Bylo nás tam tolik, že jsem to raději sepsal.
sobota 27. prosince 2014
Františka
Kurt
Ben
Ježour
Eliška
a byl večer a bylo jitro, den druhý: neděle 28. prosince 2014
procházka: do Klatovce a kolem rybníků zpátky
přijeli: Eva, Klárka s Michalem, Klárka s Ondřejem
odjel: nikdo
Františka
Kurt
Ben
Ježour
Eliška
Eva
Klárka H.
Michal
Klárka P.
Ondřej
a byl večer a bylo jitro, den třetí: pondělí 29. prosince 2014
procházka: Studená
přijeli: Pepina, Lucka, Radek, Anička, Martin, Bára, Julča
odjeli: nikdo
Františka
Kurt
Ben
Ježour
Eliška
Eva
Klárka H.
Michal
Klárka P.
Ondřej
Pepina
Lucka
Radek
Anička
Martin
Bára
Julča
a byl večer a bylo jitro, den čtvrtý: úterý 30. prosince
procházka: za trať
přijeli: Jáchym, Domča, Jendič, Jirka, Bětka Michal., Bětka Michn., Jitka
odjeli: Ježour, Eliška, Klárka, Michal
Františka
Kurt
Ben
Eva
Klárka P.
Ondřej
Pepina
Lucka
Radek
Anička
Martin
Bára
Julča
Jáchym
Domča
Jendič
Jirka
Bětka Michal.
Bětka Michn.
Jitka
a byl večer a bylo jitro, den pátý: středa 31. prosince
procházka: Horní Dubenky
přijeli: Honza, Fili, Anežka
odjeli: Eva, Klárka, Ondřej, Anička, Martin, Bára, Julča
Františka
Kurt
Ben
Pepina
Lucka
Radek
Jáchym
Domča
Jendič
Jirka
Bětka Michal.
Bětka Michn.
Jitka
Honza
Fili
Anežka
a byl večer a bylo jitro, den šestý: čtvrtek 1. ledna
odjeli: všichni
přijeli: nikdo
Celkem: 27 lidí
sobota 3. ledna 2015
sobota 13. prosince 2014
Nádražky, listopad 2014: Brno - Jeseník - Krnov - Ostrava - Brno
Tak jsme zase vyrazili! Překročit další z železničních rubikonů, jak vtipně napsal Kurt ve své opět bohatě zpracované pozvánce, se kterými se tento blog může těžko měřit. Otázkou zůstává, kde jsme ten Rubikon nakonec překročili, osobně bych hlasoval pro Glucholazy na peážní trati, město duchů za vlkodlačími horami, kde žije jen jedna výpravčí a když zastaví vlak, tak nikdo nevystupuje ani nenastupuje, jen jedna slečna si jde zakouřit. A to se možná stále opakuje! Kdybych včera večer nekoukal na jednu americkou sci-fi, tak by mě to možná nenapadlo, ale nyní vidím zcela jasně, že (1) jsme se tam dostali do jiné časoprostorové dimenze a (2) Kurt je prorok. Konec blábolům: mým úkolem, který jsem si uložil, je co nejobjektivněji zaznamenat naše další nádražkové putování, takže to vezmu od začátku.
Na letošní podzim Kurt naplánoval návrat na Ostravsko, inspirován letním puťákem (který také organizuje on) do Rychlebských hor a Jeseníků však trasu vedl přes Jeseník. Prvního nádražkového výletu na Ostravsko jsem se ještě neúčastnil (po výletu zakladatelů Kurta s Honzou do Kolína šlo o druhý ročník nádražek), pak jsem ale pod Kurtovým vedením absolvoval všechny spanilé jízdy: Brno – Břeclav – Přerov – Brno, pražské nádražky speciál a letošní Brno – Okříšky – Znojmo – Břeclav – Brno.
V sobotu 29. listopadu se kolem šesté hodiny ranní scházíme na brněnském hlavním nádraží. Je tu Kurt s Frantou, Lucka, která opět přijela z Prahy již den předem, Lucie, Robert s Radkem a já. Kupujeme čtyři celosíťové jízdenky pro dva dospělé a tři děti a jelikož je nás nakonec žel lichý počet, na toho posledního se skládáme. Uvelebujeme se v koženkovém kupé a vyrážíme. Kurt sedí u okýnka a někde u Vyškova poznamenává něco ve smyslu: „Hleďme, jak se nenápadně rozednělo.“ Před příjezdem do Prostějova si Lucie ještě odskakuje na záchod přetřít si rty rtěnkou. Při nádražkách neponecháváme nic náhodě.
1. Prostějov
Brno 6:28 – Prostějov 7:33, R 1403
Do Prostějova přijíždíme s asi desetiminutovým zpožděním. Podle původního plánu jsme si zde měli dát jen jedno kolovací a za půl hodiny pokračovat do Zábřehu. Vzhledem k tomu, že v Zábřehu bychom ale také měli necelou půlhodinu a vlak už na odjezdu z Prostějova hlásí taktéž desetiminutové zpoždění, a vzhledem k tomu, že Zábřeh leží na významné křižovatce, takže je možno se tam podívat i jindy, nakonec tuto zastávku vypouštíme a o to déle sedíme v Prostějově, což nám vyhovuje, protože nádražka se nám dosti líbí. Kurt dává plný počet! V rohu sice stojí televize, ale (1) to není plazma a (2) je vypnutá. K nádražce ještě patrně patří nyní zavřený bufet naproti a hlavně velmi pozoruhodný hotel, do jehož „recepce“ nakukujeme cestou na záchod. Malá piva objednaná s vědomím časového presu doplňují velké škopky. Zvláště boduje Robert. Někteří pijí kafe, Kurtovi turek však nebrání i v pití piva. Telefonicky se dorozumíváme s Evou, která na nádražky cestuje z německého Kasselu spolu s Íráncem Alim (!), a vymýšlíme, kde se potkáme. Nakonec vítězí varianta, že na nás počkají v zábřežské nádražce a aspoň poreferují.
Pivo: Kozel
Kurtovo hodnocení: ***** z 5
2. Lipová Lázně
Prostějov 8:35 – Lipová Lázně 10:59, R 905/1405
původní plán: Prostějov 8:00 – Zábřeh na Moravě 9:10, Os 3714
a Zábřeh na Moravě 9:32 – Lipová Lázně 10:59, R 1405
V Zábřehu chvilku stojíme, protože se dělí vlak, a vítáme se s Evou a seznamujeme s Alim. Mluvíme s ním trošku anglicky, česky umí říct „ahoj, já jsem Ali“ a „nádražka“. Podle Evy není nádražka v Zábřehu nic moc. Pokračujeme do Lipové-Lázní, kde nás ale čeká mírná nepříjemnost: nádražka otevírá až ve dvanáct. Procházíme se v mlze po městečku, které nevypadá moc utěšeně, cestou nacházíme asi dvě hospody, obě zavřené. Před dvanáctou jsme zpátky na nádraží a radostně kvitujeme, že za stále ještě zamčenými dveřmi nádražky začíná mírný ruch. Sedáme si do čekárny a vysíláme Kurta jak Noe holubici. Asi za pět minut dvanáct přichází s radostným úsměvem a my se přesouváme do nádražky a vzápětí už mlsáme Holbu. V čerstvě otevřené nádražce je trochu zima, kdybychom přijeli později, asi by byla útulnější. I tak se nám tu dosti líbí. Je ale škoda, že, ač jsme tu v poledne, není tu nic k snědku. Absence jídel se ukáže být problémem skoro všech dnešních nádražek.
Pivo: Holba
Kurtovo hodnocení: **** 1/2
3. Jeseník
Lipová Lázně 13:04 – Jeseník 13:10, R 1407
Následuje Jeseník, kde máme pouhých dvacet minut. Pingl si je toho vědom a žene nás si něco objednat možná až příliš drsně. Nedáváme si pivo, jsme rádi, že konečně aspoň na takovou chvilku potkáváme nádražku, kde je nějaké jídlo (i když samozřejmě svačiny z domova máme s sebou také) a objednáváme si převážně česnečku s vajíčkem, která je skutečně výborná. Oceňujeme také, že nádražka nabízí možnost objednat si jídlo s sebou i do vlaku, což někteří z nás využívají a dávají si tvarůžkovou pomazánku. Alimu nechutná. V nádražce stojí kulečníkový stůl a poblíž něj je na stěně iluzivní freska Jaromíra Jágra v dresu Flyers od Mistra jesenické nádražky. Jágr je zpodobněn sedící na střídačce a upřeně sledující kulečníkový duel, nechybí jeho hlavní atributy: hokejka a osmašedesátka na pravém rukávu. Díky zachovanému znaku Flyers je možná i poměrně přesná datace fresky do doby v rozmezí let 2011 a 2012 (pokud nejde o přemalbu staršího díla, retro či sofistikovaný vtípek Mistra jesenické nádražky; na posouzení bychom potřebovali fresku lépe prozkoumat, na což nám dvacet minut vyplněných srkáním polévky nestačí). Následující vlak téměř nestíháme, což by byla dost výrazná čára přes rozpočet, protože po peážní trati jezdí jen pár vlaků denně.
Kurtovo hodnocení: ***
4. Krnov
Jeseník 13:30 – Krnov 15:00, Sp 1665
Cestou přes Polsko trochu pospáváme a jsme už takoví zmátožení, ale pivo v Krnově nás probírá. Nádražka je přístupná pouze zvnějšku nádraží, takže musíme projít průchodem, kde je obrovská plakátovací deska s nápisem „Krnov – informační systém“. Na desce ale nic není, pouze vprostřed je malý papír informující o tom, že se ztratil pes. Dojem z nádražky trochu kazí sázkařské automaty, které vidím snad prvně v životě. Lucii se nelíbí namalovaný kozel na stěně, to je ale v kozlovnách normální. K pití je ale Radegast, někdo si dokonce dává Gambrinus. Radek nemůže jinak, než si v Krnově dát Kofolu.
Pivo: Radegast
Kurtovo hodnocení: ***
5. Opava-východ
Krnov 15:44 – Opava-východ 16:25, Os 23511
Z Krnova odjíždíme ve voze řady 010. Motorák 810 ještě občas někde potkávám, ale 010 je pro mě už skutečně rarita, kterou zažívám jen jednou za několik let. Kvůli zimě ale bohužel vzdáváme jízdu na plošině a jdeme dovnitř. Kurt s Frantou vybalují špek (myslím „slaninu“, i když rozdíl mezi „slaninou“ a „špekem“ je hned tématem k diskusi; jointa ve vlečném voze řady 010 by si asi Kurt s Frantou přeci jen neubalili) a všichni včetně Aliho si velmi pochutnáváme. Ali se učí nové české slovo a jednou z největších hlášek tohoto dne se stává Kurtovo pobídnutí „one more špek“.
