zatím co Solstice a Moon povznesou posluchače svými éterickými výpočty na téměř lunární orbitu, Mutual Core nenechá nikoho na pochybách svým vývojem, aby nakonec ve finále vyústil v erupci, ke které skutečně dojde v závěru deluxe edice alba a odezní v benefičním singlu Nattúra za ochranu islandského životního prostředí. Filozofie Bjork je důkazem, že nad přírodou nelze zvítězit. Příroda na planetě Biophilia je však tvořena technologicky. Bjork tímto albem dokázala, že v souladu s přírodními zákonitostmi zvítězila nad zákonitostmi technologického pokroku.
Jáchym Hájek, trumpetista Poletíme?
Protože zahraniční scénu skoro nesleduji, budu hodnotit pouze tu českou.
1. Tata bojs - Ležatá osmička - Klobouk dolů před tou jejich úrodou. To je 14. album? Kam oni na ty nápady choděj... Hodnotím ležatou osmičkou.
2. Beňa a Ptaczek - Music Of The Mississippi River - Co říct... Je to dobrý jako prase.
3. Midilidi - Operace Kindigo - V elektronické hudbě se už jenom těžko vymýšlí něco originální. Midilidem to jde. Jsou to šikovní kucí.
Ještě chci zmínit Detaily Vypsané fiXy, je to dobrý, běhá mě z toho mráz po zádech, jenže se mi tam nevejdou, a in memoriam také Lovu zdar od Nuck Chorris gangu (bude jich škoda, šlapalo to).
Jan Keřkovský, farář, překladatel a vydavatel
Z české scény bych si vybral Noční optiku (Strojek z půdy) a Čechomor (Místečko). Na zahraniční scénu si netroufám.
Marcel Kříž, písničkář
Omlouvám se, ať jsem dělal, co jsem dělal - vyšly z toho 4 alba a ani jedno nedokážu z loňské top vypustit.
Tady je 4 top:
Vladimír Merta - Ponorná řeka
Kombinace textově i melodicky povlávající formy s řád dávající podporou etc. se vydařila. Opět plynoucí filmová okénka přetavená v písně. Skvělé.
Kill The Dandies! - Those Who Hold The Flame
OST k zatloukání víka rakve. Funébr marš šlapáku a basy, Sonjin hlas s jemným vibrátem rozlévající se do nejzapadlejších koutů žil, zběsile rozžhavený slide, tamburína ze zubů a kostí, frekvenční hvizd a synthetický šum... (recenze zde)
Chloé Mons - Walking
Písničkářská zpověď. Písně černé a neproniknutelné, nebezpečné a uhrančivě svůdné. Elektrické ukulele, bahenní blues a folk ve svém prazákladu - lidového vyprávění. (recenze zde)
Lonesome Wyatt and the Holy Spooks - Heartsick
Jeden z předních představitelů tzv. gothic country, pro tentokrát s mandolínou, elektrickým piánem a písněmi křehčími než mlha. Edgar Alan Poe by měl radost... (recenze zde)
Tomáš Grulich
1. Kvarteto Pavla Haase - A. Dvořák, Kvartety č. 13 a č. 12
Nahrávka Dvořákových pozdních kvartetů v podání Kvarteta Pavla Haase byla na podzim oceněna časopisem Gramophone jako nahrávka roku. Zdaleka to není první úspěch tohoto mladého českého kvarteta, ale úspěch určitě největší. Ještě větším zážitkem než poslech nahrávek je ovšem slyšet je naživo, pro mne osobně bylo jejich loňské vystoupení v Brně událostí roku. Doporučuji si jejich koncerty nenechat ujít.
