V tradiční anketě o album roku mi přišlo devět odpovědí. Děkuji vám za ně. Zde jsou:
Jan Skála, úředník a písničkář
Zlatého kolibříka za desku roku ode mě získávají jeden domácí a jeden zahraniční počin: Michal Prokop a Framus 5: Sto roků na cestě a Leonard Cohen: Old Ideas. Cenu sympatie získává deska Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny a Cenu za objev roku Eric Bibb a Habib Koité: Brothers in Bamako.
Štěpán Hájek, evangelický farář a bývalý undergroundový písničkář
1. Poletíme?: Kroskántry
2. Nico v Brně – historický unikát
Petr Vizina, publicista a bubeník
Podle mě tři desky roku natočili Kieslowski, Masters Hammer a Umakart.
Jarda Svoboda, písničkář, Trabandita
Z toho, co jsem letos slyšel, mě nejvíc zaujala Beata Bocek (CD Ja tutaj mieszkam). Ta je pro mě vysoko na 1. místě, daleko za ní pak všechno ostatní. Sice mě i u dalších leccos zaujalo, ale nikde jsem nenašel takovou radost z hudby, takový talent, takové propojení muzikanta s Bohem (abych teda naplno řekl, co mě na hudbě vůbec zajímá). Takže někde hodně daleko za Beatou na jedné hromadě: Cermaque, Poletíme, Kieslowski, Umakart, Listolet, Redlová, Zrní, Květy...
Václav Španihel, bubeník, organizátor
Rok 2012 přinesl celou řadu vydařených desek, část z nich jsem měl možnost vstřebat přes Rádio 1 (desky kapel Alvik, Luno, Dva, Iva Bittová ...), spoustu kvalitních počinů na split LP či singlech, pro mne je hitem roku 2012 píseň Srdce od OTK (vydáno na LP split Somos tú), dále je celá řada desek, které tuším zaslouží pozornost, ale já jim ji zatím nevěnoval (zmíním interprety Ventolin, Odeur de Violletes, Umbrtka a další). Dále pak vyšly v reedici desky Kuře v hodinkách od Flamenga a Straka v hrsti od Pražského Výběru – to jsou skvosty, které nepočítám, právě proto, že jsou to reedice. No ještě vyřadím Ležatou osmičku od Tatáčů, pro mne tak kvalitní, že je jaksi nadanketní.
Čili mi to dopadlo takhle:
1. Umakart: Vlci u dveří – mlhy z Jeseníků dopadly na Jižní město, hutná atmosféra, dynamická pomalost
2. Květy: Bílé Včely – Květy zůstávají neotřelé, melancholická deska, která hravě vypráví příběhy a ve výsledku je za tou mollovou náladou i naděje
3. Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme – počin těchto pražských post undergroundových bardů je ryzí a syrový tak jak to mám rád, nová deska, nové písně, žádné kompromisy, zkrátka až na dřeň!
Marcel Kříž, písničkář
Tady jsou moji favorité a pro dokreslení výběru úryvky z recenzí, co jsem k těmto albům psal:
John Zorn – Rimbaud (Tzadik Records, 2012) ...tohle album si rozhodně nepouštějte při práci s drtičem větví, ve šťastných okamžicích ani při náběru náhodných stopařů. Je to sezóna v pekle a jeden z temných vrcholů ve stále vzrůstajícím Zornově monumentu.
Those Poor Bastards – Behold The Abyss (Tribulation Recording Company, 2012) ...Those Poor Bastards až po okraj naplňují slova parťáka Hanka III. o nejgotičtější country partě široko daleko. Smrtelně blízko kořenům, více než kdo jiný. A stejně jako hrdina Lonesome Wyatta, Edgar Alan Poe a celého jeho dílo, i oni přetáhli jazýček vah z bahna romanticko-bulvárních bubáckých hrátek a mělkého kýče do grandiózního, do detailů vystavěného vlastního světa...
Ute Lemper – Paris Days, Berlin Nights (Steinway & Sons, 2012) ...Ne, tentokrát nečekejte jasně podané písně, nečekejte povědomé popěvky a melodie, známé pocity a atmosféru. Ač mnohé songy budete již léta znát, zde jsou přetaveny v temnotu a depresi. Kořeny sahají od Výmarské republiky skrze rozličná zákoutí frivolní Paříže až k širokým a bídačeným polským duším.
Františka Švandová, jazyková korektorka
1. Poletíme? – Kroskántry
2. Jaromír Nohavica – Tak mě tu máš
Tomáš Lavický, ředitel festivalu
1. Když vydá novou desku Bob Dylan, nemůžu jí nezačít, zvláště když Tempest patří po dvou minulých spíše průměrných kouscích opět k tomu lepšímu (byť ne výjimečnému). Pay In Blood bych si troufal nominovat do své Top 50 BD Songs a ještě dvě tři další by se do stovky vešly. Těm, kdo neoblibují vrzání dveří rozpadajících se sídel amerického jihu, se Dylanův zpěv ani tentokrát nezalíbí, ale ostatní najdou v Bouři mnohá potěšení.
2. Žádný z těch asi dvaceti koncertů Mertovy Dobré úrody jsem koncem osmdesátých let nestihnul, tak jsem si nechal čerstvé cédé Nikdo v zemi nikoho naložit k Vánocům a jsem hodně potěšen. Jednak výběrem repertoáru (konečně Mistr Jin a Mistr Jang, ale i zbytek patří k výšinám – obešel bych se možná bez Bývaly časy, ani ta však nenabádá k hledání tlačítka Next) a hlavně hudbou valící se a přelévající od nejlepších časů Dobrohoště k Čundrgroundu a zase zpátky. Jo, jo, to bývaly časy.