Nádražka v Opavě je plná (vlastně téměř všechny nádražky této tour měly celkem slušnou návštěvnost), ale u jednoho většího stolu sedí jen jeden dědula, který vyhovuje naší žádosti a stůl nám přenechává. Prostor je příjemný, klasické nádraží s vysokými stropy, dojem trochu kazí automaty hned u baru. Záchody jsou zpoplatněné, což ale Radek využívá alespoň k získání velmi pozoruhodného paragonu.
Pivo: Kozel
Kurtovo hodnocení: *** 1/2
6. Ostrava-Svinov
Opava-východ 17:30 – Ostrava-Svinov 18:02, Os 3427
Z Opavy jedeme do Ostravy Ledovcem a někteří si sedáme na sedačky kolmo ke směru jízdy. Mám tak vynikající výhled na dvě slečny sedící naproti, jejichž rozhovor je tak neuvěřitelně debilní, až je to okouzlující. Evě, která s Alim mluví anglicky, zazvoní telefon a konverzace probíhá v němčině. Nedaleko sedící muž se neubrání obdivnému pohledu. Ali usíná a do svinovské nádražky poté vstupuje s rezolutním „not beer“. Svinovská nádražka je jedna z nejpříjemnějších této tour, trochu nás ale mrzí, že si nemůžeme srazit stoly, protože „vedoucí to zakázal“. V nádražce potkáváme staršího muže s hustým obočím, který si nese futrál od houslí. Pozoruhodné je, že tohoto houslistu jsme spatřili již v nádražce v Opavě! A aby toho nebylo málo, v Opavě i Ostravě seděl v nádražce jeden týpek s krosnou, který si něco psal do deníčku. Že by nějaký reportér webu Vágus.cz? Pijeme pivo, já si dávám tuzemák, což Alimu překládám jako „shit potato rum“.
Pivo: Radegast
Kurtovo hodnocení: **** 1/2
7. Hranice na Moravě
Ostrava-Svinov 19:09 – Hranice na Moravě 19:32, Ex 530 Helfštýn
Poslední zástavka je v Hranicích. Ali pije limonádu. Konečně nějaká nádražka s klasickými jídly, dáváme utopence. Ali je rád, že se konečně dočkal a pozná něco z české kuchyně. Paní za barem chtěla zavírat v osm, ale nakonec svolí, že zavře až v devět, jak má napsáno na tabulce s provozní dobou. V televizi běží Český slavík. V devět odcházíme a potácíme se v nádražní hale. Radek ji mírně vandalizuje.
Pivo: Radegast
Kurtovo hodnocení: **** 1/2
8. Brno
Hranice na Moravě 21:23 – Brno hl.n. 22:56, R 820
Ve vlaku pijeme ještě lahváče a snažíme se i trochu békat. V Brně na nádraží již tradičně většina z nás prchá na rozjezdy, Kurt s Frantou, Lucka a já čekáme na následující rozjezd v legendární Onderkově Lamplotě. Pochvalujeme si, že všechny nádražky této tour byly otevřené a vše vyšlo podle Kurtova itineráře (s výjimkou Zábřehu, ale to jsem vysvětlil výše). Pochvalujeme si pěkné nádražky na trati. Trošku litujeme, že s vědomím, kolik nádražek je ještě před námi, s vědomím zodpovědnosti dostat se ten den zpátky do Brna, se nedokážeme až tak rozjet (Kurt s Frantou s láskou vzpomínají na druhý ročník nádražek, na kterém proběhla šílená kalba). Přesto se samozřejmě těšíme na příště, vypadá to na jarní trať Brno – Veselí nad Lužnicí, tentokráte už s přespáním.
Další fotky zde.
Na letošní podzim Kurt naplánoval návrat na Ostravsko, inspirován letním puťákem (který také organizuje on) do Rychlebských hor a Jeseníků však trasu vedl přes Jeseník. Prvního nádražkového výletu na Ostravsko jsem se ještě neúčastnil (po výletu zakladatelů Kurta s Honzou do Kolína šlo o druhý ročník nádražek), pak jsem ale pod Kurtovým vedením absolvoval všechny spanilé jízdy: Brno – Břeclav – Přerov – Brno, pražské nádražky speciál a letošní Brno – Okříšky – Znojmo – Břeclav – Brno.
V sobotu 29. listopadu se kolem šesté hodiny ranní scházíme na brněnském hlavním nádraží. Je tu Kurt s Frantou, Lucka, která opět přijela z Prahy již den předem, Lucie, Robert s Radkem a já. Kupujeme čtyři celosíťové jízdenky pro dva dospělé a tři děti a jelikož je nás nakonec žel lichý počet, na toho posledního se skládáme. Uvelebujeme se v koženkovém kupé a vyrážíme. Kurt sedí u okýnka a někde u Vyškova poznamenává něco ve smyslu: „Hleďme, jak se nenápadně rozednělo.“ Před příjezdem do Prostějova si Lucie ještě odskakuje na záchod přetřít si rty rtěnkou. Při nádražkách neponecháváme nic náhodě.
1. Prostějov
Brno 6:28 – Prostějov 7:33, R 1403
Do Prostějova přijíždíme s asi desetiminutovým zpožděním. Podle původního plánu jsme si zde měli dát jen jedno kolovací a za půl hodiny pokračovat do Zábřehu. Vzhledem k tomu, že v Zábřehu bychom ale také měli necelou půlhodinu a vlak už na odjezdu z Prostějova hlásí taktéž desetiminutové zpoždění, a vzhledem k tomu, že Zábřeh leží na významné křižovatce, takže je možno se tam podívat i jindy, nakonec tuto zastávku vypouštíme a o to déle sedíme v Prostějově, což nám vyhovuje, protože nádražka se nám dosti líbí. Kurt dává plný počet! V rohu sice stojí televize, ale (1) to není plazma a (2) je vypnutá. K nádražce ještě patrně patří nyní zavřený bufet naproti a hlavně velmi pozoruhodný hotel, do jehož „recepce“ nakukujeme cestou na záchod. Malá piva objednaná s vědomím časového presu doplňují velké škopky. Zvláště boduje Robert. Někteří pijí kafe, Kurtovi turek však nebrání i v pití piva. Telefonicky se dorozumíváme s Evou, která na nádražky cestuje z německého Kasselu spolu s Íráncem Alim (!), a vymýšlíme, kde se potkáme. Nakonec vítězí varianta, že na nás počkají v zábřežské nádražce a aspoň poreferují.
Pivo: Kozel
Kurtovo hodnocení: ***** z 5
2. Lipová Lázně
Prostějov 8:35 – Lipová Lázně 10:59, R 905/1405
původní plán: Prostějov 8:00 – Zábřeh na Moravě 9:10, Os 3714
a Zábřeh na Moravě 9:32 – Lipová Lázně 10:59, R 1405
V Zábřehu chvilku stojíme, protože se dělí vlak, a vítáme se s Evou a seznamujeme s Alim. Mluvíme s ním trošku anglicky, česky umí říct „ahoj, já jsem Ali“ a „nádražka“. Podle Evy není nádražka v Zábřehu nic moc. Pokračujeme do Lipové-Lázní, kde nás ale čeká mírná nepříjemnost: nádražka otevírá až ve dvanáct. Procházíme se v mlze po městečku, které nevypadá moc utěšeně, cestou nacházíme asi dvě hospody, obě zavřené. Před dvanáctou jsme zpátky na nádraží a radostně kvitujeme, že za stále ještě zamčenými dveřmi nádražky začíná mírný ruch. Sedáme si do čekárny a vysíláme Kurta jak Noe holubici. Asi za pět minut dvanáct přichází s radostným úsměvem a my se přesouváme do nádražky a vzápětí už mlsáme Holbu. V čerstvě otevřené nádražce je trochu zima, kdybychom přijeli později, asi by byla útulnější. I tak se nám tu dosti líbí. Je ale škoda, že, ač jsme tu v poledne, není tu nic k snědku. Absence jídel se ukáže být problémem skoro všech dnešních nádražek.
Pivo: Holba
Kurtovo hodnocení: **** 1/2
3. Jeseník
Lipová Lázně 13:04 – Jeseník 13:10, R 1407
Následuje Jeseník, kde máme pouhých dvacet minut. Pingl si je toho vědom a žene nás si něco objednat možná až příliš drsně. Nedáváme si pivo, jsme rádi, že konečně aspoň na takovou chvilku potkáváme nádražku, kde je nějaké jídlo (i když samozřejmě svačiny z domova máme s sebou také) a objednáváme si převážně česnečku s vajíčkem, která je skutečně výborná. Oceňujeme také, že nádražka nabízí možnost objednat si jídlo s sebou i do vlaku, což někteří z nás využívají a dávají si tvarůžkovou pomazánku. Alimu nechutná. V nádražce stojí kulečníkový stůl a poblíž něj je na stěně iluzivní freska Jaromíra Jágra v dresu Flyers od Mistra jesenické nádražky. Jágr je zpodobněn sedící na střídačce a upřeně sledující kulečníkový duel, nechybí jeho hlavní atributy: hokejka a osmašedesátka na pravém rukávu. Díky zachovanému znaku Flyers je možná i poměrně přesná datace fresky do doby v rozmezí let 2011 a 2012 (pokud nejde o přemalbu staršího díla, retro či sofistikovaný vtípek Mistra jesenické nádražky; na posouzení bychom potřebovali fresku lépe prozkoumat, na což nám dvacet minut vyplněných srkáním polévky nestačí). Následující vlak téměř nestíháme, což by byla dost výrazná čára přes rozpočet, protože po peážní trati jezdí jen pár vlaků denně.
Kurtovo hodnocení: ***
4. Krnov
Jeseník 13:30 – Krnov 15:00, Sp 1665
Cestou přes Polsko trochu pospáváme a jsme už takoví zmátožení, ale pivo v Krnově nás probírá. Nádražka je přístupná pouze zvnějšku nádraží, takže musíme projít průchodem, kde je obrovská plakátovací deska s nápisem „Krnov – informační systém“. Na desce ale nic není, pouze vprostřed je malý papír informující o tom, že se ztratil pes. Dojem z nádražky trochu kazí sázkařské automaty, které vidím snad prvně v životě. Lucii se nelíbí namalovaný kozel na stěně, to je ale v kozlovnách normální. K pití je ale Radegast, někdo si dokonce dává Gambrinus. Radek nemůže jinak, než si v Krnově dát Kofolu.
