Traband v Brně, březen 2016

Poslední koncert Trabandu v Brně před plánovanou rodičovskou dovolenou Jany Kaplanové jsem si nemohl nechat ujít. Naposled jsem na nich byl loni v listopadu v klubu Eleven, nyní opět (podobně jako brněnský křest Vlnobeatu a další dřívější koncerty) hráli na Flédě. Koncert byl navíc nahráván pro plánované živé album, po pódiu také běhal kameraman a točil na foťák. Jo, už to bude v červnu 11 let, co jsme se s Kolibem tísnili v narvané Akropoli na koncertu „10 let na cestě“, jehož záznam pak vyšel na DVD. Leccos se od té doby změnilo, ale to by bylo na další článek.

Na Flédu jsem dorazil s Malým vlkem, který kvůli Trabandům přijel až z Chotěboře a zajistil si bydlení co možná nejblíže nádraží, aby ráno co nejsnadněji zase odjel do práce. Ve frontě a potom v kotli jsme pak potkávali další známé: Davida a Jakuba Junovi, Evu Markovou, po letech jsem zase viděl Pášu, dorazil i Honza Kryštof, Malý vlk mě představoval dalším svým známým, kteří se mě ptali pokolikáté jsem už na Trabandech (odpověděl jsem, že asi pošedesáté, ale přesně nevím, budu si v tom muset udělat pořádek), po koncertě jsem také potkal Kevina s Maruškou Piknovou atd.

Traband vylezl na pódium s padesátiminutovým zpožděním (jak je bohužel na Flédě zvykem) a zahájil překvapivě Princeznou Ladou. Následovaly hity Indiáni ve městě a Pálíš, doutnáš, nehoříš a hned se vrhli na aktuální repertoár z Vlnobeatu. Playlist koncertu byl patrně s ohledem na natáčení trochu neobvyklý: Traband hrál téměř výhradně věci z novějších alb. Vlnobeat přehrál z velké části (ovšem opět bez Moje kočka mňoukala), doplnily je hity z Domasa a Přítele člověka, ze starších dob se vyloupla jen Na širém moři. Banjista Radim Huml (s výjimkou asi jedné ze dvou písniček z Domasa z úvodu koncertu) tak byl celou dobu na pódiu, což nebývalo typické. Program založený na Vlnobeatu jsem si samozřejmě hrozně užil.

Zhruba v půlce byla asi čtvrthodinová přestávka, během které vystoupil se třemi básněmi pan řidič (!!!). Toho jsem na pódiu neviděl snad už několik let!

Charakter koncertu ke konci pootočilo uskupení Spálený sušenky, které Jarda pozval na pódium jako náhražku za loňské společné vystoupení na ObrFestu, které narušila bouřka. Došlo tím pádem i na starší hity, Traband s trojicí bubenic zahrál Černý kafe, Tichého muže a Černého pasažéra. Ještě hlouběji do minulosti (vlastně nejhlouběji, jak to jen jde) se pak Traband ponořil v přídavcích (tradičně „jedna rychlá, jedna pomalá“): Orel a panna a Sáro! (kterou Jarda doprovázel netradičně na klávesy, za které se dostal tento večer snad teprve podruhé). Nakonec se tak svého zástupce dočkala všechna trabandí alba.

Opět velmi povedený večírek! Jsem zvědav, jak bude vypadat na albu.

Václavovo závěrečné foto

Traband, Fléda, Brno, 29. března 2016: Orel a panna, Sáro!, Na širém moři, Černý kafe, Černej pasažér, Tak to mám rád, Milovaný syn, Jdu krajinou, Tichý muž, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Kantorovy varhany, Princezna Lada, Romeo a Julie po deseti letech, Muž, který sázel stromy, Pokaždé, když přicházíš, Kabát '66, Trofeje, Mluv se mnou, miláčku, Do ticha, Tenhleten den, Píseň písní, Písmem klínovým, Vidím Tě.

Podzimní Zbytov 2015

Podzimní Zbytov 2015 popíšu jen krátce. Odehrál se deset let poté, co jsme takto na Zbytov přijeli poprvé a měl s tím prvním některé společné rysy. Hlavně tedy dva: většinu času jsme opět strávili v myšárně (což bylo už po druhé v řadě a stalo se to novým pravidlem) a bylo nás málo. Před deseti lety ale byl Zbytov legendárně domluven 14 dní předem na Sjezdu, tentokrát se prostě přihlásilo málo lidí a spousta z nich se ještě v posledních dnech omluvila. Ale my, co jsme přijeli, jsme si to samozřejmě moc užili, navíc bylo fakt nádherně.

Já jsem se na poslední chvíli dostal do jediného auta jedoucího z Brna, protože Domec Palec se na poslední chvíli rozhodla jet až v sobotu. Vyrazili jsme po sedmé od kavárny Atlas. Napřed jsme jeli k Férům, kteří přislíbili dodat zbylé víno ze svatby, ale bohužel ochořeli a nemohli sami jet. Lucie měla trochu obavy, zda už víno není zkažené, ale nakonec jsme to riskli a celovíkendové pití nikomu neublížilo. Jeli jsme v tomto složení: řídil Dominik Hodač (který tak jel na Zbytov vůbec poprvé, když nepočítáme svatbu Doleželových), kromě mě jeli ještě Klárka, Pepina a David Koňař. Z Brna pak ještě jeli po vlastní ose Franta s Kurtem, dorazili nějakou dobu po nás, do Bystřice se pro ně otočil Malý vlk, který přijel sám Multiplou. Nějak jel i Gregor, další nováček „našich“ Zbytovů.

Když jsme dorazili do cíle, v myšárně už byli Kolib s Martinou (kteří přivezli nákup) a mastili karty s Jakubem a Marky Kadeřávkovými. Přítomen byl i nejmladší účastník, Sam Kadeřávek, ale nedlouho po našem příjezdu už s maminkou odjel domů do Věcova. V pátek večer dorazil ještě Honza Dědič a byli jsme komplet. Měl dorazit ještě Jeník Lavický, ale v Chrudimi nezvládnul přestoupit z vlaku na autobus a tak dal vědět, že přijede v sobotu brzy ráno. Když mezi nás zavítal i pán domu, skromně jsme oslavili 10 let od prvního našeho Zbytova. Podobně jako na jaře při oslavě 20. Zbytova, i tentokrát jsme zpívali písničku (Honzo, dnešek je den chvály) a zapíjeli to šampaňským. Pak už se kalilo. Odjel Malý vlk s Kadym s tím, že přiveze překvapení. A skutečně! Kolem půlnoci se vrátil a do myšárny s ním vstoupil Kubišta, který si takto na Zbytov odskočil po párty s bývalými spolužáky ze Žďáru, poměrně záhy šel ale spát a brzy ráno už pokračoval domů.

Někdy nad ránem jsme končili v sestavě Malý vlk, Franta s Kurtem a já a řešili jsme poměrně čerstvé zážitky z kalby na Sjezdu. Kurta, který na Sjezdu nikdy nebyl, jsme seznamovali s genezí a tradicí těchto kaleb, které zavedl právě Malý vlk, když roku 2009 začal působit jako hlídač škol. Některých starých slavných kaleb v šatnách či jiných místnostech k tomu Malým vlkem určených se účastnila i Franta, takže jsme si pěkně zavzpomínali, dali k dobru některé historky z nočních sjezdových hodin a tak.

Tím, že nás nebylo mnoho, Honza ani nemusel připravovat tradiční papír s rozpisem prací. Holky Franta, Pepina, Klára ad. hrabaly kdekoli. Muži Honza Sk., Honza Dědič a Jeník Lavický, kterého Kolib brzy ráno dovezl, sekali dřevo (chvílemi též já). Malý vlk s Kurtem dostali obtížný úkol vyrvat jeden větší kořen ze země, což se jim nakonec úplně nezdařilo. Údernická parta David, Kady a Dominik zazdívala vrata do stodoly ze strany od Strachujova. Gregor, Domča, která přijela někdy před polednem, a patrně také Martinka dělali další práce okolo domu, hlavně na záhoncích. Nejodbornější a nejnáročnější práci si radši udělal Honza Keller sám – nahazoval na dvoře omítku.