Tak to máme jednu desku nového autorského repertoáru, jedny nově nahrané vykopávky a co do třetice? Remaster Kuřete v hodinkách je sice zásadním počinem, ale přináší vcelku očekávatelné. Archivním zjevením uplynulého roku se mi stalo dvojalbum V mýdlových bublinách, nabízející v krásném digipacku živé nahrávky klasické sestavy Marsyas. Stejně jako za Dobrou úrodu a řadu dalších počinů patří dík vydavatelství Galén.
3. Úplně největším překvapením se pro mne ale loni stala sólová deska Romana Dragouna Piano. Až na jeden omyl či úlitbu (Čortova Že Tvých vlasů v ní se dotýkám z dob Progres 2 trčí z desky jak televizní anténa ze zpovědnice) a dvou tří diskutabilních momentů (refrén zobyčejňující jinak skvělý Zdroj a především jeho polopaticko až vlezlý anglo-latinský dozpěv) je to perla vedle perly. Od wakemanovského patosu dob Progresu a mnou tehdy nesnášeného Futura se přes dobré a zajímavé, ne však úplně uhranující sólové počiny Dragoun dopracoval až k výpovědi razance Leonarda Cohena. I když není autorem jediného textu, souzní s nimi jako Jan Hus se svou obhajobou před koncilem kostnickým. Točím Piano v autě kolem dokola a nemůžu se nabažit.
Malý vlk, profesionální promítač, bývalý ředitel festivalu
Letos je to teda opravdu velký oříšek. Už dlouho nevyšlo tolik nových alb tolika kapelám, které znám. Vybrat tři nejzajímavější a ještě je srovnat je pro mě skoro nemožné. Začnu tedy pro mě jednodušší zahraniční tvorbou. U té totiž můžu hodnotit jen podle poslechu alba. Naživo jsem z nich nikoho neslyšel.
Tak tedy, asi největší potěšení pro mě je nové album staré kapely Offspring, ti totiž přišli se svojí klasickou muzikou, silně rytmickou a povědomou.. Prostě jakoby se člověk vrátil do dřívějších let. Bravo! Chvílema dokonce Offsprinzi hrají jako Korísz! Muhehe
1. The OffSping – Days Go By
2. P.O.D. – Murdered LOVE, to je opravdu příjemné překvapení. Poslední album byla vykrádačka jejich nejlepšího alba Satelite, to se teď změnilo a nové album je krása poslouchat.
3. Green Day / The Cranberries - ti patří určitě až na třetí příčku a kdyby jich bylo víc, tak ještě níž. Green Day vydali tři nová alba z nichž to prostřední je nejpunkověší a zároveň nejoriginálnější. Brusinky byly vždycky moje srdcovka.. Co album to skvělé melodie a zpěv a alba plná pecek. To je pryč.. Nové album je nudné.
No a teď česká alba. Tady teda.. hmmm, těžké, těžké. Na první příčku nejspíš posadím Marcela Kříže, protože on mě svým elektronický albem Buskers Burlesquers chytil za.. všechno co ve mě je. To byl elektronický nářez. Myslím tím samozřejmě živý koncert. Na albu to tolik nevyzní, protože nemáme doma adekvátní zvukový systém a nestojí tu v pokoji Marcel s prsty rozedranými do krve, kterou třísní svoji modrou kytáru.
1. Marcel Kříž a Tomáš Vtípil Noisechestra – Buskers Burlesquers
2. Photolab – Hollywood and Snuff, druhá elektronická pecka, kterým jsem propadl při živých koncertech
3. tady se zase řadí více umělců, které stojí za zmínku, ať jde o BraAgas – Fuerte (album středověkých písní, které se velice dobře poslouchá!), o Noční hlídku od Dick O'Brass hodící se k ohni a loutně, pařící Poletíme? s Kroskántry s některými super texty, reggae nových 100 zvířat „hrajících v bordelu“ anebo Radůza!
pátek 8. března 2013
čtvrtek 7. března 2013
Open Mic s Rudolfem Brančovským
Open Mic je svým charakterem v našich krajích neobvyklý pořad, koncert či minifestiválek, který založil Honza Řepka s Michalem Bystrovem v roce 2007 v Praze. Od té doby se uskutečnilo 62 pražských koncertů s měsíční pravidelností, nějaké speciální koncerty a vznikla také brněnská odnož, u které v úterý zdárně proběhlo již patnácté pokračování v příjemně zaplněném Café Práh ve Vaňkovce. Tvorbu a další aktivity Honzy Řepky sleduji tu zpovzdálí, tu blížeji od ledna 2004, kdy jsem poprvé slyšel naživo jeho kapelu Nestíháme (dnes již nekoncertující), na Open Mic jsem se ale ještě nikdy nedostal, konečně jsem to tedy napravil. Článek píšu podle koncertu, nikoliv podle nahrávek na netu, ty jsem si většinou zatím ani neposlechl.