2. Vasilij Petrenko, Královská liverpoolská filharmonie - D. Šostakovič, Symfonie č. 6 a č. 12
Od roku 2009 Vasilij Petrenko nahrává postupně všechny Šostakovičovy symfonie. Nahrávky to jsou geniální, dynamické, pregnantně zahrané, s výbornou analýzou v bookletu a co je nejlepší, za pouhých cca 200 Kč. V jeho podání výborně zní i některé propagandistické symfonie jako např. č. 3 (prvomájová) nebo č. 12 (věnovaná V. I. Leninovi a roku 1917) v zatím poslední nahrávce.
David Kadlec, pozounista Discoballs
Zahraniční muzika mě nikdy moc nebrala, takže v ní přehled mám jen mizerný. Dost se mi kupodivu líbí Rihanna a její píseň Man Down, ale celé CD jsem zatím bohužel neslyšel.
Z domácích CD poslouchám nejvíc Fast Food orchestra a jejich Wanted for Cooking - kluci tam krom jiného ukázali, že umí napsat i dobrej českej text - tak jako Poletíme? popsalo dění na festivalu, oni popsali kočovný život muzikanta dost vtipným způsobem. Jinak mě asi nic moc nezaujalo, točím dokolečka desky z pro mě silnýho roku 2010 a starší. Po zajímavým demu punk-rockové kapely Rabies jsem zvědavý na jejich CD plánováné na červen 2012, které by mohlo v tomto žánru sklidit velký úspěch určitě minimálně po celé naší zemičce, stejně jako plánované CD kapely Bombs from Heaven. Těším se, že si brzy poslechnu PPU, JAR, Dusilovou, Annu K., Hm, Kubu Čermáka či Vltavu, žádné z těchto CD sem však již bohužel zařadit nestihnu. Hrůzou roku je pro mne album kapely Eddie Stoilow a děsí mě jeho obliba. Sečteno a podtrženo: Dost divný rok ze kterýho u mě vyčnívá Rihanna a Fast Food Orchestra =)
Jan Skála, úředník a písničkář
Měl jsem možnost slyšet několik nových desek. Letos mě oproti minulým letům nezaujala deska Trabandu. Popsal bych ji jako nekompaktní směs písní, kterou pár dobrých písní moc nepozvedá. Na koncertech to nevadí, ale na této desce jsou ty silnější písně utopené, zatímco na jiných deskách slabší písně čerpají ze síly jiných a všechny pospolu přispívají k síle celého alba. Nějak mi není jasný kontext celé desky. Jaký to rozdíl oproti minulé desce, z které jsem byl nadšen, a nenacházel jsem slabších písní, slov či zvuku. Ani mě nezaujala nová deska Křesťana a Druhé trávy. Četl jsem, že je vcelku dobře hodnocena, ale nějak se v těch verších plných náznaků (v „aluzích“) ztrácím, vyřčeny jsou naléhavě, ale mnoho si z nich nedokážu vzít. Přímočarost 1775 básní a starších desek je mi bližší.
Líbilo se mi velice V čajové konvici skupiny Květy. Zvládli to hravě. (Až na obrat „zanech spěch“.) Dále mě potěšili Merta a Etc... Ponornou řekou. To by si zasluhovalo poslouchat na LP, jako staré Mertovy desky. A zní to sem tam jak Floydi.
Ještě jsem slyšel asi jednu či dvě desky a různé útržky, aniž by mě co oslovilo, ani ta Vltava nějak ne, ale je pravdou, že od ní jsem slyšel jen ty útržky. Na Vltavě se mi líbily písně argentinské zpěvačky Marie Volonté (tango/jazz), na Jimramově se mi líbilo obecně, Traband velmi, pokud si dobře pamatuji.
Neslyšel jsem zatím nové Žalmy starého Oborohu (kdo by to po těch letech čekal?)
Sumárum, slyšel jsem několik desek, dvěma dávám hlas.
Několika svým přátelům jsem poslal tento dopis:
Milí přátelé,
po vzoru anket Kniha roku Lidových novin či té, kterou organizoval hudební publicista Pavel Klusák (dříve http://klusak.blog.respekt.cz/ , nyní http://klusak.blogspot.com/), vyhlašuji čtvrtý ročník ankety o nejlepší či nejzajímavější hudební album roku 2011. Budu rád, když se k mé anketě připojíte a napíšete mi 1-3 tituly, v lepším případě i s krátkým komentářem.