Tuším že při obědě jsme se dozvěděli zajímavou věc, totiž že Marta zalévá mraveniště poblíž domu lógrem z kafe, což mravenci neradi a tak radši odtáhnou o kousek dál. Na toto téma se pak rozjela šílená diskuse formátu blížící se nejklasičtějším zbytovským debatám. Vymýšleli jsme scény z postapokalyptického filmu, kde vládu na Zemí převzaly hordy mravenců, kterých je všude plno a vytlačili lidskou civilizaci. Jedinými místy, kde přežívají poslední zbytky lidí, jsou tak hipsterské kavárničky v Brně apod. obehnané valy z lógru, přes které se mravenci nedostanou.

Protože bylo, jak jsem již napsal, úplně nádherně, odpoledne jsme strávili dodělávkami a povalováním se u kamenného stolu. Na chvíli se za námi opět přijel podívat Sam. Zamávali jsme zbytovským koním, které tu, když se sem na jaře vrátíme, už nebudou.

K večeři jsem jako vždy spoléhal na brambory ze zbytovského sklepa, na které se vždy, když se náš příjezd blíží, ještě zeptám. I tentokrát jsem se zeptal, jaksi jsem ale zapomněl Martinu odpověď, že brambory letos nejsou. Naštěstí je obětavý Dominik dojel koupit a večeře byla tedy klasická.

Naším večerním hostem měl původně být etnolog Michal Pavlásek. Nakonec nemohl, ale jako náhradu za sebe domluvil kulturního antropologa Josefa Oriška. Ten ovšem také nedorazil a role „náhradníka náhradníka“ se dobře zhostil učitel jedné ze svitavských základních škol Petr Sedlák (vyšlo najevo, že se ze Svitav zná s Filipem Kellerem), který pohovořil o tom, jakým způsobem se snaží se žáky pracovat a diskutovat o „migrační krizi“. Následovala krátká diskuse a i když pan Sedlák spěchal domů (ač to chvíli vypadalo, že se nechá ukecat ke kalbě), zdá se, že se mu na Zbytově líbilo a vyslovil přání příště přijet jako normální účastník.

Následovala kalba, Honza hrál na kytaru, pak i Hašlerka a snad i já (což si Honza Keller natočil na video). Malý vlk, který začal popíjet víno už někdy dopoledne, večer brzy odpadl. Někteří jsme to naopak táhli skoro do brzkých ranních hodin, já s Hašlerkou jsme končili tím, že jsme začali přezpívávat Jesus Christ Superstar, další (Pepina, David) přihlíželi.

Ráno jsme jeli do Jimramova, kde bylo díkčinění, po kostele jsme zamířili neomylně do Bistra. Pak nastal všeobecný rozjezd, jen pár posledních vytrvalců zůstalo ještě chvíli na Zbytově, což ale s sebou přineslo povinnost úklidu. Poté už jsme skutečně všichni odjeli, ale na jaře jsme tu jak na koni zas!

Hamlet, divadelní studio Paradox, Brno 2016

V neděli 10. ledna 2016 jsem byl na premiéře inscenace Diagnóza Hamlet v brněnském divadelním studiu Paradox. Jedná se o studentské představení v režii Vítězslava Větrovce. Ač bych podle názvu inscenace čekal spíš nějaký experiment, aluzi na Shakespeara nebo tak něco, před malým hledištěm zaplněným do posledního místa se odehrál vcelku klasický Hamlet. Podobně jako před půldruhým rokem ve studiu Marta tedy žádné velké překvapení. Jeden zásadní rozdíl oproti všem ztvárněním, které jsem kdy viděl, zde ale přeci jen byl: Hamleta hrála herečka (skvělá Tereza Lexová).

Představení se odehrává v malém prostoru, kde se rozdíl mezi hledištěm a jevištěm pozná jen podle židlí a podle toho, kam míří světla. Herci mohou kromě uličky mezi židlemi v hledišti, odkud na začátku přišli, využívat jen dveře v zadní stěně, často tedy zůstávali na jevišti, i když jejich postavy byly mimo děj. Svádí to k tomu, aby se na pozadí různě přesouvali a výmluvně chodili kolem těch právě hrajících, jako tomu bylo před pár lety v Huse, ale je to naštěstí využito střídmě, s větším důrazem snad jen v jediné scéně. Jediným větším scénickým prvkem na jevišti je velký šutr postavený uprostřed, nikde žádné balkóny, ochozy či propadliště, herci se tedy celou hru pohybují pouze na malém prostoru kolem šutru. Na stěnách jsou různé nápisy křídou, což je využito jednak ke gagům Rosencrantze a Guildensterna, kteří často chodí okolo stěn a nápisy mažou houbou, zřídka také k věcem souvisejícím přímo s textem hry, např. Hamlet na zeď napíše svůj dopis Ofelii [2,2.109]. Herci mají zajímavé moderní kostýmy, společným znakem je, že všichni mají paruky nebo výrazně obarvené a upravené vlasy.

Celá hra je jakoby rámována tím, že její děj vypráví Horacio, tak jak byl Hamletem pověřen v [5,2.342-349]. Napřed předstoupí všechny postavy a Horacio je představí a řekne, jakým způsobem zemřely. Pak teprve začíná samotná hra, pokud se nepletu, vynechána je scéna [1,1] a začíná se podobně jako v Huse rovnou Claudiovým státnickým projevem v [1,2]. Claudius je zahrán dobře, ale celkově je královský pár trochu upozaděn, Gertruda se kromě ložnicové scény [3,4] skoro nedostane ke slovu. Výrazný je Polonius, který, i když herec normálně chodí, celý svůj part odehraje v sedě na kolečkovém křesle, což nahrává různým gagům. Vypuštěna je však celá jeho scéna s Reynaldem [2,1] a výrazně zkrácen je velmi výživný dialog s Claudiem, ve kterém mu dokazuje, že za Hamletovým šílenstvím je láska k Ofelii [2,2.85]. Rosencrantz a Guildenstern rozehrávají vysloveně klauniádu (mají i naznačené červené nosy), jednak zahajují každou jednotlivou scénu slovy „scéna první /druhá / atd.“ a názvem té scény, což je většinou nějaký vtipný souhrn toho, o co ve scéně půjde, nebo nějaký zásadní citát textu, který ve scéně zazní. Navíc hrají i divadelníky (takže scéna příjezdu Rosencrantze a Guildensterna a scéna příjezdu herců [obojí v 2,2] jsou sloučeny v jednu) a na hře ve hře [3,2] se dost vyblbnou, publikum chvílemi řičelo smíchy. A do třetice stejní herci pak hrají i hrobníky s dalšími vtipnými momenty. Např. rozhovor s Hamletem, který se jich po jejich příjezdu ptá, jestli přijeli sami nebo pro ně král poslal, je velmi povedený. Toto zjedodušení, kdy Rosencrantz a Guildenstern hrají i herce, zasáhne výrazně do textu: myslím, že úplně vypadla debata o Pyrrhovi [2,2.428-511] a navazující Hamletův monolog Jsem darebák a trapný ničema [2,2.540-597], naopak Rosencrantz s Guildensternem úspěšně sekundují Poloniovi v jeho žvatlání „tragédie, komedie, hra historická, pastorální, pastorálně komická, historicko-pastorální…“ v [2,2.391]. Po hře ve hře je ale vypuštěn dialog o hraní na flétnu [3,2.338], následuje krátký dialog Hamleta s Poloniem „Vidíte tamten mrak? Že je to skoro velbloud?“ [3,2.368], který je patrně vcelku náročné zrežírovat, protože se odehrává v čase všeobecného shonu a rozrušení. Tak i zde se, myslím, moc nepovedl a zapadl. Vcelku nevýrazná mi přišla Ofelie. Fortinbras se ve hře vyskytne pouze jednou, vlastně dost nesystémově, moc tam nezapadá, komunikuje s publikem jako by to bylo jeho vojsko.