Jedná se o koncertní pásmo začínajících písničkářů, kteří se přihlásí předem organizátorům a oni jim bez jakéhokoliv výběru poskytnou prostor na pódiu k tomu, aby zahráli tři, maximálně čtyři písničky (12 minut). Navíc se může kdokoliv přihlásit i během večera a vystoupit se svou tvorbou, zde už je to omezeno na jednu dvě písničky (max 5 minut). Jediným zásahem organizátorů je dramaturgie, tj. poskládání jednotlivých setů předem přihlášených písničkářů, a pak vyvrcholení večera – koncert jednoho nebo dvou pozvaných hostů z již etablovaných hudebníků. (Pravidla, historii a spousty dalších informací si můžete vyhledat na webu Open Micu.) Je to chytře vymyšleno, protože i kdyby nějaký vystupující diváka až otravoval (což se v úterý nestalo), tak za chvilku ho už vystřídá někdo jiný. Program má spád a člověku ani nepřijde, že se dvěma krátkými přestávkami trvá tři hodiny. Vstupné je dobrovolné.
Prvním úterním vystupujícím byl Petr Klimeš, mladík s kytarou, který vystupoval veřejně vůbec poprvé v životě. Byl asi trochu nervózní, protože mu občas vypadávaly texty, ale jinak zanechal vcelku sympatický dojem. Měl docela zajímavý hlas, s hrou na kytaru mi to přišlo horší, zvláště pak jeho dlouhé a často žel nenápadité mezihry. Texty písniček (až na tu první, nejzajímavější) se točily kolem lásek atd., nic moc zajímavého, což je škoda, protože občas se tam mihnul zajímavý obrat či byla zřejmá i nějaká snaha o kompozici písně jako celku. Po něm vystoupila Jana Štěpánková z Hradce Králové, v porovnání s Petrem Klimešem vystupovala o poznání zkušeněji (prý také pořádá v Hradci obdobná setkání písničkářů), ale její písničky mě zas tak nezaujaly, nejvíc si z jejího vystoupení pamatuji, jak až překvapivě zvládla v jedné písničce vyzpívat výšky, i když jinak zpívala dost hluboko. Před krátkou přestávkou pak vystoupil ještě Dalibor Pšenička z Pardubic, který si publikum získal svým energickým projevem (který akusticky zní asi líp, než z „rockových“ nahrávek na Bandzone) a vcelku zajímavými, ač jednoduchými texty s názorem.
Po pauze došlo na Open Mic v tom užším smyslu slova; s jednou vtipnou písničkou o tom, jak trávíme dny na netu vystoupil „kluk od počítačů“, s krátkou básničkou týpek jménem Garfield a nakonec kluk hrající na didgeridoo.
Pak před druhou pauzou došlo na poslední krátký čtyřpísničkový set – vystoupil Zdenek Barták. Jeho písničky se poslouchaly velmi příjemně, i přes zřetelný patos z nich vyvěrající. Mírně přes čáru mi ale pak přišlo, když přesvědčoval publikum, aby se k němu připojilo v refrénu „k dvacátejm narozeninám ó-ó-ó“.
Celým večerem slovem provázel Honza Řepka. Moc tenhle kotlíkářskej zvyk jakýkoliv prostoj vyplňovat slovem nechápu, ale v podání Honzy Řepky to bylo chytré a dobře naplánované. Uváděl jednotlivé interprety, vysvětloval pravidla Open Micu, mluvil o minulých koncertech a zval na ty nadcházející.
Jako vyvrcholení večera pak vystoupil Rudolf Brančovský doprovázen pianistou Ondřejem Hájkem, svým spoluhráčem z kapely Poletíme? Ačkoliv v kapele hraje na banjo, zde pouze zpíval. Jak jsem vyrozuměl, bylo to jejich první sólové vystoupení, i když v plánu to měli už delší dobu. Publikum, kde pravděpodobně nesedělo moc fanoušků Poletíme?, si svými vtípky Rudolf brzy získal. Zahráli asi deset písniček, z nichž zhruba polovinu jsem nikdy neslyšel. Z repertoáru Poletíme? zazněly tyto: Když se dva opijí, Fousy, Písnička pro Makrelu, Holky pitomý a poslední Soutěž; jednou na koncertě (Musilka, 4. října 2012) jsem také slyšel Veverku. Hned první písnička koncertu o tom, že Rudolfův praprapraděda vyráběl flašinety, naznačovala, že se dostáváme do neprobádaných vod. A skutečně. Jedním z největších zápichů se stal patrně další příběh z Pivnice U Poutníka (po songu Pepův happyend z posledního alba) „Mára musí do úterý sehnat novou postel / z Anglie sem míří holka, co nemá na hostel“, skvělými fórky oplývá také Ty jsi má vyšperkovaná Ondřejem hranou Smetanovou Vltavou (nikoliv bezúčelně, nýbrž s oporou v textu!). K vážnějšímu pólu Rudolfovy tvorby patří novinka Běž dál.
Celkově to byl příjemný večer a snad se mi brzy poštěstí na Open Mic zase zajít. Nejbližší brněnský je naplánován na 2. dubna a hostem by měla být slovenská písničkářka Horana a polská kapela Poprzytula.
Pár fotek zde.