Pivo: Radegast
Kurtovo hodnocení: ***
5. Opava-východ
Krnov 15:44 – Opava-východ 16:25, Os 23511
Z Krnova odjíždíme ve voze řady 010. Motorák 810 ještě občas někde potkávám, ale 010 je pro mě už skutečně rarita, kterou zažívám jen jednou za několik let. Kvůli zimě ale bohužel vzdáváme jízdu na plošině a jdeme dovnitř. Kurt s Frantou vybalují špek (myslím „slaninu“, i když rozdíl mezi „slaninou“ a „špekem“ je hned tématem k diskusi; jointa ve vlečném voze řady 010 by si asi Kurt s Frantou přeci jen neubalili) a všichni včetně Aliho si velmi pochutnáváme. Ali se učí nové české slovo a jednou z největších hlášek tohoto dne se stává Kurtovo pobídnutí „one more špek“.
Nádražka v Opavě je plná (vlastně téměř všechny nádražky této tour měly celkem slušnou návštěvnost), ale u jednoho většího stolu sedí jen jeden dědula, který vyhovuje naší žádosti a stůl nám přenechává. Prostor je příjemný, klasické nádraží s vysokými stropy, dojem trochu kazí automaty hned u baru. Záchody jsou zpoplatněné, což ale Radek využívá alespoň k získání velmi pozoruhodného paragonu.
Pivo: Kozel
Kurtovo hodnocení: *** 1/2
6. Ostrava-Svinov
Opava-východ 17:30 – Ostrava-Svinov 18:02, Os 3427
Z Opavy jedeme do Ostravy Ledovcem a někteří si sedáme na sedačky kolmo ke směru jízdy. Mám tak vynikající výhled na dvě slečny sedící naproti, jejichž rozhovor je tak neuvěřitelně debilní, až je to okouzlující. Evě, která s Alim mluví anglicky, zazvoní telefon a konverzace probíhá v němčině. Nedaleko sedící muž se neubrání obdivnému pohledu. Ali usíná a do svinovské nádražky poté vstupuje s rezolutním „not beer“. Svinovská nádražka je jedna z nejpříjemnějších této tour, trochu nás ale mrzí, že si nemůžeme srazit stoly, protože „vedoucí to zakázal“. V nádražce potkáváme staršího muže s hustým obočím, který si nese futrál od houslí. Pozoruhodné je, že tohoto houslistu jsme spatřili již v nádražce v Opavě! A aby toho nebylo málo, v Opavě i Ostravě seděl v nádražce jeden týpek s krosnou, který si něco psal do deníčku. Že by nějaký reportér webu Vágus.cz? Pijeme pivo, já si dávám tuzemák, což Alimu překládám jako „shit potato rum“.
Pivo: Radegast
Kurtovo hodnocení: **** 1/2
7. Hranice na Moravě
Ostrava-Svinov 19:09 – Hranice na Moravě 19:32, Ex 530 Helfštýn
Poslední zástavka je v Hranicích. Ali pije limonádu. Konečně nějaká nádražka s klasickými jídly, dáváme utopence. Ali je rád, že se konečně dočkal a pozná něco z české kuchyně. Paní za barem chtěla zavírat v osm, ale nakonec svolí, že zavře až v devět, jak má napsáno na tabulce s provozní dobou. V televizi běží Český slavík. V devět odcházíme a potácíme se v nádražní hale. Radek ji mírně vandalizuje.
Pivo: Radegast
Kurtovo hodnocení: **** 1/2
8. Brno
Hranice na Moravě 21:23 – Brno hl.n. 22:56, R 820
Ve vlaku pijeme ještě lahváče a snažíme se i trochu békat. V Brně na nádraží již tradičně většina z nás prchá na rozjezdy, Kurt s Frantou, Lucka a já čekáme na následující rozjezd v legendární Onderkově Lamplotě. Pochvalujeme si, že všechny nádražky této tour byly otevřené a vše vyšlo podle Kurtova itineráře (s výjimkou Zábřehu, ale to jsem vysvětlil výše). Pochvalujeme si pěkné nádražky na trati. Trošku litujeme, že s vědomím, kolik nádražek je ještě před námi, s vědomím zodpovědnosti dostat se ten den zpátky do Brna, se nedokážeme až tak rozjet (Kurt s Frantou s láskou vzpomínají na druhý ročník nádražek, na kterém proběhla šílená kalba). Přesto se samozřejmě těšíme na příště, vypadá to na jarní trať Brno – Veselí nad Lužnicí, tentokráte už s přespáním.
Další fotky zde.
úterý 9. prosince 2014
Křest alba Vlnobeat na Flédě
Traband 27. listopadu 2014 křtil v Brně na Flédě své nové album Vlnobeat, u čehož jsem nemohl chybět. Vzhledem k tomu, že jsem si dva dny před tím spolu s lístkem koupil i zbrusu nové cédéčko, měl jsem Vlnobeat už vcelku naposlouchaný a na koncert se dost těšil, album je totiž zase skvělé!
Traband nastoupil na ztemnělé pódium za zvuku nahrávky Radiohitu linoucího se z repráků a koncert zahájil singlem Vidím tě. V následujících padesáti minutách pak přehrál písničky z nového alba a já při poslechu těch písniček, které jsem za poslední dva dny znal pouze z cédéčka, zažíval takovou slast, které se mi už hodně dlouho nedostalo. A ač byl zbytek koncertu samozřejmě skvělý, v tu chvíli, kdy jsem měl uši plné Vlnobeatu, se zdál být jen slabším odvarem oproti tomuto vlnobeatovému začátku. Písničky z nového alba, už tak skvělé, jsou naživo naprosto luxusní, zvlášť takhle v celku, a zážitek to byl jedinečný, protože na pražský křest se nedostanu a na normálních koncertech už je Traband asi takhle v samostatném bloku nikdy nezařadí. Jediné dvě písničky trabandi nezahráli: Rádiohit, který diváci koncertu slyšeli alespoň ve studiové verzi (kdo ví, jestli to někdy Traband bude živě hrát, ruchy z přelaďovaného rádia jsou pro nahrávku dost určující), a Moje kočka mňoukala, o které jsem už tady psal, že ji Traband asi živě nehraje. Je to škoda zvlášť při vědomí toho, že kočka s rybou v puse je nyní jedno z log Trabandu natisklé na tričkách a mikinách (mikinu jsem si hned po koncertě koupil). Vtipný moment nastal, když Jarda ohlašoval, že teď zahrají jednu hodně starou píseň a Jana (stejně tak i já) si, řekl bych, myslela, že bude následovat Do ticha a místo toho Jarda začal Píseň písní. Po celou první část koncertu bylo vidět, jak se Jarda musí víc soustředit a trochu trne, aby to nezkazil, a jak si pak, když hrál Indiány ve městě atd. dost oddechl. Možná také trošku trnul, co na tento blok řekne publikum, které patrně nové album ještě moc neznalo. Obdivuju tu směs odvahy, trošku drzosti a zároveň sebevědomí, že písně obstojí, a hrát první hodinu koncertu jen novinky.
Po tomto úvodním bloku na pódium vystoupil Rudolf Brančovský a spolu se zástupcem vydavatele pokřtil CD. Vymyslel, že přiměje lidi k mexické vlně (Vlnobeat) a do mávajícího davu jedno cédéčko vhodí. Kupodivu se mu to povedlo podle plánu a bylo to vtipné.
Poté chvilku hrálo Zvrhlé duo +1, zahráli čtyři písničky a jednu nevydanou, kterou jsem slyšel poprvé. Podle Rudolfa jde o píseň křesťanskou.
No a pak nastoupil znovu Traband se svým průřezem minulými alby (začalo se, myslím, Indiány ve městě na žádost publika), poslední část koncertu tedy byla dosti podobná standardním koncertům kapely v této době. Na většinu nebo téměř většinu písniček už na pódium nechodil banjista Radim Huml. Ovšem na pár zajímavostí také došlo. Předně s Trabandem na tři písničky vystoupil pozounista Ondra Jiskra, který si takto zahrál už letos na Křídlech. S pozounem zaznělo opět Černý kafe, jinak už nehraná hitovka Holubi / Škodná a Marie! v dechnoverzi, tedy s trochu jinou aranží a s „klasickým“ tleskáním na začátku i na konci. Potěšila mě dlouho neslyšená Princezna Lada a větší překvapení nastalo, když si Jarda po delší době na chvilku sednul za klávesy a zahrál Milovaného syna! A když už tam seděl, tak přidal ještě Lano, co k nebi nás poutá. Posla Jarda trochu popletl a některé sloky zpíval víckrát, ten pohled, který si během toho vyměňovali Vašek s Janou, stál za to. Z každého předchozího alba Trabandu zazněla jedna dvě písničky a už se přiblížil konec koncertu. Na závěrečného Černého pasažéra Jarda pozval všechny, kdo dnes vystupovali, tedy tři hudebníky ze Zvrhlého dua a Ondru Jiskru, sloky Pasažéra pak zpíval na střídačku s Rudolfem.
No a na závěr dva přídavky, z čehož ten druhý byla samozřejmě Sára. Parádní koncert.
Moc jsem tentokrát nefotil, ale pár fotek přesto zde.
Traband, Fléda, Brno, 27. listopadu 2014: Orel a panna, Sáro!, Přijíždí posel, Na širém moři, Černý kafe, Holubi / Škodná, Marie!, Lano, co k nebi nás poutá, Černej pasažér, Milovaný syn, Tichý muž, Indiáni ve městě, Kantorovy varhany, Princezna Lada, Pokaždé když přicházíš, Kabát ´66, Trofeje, Mluv se mnou, miláčku, Nepoužitelnej, Do ticha, Tenhleten den, Píseň písní, Úhel pohledu, Písmem klínovým, Vidím tě, Ta radost!