Minulé výsledky si můžete pročíst zde:
http://benskala.sweb.cz/ben/blog/b/6_1108.htm
http://benskala.sweb.cz/ben/blog/blog2_110.htm
http://benskala.blogspot.com/2011/02/zajimava-alba-roku-2010-vysledky-ankety.html
Přeji Vám pěkný nový rok.
S pozdravy
Benjamín Skála
P.S.: Neúplné seznamy alb populární hudby jsou k nahlédnutí např. na těchto adresách:
česká scéna: http://cs.wikipedia.org/wiki/2011_v_hudbě
zahraniční scéna: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_albums_released_in_2011
Přišlo mi 13 odpovědí. Děkuji za ně. Jsou velmi různorodé, žádné album není zmíněno třikrát, dvakát jsou zmíněna alba Bonus - Náměstí míru, Vladimír Merta a Etc... - Ponorná řeka a Primus - Green Naugahyde. Viz níže.
Štěpán Zikmund, organizátor festivalů
1. Floex - Zorya
2. Bonus - Náměstí míru
3. Zrní - Hrdina počítačový hry jde do světa
Zdeňka Boháčová
Cynic - Carbon-based Anatomy
Ačkoliv na tomhle EP jsou vlastně jen tři plnohodnotné skladby, tak si na základě eponymní skladby místo v tomhle žebříčku rozhodě zaslouží. Je to přepracovaný materiál z vedlejšího projektu kytaristy Paula Masvidala a bubeníka Seana Reinerta Æon Spoke, který se ale v této úpravě stal opravdu uhrančivým.
Mr. Big - What If...
Poslední deska téhle legendy 80' rocku nemá ani jedno slabé místo. Skvělé kytarové party v podání Paula Gilberta, rychlá basová linka Billyho Sheehana a jako bonus všichni umí velice dobře zpívat.
Primus - Green Naugahyde
Tak tohle bylo dlouho očekávané album (od roku 2003 nepočítáme-li jednu best-of a EP). Je zatraceně dobré a divné, přesně tak jak to má být.
Ondřej Chvála
1. Opeth - Heritage - progrese ze Švédska. Pro mě album roku. Oproti ostatní tvorbě je album Opeth jiné, není tak agresivní.
2. Primus - Green Naugahyde - Claypolův další bláznivý výtvor
3. Animals As Leaders - Weightiess - spolu s Periphery zakladatelé stylu djent. Dráždění osmistrunných kytar, stojí to za to!
Michal Jež, bubeník Homoguru
Behind the door - Keynotes
Vynikající jazz-fusion kapela z Frýdku. Šlape jim to fakt nehorázně.
Jan Škrob, zpěvák Lipless Lincoln and the Sinners
1. Bonus - Náměstí Míru
2. Prodavač - Duchové
3. Komunisti - Dlouhá zima
Je docela legrační, že všechny ty tři desky pochází ze stejnýho okruhu lidí, ale vyšlo mi to tak.
Jarda Svoboda, Trabandita
Já jsem loni nejvíc poslouchal Avé od Vaška Koubka (ale to vyšlo už dřív, tak to se asi nepočítá).
Takže Hana Hegerová: Mlýnské kolo v srdci mém a Ladě: Kalná. A soundtrack k Nebelovi.
Marian Hochel, kastelán zámku Duchcov
Loňský rok byl pro mne hudebně velmi úrodný a přiznám se, že vybírat z toho množství novinek od autorů, které poslouchám, nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem vybral dvě třešničky - jednu za českou a jednu za zahraniční produkci, které tu loňskou hudební nadílku v něčem převyšují. A v čem? To je otázka, na kterou se pokusím záhy najít odpověď...