Zvláštně je pojato šílenství Hamleta a Ofelie. Hamlet prohlásí, že se bude chovat divně [1,5.171?, podobným způsobem tohle Hamlet glosoval i v nedávném NT Live s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli] a následuje scéna, ve které s Rosencrantzem a Guildensternem v šíleném rytmu pogují na nějakou moderní hudbu, zbytek hry se pak ale Hamlet chová vcelku normálně. U Ofelie se pak šílenství jeví tak, že jezdí na Poloniově křesle a zpívá si, úplně vyškrtnuta je scéna s květinami [4,5].

Podobně jako před lety v Činoherním studiu v Ústí nad Labem s Romanem Zachem v hlavní roli i zde chybí duch. Zatímco v Ústí ale úplně chyběla jeho postava a scény s ním, zde nevystupuje fyzicky, ale je přítomen. To, co říká Hamletovi na hradbách, reprodukuje zkráceně Horacio (zatímco Hamlet upřeně hledí přes diváky), citelně ale duch chybí v ložnicové scéně, kde Hamlet najednou začne mluvit z cesty (repliky, kdy mluví s duchem), ale není to nijak vysvětleno a pokračuje se normálně dál.

Jako drobně nedotažené mi přišly i scény, kdy je některá postava skryta ostatním. Cladius a Polonius říkají, že se skryjí a budou pozorovat Hamleta s Ofélií, ale pak se na to nějak zapomene (možná tím, že jsou všichni herci stále na scéně). Podobně Polonius v ložnicové scéně vůbec předem neříká, že se ukryje, prostě začne v jednu chvíli volat o pomoc a Hamlet ho jakoby ukrytého za závěsem zastřelí (ano, Polonius je zastřelen, což, jak jsem psal výše, je prozrazeno hned na začátku hry Horaciem). A opět, Ofelie je v tuto chvíli také na jevišti, což je v představení hned využito tak, že ihned spatří svého mrtvého otce a s pláčem se k němu vrhne).

Trošku zvláštní bylo i to, že Hamlet vysvětluje, jak se dostal zpátky z cesty do Anglie až po scéně pohřbu. Naopak velmi dobře a pochopitelně vyznívá Hamletovo vysvětlení či omluva, proč se během pohřbu tak obořil na Laerta. Nevzpomínám si, že bych to někdy viděl takhle jasně.

Závěrečný souboj je opět podobně jako ve zmiňovaném představení v Huse na provázku odehrán ve stoje, pouze Osrik (hraje jej stejný herec jako Polonia) vtipně pobíhá mezi herci a hlásí zásahy. Hlavní vyprávění toho, co se děje, ale přebírá Horacio a jako dobré odlehčení v jednu chvíli hlásí, že omylem je bodnut také Osrik, který pak musí, ač se mu nechce, opět zahrát mrtvého. Slabinou tohoto „souboje ve stoje“ je, že člověk během něho těžko postřehne poměrně zásadní věci jako výměnu rapírů apod.

Hra končí tím, že Horacio zbytkem otráveného vína polije vrchol šutru uprostřed jeviště a pak to zapálí. Modrý plamen pomalu dohasíná a nastává tma.

Inscenace je dosti zajímavá s pozoruhodnými hereckými výkony (výborný ženský Hamlet, vtipná dvojice klaunů a Polonius), ale jak vyplývá z výše uvedeného nahodilého výčtu, skoro vše už jsem někde viděl.

Hrálo se s textem v překladu Zdeňka Urbánka, ze kterého také cituji.

William Shakespeare: Diagnóza Hamlet,
překlad Zdeněk Urbánek, Divadelní studio Paradox, Brno, 10. ledna 2016, premiéra
režie: Vítězslav Větrovec
dramaturgie: Karolina Ondrová
hrají: Tereza Lexová, Matěj Nešpor, Jakub Urbánek, Monika Okurková, Michal Mančík, Natálie Pelcová, Adam Wicha, Josef Zachar, Vojtěch Hříbek, David Tchelidze

Pár fotek z děkovačky zde. Fotky z premiéry od Martina Chylika, který seděl vedle mě, zde na Facebooku.

Jarda Svoboda – Hosín 12. listopadu 2015

Jardovi Svobodovi, kapelníkovi Trabandu, v poslední době přibývá sólových koncertů. Šušká se dokonce o tom, že by mohl letos vydat sólové album, takže se samozřejmě snažím pilně sledovat, co na svých recitálech hraje. Osobně se mi jej slyšet při sólovém vystoupení už dlouho nepoštěstilo, ale doputoval ke mně playlist Jardova koncertu v Hosíně u Českých Budějovic 12. listopadu 2015. Je to konzultováno přímo s Jardou, takže to snad sedí. Playlist je zde:

Řeka
Jsi
Královno noci
Havrani
Mluv se mnou, miláčku
Svatební
Slovo o slově
Pozvedám své oči k horám
Jdu za tebou (Koubek)
Lano, co k nebi nás poutá
Otče ohně
Kristyno!
Na svém místě
Šťastná hvězda
Nad Koločavou
Moje volba 1
Nehledám nacházím
Vlaštovky
Nebojsa
Jdu krajinou
Po potopě

Je to dosti zajímavý průřez Jardovou písňovou tvorbou, který zahrnuje jak písničky Otcových dětí a Trabandu, tak také starší nevydané písně a novinky. Navrch pak převzatou písničku od Vaška Koubka Jdu za tebou, která upomíná na časy, kdy Traband na svých koncertech hrával Koubkovu Milou a pak ho doprovázel na albu Každej pes (2004).^[1]

Otcovy děti
Z repertoáru Otcových dětí Jarda tu a tam na koncertech něco zařadí, stará písnička Otcovek Mezi nebem a zemí posloužila jako otvírák např. na koncertě 21. února 2007 ve Strakonicích. V Hosíně Jarda začal podobně, písničkou Řeka, a skončil písní Po potopě. Na webu je záznam přímo z Hosína:



Traband
Od Trabandu v Hosíně zaznělo, jestli dobře počítám, šest písniček, půlka z nich – nepřekvapivě – z alba Přítel člověka^[2] (Havrani, Vlaštovky, Jdu krajinou), sólově často hrané Lano, co k nebi nás poutá, ale i Nad Koločavou či opus Mluv se mnou, miláčku z nejnovějšího alba Vlnobeat.



Starší nevydané písně
Z doby kolem vydání Přítele člověka pochází vícero písniček, které se zatím na žádné album nedostaly. Asi nejznámější (ale pozapomenutá) je Moje volba, kterou Traband hrával na svých koncertech. V playlistu je doplněna číslem 1, aby se nepletla s jinou písní téhož názvu; Jardovu písničku Moje volba zpívá také The Tap Tap. Dále v Hosíně zazněla písnička Jsi, kterou Traband podobně jako Moji volbu nahrál na demo 2006, ale na o rok novější album Přítel člověka se už nedostala. Z podobné doby pochází, pokud vím, také Svatební a Šťastná hvězda. Nahrávky těchto čtyř písniček jsou k poslechu na webu Evangelického Traband Funclubu.

Novinky
Zbývajících osm písniček jsou novinky, které jsem naživo ještě neslyšel. Minimálně dvě z nich, Královno noci a Nehledám nacházím, hrál Jarda na svých recitálech už v roce 2014. Písničku Na svém místě uveřejnil Jarda na sklonku roku 2014 na svém Youtube kanálu. O těch dalších pěti písničkách (Slovo o slově, Pozvedám své oči k horám^[3], Otče ohně, Kristyno!, Nebojsa) nic nevím a těším se na ně.