Jedná se o koncertní pásmo začínajících písničkářů, kteří se přihlásí předem organizátorům a oni jim bez jakéhokoliv výběru poskytnou prostor na pódiu k tomu, aby zahráli tři, maximálně čtyři písničky (12 minut). Navíc se může kdokoliv přihlásit i během večera a vystoupit se svou tvorbou, zde už je to omezeno na jednu dvě písničky (max 5 minut). Jediným zásahem organizátorů je dramaturgie, tj. poskládání jednotlivých setů předem přihlášených písničkářů, a pak vyvrcholení večera – koncert jednoho nebo dvou pozvaných hostů z již etablovaných hudebníků. (Pravidla, historii a spousty dalších informací si můžete vyhledat na webu Open Micu.) Je to chytře vymyšleno, protože i kdyby nějaký vystupující diváka až otravoval (což se v úterý nestalo), tak za chvilku ho už vystřídá někdo jiný. Program má spád a člověku ani nepřijde, že se dvěma krátkými přestávkami trvá tři hodiny. Vstupné je dobrovolné.
Prvním úterním vystupujícím byl Petr Klimeš, mladík s kytarou, který vystupoval veřejně vůbec poprvé v životě. Byl asi trochu nervózní, protože mu občas vypadávaly texty, ale jinak zanechal vcelku sympatický dojem. Měl docela zajímavý hlas, s hrou na kytaru mi to přišlo horší, zvláště pak jeho dlouhé a často žel nenápadité mezihry. Texty písniček (až na tu první, nejzajímavější) se točily kolem lásek atd., nic moc zajímavého, což je škoda, protože občas se tam mihnul zajímavý obrat či byla zřejmá i nějaká snaha o kompozici písně jako celku. Po něm vystoupila Jana Štěpánková z Hradce Králové, v porovnání s Petrem Klimešem vystupovala o poznání zkušeněji (prý také pořádá v Hradci obdobná setkání písničkářů), ale její písničky mě zas tak nezaujaly, nejvíc si z jejího vystoupení pamatuji, jak až překvapivě zvládla v jedné písničce vyzpívat výšky, i když jinak zpívala dost hluboko. Před krátkou přestávkou pak vystoupil ještě Dalibor Pšenička z Pardubic, který si publikum získal svým energickým projevem (který akusticky zní asi líp, než z „rockových“ nahrávek na Bandzone) a vcelku zajímavými, ač jednoduchými texty s názorem.
Po pauze došlo na Open Mic v tom užším smyslu slova; s jednou vtipnou písničkou o tom, jak trávíme dny na netu vystoupil „kluk od počítačů“, s krátkou básničkou týpek jménem Garfield a nakonec kluk hrající na didgeridoo.
Pak před druhou pauzou došlo na poslední krátký čtyřpísničkový set – vystoupil Zdenek Barták. Jeho písničky se poslouchaly velmi příjemně, i přes zřetelný patos z nich vyvěrající. Mírně přes čáru mi ale pak přišlo, když přesvědčoval publikum, aby se k němu připojilo v refrénu „k dvacátejm narozeninám ó-ó-ó“.
Celým večerem slovem provázel Honza Řepka. Moc tenhle kotlíkářskej zvyk jakýkoliv prostoj vyplňovat slovem nechápu, ale v podání Honzy Řepky to bylo chytré a dobře naplánované. Uváděl jednotlivé interprety, vysvětloval pravidla Open Micu, mluvil o minulých koncertech a zval na ty nadcházející.
Jako vyvrcholení večera pak vystoupil Rudolf Brančovský doprovázen pianistou Ondřejem Hájkem, svým spoluhráčem z kapely Poletíme? Ačkoliv v kapele hraje na banjo, zde pouze zpíval. Jak jsem vyrozuměl, bylo to jejich první sólové vystoupení, i když v plánu to měli už delší dobu. Publikum, kde pravděpodobně nesedělo moc fanoušků Poletíme?, si svými vtípky Rudolf brzy získal. Zahráli asi deset písniček, z nichž zhruba polovinu jsem nikdy neslyšel. Z repertoáru Poletíme? zazněly tyto: Když se dva opijí, Fousy, Písnička pro Makrelu, Holky pitomý a poslední Soutěž; jednou na koncertě (Musilka, 4. října 2012) jsem také slyšel Veverku. Hned první písnička koncertu o tom, že Rudolfův praprapraděda vyráběl flašinety, naznačovala, že se dostáváme do neprobádaných vod. A skutečně. Jedním z největších zápichů se stal patrně další příběh z Pivnice U Poutníka (po songu Pepův happyend z posledního alba) „Mára musí do úterý sehnat novou postel / z Anglie sem míří holka, co nemá na hostel“, skvělými fórky oplývá také Ty jsi má vyšperkovaná Ondřejem hranou Smetanovou Vltavou (nikoliv bezúčelně, nýbrž s oporou v textu!). K vážnějšímu pólu Rudolfovy tvorby patří novinka Běž dál.
Celkově to byl příjemný večer a snad se mi brzy poštěstí na Open Mic zase zajít. Nejbližší brněnský je naplánován na 2. dubna a hostem by měla být slovenská písničkářka Horana a polská kapela Poprzytula.
Pár fotek zde.
pondělí 4. března 2013
Fru Fru - Pánské Freak Show
Třebíčská skupina Fru Fru je tu se svým čtvrtým albem Freak Show. Singlem je otvírák Pánské Freak Show, ke kterému vznikl i videoklip s účastí známých herců, např. Petra Čtvrtníčka či Oldřicha Navrátila.
Zpočátku to zní dobře, je to nakopnuté a čekáme, co se dál bude dít. Ještě pak se to celé dvakrát zopakuje s novými prvky akorát na konci každé sloky, které ale nejsou příliš zajímavé a to výrazné zpomalení úplně na konci mi přijde až rušivé. Takže vlastně nuda a aby to od nudy zachraňoval vtip celé té taškařice, na to není dostatečně silný.