Lenka Dusilová - Baromantika
Album roku 2011, ne-li album desetiletí. Nejbarvitější album naší nejosobitější zpěvačky, které se zatřpytilo jako další klenot na Lenčiném hudebním nebi. Dusilenka znovu potvrdila své výjimečné pěvecké kvality a dokázala všem, že oprávněně patří do triumvirátu Hegerová-Dusilová-Langerová, který stojí na vrcholu české populární hudby. Étos Baromantiky, který je namíchán z Lenčiných vzpomínek na minulost, poetických textů a hrátek se zvuky, od začátku do konce formuje svůj barokní tvar, který má však v hloubi romantickou duši. Již první skladba na albu Baromantická uvádí posluchače do krajiny světelných bouří Lenčiny milované Aljašky, kam se ráda vrací, kde Mrazy skutečně zamrazí a Luna temnotu prozáří. A hudba plyne... Tisíce barev se zrcadlí v nápaditých aranžích. Drsná výrazovost Valerie, která až na kost odhalí touhu zpěvačky po experimentu, s jistotou potvrzuje, že Dusilenka zcela s přehledem ovládla svět elektroniky a směle kráčí dál Mezi světy, kde se cítí nejlépe, obklopena těmi, se kterými hudebně souzní. I v tom koneckonců spočívá kouzlo této nepřehlédnutelné zpěvačky, skladatelky, producentky a textařky. Zbývá jen Lence popřát, ať během své kariéry ujde co nejvíc kilometrů. Svými výlety za hledáním tajů hudebního výrazu zvedá laťku hudebního vkusu.
Bjork - Biophilia
Islandská dáma se znovu předvedla... Jak jinak lze začít komentář k jejímu novinkovému albu, které zahltilo všechny hudební portály světa. Ne každé oko či ucho je schopno ustát další elektrogeniální precedens, se kterým severská experimentátorka přichází, a možná i v tom spočívá její genialita. Biophilia se nijak nevymyká z řady kvalitních nahrávek, kterých má Bjork na kontě již bezpočet, přesto je však (stejně jako její předešlá alba) jiná. Má svůj ojedinělý kosmos a sofistikovanou logiku, kterou ji vtiskla její stvořitelka, jež ani v tomto případě nešetřila svou taktickou či tektonickou originalitou. K tomu si dokonce nechala sestrojit speciální hudební nástroje, které mají svými postmoderními zvuky uvést do pohybu tuto novou galaxii hudebních struktur. Crystalline, Cosmogony či Virus jsou jako střiženy na míru rádiím, ve kterých by jistě působily jako meteor vůči skomírajícím popovým produkcím stále více klesající úrovně. Biophilia však skrývá i jiné kalibry. Zatím co Solstice a Moon povznesou posluchače svými éterickými výpočty na téměř lunární orbitu, Mutual Core nenechá nikoho na pochybách svým vývojem, aby nakonec ve finále vyústil v erupci, ke které skutečně dojde v závěru deluxe edice alba a odezní v benefičním singlu Nattúra za ochranu islandského životního prostředí. Filozofie Bjork je důkazem, že nad přírodou nelze zvítězit. Příroda na planetě Biophilia je však tvořena technologicky. Bjork tímto albem dokázala, že v souladu s přírodními zákonitostmi zvítězila nad zákonitostmi technologického pokroku.
Jáchym Hájek, trumpetista Poletíme?
Protože zahraniční scénu skoro nesleduji, budu hodnotit pouze tu českou.
1. Tata bojs - Ležatá osmička - Klobouk dolů před tou jejich úrodou. To je 14. album? Kam oni na ty nápady choděj... Hodnotím ležatou osmičkou.
2. Beňa a Ptaczek - Music Of The Mississippi River - Co říct... Je to dobrý jako prase.
3. Midilidi - Operace Kindigo - V elektronické hudbě se už jenom těžko vymýšlí něco originální. Midilidem to jde. Jsou to šikovní kucí.