Zvrhlé duo +1: Postel, Ty jsi má, Běž dál, Fousy + jedna nevydaná
Traband nastoupil na ztemnělé pódium za zvuku nahrávky Radiohitu linoucího se z repráků a koncert zahájil singlem Vidím tě. V následujících padesáti minutách pak přehrál písničky z nového alba a já při poslechu těch písniček, které jsem za poslední dva dny znal pouze z cédéčka, zažíval takovou slast, které se mi už hodně dlouho nedostalo. A ač byl zbytek koncertu samozřejmě skvělý, v tu chvíli, kdy jsem měl uši plné Vlnobeatu, se zdál být jen slabším odvarem oproti tomuto vlnobeatovému začátku. Písničky z nového alba, už tak skvělé, jsou naživo naprosto luxusní, zvlášť takhle v celku, a zážitek to byl jedinečný, protože na pražský křest se nedostanu a na normálních koncertech už je Traband asi takhle v samostatném bloku nikdy nezařadí. Jediné dvě písničky trabandi nezahráli: Rádiohit, který diváci koncertu slyšeli alespoň ve studiové verzi (kdo ví, jestli to někdy Traband bude živě hrát, ruchy z přelaďovaného rádia jsou pro nahrávku dost určující), a Moje kočka mňoukala, o které jsem už tady psal, že ji Traband asi živě nehraje. Je to škoda zvlášť při vědomí toho, že kočka s rybou v puse je nyní jedno z log Trabandu natisklé na tričkách a mikinách (mikinu jsem si hned po koncertě koupil). Vtipný moment nastal, když Jarda ohlašoval, že teď zahrají jednu hodně starou píseň a Jana (stejně tak i já) si, řekl bych, myslela, že bude následovat Do ticha a místo toho Jarda začal Píseň písní. Po celou první část koncertu bylo vidět, jak se Jarda musí víc soustředit a trochu trne, aby to nezkazil, a jak si pak, když hrál Indiány ve městě atd. dost oddechl. Možná také trošku trnul, co na tento blok řekne publikum, které patrně nové album ještě moc neznalo. Obdivuju tu směs odvahy, trošku drzosti a zároveň sebevědomí, že písně obstojí, a hrát první hodinu koncertu jen novinky.
Po tomto úvodním bloku na pódium vystoupil Rudolf Brančovský a spolu se zástupcem vydavatele pokřtil CD. Vymyslel, že přiměje lidi k mexické vlně (Vlnobeat) a do mávajícího davu jedno cédéčko vhodí. Kupodivu se mu to povedlo podle plánu a bylo to vtipné.
Poté chvilku hrálo Zvrhlé duo +1, zahráli čtyři písničky a jednu nevydanou, kterou jsem slyšel poprvé. Podle Rudolfa jde o píseň křesťanskou.
No a pak nastoupil znovu Traband se svým průřezem minulými alby (začalo se, myslím, Indiány ve městě na žádost publika), poslední část koncertu tedy byla dosti podobná standardním koncertům kapely v této době. Na většinu nebo téměř většinu písniček už na pódium nechodil banjista Radim Huml. Ovšem na pár zajímavostí také došlo. Předně s Trabandem na tři písničky vystoupil pozounista Ondra Jiskra, který si takto zahrál už letos na Křídlech. S pozounem zaznělo opět Černý kafe, jinak už nehraná hitovka Holubi / Škodná a Marie! v dechnoverzi, tedy s trochu jinou aranží a s „klasickým“ tleskáním na začátku i na konci. Potěšila mě dlouho neslyšená Princezna Lada a větší překvapení nastalo, když si Jarda po delší době na chvilku sednul za klávesy a zahrál Milovaného syna! A když už tam seděl, tak přidal ještě Lano, co k nebi nás poutá. Posla Jarda trochu popletl a některé sloky zpíval víckrát, ten pohled, který si během toho vyměňovali Vašek s Janou, stál za to. Z každého předchozího alba Trabandu zazněla jedna dvě písničky a už se přiblížil konec koncertu. Na závěrečného Černého pasažéra Jarda pozval všechny, kdo dnes vystupovali, tedy tři hudebníky ze Zvrhlého dua a Ondru Jiskru, sloky Pasažéra pak zpíval na střídačku s Rudolfem.
No a na závěr dva přídavky, z čehož ten druhý byla samozřejmě Sára. Parádní koncert.
Moc jsem tentokrát nefotil, ale pár fotek přesto zde.
Traband, Fléda, Brno, 27. listopadu 2014: Orel a panna, Sáro!, Přijíždí posel, Na širém moři, Černý kafe, Holubi / Škodná, Marie!, Lano, co k nebi nás poutá, Černej pasažér, Milovaný syn, Tichý muž, Indiáni ve městě, Kantorovy varhany, Princezna Lada, Pokaždé když přicházíš, Kabát ´66, Trofeje, Mluv se mnou, miláčku, Nepoužitelnej, Do ticha, Tenhleten den, Píseň písní, Úhel pohledu, Písmem klínovým, Vidím tě, Ta radost!
Zvrhlé duo +1: Postel, Ty jsi má, Běž dál, Fousy + jedna nevydaná
čtvrtek 27. listopadu 2014
Podzimní Zbytov 2014
Z cestou na Zbytov to tentokrát bylo vcelku jednoznačné. Z Prahy i Brna přejelo v pátek po dvou autech. Michal Doležel dovezl Klárku, Pepinu, mě a 26 litrů vína (počítalo se i s Domčou, ta ale na poslední chvíli dala před Zbytovem přednost nějakému restaurování), o něco později pak přijel David Koňař s Radkem, Luckou, Frantou a Kurtem. První na Zbytově poměrně těsně před Brňáky přistál poloprázdný Šveco-Hančilovic devítimístňák, ve kterém Ondra kromě nákupu uskladněném v popelnicích přivezl svého bratra Tomáše, Štěpána, Huga, Páju N. a Jesetera – jedinou páteční výjimku mezi „Pražáky“ a „Brňáky“ –, který do auta přestoupil z autobusu v Hlinsku, ač tak mohl učinit již v Chrudimi, ale to by se pak nekonala honička dodávky a autobusu setmělou Vysočinou. O dost později po prvních třech autech dorazil Kady s Luckou N. a Jeníkem, Jeník měl do šesti službu na Vrátnici a tak vyráželi z Prahy pozdě. Na stole na nás čekala pohlednice od Mácy. Vynechal jsem tentokrát upozornění na to, kde se nechází mé místo, s tím, že už to beztak všichni vědí. Ó, jak naivní jsem byl! Na mém místě spala Lucka P. a ráno, když jsem ji na to jemně upozornil (skutečně jemně, protože jsem se vyspal na peci), pravila: „Cože? Já myslela, že tvé místo je na to samostatné posteli pod oknem!“ Tam jsem, přátelé, v životě nespal! Večer probíhal zbytovsky poklidně, Štěpán vyprávěl nějaké historky z dráhy, Honza Keller Davidovi, který zde byl poprvé, a dalším zájemcům ukazoval okopírované staré záznamy z matrik o dřívějších majitelích zbytovského panství. Chvilku jsme také zpívali: Jeseter hrál na Kadyho kytaru nějaké ježkárny (Golema jsme však zabalili po prvních dvou slokách) a šlitrovky, později došlo i na tátovky. Pak si ještě vzpomínám, že večer dospěl k tomu, že jsem z počítače na ukázku pustil šlágr Nej, nej, nej (nejhezčí je láska ještě plachá). Spát jsme šli vcelku brzy, někdy kolem třetí.
Ráno svítilo mezi mraky sluníčko a vypadalo to na nádherný podzimní den. Kolem poledne se pak sice víc zatáhlo, ale na to, že byl už listopad, jsme si snad ani nemohli přát lepší počasí. Pomalu jsme končili se snídaní (Honzův rozpis prací byl také již zaplněn), když vtom přijel Jony z Bejkovce (další sobotní příchozí by si z něho měli vzít příklad) a naše setkání na Zbytově se tím pádem dostalo na vyšší level. Pak jsme se pustili do práce a jelikož to bylo s chutí, hned jsme hlásili půl hotovo. Dřeva do kuchyňských kamen bylo na zápraží dostatek, dřevaři (Jeseter, Michal, Jeník a Franta) tedy zpracovávali větší kousky do kamen v patře u Kellerů. Hrabání kdekoli se opět zhostily Lucka P., Franta (jak to všechno stihla, nechápu), Pája a Pepina. Radek čistil všechny zbytovské okapy jak zvenčí, tak na dvorku. Speciální skupina Štěpán-Hugo-Kurt zlikvidovala dětskou prolézačku, neb Marta prohlásila, že všechna vnoučata už odrostla hrám a dovádění. Oproti plánu ale likvidátoři nakonec některé části prolézačky (např. skluzavku) uložili v kůlně, takže vnoučata si ji mohou znovu vystavět. Jiní úderníci (Kady a bratři Ondra s Tomem) pokračovali na úpravách podlahy ve stodole, z této práce se stává zbytovský evergreen, nahradila tak práce kolem včelína, kde si Honza už povážlivě dlouho nevymyslel žádný zlepšovák. David a já jsme odkorňovali klády, ze kterých snad bude jakási stavba v Bělči. Klárka s Luckou P. otloukaly omítku kolem vrat, Klárka či Radek později také střídali pracovníky u odkorňování. Jony ze svých devatero řemesel pro tentokrát vybral to dřevorubecké a kácel a prořezával stromy. Před obědem přivezl Miki Erdinger Rebeku dnes-již-Švecovou ze schůze COMu a než odjel do Dalečína, kam ho táhlo srdce, utrousil tři hlášky, po kterých se Kurt řehtal, až se za břicho popadal, a domluvil s Honzou kázání ve Sněžném, po čemž mu Marta od svého květinového záhonku hrozila zdviženým prstem (nebo snad pěstí?). Těsně před obědem také stihli přijet Ráchel s Petrem, kteří přivezli i Terezu Est. s Vojtěchem. Ráchel tedy tentokrát nebděla nad přípravou oběda, ale ten byl samozřejmě stejně dobrý jako vždy. Nově příchozí se po obědě zapojili do práce, Petr a Vojtěch vrostli do dřevařské party, Rebeka s Terezou prostřihávaly jakési hloží u silnice. Kolem třetí hodiny přijel na chvilku Filip Keller s jedním ze svých potomků, ve kterých se ale bohužel plně neorientuju, a odvezli si do Svitav nějaké sborové stoly přes léto uložené na Zbytově. Krátce po něm přijel i Honza s