[1]Na živém albu Trabandu 10 let na cestě zpívá Koubek s Trabandem také skvělou písničku Hospoda nahranou také původně na albu Každej pes
[2]Právě před vydáním Přítele člověka, kdy měl Traband roční pauzu, Jarda několikrát vystoupil sólově, kde mj. hrál písničky z chystaného alba a kde se začal doprovázet na harmonium.
[3]Úvodní slova žalmu 121.

Nádražky, listopad 2015: Ostravsko II.

Stalo se to v dávných časech. I takoví se najdou, kteří v té době ještě nebyli na světě. Na konci letopočtu se nepsala pětka jako letos, ale řekněme jednička, když se dva pionýři Kurt s Honzou vydali na první putování po nádražkách. Vyjeli z Brna po kolejích, které znamenají svět, a přes Kolín a Českou Třebovou se vrátili zpátky občerstvení, polití živou vodou, v očích jim svítily jiskřičky. Tak to alespoň zaznamenávají očití svědci v dávných, prachem zapadaných a dnes již stěží dohledatelných facebookových statusech. Starší z dvojice pionýrů, Kurt, pak, osvícen touto vykonanou poutí, vyslovil převratnou myšlenku: „Poutě po nádražkách by měly být dostupné všem bez rozdílu.“ Tipuji, že srovnáváním této myšlenky s příběhem Petrova vidění v Joppe by se uživily dvě až tři bakalářky na teologických fakultách (srovnáním s Hasnerovým zákonem z roku 1869 by mohlo hrubým odhadem vzniknout až 20 diplomových prací na fakultách pedagogických). Kurt ale nejenže vyslovil myšlenku, on se rovnou dal do práce. Bylo zřejmé, že pro početnější výpravy je již potřeba vymyslet pořádný itinerář a že poutě by měly mít nějakou jasně danou pravidelnost. Obojí zvládnul mistrovsky a propracované itineráře dostupné zájemcům dokonce s velkým předstihem dodnes budí u Kurtových spolupoutníků úžas. Co se týče pravidelnosti poutí, z původní akce konané jednou ročně se stala zavedená tradice pořádaná dvakrát v roce! Mladší z pionýrů, Honza, se zatím stihl oženit, zplodit potomka a stát se profesionálním, tedy placeným umělcem, na nádražky si tedy může udělat čas jen zřídka, Kurt ale zůstává věrný a je všemi ctěn nejen jako nadzemský organizátor a znalec nádražkové problematiky, ale též jakožto jediný člověk na Zemi, který se účastnil všech poutí po nádražkách od jejich vzniku.

Proč se o tom nyní rozepisuji? Hned napřesrok po pionýrské výpravě se totiž konala první větší pouť a poutníky vedla na Ostravsko. Té jsem se ještě neúčastnil, neb jsem žel měl jakési povinnosti pracovní, všechny další jsem však již zažil na vlastní kůži a podal o nich zprávu (vše k snadnému dohledání zde na Bločku). Pro letošní podzim byla dlouho v plánu výprava na Náchodsko, bohužel ale byla zmařena tím, že byla během roku zavřena pro zdar výpravy zásadní nádražka v Náchodě. Kurt tedy vyrukoval s náhradním plánem, poutí na Ostravsko. Domníval jsem se tedy, že jde o jakousi znouzectnost a že nádražky na pouti se budou částečně překrývat s těmi již navštívenými na jaře 2012. Ach, jak jsem byl malověrný! Jistě, v určitém smyslu se pouť vrátila po letech na místo činu (ostatně do Ostravy jsme zavítali i během cesty na Jesenicko a Opavsko), ale Kurtova oněmi léty tříbená metoda sestavování itineráře schopná čelit rok co rok náročnějším výzvám nezklamala a Kurt geniálně vymyslel pouť po sedmi ještě nenavštívených nádražkách! Při letmém pohledu na seznam nádražních restaurací se zdá, že poutníky vlastně celou cestu plánuje vést po jediné trati, ale uvažme, jak náročné je do plánu zakomponovat pouze ty nádražky, které poutníci ještě nenavštívili (a završit tak, Kurtovými slovy, výzkumy ostravského nádražkového regionu), jak náročné je zahrnout Frýdlant stojící na vedlejší trati či Petrovice na trati slepé, nebo co nejvíce zjednodušit zpáteční cestu do Brna poznamenanou celodenním pitím piva. A to jsou zde ještě fígly pouhým přehledem nádražek stěží rozpoznatelné, např. úhybný manévr, kdy je návštěva nádražky v Bohumíně odložena až na druhé navštívení bohumínského nádraží, je Kurtovou odpovědí na bohumínskou otvírací dobu. Pokud bychom místo chlastání hráli šach, mluvili bychom zde o tzv. „mezitahu“, tj. „ztrátě tempa nutné k získání výhody“. Takovou výhodou byl pro nás pobyt v nádražce v Petrovicích, jedné z nejlepších celé tour (viz níže).


1. Frýdlant nad Ostravicí
Brno hl. n. 5:52 – Ostrava-Svinov 8:17, R 823
Ostrava-Svinov 8:26 – Frýdlant nad Ostravicí 9:11, Sp 1642
Rozjezd na brněnský hlavák přijížděl v sobotu 28. listopadu (tak jako v jiné soboty) poměrně krátce před odjezdem rychlíku na Ostravu, Kurt se tedy jako správný mučedník pro nádražky rozhodl jet o spoj dříve, aby stihl nakoupit sadu pozoruhodných jízdenek. Tentokrát snad nejlevněji vychází kombinace skupinové zpáteční jízdenky do Hranic na Moravě a víkendové jízdenky pro Moravskoslezský kraj (tento typ jízdenek klasicky využíváme). Opět nás je ale lichý počet, takže na poslední místo se skládáme (vozit zadarmo děti se nám ještě nepovedlo, ale během této tour vznikl zajímavý nápad vzít s sebou nějakou bandu a v každém městě jim, zatímco my bychom rozbili hlavní stan v nádražce, dávat nějaké úkoly povahy zeměpisné bojovky). S Kurtem ještě jela Franta a Lucka, která hrdinně přijela z Prahy již v pátek večer. V nádražní hale se pak scházíme i my ostatní: Lucie, Radek, Eva, Evin kamarád Vojta „střelická nádražka už není co bývala“ Novotný ze Střelic, Robert a já. Chvíli bloumáme nádražní budovou jak ovce bez pastýře, ale pak přichází esemeska od Kurta, že už sedí v kupé, a my radostně zaplouváme do podchodu. Tato tour byla výjimečná tím, že během ní nikdo neodjížděl ani nepřijížděl a celou jsme ji tedy zvládli ve stejné sestavě devíti dobrodruhů. Např. pro Evu, která nás vždy neuvěřitelným způsobem stíhala kdesi v terénu cestou kupř. z Německa, to byly první celé nádražky. Taky aby ne, když se výrazně zasadila o uskutečnění tour v tomto termínu, tedy těsně mezi jejím příjezdem z Mexika a plánovaným odjezdem do Íránu, kde dlí nyní, když píšu tyto řádky. Velmi se nám hodí do krámu i to, že snad těsně před nádražkami byla ukončena výluka traťové koleje z Brna do Hulína, protože by bylo velmi potupné začínat cestu v náhradní autobusové dopravě, nepředstavitelně tragické by pak bylo do onoho autobusu nastupovat u viaduktu Uhelná. Vlak ale ještě jede podle výlukového jízdního řádu, tedy s odjezdem o asi deset minut dříve z Brna, což se nám hodí, neboť i přes jeho značnou šouravost přijíždí do Ostravy včas a my stíháme přestoupit na vlak do Frýdlantu. Po odjezdu z Brna si dopřáváme doušek whisky. Průvodčí v rychlíku si doslova téměř sedá na zadek z našich jízdenek a pak nám bryskně spočítá, že pokud jedeme do Ostravy, měli bychom levnější si koupit skupinovou zpáteční Brno – Ostrava a nemuseli jsme si z Hranic kupovat ty regionální jízdenky. Ne, to by nás vskutku ani ve snu nenapadlo. Naštěstí pohotově zasahuje Kurt řka: „My pak jedeme ještě dál.“ „Aha, tak to si jezděte kam chcete,“ zní odpověď moudré a životem ostřílené příslušnice modré armády. Ještě zmíním, že v rychlíku se rozdělujeme do dvou kupéček. Jedno je vyhrazeno ke spaní, druhé, ve kterém sedím i já, pak různému tlachání. Jako vždy při podobných příležitostech, i teď se dostává na přetřes zásadní téma, jak se pomalu rozednívá a jaký dlouhý kus cesty za Brnem ještě jedeme tmou. Ve Vyškově Kurt z okna hrozí místní nádražce, na kterou má pifku, neboť ještě nikdy se nám ji nepodařilo zastihnout otevřenou.