Ještě chci zmínit Detaily Vypsané fiXy, je to dobrý, běhá mě z toho mráz po zádech, jenže se mi tam nevejdou, a in memoriam také Lovu zdar od Nuck Chorris gangu (bude jich škoda, šlapalo to).
Jan Keřkovský, farář, překladatel a vydavatel
Z české scény bych si vybral Noční optiku (Strojek z půdy) a Čechomor (Místečko). Na zahraniční scénu si netroufám.
Marcel Kříž, písničkář
Omlouvám se, ať jsem dělal, co jsem dělal - vyšly z toho 4 alba a ani jedno nedokážu z loňské top vypustit.
Tady je 4 top:
Vladimír Merta - Ponorná řeka
Kombinace textově i melodicky povlávající formy s řád dávající podporou etc. se vydařila. Opět plynoucí filmová okénka přetavená v písně. Skvělé.
Kill The Dandies! - Those Who Hold The Flame
OST k zatloukání víka rakve. Funébr marš šlapáku a basy, Sonjin hlas s jemným vibrátem rozlévající se do nejzapadlejších koutů žil, zběsile rozžhavený slide, tamburína ze zubů a kostí, frekvenční hvizd a synthetický šum... (recenze zde)
Chloé Mons - Walking
Písničkářská zpověď. Písně černé a neproniknutelné, nebezpečné a uhrančivě svůdné. Elektrické ukulele, bahenní blues a folk ve svém prazákladu - lidového vyprávění. (recenze zde)
Lonesome Wyatt and the Holy Spooks - Heartsick
Jeden z předních představitelů tzv. gothic country, pro tentokrát s mandolínou, elektrickým piánem a písněmi křehčími než mlha. Edgar Alan Poe by měl radost... (recenze zde)
Tomáš Grulich
1. Kvarteto Pavla Haase - A. Dvořák, Kvartety č. 13 a č. 12
Nahrávka Dvořákových pozdních kvartetů v podání Kvarteta Pavla Haase byla na podzim oceněna časopisem Gramophone jako nahrávka roku. Zdaleka to není první úspěch tohoto mladého českého kvarteta, ale úspěch určitě největší. Ještě větším zážitkem než poslech nahrávek je ovšem slyšet je naživo, pro mne osobně bylo jejich loňské vystoupení v Brně událostí roku. Doporučuji si jejich koncerty nenechat ujít.
2. Vasilij Petrenko, Královská liverpoolská filharmonie - D. Šostakovič, Symfonie č. 6 a č. 12
Od roku 2009 Vasilij Petrenko nahrává postupně všechny Šostakovičovy symfonie. Nahrávky to jsou geniální, dynamické, pregnantně zahrané, s výbornou analýzou v bookletu a co je nejlepší, za pouhých cca 200 Kč. V jeho podání výborně zní i některé propagandistické symfonie jako např. č. 3 (prvomájová) nebo č. 12 (věnovaná V. I. Leninovi a roku 1917) v zatím poslední nahrávce.
David Kadlec, pozounista Discoballs
Zahraniční muzika mě nikdy moc nebrala, takže v ní přehled mám jen mizerný. Dost se mi kupodivu líbí Rihanna a její píseň Man Down, ale celé CD jsem zatím bohužel neslyšel.