Hodnocení:
Zpočátku to zní dobře, je to nakopnuté a čekáme, co se dál bude dít. Ještě pak se to celé dvakrát zopakuje s novými prvky akorát na konci každé sloky, které ale nejsou příliš zajímavé a to výrazné zpomalení úplně na konci mi přijde až rušivé. Takže vlastně nuda a aby to od nudy zachraňoval vtip celé té taškařice, na to není dostatečně silný.
Hodnocení:
čtvrtek 28. února 2013
Docuku - Holubí
Valašskomeziříčská kapela Docuku vznikla v roce 2002 a už má svoji kapitolu v jedné úsměvné diplomové práci. Před týdnem vydala třetí album Kdybych já věděl... u Indies Happy Trails. Singlem je píseň Holubí s hostující Markétou Irglovou, ke které vznikl i klip. Kromě Irglové na albu v jiných písních hostuje i Ida Kelarová a Deziderius Dužda.
Líbí se mi zpěv, ten vedoucí hlas Jiřího Buksy má skutečně cosi do sebe. Střídání rytmu sloky:refrén ocení hlavně asi diváci na koncertech, dovedně to ale zakrývá fakt (zvláště pak před další slokou), že refrén je vlastně hudebně dost jednoduchý. Rým „slzy jí kapaly / od velkého žalu“ není vpravdě z nejlepších, takže písnička končí v pravý čas, aby nezmařila svůj hitový potenciál.
Klip je vskutku vymazlený, oceňuji i ten nápad s instrumentálkou během titulků.
Hodnocení:
Líbí se mi zpěv, ten vedoucí hlas Jiřího Buksy má skutečně cosi do sebe. Střídání rytmu sloky:refrén ocení hlavně asi diváci na koncertech, dovedně to ale zakrývá fakt (zvláště pak před další slokou), že refrén je vlastně hudebně dost jednoduchý. Rým „slzy jí kapaly / od velkého žalu“ není vpravdě z nejlepších, takže písnička končí v pravý čas, aby nezmařila svůj hitový potenciál.
Klip je vskutku vymazlený, oceňuji i ten nápad s instrumentálkou během titulků.
Hodnocení:
Psychedelic Morning - Julie
S potěšením sleduji, jak se nám poslední dobrou rozrůstá freak folková scéna. Dalším příspěvkem na tomto poli je „jednočlenná kapela“ Gregoryho Dimanche – Čecha s argentinskými a francouzskými předky – Psychedelic Morning. U Indies Scope mu teď v půlce ledna vyšlo album Cigareta ve dvou. Desce již na konci loňského roku předcházel singl Julie.
Narozdíl od vcelku sympatických Kieslowski, o kterých jsem tu před časem psal a daří se mi je mírně z odstupu stále sledovat, se mi Psychedelic Morning bohužel příliš nelíbí, chvílemi mě to až prudí.
Už jen ty začátky slok „U těch popelnic...“ a „Že jsem idiot...“ mi přijdou dost slabé, v celém textu pak převažují špatné verše se špatnými rýmy, které zazdí pár trochu podařených („destruktivní emoce jsou blíž“). Nadužívání (až vyžívání se) slova „schizofrenie“ v trapných spojeních jako „schizofrenie je tu pořád dál“ tomu taky moc nepřidává, zvlášť když se vyloženě nepovedl refrén „Jůlie / kde ta dýka je / říkáš schizofrenie“. Při takové písni mi pak žel začne vadit i zpěv, i když trochu připomíná Petra Fialu, ale jinde bych mu snad naslouchal s potěšením. Je to škoda, hudebně je to vcelku pohoda.
Videoklip je zbytečně popisný s obrázky postahovanými kdoví odkud, ale zřejmě je to jen fanouškovské amatérské video, takže to samozřejmě nijak neberu v potaz.
Hodnocení:
Narozdíl od vcelku sympatických Kieslowski, o kterých jsem tu před časem psal a daří se mi je mírně z odstupu stále sledovat, se mi Psychedelic Morning bohužel příliš nelíbí, chvílemi mě to až prudí.
Už jen ty začátky slok „U těch popelnic...“ a „Že jsem idiot...“ mi přijdou dost slabé, v celém textu pak převažují špatné verše se špatnými rýmy, které zazdí pár trochu podařených („destruktivní emoce jsou blíž“). Nadužívání (až vyžívání se) slova „schizofrenie“ v trapných spojeních jako „schizofrenie je tu pořád dál“ tomu taky moc nepřidává, zvlášť když se vyloženě nepovedl refrén „Jůlie / kde ta dýka je / říkáš schizofrenie“. Při takové písni mi pak žel začne vadit i zpěv, i když trochu připomíná Petra Fialu, ale jinde bych mu snad naslouchal s potěšením. Je to škoda, hudebně je to vcelku pohoda.
Videoklip je zbytečně popisný s obrázky postahovanými kdoví odkud, ale zřejmě je to jen fanouškovské amatérské video, takže to samozřejmě nijak neberu v potaz.