Ve Frýdlantu nad Ostravicí nás čeká velmi slušná nádražka. Již v těchto ranních hodinách si zde dáváme dobrou bramboračku. Místního pingla Eva následně popisuje slovy „růžová košile se zlatým řetízkem na chlupaté hrudi“, ale faktem zůstává, že všechna naše přání vyřizuje bez mrknutí oka. Nádražka má i nekuřáckou část, sedíme ale v části s barem a štamgasty. Zatímco u našeho stolu řešíme problém palmového oleje, štamgasti rozebírají Halinu Pawlowskou. Nádražka má pěkné stropy a poctivý nábytek, dojem trochu kazí prodej loterie. Pijeme Radegast, kromě jedné výjimky snad jediné pivo dnešní tour, což je asi dobře, protože ona výjimka (Ostravar) nedopadla úplně slavně.
Kurtovo hodnocení: ****

2. Petrovice u Karviné
Frýdlant nad Ostravicí 10:15 – Ostrava hl. n. 11:05, Os 3129
Ostrava hl. n. 11:24 – Bohumín 11:31, R 827
Bohumín 11:41 – Dětmarovice 11:51, Os 2935
Dětmarovice 11:55 – Petrovice u Karviné 12:02, Os 3027
Cestou z Frýdlantu do Petrovic procházíme řečeno sportovní terminologií „přestupovým obdobím“, ale vedeni Kurtem vše v poklidu zvládáme. Delší čas strávený ve vlaku cestou z Brna a nyní je od této chvíle až do večera nahrazen velkou kadencí nádražek, mezi stanicemi přejíždíme někdy až s pouhou desetiminutovkou cestovního času (při které se ani nestihneme všichni vystřídat na záchodě), čas strávený v nádražkách je vcelku konstantní, kolem jedné hodiny.

Nádražka v Petrovicích je div světa. Na nádraží, kde není ani noha, kde nás vítá maximálně již léta zaniklý Market na peróně, je fungující nádražní restaurace. A nejen to. Jde o skvostnou nádražku, které Kurt dává absolutorium a i zpětně ji hodnotí jako nejlepší z celé tour! V nádražce jsme celou dobu sami, pouze za podezřelými dveřmi je jakási záhadná místnost, kde patrně někdo sedí a asi dvakrát během našeho pobytu za tím někým přichází host, který posléze zase odchází. Bavíme se představou tajného hráčského doupěte, jaké známe z filmů. Dáváme si česnečku, rádio Čas nám k tomu hraje největší hity. Skutečný čas měří stylové hodiny na stěně. Když se někdo z nás zeptá servírky, kde se tu dá jít na záchod, neubrání se ta dobrá duše smíchu. Dobrovolník pak ostatní od návštěvy onoho místa důrazně zrazuje. Nepopsatelný pocit z petrovické nádražky stupňuje ještě to, že jsme sem z Dětmarovic přijeli motorákem řady 810 sami pouze s jednou babkou (ani průvodčí není přítomen, spoj má samoobslužný způsob odbavování cestujících) a odjíždíme zpátky tím stejným vozem, a kdyby v Závadě (jediné zastávce na trati) nepřistoupil jeden pankáč, tak bychom byli ve vlaku už vážně sami.
Kurtovo hodnocení: *****

3. Bohumín
Petrovice u Karviné 12:55 – Dětmarovice 13:03, Os 3030
Dětmarovice 13:07 – Bohumín 13:15, Os 2936
Bohumínská nádražka se nakonec ukázala být nejslabší z celé tour. Ne, že by byla nějaká vysloveně odpudivá, to ne, i nějací štamgasti v ní seděli, ale všechny ostatní nádražky byly zkrátka lepší. Možná to souvisí s tím, že je zde na čepu Ostravar. Nádraží je ale zajímavé, úzké a vysoké tabule příjezdů mají svůj půvab, nepamatuji si, že bych takové někde viděl.
Kurtovo hodnocení: ** 1/2

4. Karviná
Bohumín 14:05 – Karviná 14:16, Ex 149 Hukvaldy
Nádražka v Karviné má dva prostory oddělené žaluzií. Sedíme v tom, který je dál od baru, a jsme tam sami (v druhém oddílu je vcelku živo). Na zdi se vyjímá kresba parní lokomotivy. Použité nádobí se stylově odkládá na pojízdné „servírovací stolky“. Jeden dobrodruh se vydává na výzvědy na WC a vrací se se zprávou: „Je tam napsaný, že máš platit, ale nikdo tam nesedí.“ Nádražní hala je vcelku pěkná, chladnými nás nenechává zjištění, že se zde nachází hodinářství.
Kurtovo hodnocení: ***

5. Třinec
Karviná 15:00 – Třinec 15:30, Os 2943
V Třinci nás vlak vysazuje v podstatě v areálu železáren. Nádraží je zrovna rozkopané, nádražka toho času zavřena. Chvíli nás to mrzí, ale hned si nadšeně nacházíme náhradní program: čumíme na komíny. Vydržíme to celou hodinu a když z jednoho začnou šlehat plameny, máme ambivalentní pocity naprostého zmaru i naprostého nadšení. Pro fascinující divadlo jsme si navíc našli parádní hlediště: mezi hlavní silnicí z Třince na Český Těšín a kolejemi, za kterými se bezprostředně zdvíhají vrcholky komínů, se v těsném sousedství krámku Ovoce a zelenina (!) nachází turistické odpočívadlo (!!!). V krámku, který navzdory svému názvu obsahuje hlavně regály s alkoholem (ale ovoce a zeleniny je tam více než je v obdobných zařízeních běžné, to se musí nechat), dokupujeme nějaké zásoby (já např. rohlíky) a na dřevěném stole turistického odpočívadla rozděláváme vysokohorskou svačinu (chleba, hořčice, špek, lahváče) a kocháme se výhledem. Máme štěstí, že je ještě vidět, vyšlo to akorát, Třinec už opouštíme za tmy. Další z geniálních fíglů Kurtova itineráře.
Kurtovo hodnocení: (*****)

6. Návsí
Třinec 16:31 – Návsí 16:46, Os 2945
Do Návsí již přijíždíme poněkud navátí, Radek dokonce ve vlaku nechává peněženku, kde mj. má i jednu z regionálních jízdenek. Díky ochotě vlakového personálu ale posléze v Bohumíně peněženku získává zpátky (i když tedy bez peněz, fuj), průvodčí si mezi sebou o nás i řeknou, a tak přivírají oči nad tím, že Radek + 1 (patrně Lucie, že) nemají v tuto chvíli jízdní doklady. V nádražce v Návsí jsou kamínka, což je jistý atribut kvalitní nádražky, ale bohužel se v nich v tuto chvíli netopí. Pijeme speciální „peprně horký“ Radegast za 26 korun. Chutná jak normální pivo. Klábosíme a Eva zničehonic říká: „Mně vedoucí diplomky rozbije držku“.
Kurtovo hodnocení: *** 1/2