Z domácích CD poslouchám nejvíc Fast Food orchestra a jejich Wanted for Cooking - kluci tam krom jiného ukázali, že umí napsat i dobrej českej text - tak jako Poletíme? popsalo dění na festivalu, oni popsali kočovný život muzikanta dost vtipným způsobem. Jinak mě asi nic moc nezaujalo, točím dokolečka desky z pro mě silnýho roku 2010 a starší. Po zajímavým demu punk-rockové kapely Rabies jsem zvědavý na jejich CD plánováné na červen 2012, které by mohlo v tomto žánru sklidit velký úspěch určitě minimálně po celé naší zemičce, stejně jako plánované CD kapely Bombs from Heaven. Těším se, že si brzy poslechnu PPU, JAR, Dusilovou, Annu K., Hm, Kubu Čermáka či Vltavu, žádné z těchto CD sem však již bohužel zařadit nestihnu. Hrůzou roku je pro mne album kapely Eddie Stoilow a děsí mě jeho obliba. Sečteno a podtrženo: Dost divný rok ze kterýho u mě vyčnívá Rihanna a Fast Food Orchestra =)
Jan Skála, úředník a písničkář
Měl jsem možnost slyšet několik nových desek. Letos mě oproti minulým letům nezaujala deska Trabandu. Popsal bych ji jako nekompaktní směs písní, kterou pár dobrých písní moc nepozvedá. Na koncertech to nevadí, ale na této desce jsou ty silnější písně utopené, zatímco na jiných deskách slabší písně čerpají ze síly jiných a všechny pospolu přispívají k síle celého alba. Nějak mi není jasný kontext celé desky. Jaký to rozdíl oproti minulé desce, z které jsem byl nadšen, a nenacházel jsem slabších písní, slov či zvuku. Ani mě nezaujala nová deska Křesťana a Druhé trávy. Četl jsem, že je vcelku dobře hodnocena, ale nějak se v těch verších plných náznaků (v „aluzích“) ztrácím, vyřčeny jsou naléhavě, ale mnoho si z nich nedokážu vzít. Přímočarost 1775 básní a starších desek je mi bližší.
Líbilo se mi velice V čajové konvici skupiny Květy. Zvládli to hravě. (Až na obrat „zanech spěch“.) Dále mě potěšili Merta a Etc... Ponornou řekou. To by si zasluhovalo poslouchat na LP, jako staré Mertovy desky. A zní to sem tam jak Floydi.
Ještě jsem slyšel asi jednu či dvě desky a různé útržky, aniž by mě co oslovilo, ani ta Vltava nějak ne, ale je pravdou, že od ní jsem slyšel jen ty útržky. Na Vltavě se mi líbily písně argentinské zpěvačky Marie Volonté (tango/jazz), na Jimramově se mi líbilo obecně, Traband velmi, pokud si dobře pamatuji.
Neslyšel jsem zatím nové Žalmy starého Oborohu (kdo by to po těch letech čekal?)
Sumárum, slyšel jsem několik desek, dvěma dávám hlas.
sobota 19. března 2011
Taylor Swift - Mean
Sedmého března oficiálně vyšel nový singl Taylor Swiftové Mean, třetí singl z loňského alba Speak Now. Taylor je jednadvacetiletá americká country písničkářka, která zatím vydala tři studiová alba, za to druhé, Fearless, získala dokonce cenu Grammy pro nejlepší album roku.
Jejím dosud asi největšími hity jsou písničky You Belong With Me a Love Story. K oběma natočila videoklipy, ten k You Belong With Me mám rád jako čtyřminutovou verzi klasické klišovité americké romantické komedie ze středoškolského prostředí vrcholící na (maturitním) plese, trochu úsměvný klip k Love Story zase těží z odkazů na film Pýcha a předsudek.
Je to samozřejmě nic neřešící zábavná muzika pro čtrnáctileté holky, kterou nelze srovnávat s náročnějšími zpěvačkami a textařkami typu Norah Jones nebo Regina Spektor. Ale písnička podle mě funguje velmi dobře a to díky:
1. jasně rozpoznatelnému nadhledu nad písničkou, textem a vlastně i celou country, ze které vychází, a až nakažlivé radosti.
2. výborné gradaci. U nás o žádné takové hudbě, která nemá úplně hloupý text, nevím a ty písničky, které se vyskytnou (tj. ty s hloupým textem), by končili s gradací při prvním nástupu refrénu v čase 0:38 a pak už by se jen opakovali. Ne tak Mean, ta graduje ještě minimálně dvakrát, ve 3:16 a pak ještě jednou před závěrem, do kterého dospěje tak našláplá, že hned chci zjistit, jak se vlastně od toho klidného začátku k tomu finále dopracovala (tj. pustím to znovu).