Martinou, ti už se ale do žádné práce nehrnuli. Však už před čtvrtou hodinou přijel host Petr Štulc, zaměstnanec ČEZu, který asi hodinu poté začal své povídání o elektrárnách. Chvíli času, která zbývala do začátku programu, využili někteří neúnavní k přátelskému fotbalovému mači. Zajímavé je, že kromě Jeníka a Jesetera šlo o členy údernických part (prolézačkáři Hugo a Štěpán a podlaháři Ondra s Tomem). Nabízí se otázka: Jde o tak schopné úderníky, kteří mají tolik energie na rozdávání a fotbal, nebo o flákače? Nabízí se také druhá, sportovní, otázka: Hráli proti sobě podle pracovního zařazení? Ani na jednu otázku vám, milí čtenáři, neodpovím. Program se protáhnul snad až do osmi povzbuzován dotazy některých technicky zaměřených hochů. Dívky se moc neprojevovaly, pouze Rebeka si jednou vzala slovo, čímž ještě vzrostl obdiv k ní od přítomných mužů. S Ráchel jsme se pak dohodli, že po několika programech spíše techničtějšího rázu, bude dobré změnit směr. Těšte se na jaro a přijeďte. Večeře byla klasická zbytovská. Překvapivě po ní ale nezbyly brambory (naopak tvaroch trošku ano), takže pak nebylo co jíst v nočních hodinch, příště to musíme lépe promyslet. Před večeří se na Zbytově stavila trojice vandrovníků, které nikdo z nás neznal, šli kolem, stavili se pozdravit Kellerovy a chvíli se zdrželi. Nadšenci Jeseter, Štěpán, Jeník, Kolib, Vojtěch a Hugo v kuchyni u okna rozbalili Funkenschlag (netradičně do elektrické sítě zapojovali města na Sibiři), který Jeseter dovezl v souvislosti s programem (Jeseter také položil závěrečnou otázku programu, která zněla „znáte Funkenschlag“; pan Šulc se sice tvářil, že ne, ale pak, myslím, vyšlo najevo, že už to někdy viděl). Překvapivě nevyhrál Hugo, skončil docela vzadu a zvítězil Štěpán! Během partie Funkenschlagu odjela Ráchel s Petrem. Pak se Kolib zhostil kytary a doprovázen oběma Vojtama zahrál pár klasických hitů (Blond holka, Amerika, Nechte zvony znít, Stín katedrál, Jednou mi fotr povídá...), pak ale šel spát, Vojtěch též. Pili jsme Tullamorku. Pak se chvíli nic moc nedělo a lidé pomalu odcházeli na kutě. Já jsem odešel na záchod s tím, že až se vrátím, tak to s Kurtem rozjedeme a capella. Úplně jsem tomu teda nevěřil, ale kdo ví, jak by se večer vyvinul, kdyby si Kurt po mém příchodu neodešel pro něco na půdu a tam neusnul. My zbylí jsme se ale pustili do debaty, která se zapíše zlatým písmem po bok těch nejlegendárnějších zbytovských nadranních diskusí. Začalo to tak, že jsem si s Frantou nad Google Earth a Wikipedií ujasňoval některé zeměpisné skutečnosti (např. jestli Ukrajina sousedí s Maďarskem, kde přesně leží Moldavsko a jak je široký Beringův průliv). Diskuse se pak zcela zvrhla např. v otázku jaké jsou přesně rozdíly mezi koncertem a divadelním představením z pohledu toho, kdo stojí na jevišti. To už v kuchyni byli jen Franta s Pepinou, Jeseter, Jeník, mlčící Pája, já a Kurt, který se z půdy navrátil asi po dvou hodinách a hrozně se omlouval, že usnul, a mlčky se (patrně marně) snažil dostat na vlnu, po které jel zbytek diskutujících. A Jony spící na peci. Diskuse to protáhla do skoro půl sedmé – což je strašlivé –, za stálého dolévání z lahve tullamorky podroušeným Jeníkem. Jelikož na peci spal Jony, musel jsem se chtě nechtě vydat na průzkum půdy. Moje místo bylo samozřejmě obsazené, to jsem jaksi očekával, ještě horší ale bylo, že obsazená byla všechna místa! PŘESNĚ KVŮLI TĚMTO STAVŮM V DOBĚ, KDY JIŽ POMALU VSTÁVÁ NEDĚLNÍ SLUNCE (neboť v naprosté většině případů chodím na Zbytově spát s posledními), JSEM SI SVÉ MÍSTO JAKO ZBYTOVSKOU KONSTANTU A SVÉHO DRUHU INSTITUCI PŘED DRAHNÝMI LETY ZAVEDL A JEHO IGNOROVÁNÍ ZE STRANY VŠECH OSTATNÍCH JIŽ PŘESTÁVÁ BÝT VTIPNÉ!!!
V neděli jsme jeli do kostela do Jimramova, takže bylo potřeba vstát brzy. Budíčku v podání zpěvu z EZ jsem se zhostil osobně, ještě víc ale spící budil následný Kurtův smích z horní půdy. Nejdřív ale odjížděl Honza Keller, který ten den sloužil v Horní Čermné. Pak ale volal Martě a z hovoru jsme pochopili, že si zapomněl kázání, takže mu ho Marta ještě honem posílala e-mailem. Bohoslužby byly dětské o povolání rybářů za učedníky, zkusím příště plánovat Zbytovy na jiné než první neděle v měsíci, což ale bude obtížné. Pak jsme šli samozřejmě do Bistra (na samospoušť před vchodem se s námi tentokrát vyfotila i Marta!), kde Kurt léčil kocovinu pivem a tlačenkou. Někteří (Jony) odjížděli pak už rovnou, ostatní se vrátili na Zbytov (Hugo, který odjížděl přímo z Jimramova, si klasicky kokotsky vystřelil z těch, co se vraceli na Zbytov, když volal, že v Bistru se po našem odjezdu postrádají klíče od záchodu), kde po úklidu nastal všeobecný rozjezd. Já jsem jel opět s Michalem, který spěchal do Brna. Poslední na Zbytově patrně klasicky zůstali Franta s Kurtem, takže Brňáci z Davidova auta. Zbytovská jistota posledních let, že v neděli bude nejkrásnější počasí a o to horší bude příjezd do Brna, tentokrát padla. Padla totiž hrozná mlha. Jinak se Zbytov ale samozřejmě opět skvěle vydařil a už se těším na příští, jubilejní dvacátý (!).
Ráno svítilo mezi mraky sluníčko a vypadalo to na nádherný podzimní den. Kolem poledne se pak sice víc zatáhlo, ale na to, že byl už listopad, jsme si snad ani nemohli přát lepší počasí. Pomalu jsme končili se snídaní (Honzův rozpis prací byl také již zaplněn), když vtom přijel Jony z Bejkovce (další sobotní příchozí by si z něho měli vzít příklad) a naše setkání na Zbytově se tím pádem dostalo na vyšší level. Pak jsme se pustili do práce a jelikož to bylo s chutí, hned jsme hlásili půl hotovo. Dřeva do kuchyňských kamen bylo na zápraží dostatek, dřevaři (Jeseter, Michal, Jeník a Franta) tedy zpracovávali větší kousky do kamen v patře u Kellerů. Hrabání kdekoli se opět zhostily Lucka P., Franta (jak to všechno stihla, nechápu), Pája a Pepina. Radek čistil všechny zbytovské okapy jak zvenčí, tak na dvorku. Speciální skupina Štěpán-Hugo-Kurt zlikvidovala dětskou prolézačku, neb Marta prohlásila, že všechna vnoučata už odrostla hrám a dovádění. Oproti plánu ale likvidátoři nakonec některé části prolézačky (např. skluzavku) uložili v kůlně, takže vnoučata si ji mohou znovu vystavět. Jiní úderníci (Kady a bratři Ondra s Tomem) pokračovali na úpravách podlahy ve stodole, z této práce se stává zbytovský evergreen, nahradila tak práce kolem včelína, kde si Honza už povážlivě dlouho nevymyslel žádný zlepšovák. David a já jsme odkorňovali klády, ze kterých snad bude jakási stavba v Bělči. Klárka s Luckou P. otloukaly omítku kolem vrat, Klárka či Radek později také střídali pracovníky u odkorňování. Jony ze svých devatero řemesel pro tentokrát vybral to dřevorubecké a kácel a prořezával stromy. Před obědem přivezl Miki Erdinger Rebeku dnes-již-Švecovou ze schůze COMu a než odjel do Dalečína, kam ho táhlo srdce, utrousil tři hlášky, po kterých se Kurt řehtal, až se za břicho popadal, a domluvil s Honzou kázání ve Sněžném, po čemž mu Marta od svého květinového záhonku hrozila zdviženým prstem (nebo snad pěstí?). Těsně před obědem také stihli přijet Ráchel s Petrem, kteří přivezli i Terezu Est. s Vojtěchem. Ráchel tedy tentokrát nebděla nad přípravou oběda, ale ten byl samozřejmě stejně dobrý jako vždy. Nově příchozí se po obědě zapojili do práce, Petr a Vojtěch vrostli do dřevařské party, Rebeka s Terezou prostřihávaly jakési hloží u silnice. Kolem třetí hodiny přijel na chvilku Filip Keller s jedním ze svých potomků, ve kterých se ale bohužel plně neorientuju, a odvezli si do Svitav nějaké sborové stoly přes léto uložené na Zbytově. Krátce po něm přijel i Honza s Martinou, ti už se ale do žádné práce nehrnuli. Však už před čtvrtou hodinou přijel host Petr Štulc, zaměstnanec ČEZu, který asi hodinu poté začal své povídání o elektrárnách. Chvíli času, která zbývala do začátku programu, využili někteří neúnavní k přátelskému fotbalovému mači. Zajímavé je, že kromě Jeníka a Jesetera šlo o členy údernických part (prolézačkáři Hugo a Štěpán a podlaháři Ondra s Tomem). Nabízí se otázka: Jde o tak schopné úderníky, kteří mají tolik energie na rozdávání a fotbal, nebo o flákače? Nabízí se také druhá, sportovní, otázka: Hráli proti sobě podle pracovního zařazení? Ani na jednu otázku vám, milí čtenáři, neodpovím. Program se protáhnul snad až do osmi povzbuzován dotazy některých technicky zaměřených hochů. Dívky se moc neprojevovaly, pouze Rebeka si jednou vzala slovo, čímž ještě vzrostl obdiv k ní od přítomných mužů. S Ráchel jsme se pak dohodli, že po několika programech spíše techničtějšího rázu, bude dobré změnit směr. Těšte se na jaro a přijeďte. Večeře byla klasická zbytovská. Překvapivě po ní