7. Mosty u Jablunkova
Návsí 17:47 – Mosty u Jablunkova 17:55, Os 2947
Osm minut cesty mezi nádražkami se již téměř rovná dosavadnímu rekordu (šesti minutám mezi Bzencem a Moravským Pískem). Jednoho prvenství však přece dosahujeme: Vzhledem k tomu, že Mosty u Jablunkova jsou nejvýchodnější železniční stanicí v Česku, máme před sebou nejvýchodnější nádražku! Vcházíme do restaurace jménem Hospůdka na kolejích a jsme nadšeni. V krbu plápolá oheň, vedle něj je ve výklenku rafinovaně vyskládané dřevo. Okna jsou dvojitá, dřevěná. Na stěnách paroží a obrazy různých horkých chat, cítíme se tak trochu jako bychom byli v jedné z nich. Některé chaty i poznáváme, v Mostech totiž pár let zpátky začal jeden z našich velmi vydařených puťáků. Dojem trochu kazí televize. V nádražce jsou všeho všudy čtyři stolky, u každého někdo sedí. Stařík si čte noviny s lupou. Přisedáme ke štamgastovi, který se rozpovídá, je prý majitelem pneuservisu a v Mostech pronajímá chalupu. Štamgastovi dáváme ochutnat domácí jihomoravskou meruňkovici a slivovici, zdá se být velmi spokojen. Naši pozornost poutá vánoční svícen zhotovený ze skleničky na víno otočené nohou vzhůru. Dohadujeme se s Kurtem, jak zhodnotit tuto nádražku. Kurt zpočátku dává 4 a půl hvězdy a ač převelice ctím jeho jemnocit vrchního arbitra nádražkové estetiky, podle mého názoru si Hospůdka na kolejích zaslouží plnou palbu. Nakonec Kurt mhouří oko a je to tam!
Kurtovo hodnocení: *****

8. Brno
Mosty u Jablunkova 19:01 – Bohumín 20:15, Os 2950
Bohumín 20:35 – Brno hl. n. 23:07, R 820
V Bohumíně je podle itineráře ideální čas dokoupit zásoby (na zpátečních cestách již osvědčená vodka s džusem), ač nějaké pálenky by se v batozích dobrodruhů jistě ještě našly. Radek má též možnost vyzvednout si peněženku. A pak už valíme ku Brnu, v devíti lidech zabíráme desetimístné kupé ve voze typu Bee²⁷³, v jedné jeho části se shlukují ti, co už pospávají, v druhé se kalí a pokoušíme se též zpívat. Radek dělá bordel. V Hranicích navrhuji vystoupit a zaplout do nejbližšího nonstopu, neboť tím, že do Hranic máme z Brna zpáteční jízdenky, které platí i druhý den, odpadá nutnost vrátit se do půlnoci do Brna. Návrh není přijat. V Brně se odpojuje Radek veden Lucií bezpečně domů a my ostatní řešíme, co s načatým večerem. Samozřejmě klasicky voláme Pepině, která tou dobou má někde v Brně sedět a chlastat, ale bohužel se dozvídáme, že párty již skončila a Pepina už se z domu nehne. Míříme do Lamploty, ale podobně jako minule nás cosi zastavuje ve dveřích. Ale v Padowci je narváno (což nepochopím). Bloumáme romantickými zákoutími přednádražního prostoru a je čím dál jasnější, jak jsme v oblasti, pro kterou už naplatí Kurtův itinerář, naprosto bezradní a podobně jako ráno se bez svého vůdce motáme jak ovce bez pastýře. Nakonec převládnou sebezáchovné pudy, loučíme se a plni dojmů nastupujeme do půl-dvanáctkových rozjezdů, naše dojmy se vezou s námi a zůstávají.

Závěrečná bilance je úctyhodná. Ze sedmi plánovaných nádražek jsme navštívili šest, z toho dvě naprosto luxusní; Třinec nám zavřenou restauraci bohatě vynahradil svým geniem loci. Již nyní jsme zvědavi, co pro nás Kurt připraví na jaro, kolem Brna se samozřejmě ještě leccos nabízí, např. vynikající nádražky jsou na trati na Jihlavu, jet je možno i do Blanska atp. Otázkou je, jestli se raději nepřikloníme k nějaké exotičtější variantě, výpravě do míst, kde to moc neznáme. Zdá se ale, že už patrně brzy nastane situace, kdy bude třeba pouť plánovat i s přespáním. Padají také návrhy prozkoumat, jak se daří u sousedů, k tomto ohledu se nejvíce nabízí trať Bratislava – Žilina. Každopádně se moc těšíme.

Fotoreportáž zde.

P.S.: To o těch facebookových statusech v úvodu reportáže jsem si vymyslel. Myslím, že není větší marnost než je zkoušet hledat.

Traband v Brně, listopad 2015

Když nepočítám vystoupení na ObrFestu v Obřanech, navíc poznamenané bouřkou, hrál 4. listopadu 2015 Traband v Brně poprvé od křtu Vlnobeatu na Flédě, což je už skoro rok. Sám Jarda to během koncertu glosoval slovy: „Máme manažerku z Brna a v Brně skoro nehrajeme.“ Koncert se odehrál v Clubu Eleven na Dominikánské, kde jsem byl poprvé, a návštěva ve mně žel prohloubila skepsi v možnost existence normálního hudebního klubu v Brně. Relativně malý prostor byl slušně zaplněn, bylo skoro vyprodáno. A koncert to byl parádní. Traband hrál dvě a čtvrt hodiny bez přestávky a odehrál skoro 30 písní, dobře namíchaný průřez ze všech vydaných alb.

Na začátek nastoupili v již klasické čtyřčlenné sestavě a začali hitem Pálíš, doutnáš, nehoříš následovaný Na širém moři a Princeznou Ladou. Pak teprve přišel i banjista Radim Huml a spustili songy z aktuálního Vlnobeatu. Radim Huml pak kromě asi dvou písniček na pódiu vydržel celý koncert, takže hrál i v řadě starších věcí, pokud si dobře vzpomínám, např. výrazný part měl v Tak to mám rád. Skvělý Vlnobeat však koncertu dominoval, Traband z něho zahrál devět písniček! Začal pěkně postupně otvírákem Pokaždé, když přicházíš a Kabátem '66, pak již playlist mixoval z písní různého stáří. Ač je to od vydání Vlnobeatu už rok, nezazněla žádná novinka či nevydaná rarita. Před písní Tichý muž Jarda vzpomněl kauzu hry o Miroslavu Tichém v Huse na provázku s tím, že neví, jak dlouho bude moci písničku ještě zpívat. Zhruba v půlce se Jarda publika zeptal, jestli chce přestávku. Lidi samozřejmě řvali, že ne, a tak si Jarda jen odpočinul od zpěvu (Vašek zazpíval Romeo a Julie po deseti letech) a jelo se dál. Do playlistu se tak dostaly celé dvě písně z alba Neslýchané!, což se mi už dva roky nepoštěstilo. Alba Kolotoč a Road Movie byla zastoupena pouze jedním songem, ale zato byl značně připomínán debut O čem mluví muži, taková Sára se dokonce dočkala uvedení sice v druhé půli koncertu ale dlouho před koncem a přídavky. Jistý podíl na výrazné přítomnosti písniček z dřevních dob měl host Martin Kalenda z Mrakoplaše, který „jel zrovna kolem“, a tak ho Jarda vytáhnul ke konci koncertu na pódium na tři písničky, Martin Kalenda si vzal kytaru, Jarda se posadil za klávesy. Začali Černým pasažérem, který Jarda věnoval „všem lidem na cestě“ a v závěru místo „ze smíchovskýho nádraží“ zpíval právě „pro všechny lidi na cestě“. Písničku pak dokončil sólem na klávesy v duchu spirituálu Poor Wayfaring Stranger (Kdekdo to zná). Následoval Orel & panna a do třetice song Dva rychlý vlaky (!). Kalendova kytara se skvěle doplňovala s banjem a Traband jel jak banda kántrymenů. Zvlášť Dva rychlý vlaky, které jsem na živo neslyšel snad 10 let (i když podle mých trabandologických informací song zazněl 23. září 2010 na Flédě, kde jsem ale nebyl), si Jarda v této echt kántry verzi dost užíval, až za klávesami při zpívání hopsal.