Hodnocení:
středa 16. ledna 2013
Traband a Pankrot, Praha, 19. prosince 2012
Jakožto věrný návštěvník pražských vánočních koncertů Trabandu (např. o tom loňském zde) jsem se 19. prosince opět vypravil do Matičky stověžaté. Koncert se konal v Rock Café, kde jsem shodou okolností byl na svém vůbec prvním pražském koncertu Trabandu a kde jsem se mj. také kdysi zúčastnil naprosto legendárního vánočního koncertu, během kterého Traband zahrál téměř celou svou tvorbu (z vydaných písniček chyběla snad jen Krasojezdkyně!).
I tento aktuální trval snad tři hodiny. Vše zahájil Pěvecký sbor Svoboda (Jarda, jeho synové a další) vícehlasou koláží různých koled, pak už hrál Traband podobně jako nedlouho před tím v Brně. Kromě Posla se tentokrát ale nedostalo na písničky z O čem mluví muži, možná je to tím, že nebyla přítomna Lucie Redlová. Naopak mě překvapilo „větší“ zastoupení kousků z aktuální desky (slovy tři), Učitelé byli vysloveně na žádost publika, Romeo a Julie po deseti letech zahráli, protože si Jarda „musel odpočinout“. Velmi mě potěšil hit Zloděj a dezertér, o který jsem se ale předem přimluvil e-mailem s tím, že ho Traband vůbec nehraje, ani na vánočních koncertech, i když jde o píseň s vánoční tematikou (když jsem ho na několika minulých vánočních koncertech vyřvával, Jarda mi řekl, ať si napíšu předem, že jej potřebují nacvičit, tentokrát jsem tedy konečně nezapomněl). Zahráli jej zajímavě, Jarda samozřejmě neměl baskytaru, seděl za klávesami, a hlavní part ve slokách zpívala Jana (začátek refrénu společně a druhou část od „Herodes vede své vojsko“ Jarda). Zaznělo dost písní z Road Movie, překvapivě i Měla jsem já pejska, pražským publikem často žádaná, ale Trabandem stále odmítaná. Hodně potěšila Ponorná řeka. Z Přítele člověka zahráli pouze Jdu krajinou se závěrečnou hudební citací Modlitby pro Martu. Oproti zmíněnému brněnskému koncertu zaznělo hodně písniček z Domasa (včetně vzácné Co se v mládí naučíš!), avšak chyběla Kalná řeka. Pálíš, doutnáš, nehoříš zahráli bez Jardovy foukací harmoniky. Naopak stejně jako v Brně, i zde Jarda zařadil Kam se vejdem od Otcových dětí, trabandofily pak jistě v závěru koncertu potěšila Do ticha.
Zhruba uprostřed večera vystoupila naprosto šílená „skupina“ Pankrot, jejímž lídrem je patrně Mourad Litim, dávný spolupracovník Trabandu z dob, kdy jezdili hrát do Francie. Výstup mi trošku připomněl můj zatím nejšílenější hudební zážitek – set kapely Markantní úbytek mechanických krtků na undergroundovém festivalu v Lipnici 17. září 2006. Podobně jako MÚMK i Pankrot má pár vážně vyhlížejících muzikantů (saxofonista, Mourad s baskytarou), pak je tam sekce lidí, kteří mládí do zvláštních bicích nástrojů (včetně Jany Kaplanové, která ještě měla v náručí svoji malou dceru), dvě šílené sekce holek v různých hadrech (jedna z nich měla dokonce na hlavě plameňáka – viz fotky) a korunu tomu dává Evžen Kredenc (!) za mikrofonem pronášející jakási moudra, ve všeobecném rámusu jsem zaslechl něco o konci světa a vyhlášení nějaké soutěže, kterou nikdo z diváků nevyhrál.
Set Pankrotu končil Evženovým improvizovaným Ať žije bigbít (první track Road Movie) a pokračování koncertu Trabandu zahájil Dušan, Evžen Kredenc ještě zůstal na pódiu a deklamoval svůj part (švestka švestka meloun meloun...).
Pár fotek zde.
Traband, Praha, Rock Café, 19. prosince 2012: Přijíždí posel, Panenka Bárbí & Málborou men, Ponorná řeka, Evangelium podle Jarouše, (Ať žije bigbít), Černý kafe, Měla jsem já pejska, Dušan, Koleda, Viděl jsem člověka, Road Movie, Nemám rád trpaslíky, Marie!, Lano, co k nebi nás poutá, Zloděj a dezertér, Černej pasažér, O malém rytíři, Krasojezdkyně!, Jdu krajinou, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Co se v mládí naučíš, Kantorovy varhany, Zasněžená, Obešel jsem horu, Krajina v obrazech, Moji učitelé, Princezna Lada, Romeo a Julie po deseti letech, Do ticha, Kam se vejdem.