ale nezbyly brambory (naopak tvaroch trošku ano), takže pak nebylo co jíst v nočních hodinch, příště to musíme lépe promyslet. Před večeří se na Zbytově stavila trojice vandrovníků, které nikdo z nás neznal, šli kolem, stavili se pozdravit Kellerovy a chvíli se zdrželi. Nadšenci Jeseter, Štěpán, Jeník, Kolib, Vojtěch a Hugo v kuchyni u okna rozbalili Funkenschlag (netradičně do elektrické sítě zapojovali města na Sibiři), který Jeseter dovezl v souvislosti s programem (Jeseter také položil závěrečnou otázku programu, která zněla „znáte Funkenschlag“; pan Šulc se sice tvářil, že ne, ale pak, myslím, vyšlo najevo, že už to někdy viděl). Překvapivě nevyhrál Hugo, skončil docela vzadu a zvítězil Štěpán! Během partie Funkenschlagu odjela Ráchel s Petrem. Pak se Kolib zhostil kytary a doprovázen oběma Vojtama zahrál pár klasických hitů (Blond holka, Amerika, Nechte zvony znít, Stín katedrál, Jednou mi fotr povídá...), pak ale šel spát, Vojtěch též. Pili jsme Tullamorku. Pak se chvíli nic moc nedělo a lidé pomalu odcházeli na kutě. Já jsem odešel na záchod s tím, že až se vrátím, tak to s Kurtem rozjedeme a capella. Úplně jsem tomu teda nevěřil, ale kdo ví, jak by se večer vyvinul, kdyby si Kurt po mém příchodu neodešel pro něco na půdu a tam neusnul. My zbylí jsme se ale pustili do debaty, která se zapíše zlatým písmem po bok těch nejlegendárnějších zbytovských nadranních diskusí. Začalo to tak, že jsem si s Frantou nad Google Earth a Wikipedií ujasňoval některé zeměpisné skutečnosti (např. jestli Ukrajina sousedí s Maďarskem, kde přesně leží Moldavsko a jak je široký Beringův průliv). Diskuse se pak zcela zvrhla např. v otázku jaké jsou přesně rozdíly mezi koncertem a divadelním představením z pohledu toho, kdo stojí na jevišti. To už v kuchyni byli jen Franta s Pepinou, Jeseter, Jeník, mlčící Pája, já a Kurt, který se z půdy navrátil asi po dvou hodinách a hrozně se omlouval, že usnul, a mlčky se (patrně marně) snažil dostat na vlnu, po které jel zbytek diskutujících. A Jony spící na peci. Diskuse to protáhla do skoro půl sedmé – což je strašlivé –, za stálého dolévání z lahve tullamorky podroušeným Jeníkem. Jelikož na peci spal Jony, musel jsem se chtě nechtě vydat na průzkum půdy. Moje místo bylo samozřejmě obsazené, to jsem jaksi očekával, ještě horší ale bylo, že obsazená byla všechna místa! PŘESNĚ KVŮLI TĚMTO STAVŮM V DOBĚ, KDY JIŽ POMALU VSTÁVÁ NEDĚLNÍ SLUNCE (neboť v naprosté většině případů chodím na Zbytově spát s posledními), JSEM SI SVÉ MÍSTO JAKO ZBYTOVSKOU KONSTANTU A SVÉHO DRUHU INSTITUCI PŘED DRAHNÝMI LETY ZAVEDL A JEHO IGNOROVÁNÍ ZE STRANY VŠECH OSTATNÍCH JIŽ PŘESTÁVÁ BÝT VTIPNÉ!!!
V neděli jsme jeli do kostela do Jimramova, takže bylo potřeba vstát brzy. Budíčku v podání zpěvu z EZ jsem se zhostil osobně, ještě víc ale spící budil následný Kurtův smích z horní půdy. Nejdřív ale odjížděl Honza Keller, který ten den sloužil v Horní Čermné. Pak ale volal Martě a z hovoru jsme pochopili, že si zapomněl kázání, takže mu ho Marta ještě honem posílala e-mailem. Bohoslužby byly dětské o povolání rybářů za učedníky, zkusím příště plánovat Zbytovy na jiné než první neděle v měsíci, což ale bude obtížné. Pak jsme šli samozřejmě do Bistra (na samospoušť před vchodem se s námi tentokrát vyfotila i Marta!), kde Kurt léčil kocovinu pivem a tlačenkou. Někteří (Jony) odjížděli pak už rovnou, ostatní se vrátili na Zbytov (Hugo, který odjížděl přímo z Jimramova, si klasicky kokotsky vystřelil z těch, co se vraceli na Zbytov, když volal, že v Bistru se po našem odjezdu postrádají klíče od záchodu), kde po úklidu nastal všeobecný rozjezd. Já jsem jel opět s Michalem, který spěchal do Brna. Poslední na Zbytově patrně klasicky zůstali Franta s Kurtem, takže Brňáci z Davidova auta. Zbytovská jistota posledních let, že v neděli bude nejkrásnější počasí a o to horší bude příjezd do Brna, tentokrát padla. Padla totiž hrozná mlha. Jinak se Zbytov ale samozřejmě opět skvěle vydařil a už se těším na příští, jubilejní dvacátý (!).
čtvrtek 20. listopadu 2014
Pár slov k tracklistu nového alba Trabandu Vlnobeat
Včera jsem po dlouhém čekání a pídění konečně na internetu narazil na seznam písniček z nového alba Trabandu Vlnobeat (v tomto článku). Album vyjde snad již příští týden a něco kloudného o něm budu moci napsat až pak, přesto tuto chvíli využiju k sepsání textu mého oblíbeného žánru „pár slov k tracklistu“. Podobně jsem psal už o Domasa a o albu Neslýchané!.
Tentokrát žel můj článek nemůže přinést nic moc objevného, což možná i souvisí s tím, že jsem tento rok slyšel Traband naživo pouze na festivalech Otevřeno Jimramov a Křídla v srpnu a v září; něco na toto téma jsem poznamenal už v článku o setu v Jimramově, budu se tedy navíc dost opakovat.
Vlnobeat přináší 14 nových (tj. „nikdy nevydaných“) písní:
1. Pokaždé když přicházíš
2. Kabát ´66
3. Trofeje
4. Mluv se mnou, miláčku
5. Nepoužitelnej
6. Do ticha
7. Tenhleten den
8. Píseň písní
9. Úhel pohledu
10. Písmem klínovým
11. Moje kočka mňoukala
12. Rádiohit
13. Vidím tě
14. Ta radost!
Pokud se nepletu, dosud vůbec neznám pět písní, tj. zhruba třetinu alba (Trofeje, Píseň písní, Písmem klínovým, Rádiohit, Ta radost!). Protože, jak jsem již psal, jsem poslední dobou koncerty Trabandu bohužel zanedbával, je otázkou, jestli tyto písničky Trabandi na koncertech hráli nebo jestli jsou novinkou pro všechny fanoušky. K tomu můžu ještě přidat Vidím tě, kterou znám jen jako singl na Soundcloudu Indies Scope, vydavatele alba Vlnobeat, na živo jsem ji také ještě neslyšel.
Nejstarší písní na albu je, zdá se, hit Do ticha, který mám na nahrávce z koncertu z dubna 2000 (nahrávka je ke stažení na webu Evangelického Traband Funclubu). Velkým milovníkem této písně je trabandofil zvaný Joudínek, který má nyní na směrování Trabandu i nějaký vliv, je možné, že se za píseň přimluvil. Každopádně ji Traband v poslední době hraje na koncertech podstatně častěji než dříve a vydání na tomto albu jsem očekával a jsem rád, že jsem se dočkal.
Kabát ´66 jsem poprvé a do letošního Jimramova naposled slyšel 22. srpna 2010, když Jarda vystupoval sólově. Spolu s touto písní zahrál i další neznámé a od té doby neslyšené: Starej saxofon a Černá a bílá, které asi zapadly. Třeba se někdy dokopu k tomu dát na Youtube záznam tohoto Jardova sólového vystoupení.
Úhel pohledu jsem poprvé slyšel 6. prosince 2012 v brněnském Metru. Jako host v této písničce vystoupil frontman skupiny Poletíme? Rudolf Brančovský a já to bral jako takovou legrácku, raritu. To, že to teď hraje Traband sám a písnička dokonce vychází na albu, mě trochu překvapilo. Nikoli však nepříjemně.
Další dvě nové písničky, Pokaždé když přicházíš a Moje kočka mňoukala, znám od koncertu 7. června 2013 v Kuřimi. Zatímco Pokaždé když přicházíš jsem od té doby slyšel na všech třech koncertech Trabandu, kde jsem byl (i když v Hlinsku 6. září 2013 jen během zvukovky), písničku Moje kočka mňoukala jsem od té doby neslyšel a byl jsem zvědav, jestli se na album dostane.
No a poslední dvě až tři písničky (Mluv se mnou, miláčku a Tenhleten den s drobnou citací songu Jsme tady jen na chvíli od Otcových dětí a snad i s citací melodie hitu Marty Kubišové Tak dej se k nám a projdem svět) znám až od letošního Jimramova. Třetí pro mě dosud neznámá písnička, kterou letos Traband na Jimramově zahrál, Divoká stvoření, by se mohla na albu skrývat pod jménem Nepoužitelnej. A co se skrývá pod jménem Ta radost!? Další písnička nebo jen nějaká variace na Tenhleten den? Moudřejší budu až budu mít album v ruce, což bude brzy.
Tentokrát žel můj článek nemůže přinést nic moc objevného, což možná i souvisí s tím, že jsem tento rok slyšel Traband naživo pouze na festivalech Otevřeno Jimramov a Křídla v srpnu a v září; něco na toto téma jsem poznamenal už v článku o setu v Jimramově, budu se tedy navíc dost opakovat.
Vlnobeat přináší 14 nových (tj. „nikdy nevydaných“) písní:
1. Pokaždé když přicházíš
2. Kabát ´66
3. Trofeje
4. Mluv se mnou, miláčku
5. Nepoužitelnej
6. Do ticha
7. Tenhleten den
8. Píseň písní
9. Úhel pohledu
10. Písmem klínovým
11. Moje kočka mňoukala
12. Rádiohit
13. Vidím tě
14. Ta radost!
Pokud se nepletu, dosud vůbec neznám pět písní, tj. zhruba třetinu alba (Trofeje, Píseň písní, Písmem klínovým, Rádiohit, Ta radost!). Protože, jak jsem již psal, jsem poslední dobou koncerty Trabandu bohužel zanedbával, je otázkou, jestli tyto písničky Trabandi na koncertech hráli nebo jestli jsou novinkou pro všechny fanoušky. K tomu můžu ještě přidat Vidím tě, kterou znám jen jako singl na Soundcloudu Indies Scope, vydavatele alba Vlnobeat, na živo jsem ji také ještě neslyšel.