To už se koncert chýlil ke konci. Jako přídavek Traband zahrál „jednu rychlou a jednu pomalou“: Jak to všechno pěkně roste zazněla v dechnoverzi s Robertovými odkazy na státní hymny, úplný závěr patřil Krasojezdkyni. Zkrátka, byl to zas velmi výživný koncert.

Traband, Club Eleven, Brno, 4. listopadu 2015: Orel & panna, Sáro!, Jak to všechno pěkně roste, Přijíždí posel, Dva rychlý vlaky, Na širém moři, Černý kafe, Marie!, Černej pasažér, Krasojezdkyně!, Tak to mám rád, Tichý muž, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Kantorovy varhany, Zasněžená, Princezna Lada, Romeo a Julie po deseti letech, Pokaždé, když přicházíš, Kabát '66, Trofeje, Mluv se mnou, miláčku, Do ticha, Tenhleten den, Píseň písní, Písmem klínovým, Vidím tě.

Nádražky, květen 2015: střední Čechy

V květnu tohoto roku se uskutečnilo již sedmé putování po nádražkách pod vedením Kurta a páté s mou účastí. Kurt, k oslavě jehož velikosti jsem použil už všech myslitelných přívlastků v minulých zápisech zde na tomto blogu (snadno k dohledání), nejenže opět dokázal vymyslet a uskutečnit celou cestu, během které jsme vystřídali téměř všechny typy vlaků, které mají České dráhy ve svém portfoliu, ale též opět strhnul další dobrodruhy k následování, vyslovil během dne několik platných obecných soudů o nádražkové kultuře a taktéž konkrétně zhodnotil jednotlivé nádražky a jejich blízkost platónskému ideálu dokonalé nádražky, ke kterému se (patrně nevědomky) vztahují, vyjádřil v hvězdičkové škále (kterou přikládám k jednotlivým nádražkám níže) a kromě toho se během dne ještě stihl opít. My ostatní jsme jeho příkladu neumětelsky, tak jak byl kdo schopen, následovali. Byl to opět velmi podnětný den a něco z toho, co jsme zažili, přináší následující reportáž.

Odjezd z Brna do Prahy byl naplánován na časnou hodinu 5:41 v sobotu 30. května. Pamatuji si z toho to, že jsem vlak málem nestihl a že mě zklamalo, jak řídká je dopravní obslužnost Brna městskou hromadnou dopravou oproti stejné denní době v pracovní den. Ve vlaku již seděl Kurt s Frantou a Lucie s Robertem. Radek se bohužel na poslední chvíli omluvil, neboť s antibiotiky by byl zážitek z nádražek asi desetinový. Aspoň nás ale zastoupil na Pouti smíření, kam jsme se my ostatní žel kvůli časovému souběhu nedostali. Stejně tak na Martina něco vlezlo, co mu nedovolilo se zúčastnit. Sice plánoval vstát později a pak nás hrdinskou stíhací jízdou někde dohnat, nakonec ale byl nucen i od tohoto plánu upustit. Byl nás tedy lichý počet, co je nemilé vzhledem k celosíťovým jízdenkám pro dva (+ tři děti), které při putování obvykle používáme; na toho lichého se pak ostatní skládají, aby cesta stála všechny stejně. V Praze se ještě plánovala připojit Lucka a Eva, která se již do dějin nádražkových tour nesmazatelně zapsala tím, že přijíždí z Německa, to tentokrát ještě vylepšila o to, že zhruba v době, kdy my startovali z Brna do Prahy, ona odjížděla z Prahy do Brna, kam si odskočila z Německa něco vyřídit s tím, že nás pak během dne ještě z Brna dožene! Jak to dopadlo, popisuje reportáž na dalších řádcích. Každopádně všechny tyto skutečnosti se promítly do uvažování o tom, jaká jízdenka se pro koho nejvíce vyplatí, což nám zabralo skoro celou cestu z Brna do Prahy. Poměrně hrdý jsem na některá mnou navrhovaná řešení, která zahrnovala různé elegantní předávky jízdenek různé platnosti mezi jednotlivými účastníky tour, nakonec ale pro velikou složitost něco takového domluvit žel žádný z nápadů nebyl přijat.

Někde u České Třebové Robert překonal svůj osobní rekord v nejčasnějším pivu, když z batohu vytáhnul plechovku Kozla a nadšeně ji zkonzumoval. Kdesi za Kolínem jsme si dopřáli první větší zážitek této tour: přesunuli jsme se hromadně do jídelního vozu a dali si kafe. Zde se opět musím pochlubit, že užitím holmesovských metod dedukce jsem po chvíli zírání do jídelního lístku pochopil, že „happy hours“, kdy je cena služeb v jídeláku výrazně nižší, se shodují s časem, kdy se konkrétní vlak nachází na území České republiky. Náhoda? Nemyslím si.

1. Praha Masarykovo nádraží
Brno 5:41 – Praha hl. n. 8:20, EC 176 Johannes Brahms
Z hlaváku se přesouváme pěšky na Masaryčku. Při pražských nádražkách jsme zde kvůli tomu, že má vchod z ulice, opomněli bistro Flip, na což jsme byli upozorněni samotným npyrinem, redaktorem Vágus.cz. Tentokrát neponecháváme nic náhodě a bez váhání vstupujeme dovnitř. Jsme nadšeni a Kurt hned na začátek dává absolutorium! Ve Flipu se k nám připojuje Lucka. Popíjíme lahváče na stojáka a jíme párky v rohlíku. Popis zařízení bistra by vydal na povídku až novelu menšího rozsahu, zde se pouze zastavím u obskurní vitríny hračkami a drogistickým zbožím, kde nakupujeme plyšáka jako dárek k zítřejšímu křtu dcery druhého zakladatele nádražek Honzy. Debatujeme o právě spatřené vitríně a nejvíc ohlasů získává Frantina teorie, že prodej hraček umožňuje místním štamgastům, kteří po celodenním popíjení zde cítí, že mírně zanedbávají rodinu, aby jejich zakoupení při odchodu z bistra (v době, kdy jsou trochu naměkko) umožnilo návrat domů se ctí.
Kurtovo hodnocení: ***** z 5

2. Kladno
Praha Masarykovo nádraží 9:02 – Kladno 9:41, R 1230
Cestou míjíme továrnu na Lego, což je vytoužená štace našeho kamaráda Malého vlka. Továrna má i svou vlastní lego zastávku, vlak tam ale nezastavil, asi že nebyl z lega. Nádražka na Kladně se nám líbí, je zde dokonce malý literární koutek s několika knihami včetně děl Aloise Jiráska. Dojem kazí automaty, ale jejich pozoruhodné rozestavění kolem dveří je tak vtipné, že je víceméně bereme na milost. Během naší návštěvy se nádražka solidně zaplnila, také štamgastský stůl vybavený cedulkou „Personální stůl. Nesedat!“ přijal své dnešní osazenstvo. Debatujeme o fotbalu. Na nádraží se shlukuje větší než malé množství „žlutých sviní“, jak přezdívám motorákům řady 814.
Kurtovo hodnocení: *** 1/2