Tohle u nás dost citelně chybí. A to je ještě třeba vyzdvihnout, že si to celé ta mladá holka složila sama. K písničce má snad vzniknout nový klip, tak se těším.
Jejím dosud asi největšími hity jsou písničky You Belong With Me a Love Story. K oběma natočila videoklipy, ten k You Belong With Me mám rád jako čtyřminutovou verzi klasické klišovité americké romantické komedie ze středoškolského prostředí vrcholící na (maturitním) plese, trochu úsměvný klip k Love Story zase těží z odkazů na film Pýcha a předsudek.
Je to samozřejmě nic neřešící zábavná muzika pro čtrnáctileté holky, kterou nelze srovnávat s náročnějšími zpěvačkami a textařkami typu Norah Jones nebo Regina Spektor. Ale písnička podle mě funguje velmi dobře a to díky:
1. jasně rozpoznatelnému nadhledu nad písničkou, textem a vlastně i celou country, ze které vychází, a až nakažlivé radosti.
2. výborné gradaci. U nás o žádné takové hudbě, která nemá úplně hloupý text, nevím a ty písničky, které se vyskytnou (tj. ty s hloupým textem), by končili s gradací při prvním nástupu refrénu v čase 0:38 a pak už by se jen opakovali. Ne tak Mean, ta graduje ještě minimálně dvakrát, ve 3:16 a pak ještě jednou před závěrem, do kterého dospěje tak našláplá, že hned chci zjistit, jak se vlastně od toho klidného začátku k tomu finále dopracovala (tj. pustím to znovu).
Tohle u nás dost citelně chybí. A to je ještě třeba vyzdvihnout, že si to celé ta mladá holka složila sama. K písničce má snad vzniknout nový klip, tak se těším.
pondělí 28. února 2011
Longital - Von von
Bratislavské Longital jsem naživo slyšel zatím dvakrát, nahrávky v podstatě neznám. Napoprvé (ještě jako Dlhé diely) mě moc nezaujali, přišli mi trochu namyšlení nebo co, napodruhé už to bylo mnohem lepší. Loni v říjnu vydali na svém vlastním už deset let starém labelu Slnko Records nové album Teraz. Písnička Von von z tohoto alba má teď čerstvý klip. A stojí to za to!
Zpěv Daniela Salontaye ke konci mi trochu připomněl i nedávno zde zmíněného Petra Linharta.
Mimochodem, taky vám přijde, že, co se týče nových alb, se na české scéně už víc než dva měsíce nic neděje? Nebo jsem jen namlsanej po loňském velmi plodném roce? Několik zářezů má snad jen Guerilla records... No, čekám na březen na Květy V čajové konvici.
Zpěv Daniela Salontaye ke konci mi trochu připomněl i nedávno zde zmíněného Petra Linharta.
Mimochodem, taky vám přijde, že, co se týče nových alb, se na české scéně už víc než dva měsíce nic neděje? Nebo jsem jen namlsanej po loňském velmi plodném roce? Několik zářezů má snad jen Guerilla records... No, čekám na březen na Květy V čajové konvici.
sobota 19. února 2011
Tereza Mirovičová - Chikondi
Tereza Mirovičová, ředitelka neziskové organizace boNGO Worldwide, která podporuje venkovské školky v Malawi, nazpívala v jazyce chichewa píseň Chikondi (Láska). Píseň je na melodii De Nîmes od Radůzy.
Jde bezesporu o zajímavý a milý počin. Škoda, že postrádá drajv originálu, který je ještě umocněný střídáním češtiny s francouzštinou.
Jde bezesporu o zajímavý a milý počin. Škoda, že postrádá drajv originálu, který je ještě umocněný střídáním češtiny s francouzštinou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)