Nejstarší písní na albu je, zdá se, hit Do ticha, který mám na nahrávce z koncertu z dubna 2000 (nahrávka je ke stažení na webu Evangelického Traband Funclubu). Velkým milovníkem této písně je trabandofil zvaný Joudínek, který má nyní na směrování Trabandu i nějaký vliv, je možné, že se za píseň přimluvil. Každopádně ji Traband v poslední době hraje na koncertech podstatně častěji než dříve a vydání na tomto albu jsem očekával a jsem rád, že jsem se dočkal.
Kabát ´66 jsem poprvé a do letošního Jimramova naposled slyšel 22. srpna 2010, když Jarda vystupoval sólově. Spolu s touto písní zahrál i další neznámé a od té doby neslyšené: Starej saxofon a Černá a bílá, které asi zapadly. Třeba se někdy dokopu k tomu dát na Youtube záznam tohoto Jardova sólového vystoupení.
Úhel pohledu jsem poprvé slyšel 6. prosince 2012 v brněnském Metru. Jako host v této písničce vystoupil frontman skupiny Poletíme? Rudolf Brančovský a já to bral jako takovou legrácku, raritu. To, že to teď hraje Traband sám a písnička dokonce vychází na albu, mě trochu překvapilo. Nikoli však nepříjemně.
Další dvě nové písničky, Pokaždé když přicházíš a Moje kočka mňoukala, znám od koncertu 7. června 2013 v Kuřimi. Zatímco Pokaždé když přicházíš jsem od té doby slyšel na všech třech koncertech Trabandu, kde jsem byl (i když v Hlinsku 6. září 2013 jen během zvukovky), písničku Moje kočka mňoukala jsem od té doby neslyšel a byl jsem zvědav, jestli se na album dostane.
No a poslední dvě až tři písničky (Mluv se mnou, miláčku a Tenhleten den s drobnou citací songu Jsme tady jen na chvíli od Otcových dětí a snad i s citací melodie hitu Marty Kubišové Tak dej se k nám a projdem svět) znám až od letošního Jimramova. Třetí pro mě dosud neznámá písnička, kterou letos Traband na Jimramově zahrál, Divoká stvoření, by se mohla na albu skrývat pod jménem Nepoužitelnej. A co se skrývá pod jménem Ta radost!? Další písnička nebo jen nějaká variace na Tenhleten den? Moudřejší budu až budu mít album v ruce, což bude brzy.
středa 29. října 2014
Poletíme? – Turbošansón
Poletíme? vydali čtvrté album Turbošansón, koupil jsem si ho hned, jak vyšlo, teď zkusím s více než měsíčním odstupem k tomu něco málo napsat. První album Jednoduché písničky o složitém životě mě hodně bavilo, až mě to s přihlédnutím k tomu, že jsem všechny písničky znal ještě před jeho vydáním, docela překvapilo. Druhé album mi přišlo trošku slabší. O to větší radost jsem pak měl z Kroskántry, o kterém jsem žel tehdy nestihl nic napsat; stručně řečeno ale dodnes oceňuji ten country rámec celého alba (který mj. dokáže i jakožto prolog obhájit i slabší kousek Kus železa v úvodu) a sestavu skvělých hitů, takže bych album možná označil i jako zatím nejlepší desku kapely.
V kontrastu proti tomu mi Turbošansón, ač pořád velmi dobrý, přijde z těch čtyř kousků nejslabší. Je to škoda a je to i trošku zklamání, zvlášť poté, co jsem se na něj už rok a půl těšil (už je to víc než rok, co jsem zde na Bločku spekuloval, co nás na albu čeká).
Začátek je vysloveně rozpačitý. Úvodní song Hadi známe od Veselé zubaté a současná verze je neinovativní kopií přearanžovanou na jiné nástrojové obsazení, ubylo akorát temné „westernové“ dunění na pozadí. Kdyby nějaký hit Zubatky nečekaně Poletíme? zahráli na koncertě, tak řvu nadšením, ne tak zde. Album pak pokračuje slabším válem Mimochodem, kterému je třeba přiznat hitovou popovou melodii a slogan „díra do světa“ snadno vyřvávatelný v kotli na koncertě, ale jinak mě písnička moc neuspokojuje. (Ani klip, ač profesionálně natočený, mě nebaví, jestli nebylo lepší, když si to dělala kapela na koleni. Úplně se nabízí srovnání se Zuzankou, druhé písničky z prvního alba, která mi také přišla slabší než zbytek desky, ale klip k ní je prostě paráda. Tím netvrdím, že Poletíme? musí pořád vytvářet ručně malované klipy točené v obýváku, vývoj je potřeba, ale to srovnání bije do očí.) No a rozpačitost z úvodu alba bohužel a možná překvapivě neodchází ani při třetí skladbě Ty jsi má. Když jsem písničku slyšel poprvé na jednom koncertě, byl jsem nadšen. Úvod s veršem „do vlasů si vetři bramborovou kaši“ představuje přesně jednu z těch věcí, co se mi stále na Rudolfově tvorbě líbí, co mě baví, co mě rozesměje. Pak se ale písnička utopí v jakési mnohomluvnosti a i když i dál obsahuje parádní příměry a inovativní pojmenování („celou tě vyčuchám“, „klidně si tě rozložím a pak si tě složím“ apod.), vlastně se rozbředne a jde do ztracena. A základní vtip refrénu je jen variace na „tunel, před kterým stojí vlaková souprava“ v Holkách pitomých, jedné z nejlepších písniček z minulého alba.
Písnička Maluju je z ranku klidnějších smutných písní (jako třeba Kovbojové z Kroskántry), líbí se mi obraz, jak Rudolf „když nemá za co žít, maluje peníze, takže má klid“. Džeksn jako pokus navázat na Chlastáme na festivalu podle mě nevyšel, což se (podobně jako u Mimochodem) samozřejmě nevylučuje s možností na něj na živo řádně zapařit. A melodie „chci bejt vožralej“ mi přijde v podstatě shodná s „denně vožralej“ od Kabátu.
Od mírné rozpačitosti album definitivně zachraňují až sedmé Flašinety a druhá půlka nabízí už solidní řádku hitů. Vcelku roztomilá je i drobná Holky to umí líp, i když zde nestojím tolik pevně za tvrzením, jak Rudolf umí přesně pozorovat a pojmenovávat skutečnost kolem nás (prostě si myslím, že tak, jak se zpívá v písničce, to není; což není samozřejmě výtka). Hned další kousek, Postel, ale vrací čest Rudolfovým pozorovatelským schopnostem; příběh (snad vyslechnutý v hospodě U Poutníka) skvěle navazuje na Pepův happyend z minulého alba. Jak jsem již napsal ve výše odkazovaném článku: Výrazným plusem písničky je kompozice jejího textu, jako příklad uveďme variovaný druhý verš jednotlivých slok (po stále stejném prvním verši) a z toho odvíjející se další vývoj: „Mára musí do úterý sehnat novou postel / ta stará je hrozná // ta stará strašně smrdí // povlečení nikdy nepral // ta stará sotva drží“.
Veverku jsem si také dost oblíbil, řadím ji k méně nápadným (protože pomalejším) hitům typu Když dva se opijí, Rezatá kotva nebo Písnička pro makrelu.
Následující dvě písničky jsou mé zdaleka nejoblíbenější z celého Turbošansónu: Černá Hana a Moje poslední vůle. Černá Hana je opět kouzelný příběh z hospody, navíc dobře vypointovaný, tentokrát písnička ale má i obrovský drajv. Potěšil i citát „přijel jsem na chvíli pozdravit přátele“. Trochu jen tahá za uši prodlužování posledních slabik veršů a rým „zmizela / nadechla“, ale to jsou jen drobnosti. Krátká (druhá nejkratší na albu), přesná, vtipná. Co se týče Poslední vůle: mám rád jednoduchost a lehkost, s jakou Rudolf umí pojednat o duchovních tématech, i když s oficiálně přijímanou křesťanskou teologií se to, řekl bych, úplně nepřekrývá. Z podobného důvodu se mi moc líbil na Kroskántry hit Lev. Moje poslední vůle je navíc dobře postavená textařsky, resp. líbí se mi ten vývoj v textu, podobně jako u Postele.
Běž dál je dobrý závěr alba a sloka se sýrem je pamětihodná.
Tolik k jednotlivým písničkám. Mezi klady alba patří určitě zvuk, místy zní jako nahrané na koncertě a člověk má při poslechu skoro obavy, aby to Rudolf udýchal (např. v Černé Haně). Líbí se mi různé výkřiky („kecám, chachá“ ve Strachu), hořkosladké pousmání (v Maluju), změny hlasu (přímá řeč titulní postavy v Černé Haně) a zvuky („kuku“ a další v Holky to umí líp). Minimálně Kroskántry ale asi i předchozí alba řadím však výš. U nových písniček se nesměju tolik jako u Zatracenýho šípu, Autistického bratra, Holek pitomých, Nebreč! či Pepova happyendu. Chybí absolutní hit ráže Lokomotivy, chybí tak zásadní píseň jako Muž neviditelný (Běž dál či Flašinety hledí z odstupu)...
Tak uvidíme, jestli se kapele podaří svým podle mě asi nejslabším albem konečně prorazit ke hvězdám, kam mají namířeno, a na cestě jim pomáhají tak velká jména jako Supraphon (vydavatel), Ondřej Ježek (zvukař) a další. Pořád jim to samozřejmě přeju a to i s tímto albem. Zároveň se ale tou cestou ke hvězdám přihodilo, že Turbošansón je první deskou, která není zdarma ke stažení na webu kapely. Změnu oficiálního kanálu na Youtube (už několikátou v historii) související s vydáním tohoto alba už raději ani nekomentuju.
P.S.: Přijde mi divné, že víc než měsíc a půl od vydání alba jsem na netu našel pouze jednu recenzi – stručný článek Antonína Kocábka na webu časopisu Týden.