3. Kralupy na Vltavou
Kladno 10:29 – Kralupy nad Vltavou 11:06, Os 9812
V Kralupech jsme v prvé řadě nadšeni nádražní budovou a různými detaily v interiéru, jinde už neviděnými. Do designu nádraží zapadá i nádražka. Je zde dost plno, zprvu ani nemůžeme najít místo. Po usednutí debatujeme o jejím stáří a jaká zařízení osobně navštívená či známá nám z filmů nám připomíná (kupř. jídelnu určitého typu horského hotelu). Kurt poznamenává: „Narazili jsme na starší historickou vrstvu, než na jakou obvykle v nádražkách narážíme.“ O víkendu se zde bohužel nevaří, ale je nám bez problémů dovoleno rozložit si po stole vlastní svačiny, takže se máme parádně. Jako bonus je zde neuvěřitelně levné pivo, desítka Rychtáře stojí celých dvanáct korun! Jistě, zažil jsem již hospody, kde desítka stála deset a dvanáctka dvanáct, ale to byly malé vesnické knajpy a už je tomu pár let, v plné nádražce kousek od Prahy je to vcelku šok. Osazenstvo nádražky je pozoruhodné, např. u vedlejšího stolu má rande starší pár, který nezměnil účes ani oděv od 80. let minulého století. Dáváme se do řeči s „paní vedoucí“, která je z nás úplně nadšena a lituje toho, že takových slušných lidí, jako jsme my, nechodí do její restaurace víc, místo toho má spousty problémů s ožralci. Jelikož na Kralupy máme skoro dvě a půl hodiny, na chvilku se jdeme ještě projít k řece.
Kurtovo hodnocení: **** 1/2

4. Všetaty
Kralupy nad Vltavou 13:32 – Neratovice 13:55, Os 19517
Neratovice 14:00 – Všetaty 14:06, R 1144
Z Kralup jedeme dobytčákem řady 809 a vyslechneme zde tento podnětný rozhovor:

A: „V sobotu kántry, v neděli fotbal.“
B: „Kdy bude nohejbal?“
C: „Jakže se jmenoval náš tým?“
B: „Vychlastaný játra.“
A: „To byl dobrej tým.“
B: „I když jsme nevyhrávali, tak jsme měli největší ohlas.“

V Neratovicích pouze přestupujeme, nádražka zde bohužel není. Ve Všetatech sedíme na zahrádce, která je chytře umístěna v zastřešené části perónu. Dáváme si oběd, řízek či smažmen, pingl je velmi přátelský. Dovnitř jdeme pouze cestou na záchod, takže vnitřní vybavení nemůžeme úplně zhodnotit, dojem kazí televize (i když v ní, pokud si dobře vzpomínám, běžel východoněmecký western), ale vylepšují jej pěkná kamínka.
Kurtovo hodnocení: **** 1/2

5. Lysá nad Labem
Všetaty 15:14 – Lysá nad Labem 15:37, Os 6413
V Lysé nám chvíli trvá, než se vymotáme z podchodu a nové výpravní budovy. Naštěstí nalézáme starou budovu a v ní nádražku. Zajímavostí a samozřejmě předností celé této tour je, že všechny navštívené nádražky jsou nádražkami první kategorie podle dělení Vágus.cz, tj. jsou umístěné ve výpravní budově. Ze samotné nádražky v Lysé ale moc nadšeni nejsme. Vypadá, jako kdyby se někdo snažil z ní udělat cukrárnu, ale jaksi se mu to nepovedlo a zůstalo to nádražkou. Klientela je vyloženě nádražkovská. Když o tom debatujeme druhý den s druhým ze zakladatelů tour po nádražkách Honzou, vzpomene při této příležitosti klasický filozoficko-sociologický problém „místa, které nevydrželo nebýt hospodou“ a v tomto konceptu shledáváme jisté styčné body s charakterem nádražky v Lysé. U stolu v nádražce řešíme Kurtovo hodnocení nádražek a též pofiderní označení „postřižinské pivo“. Když se zvedáme, Franta prorocky poznamená: „Když se tu nic nezmění, tak by to za deset let mohla být solidní nádražka.“ Geniální je nabídka jídel na okně nádražky (viz fotoreport).
Kurtovo hodnocení: ** 1/2

6. Nymburk
Lysá nad Labem 16:33 – Nymburk 16:50, Os 5833
Po slabší Lysé přichází asi nejhorší nádražka celé tour: Nymburk. Kurt hodnotí: „Je tu moc šméčka.“ Nádražka má velmi zvláštně oddělené prostory. Jedna místnost (nekuřácká) je úplně oddělená a vchod do ní je z chodby cestou na záchod. Při vstupu z perónu je malý prostor s barem, větší prostor vedle baru je od toho malého prostoru při vstupu oddělen podivnou zdí. Muž u vedlejšího stolu asi 40 minut nepřetržitě telefonuje (vypadá u toho jak Tonda Blaník), načež telefonát ukončuje slovy „nemám čas se s tebou vybavovat“. Eva, která nás dohání z Prahy přes Brno v jednu chvíli Nymburkem projede, ale protože takhle projelo předtím několik nákladních vlaků, nestíháme na to reagovat. Stalo se totiž toto: Eva poprvé v životě neplánovaně usnula ve vlaku a cestou z Brna projela Kolínem a dojela do Prahy. Při návratu pak do Kolína jel vlak odklonem přes Nymburk, ale nestavil tam. Eva nás tedy čeká v kolínské nádražce. Hurá za Evou!
Kurtovo hodnocení: **

7. Kolín
Nymburk 17:49 – Kolín 18:10, R 1109
Původní Kurtův plán počítá s hodinou v kolínské nádražce a pak při návratu do Brna ještě se zastávkou v České Třebové. Lucka, která ale bydlí v Praze, by se od nás v Kolíně už stejně odpojila a tak měníme plán a zůstáváme v Kolíně déle s tím, že Česká Třebová je snadno dostupná např. během tour na Náchodsko, jejíž plán se již rodí v Kurtově hlavě. Nádražku v Kolíně navštívili pionýři Kurt s Honzou během první cesty po nádražkách a vzpomínají na ni v superlativech. Podle jejich líčení šlo o bazilikální stavbu se třemi loděmi a se zvýšeným stropem v hlavní lodi. Po přestavbě v minulých letech ale z této koncepce nezůstal kámen na kameni a dnes jde o tuctovou nádražku, v dnešní tour určitě podprůměrnou. Chlastáme a v blízkém obchodě nakupujeme pro zpáteční cestu do Brna již ověřenou kombinaci vodky s džusem. Loučíme se s Luckou plni nadějí v brzké shledání při podobně výtečné příležitosti.
Kurtovo hodnocení: ***

8. Brno
Kolín 20:23 – Brno 22:19, IC 575 Leoš Janáček
Do Brna dorážíme ve znamenité náladě. Lucie spěchá na rozjezd, my ostatní spřádáme ještě myšlenky na výlet do nádražky ve Střelicích, neboť jízdenky nám propadnou až o půlnoci. Nakonec vyhrává záchranná brzda upozorňující, že bychom se patrně už nedostali zpět do Brna a možná nestihli zítřejší křest. Jdeme na pivo do Lamploty, ale cosi nás zastavuje ve dveřích a otáčíme kormidlo směr Padowetz. LOL, to jsme si tedy pomohli. Voláme Pepině, která sice není nádražkový typ, ale dnes večer se vrátila po měsíci z Finska (úplně původně jsme si všichni zahrávali i s myšlenkou, že by se k nám cestou z Ruzyně do Brna připojila v některé z nádražek). K překvapení všech Pepina asi 10 minut po příjezdu domů kašle na vybalování a přijíždí za námi. Pijeme pivo a veselíme se. Rachejtle praskají. Lidé provolávají slávu. Kurtovo jméno jde od úst k ústům. Autobusy rozjezdů nám troubí na pozdrav. Z okna své vily se dívá pan Alfred Stiassni a usmívá se. Hvězdy jsou jak sedmikrásky.

Fotoreportáž zde.