I tento aktuální trval snad tři hodiny. Vše zahájil Pěvecký sbor Svoboda (Jarda, jeho synové a další) vícehlasou koláží různých koled, pak už hrál Traband podobně jako nedlouho před tím v Brně. Kromě Posla se tentokrát ale nedostalo na písničky z O čem mluví muži, možná je to tím, že nebyla přítomna Lucie Redlová. Naopak mě překvapilo „větší“ zastoupení kousků z aktuální desky (slovy tři), Učitelé byli vysloveně na žádost publika, Romeo a Julie po deseti letech zahráli, protože si Jarda „musel odpočinout“. Velmi mě potěšil hit Zloděj a dezertér, o který jsem se ale předem přimluvil e-mailem s tím, že ho Traband vůbec nehraje, ani na vánočních koncertech, i když jde o píseň s vánoční tematikou (když jsem ho na několika minulých vánočních koncertech vyřvával, Jarda mi řekl, ať si napíšu předem, že jej potřebují nacvičit, tentokrát jsem tedy konečně nezapomněl). Zahráli jej zajímavě, Jarda samozřejmě neměl baskytaru, seděl za klávesami, a hlavní part ve slokách zpívala Jana (začátek refrénu společně a druhou část od „Herodes vede své vojsko“ Jarda). Zaznělo dost písní z Road Movie, překvapivě i Měla jsem já pejska, pražským publikem často žádaná, ale Trabandem stále odmítaná. Hodně potěšila Ponorná řeka. Z Přítele člověka zahráli pouze Jdu krajinou se závěrečnou hudební citací Modlitby pro Martu. Oproti zmíněnému brněnskému koncertu zaznělo hodně písniček z Domasa (včetně vzácné Co se v mládí naučíš!), avšak chyběla Kalná řeka. Pálíš, doutnáš, nehoříš zahráli bez Jardovy foukací harmoniky. Naopak stejně jako v Brně, i zde Jarda zařadil Kam se vejdem od Otcových dětí, trabandofily pak jistě v závěru koncertu potěšila Do ticha.
Zhruba uprostřed večera vystoupila naprosto šílená „skupina“ Pankrot, jejímž lídrem je patrně Mourad Litim, dávný spolupracovník Trabandu z dob, kdy jezdili hrát do Francie. Výstup mi trošku připomněl můj zatím nejšílenější hudební zážitek – set kapely Markantní úbytek mechanických krtků na undergroundovém festivalu v Lipnici 17. září 2006. Podobně jako MÚMK i Pankrot má pár vážně vyhlížejících muzikantů (saxofonista, Mourad s baskytarou), pak je tam sekce lidí, kteří mládí do zvláštních bicích nástrojů (včetně Jany Kaplanové, která ještě měla v náručí svoji malou dceru), dvě šílené sekce holek v různých hadrech (jedna z nich měla dokonce na hlavě plameňáka – viz fotky) a korunu tomu dává Evžen Kredenc (!) za mikrofonem pronášející jakási moudra, ve všeobecném rámusu jsem zaslechl něco o konci světa a vyhlášení nějaké soutěže, kterou nikdo z diváků nevyhrál.
Set Pankrotu končil Evženovým improvizovaným Ať žije bigbít (první track Road Movie) a pokračování koncertu Trabandu zahájil Dušan, Evžen Kredenc ještě zůstal na pódiu a deklamoval svůj part (švestka švestka meloun meloun...).
Pár fotek zde.
Traband, Praha, Rock Café, 19. prosince 2012: Přijíždí posel, Panenka Bárbí & Málborou men, Ponorná řeka, Evangelium podle Jarouše, (Ať žije bigbít), Černý kafe, Měla jsem já pejska, Dušan, Koleda, Viděl jsem člověka, Road Movie, Nemám rád trpaslíky, Marie!, Lano, co k nebi nás poutá, Zloděj a dezertér, Černej pasažér, O malém rytíři, Krasojezdkyně!, Jdu krajinou, Indiáni ve městě, Pálíš, doutnáš, nehoříš, Co se v mládí naučíš, Kantorovy varhany, Zasněžená, Obešel jsem horu, Krajina v obrazech, Moji učitelé, Princezna Lada, Romeo a Julie po deseti letech, Do ticha, Kam se vejdem.
neděle 9. prosince 2012
Traband a Lucie Redlová, Brno 6. prosince 2012
Na Trabandu jsem byl naposledy loni v prosinci. Tak dlouhou pauzu jsem od té doby, co chodím na Traband, neměl (pokud nebyl Traband zrovna „v garáži“), a tak jsem byl zvědavý, jestli se nepřihodila nějaká zásadnější změna, jestli nebyl obměněn repertoár apod. Pokud by ale skutečně k něčemu takovému došlo, myslím, že bych se to nějak dozvěděl i tak, takže jsem správně tušil, jak bude koncert vypadat. To ale nic nemění na tom, že to byl opět skvělý zážitek a dokonce na diváky čekalo i pár překvapení.
Koncert rozjel Malý rytíř a v nastaveném tempu se pokračovalo, jak je poslední zhruba dva roky zvykem: těžiště koncertu spočívá hlavně ve starších písničkách (vydaných na prvním albu a na Hyjé!), písničkách z Road Movie v pozměněných aranžích a z Domasa. Další songy pak příjemně překvapí. Tentokrát např. došlo na méně často hrané písničky z Hyjé! Katarína!, Nemám rád trpaslíky a Lovci lebek. Velmi potěšilo Evangelium podle Jarouše s Jardou za klávesami a Taková ženská z nejnovějšího alba, protože (jak už jsem zde několikrát psal), písničky z Neslýchané! Traband na koncertech skoro nehraje. Naopak kromě závěrečných Vlaštovek na přání z publika nezaznělo nic z Přítele člověka. Naprostým a velmi příjemným překvapením pak bylo zařazení hitu Otcových dětí Kam se vejdem (překvapení to pravděpodobně bylo i pro Janu Kaplanovou, která mezi slokami hrála na trubku nádherné mezihry, párkrát je ale spletla). Po bouřlivém potlesku po Sáře Jarda opět vyšperkoval svůj fór, že Sára se hraje u taboráků, slovy: „Je vidět, že jste chodili do skauta.“
Během koncertu vystoupilo několik hostů, vtipný byl Rudolf Brančovský, se kterým Jarda „nenacvičil“ úplně novou písničku Úhel pohledu.