V kontrastu proti tomu mi Turbošansón, ač pořád velmi dobrý, přijde z těch čtyř kousků nejslabší. Je to škoda a je to i trošku zklamání, zvlášť poté, co jsem se na něj už rok a půl těšil (už je to víc než rok, co jsem zde na Bločku spekuloval, co nás na albu čeká).
Začátek je vysloveně rozpačitý. Úvodní song Hadi známe od Veselé zubaté a současná verze je neinovativní kopií přearanžovanou na jiné nástrojové obsazení, ubylo akorát temné „westernové“ dunění na pozadí. Kdyby nějaký hit Zubatky nečekaně Poletíme? zahráli na koncertě, tak řvu nadšením, ne tak zde. Album pak pokračuje slabším válem Mimochodem, kterému je třeba přiznat hitovou popovou melodii a slogan „díra do světa“ snadno vyřvávatelný v kotli na koncertě, ale jinak mě písnička moc neuspokojuje. (Ani klip, ač profesionálně natočený, mě nebaví, jestli nebylo lepší, když si to dělala kapela na koleni. Úplně se nabízí srovnání se Zuzankou, druhé písničky z prvního alba, která mi také přišla slabší než zbytek desky, ale klip k ní je prostě paráda. Tím netvrdím, že Poletíme? musí pořád vytvářet ručně malované klipy točené v obýváku, vývoj je potřeba, ale to srovnání bije do očí.) No a rozpačitost z úvodu alba bohužel a možná překvapivě neodchází ani při třetí skladbě Ty jsi má. Když jsem písničku slyšel poprvé na jednom koncertě, byl jsem nadšen. Úvod s veršem „do vlasů si vetři bramborovou kaši“ představuje přesně jednu z těch věcí, co se mi stále na Rudolfově tvorbě líbí, co mě baví, co mě rozesměje. Pak se ale písnička utopí v jakési mnohomluvnosti a i když i dál obsahuje parádní příměry a inovativní pojmenování („celou tě vyčuchám“, „klidně si tě rozložím a pak si tě složím“ apod.), vlastně se rozbředne a jde do ztracena. A základní vtip refrénu je jen variace na „tunel, před kterým stojí vlaková souprava“ v Holkách pitomých, jedné z nejlepších písniček z minulého alba.
Písnička Maluju je z ranku klidnějších smutných písní (jako třeba Kovbojové z Kroskántry), líbí se mi obraz, jak Rudolf „když nemá za co žít, maluje peníze, takže má klid“. Džeksn jako pokus navázat na Chlastáme na festivalu podle mě nevyšel, což se (podobně jako u Mimochodem) samozřejmě nevylučuje s možností na něj na živo řádně zapařit. A melodie „chci bejt vožralej“ mi přijde v podstatě shodná s „denně vožralej“ od Kabátu.
Od mírné rozpačitosti album definitivně zachraňují až sedmé Flašinety a druhá půlka nabízí už solidní řádku hitů. Vcelku roztomilá je i drobná Holky to umí líp, i když zde nestojím tolik pevně za tvrzením, jak Rudolf umí přesně pozorovat a pojmenovávat skutečnost kolem nás (prostě si myslím, že tak, jak se zpívá v písničce, to není; což není samozřejmě výtka). Hned další kousek, Postel, ale vrací čest Rudolfovým pozorovatelským schopnostem; příběh (snad vyslechnutý v hospodě U Poutníka) skvěle navazuje na Pepův happyend z minulého alba. Jak jsem již napsal ve výše odkazovaném článku: Výrazným plusem písničky je kompozice jejího textu, jako příklad uveďme variovaný druhý verš jednotlivých slok (po stále stejném prvním verši) a z toho odvíjející se další vývoj: „Mára musí do úterý sehnat novou postel / ta stará je hrozná // ta stará strašně smrdí // povlečení nikdy nepral // ta stará sotva drží“.
Veverku jsem si také dost oblíbil, řadím ji k méně nápadným (protože pomalejším) hitům typu Když dva se opijí, Rezatá kotva nebo Písnička pro makrelu.
Následující dvě písničky jsou mé zdaleka nejoblíbenější z celého Turbošansónu: Černá Hana a Moje poslední vůle. Černá Hana je opět kouzelný příběh z hospody, navíc dobře vypointovaný, tentokrát písnička ale má i obrovský drajv. Potěšil i citát „přijel jsem na chvíli pozdravit přátele“. Trochu jen tahá za uši prodlužování posledních slabik veršů a rým „zmizela / nadechla“, ale to jsou jen drobnosti. Krátká (druhá nejkratší na albu), přesná, vtipná. Co se týče Poslední vůle: mám rád jednoduchost a lehkost, s jakou Rudolf umí pojednat o duchovních tématech, i když s oficiálně přijímanou křesťanskou teologií se to, řekl bych, úplně nepřekrývá. Z podobného důvodu se mi moc líbil na Kroskántry hit Lev. Moje poslední vůle je navíc dobře postavená textařsky, resp. líbí se mi ten vývoj v textu, podobně jako u Postele.
Běž dál je dobrý závěr alba a sloka se sýrem je pamětihodná.
Tolik k jednotlivým písničkám. Mezi klady alba patří určitě zvuk, místy zní jako nahrané na koncertě a člověk má při poslechu skoro obavy, aby to Rudolf udýchal (např. v Černé Haně). Líbí se mi různé výkřiky („kecám, chachá“ ve Strachu), hořkosladké pousmání (v Maluju), změny hlasu (přímá řeč titulní postavy v Černé Haně) a zvuky („kuku“ a další v Holky to umí líp). Minimálně Kroskántry ale asi i předchozí alba řadím však výš. U nových písniček se nesměju tolik jako u Zatracenýho šípu, Autistického bratra, Holek pitomých, Nebreč! či Pepova happyendu. Chybí absolutní hit ráže Lokomotivy, chybí tak zásadní píseň jako Muž neviditelný (Běž dál či Flašinety hledí z odstupu)...
Tak uvidíme, jestli se kapele podaří svým podle mě asi nejslabším albem konečně prorazit ke hvězdám, kam mají namířeno, a na cestě jim pomáhají tak velká jména jako Supraphon (vydavatel), Ondřej Ježek (zvukař) a další. Pořád jim to samozřejmě přeju a to i s tímto albem. Zároveň se ale tou cestou ke hvězdám přihodilo, že Turbošansón je první deskou, která není zdarma ke stažení na webu kapely. Změnu oficiálního kanálu na Youtube (už několikátou v historii) související s vydáním tohoto alba už raději ani nekomentuju.
P.S.: Přijde mi divné, že víc než měsíc a půl od vydání alba jsem na netu našel pouze jednu recenzi – stručný článek Antonína Kocábka na webu časopisu Týden.
sobota 11. října 2014
Traband na Křídlech 2014
Po ročním půstu jsem viděl Traband opět po měsíci po jejich vystoupení na Jimramově – po čase opět hráli na spřáteleném festivalu v Křídlech.
Koncert byl dost podobný tomu jimramovskému, zahráli podobný výběr písniček, čehož jsem využil a kromě toho, že jsem po delší době na Traband celkem slušně zapařil, jsem se víc soustředil na novinky. Zatímco na Jimramově jsem ještě váhal, jestli nové písničky zakonzervované na albu vyzní dobře, po koncertu na Křídlech už tomu věřím víc a na novou desku se o to víc těším.
Přesto jsou tu ale dva patrné rozdíly v obou koncertech. Za prvé, na Křídla nepřijel banjista Radim Huml, takže koncert odehrála sestava dejme tomu již klasická. Za druhé, jak už bývá na Křídlech skoro zvykem, s Trabandem na pár písniček vystoupil i jeden z fanoušků (který si to s nimi, podle Jardových slov, domluvil právě na Jimramově). Po mém bratru a Johance Šormové v minulých letech tentokrát vystoupil pozounista Ondra Jiskra. Zahrál s Trabandem tři písničky, set s pozounem začal velmi nadějně hitem Holubi / Škodná (!) a pokračoval Černým kafem a Pasažérem. Samozřejmě jsem se pokusil si vyřvat i Utopence, leč marně.
Koncert začal Marií a skončil jak jinak než Sárou. Jak jsem již napsal, seznam písniček je téměř shodný s jimramovským setem (pro malý komentář můžete skočit na příslušný článek), potěšili mě na Jimramově neuvedení Indiáni ve městě.
Traband, festival Křídla, 27. září 2014: Sáro!, Přijíždí posel, Černý kafe (s pozounem), Holubi / Škodná (s pozounem), Marie!, Černej pasažér (s pozounem), Tichý muž, Indiáni ve městě, Kantorovy varhany, Do ticha, Mám kabát, Pokaždé když přicházíš, Mluv se mnou miláčku, To je ten den.
Koncert byl dost podobný tomu jimramovskému, zahráli podobný výběr písniček, čehož jsem využil a kromě toho, že jsem po delší době na Traband celkem slušně zapařil, jsem se víc soustředil na novinky. Zatímco na Jimramově jsem ještě váhal, jestli nové písničky zakonzervované na albu vyzní dobře, po koncertu na Křídlech už tomu věřím víc a na novou desku se o to víc těším.
Přesto jsou tu ale dva patrné rozdíly v obou koncertech. Za prvé, na Křídla nepřijel banjista Radim Huml, takže koncert odehrála sestava dejme tomu již klasická. Za druhé, jak už bývá na Křídlech skoro zvykem, s Trabandem na pár písniček vystoupil i jeden z fanoušků (který si to s nimi, podle Jardových slov, domluvil právě na Jimramově). Po mém bratru a Johance Šormové v minulých letech tentokrát vystoupil pozounista Ondra Jiskra. Zahrál s Trabandem tři písničky, set s pozounem začal velmi nadějně hitem Holubi / Škodná (!) a pokračoval Černým kafem a Pasažérem. Samozřejmě jsem se pokusil si vyřvat i Utopence, leč marně.
Koncert začal Marií a skončil jak jinak než Sárou. Jak jsem již napsal, seznam písniček je téměř shodný s jimramovským setem (pro malý komentář můžete skočit na příslušný článek), potěšili mě na Jimramově neuvedení Indiáni ve městě.
Traband, festival Křídla, 27. září 2014: Sáro!, Přijíždí posel, Černý kafe (s pozounem), Holubi / Škodná (s pozounem), Marie!, Černej pasažér (s pozounem), Tichý muž, Indiáni ve městě, Kantorovy varhany, Do ticha, Mám kabát, Pokaždé když přicházíš, Mluv se mnou miláčku, To je ten den.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)