Pak s Trabandem již tradičně vystoupila Lucie Redlová, která ale tentokrát měla i krátký set vlastních písniček. Zahrála Sběračky čaje, Kamarádi, Na Lhotách, Dokonalá. V průběhu svého setu si pak pozvala ještě svého hosta, houslistku Jitku Šuranskou. Spolu zahrály některé z jmenovaných písniček, pak také písničku Redlové z repertoáru kapely Docuku Otevřte sa mraky a jednu autorskou Jitky Šuranské.
Pak opět nastoupil Traband, ale hosté na pódiu se už různě míchali, většinou s Trabandem hrála Redlová, sem tam něco doprovodila na housle i Šuranská a koncert vrcholil při Nezdárném synovi, kdy byli na pódiu všichni včetně Rudolfa, který se přidával ke zpěvu v refrénu. Jarda mezi slokami kapelu i hosty představil, každý zahrál nějaké sólo a nakonec i Rudolf na foukací harmoniku. Pak ještě došlo na přídavky: Krasojezdkyně! a Vlaštovky. Byl to zase skvělý koncert od začátku našlápnutý a přesto gradujicí, ze kterého jsem si navíc mj. odnesl novou písničku, která už visí i na webu Evangelického Traband Funclubu!
Pár fotek zde.
Traband, Brno, Metro 6. prosince 2012: Orel a panna, Sáro!, Přijíždí posel, Nezdárný syn, Leží dáma na kolejích, Panenka Bárbí & Málborou men, Evangelium podle Jarouše, Černý kafe, Koleda, Viděl jsem člověka, Katarína!, Nemám rád trpaslíky, Marie!, Černej pasažér, O malém rytíři, Lovci lebek, Krasojezdkyně!, Vlaštovky, Indiáni ve městě, Kantorovy varhany, Zasněžená, Kalná řeka, Taková ženská, Princezna Lada, Kam se vejdem, Úhel pohledu.
Koncert rozjel Malý rytíř a v nastaveném tempu se pokračovalo, jak je poslední zhruba dva roky zvykem: těžiště koncertu spočívá hlavně ve starších písničkách (vydaných na prvním albu a na Hyjé!), písničkách z Road Movie v pozměněných aranžích a z Domasa. Další songy pak příjemně překvapí. Tentokrát např. došlo na méně často hrané písničky z Hyjé! Katarína!, Nemám rád trpaslíky a Lovci lebek. Velmi potěšilo Evangelium podle Jarouše s Jardou za klávesami a Taková ženská z nejnovějšího alba, protože (jak už jsem zde několikrát psal), písničky z Neslýchané! Traband na koncertech skoro nehraje. Naopak kromě závěrečných Vlaštovek na přání z publika nezaznělo nic z Přítele člověka. Naprostým a velmi příjemným překvapením pak bylo zařazení hitu Otcových dětí Kam se vejdem (překvapení to pravděpodobně bylo i pro Janu Kaplanovou, která mezi slokami hrála na trubku nádherné mezihry, párkrát je ale spletla). Po bouřlivém potlesku po Sáře Jarda opět vyšperkoval svůj fór, že Sára se hraje u taboráků, slovy: „Je vidět, že jste chodili do skauta.“
Během koncertu vystoupilo několik hostů, vtipný byl Rudolf Brančovský, se kterým Jarda „nenacvičil“ úplně novou písničku Úhel pohledu.
Pak s Trabandem již tradičně vystoupila Lucie Redlová, která ale tentokrát měla i krátký set vlastních písniček. Zahrála Sběračky čaje, Kamarádi, Na Lhotách, Dokonalá. V průběhu svého setu si pak pozvala ještě svého hosta, houslistku Jitku Šuranskou. Spolu zahrály některé z jmenovaných písniček, pak také písničku Redlové z repertoáru kapely Docuku Otevřte sa mraky a jednu autorskou Jitky Šuranské.
Pak opět nastoupil Traband, ale hosté na pódiu se už různě míchali, většinou s Trabandem hrála Redlová, sem tam něco doprovodila na housle i Šuranská a koncert vrcholil při Nezdárném synovi, kdy byli na pódiu všichni včetně Rudolfa, který se přidával ke zpěvu v refrénu. Jarda mezi slokami kapelu i hosty představil, každý zahrál nějaké sólo a nakonec i Rudolf na foukací harmoniku. Pak ještě došlo na přídavky: Krasojezdkyně! a Vlaštovky. Byl to zase skvělý koncert od začátku našlápnutý a přesto gradujicí, ze kterého jsem si navíc mj. odnesl novou písničku, která už visí i na webu Evangelického Traband Funclubu!
Pár fotek zde.
Traband, Brno, Metro 6. prosince 2012: Orel a panna, Sáro!, Přijíždí posel, Nezdárný syn, Leží dáma na kolejích, Panenka Bárbí & Málborou men, Evangelium podle Jarouše, Černý kafe, Koleda, Viděl jsem člověka, Katarína!, Nemám rád trpaslíky, Marie!, Černej pasažér, O malém rytíři, Lovci lebek, Krasojezdkyně!, Vlaštovky, Indiáni ve městě, Kantorovy varhany, Zasněžená, Kalná řeka, Taková ženská, Princezna Lada, Kam se vejdem, Úhel pohledu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)